Waúúúúú! Kdo nevítá vlky s otevřenou náručí, je nepřítelem lidí

Hysteričtí odpůrci návratu vlků jsou nebezpečím pro přírodu, pro les, pro lidi. Je třeba se před nimi mít na pozoru a vlky, jako posly naděje, že nám příroda dává ještě šanci, vítat s otevřenou náručí.

I kdyby vlci nebyli opravdu užiteční, stejně mají nezcizitelné právo tu být s námi. Jsou původním druhem, udržují přírodu zdravou a v rovnováze.  

Vlci ale začali pomáhat i lidem, a to okamžitě po svém návratu. Především konzumací přemnožené divoké zvěře, která les systematicky ničí ve velkém. Přemnožená zvěř omezuje přirozené zmlazení, ničí výsadbu i v oplocenkách, ryje na loukách a tím je vysušuje, škodí i zemědělství, protože spásá plodiny a pícniny, o moru prasat nemluvě.

Přesto se v České republice vyskytla skupina lidí, která návrat vlků odmítá, neboť jim zkřížili jejich podnikání. Někteří nejagresivnější z nich navrhují jejich odstřel, a dokonce o nich rozšiřují výmysly, aby vlkům přitížili a dosáhli svého.

Kdo chce střílet vlky, říká tím, že je mu úplně jedno, jaké ztráty mají lesníci a pícnináři. V celé České republice jdou přitom patrně do miliard - okus, loupání, vytloukání a rytí přemnoženou divokou zvěří nemá obdoby.

Jen za rok 2015 myslivci uvádějí, že černé zvěře v České republice bylo na jaře šedesát tisíc kusů. Jak je pak tedy možné, že odstřel v tomtéž roce činil neuvěřitelných 185 496 kusů, a to navzdory faktu, že se nedaří počty snižovat? Jakkoli chápeme, že sčítání zvěře je problém, není tedy divočáků v České republice několikrát více, než uvádí myslivecká obec?

Ve své nenávisti proti vlkům jdou chovatelé i sami proti sobě. Les, díky vlkům zdravý, zadrží násobně více vody. Naopak les soustavně devastovaný přemnoženou zvěří, vodu dobře nedrží, a přispívá k suchu. Jak ale chcete chovat například ovce, až nebudou mít co pít? A dnes nemají mnohde dostatek vody už ani lidé.

V demokracii 21. století bychom si měli osvojit poznání, že kdo nemá rád přírodu v její celistvosti, nemůže mít rád ani lidi. Takoví lidé jsou nebezpeční v každém systému, v každé době a veřejnost by se před nimi měla mít na pozoru. Měli by se za svůj nepřijatelný postoj dostat na okraj společnosti, kam se ostatně již teď šinou, jen to ještě nevědí…

V demokracii 21. století bychom si měli osvojit poznání, že kdo nemá rád přírodu v její celistvosti, nemůže mít rád ani lidi. Foto Hnutí DUHA Olomouc

Co nám vlastně nenávist k vlkům obecně říká? Nejen to, že lidé nechápou potřebnost jejich role v přírodě. Čítankově obnažuje, jak je část populace ještě hluboce nevzdělaná a mizivě informovaná o skutečně podstatných věcech pro život – tedy o přírodě samé a naší úplné závislosti na ní.

Ukazuje, jak mocně jsou lidé stále ještě přesvědčeni, že můžeme trvale žít v jakémsi aseptickém, zcela bezpečném, snad dokonce virtuálním prostoru, odděleni navždy od přírody a rozhodovat, co za druh v přírodě bude či ne, popřípadě stanovovat přírodě, jak má její architektura správně vypadat. Přitom jí nerozumíme, a nikdy jí zcela porozumět nemůžeme.

Kdo se bojí o žížaly
V této souvislosti je nutné poznamenat ještě jednu zásadní věc, která většině lidí asi uniká. Hroucení jakéhokoli velkého systému nemusí být dlouhá období vůbec vidět. Nebo ho vidí jen zasvěcení, ti bijí na poplach, ale to je tak vše, co se dá dělat.

A tak nám najednou „zčista jasna“ přichází zpráva: v Německu zmizelo sedmdesát procent hmyzu. Toto je možná stejně drsná informace jako zpráva o zahájení světové války. Až „velká věc“ upoutá pozornost více lidí. Jenže velké věci jsou složeny z drobných, kterých si společnost, právě pro jejich zdánlivou bezvýznamnost, nevšímá.

Celkem snadno se dnes u normálních lidí pléduje za ochranu velkých či ohrožených zvířat – vlajkové druhy ochrany přírody jako slon, tygr či lev. Kdo se dnes staví za malý druh – například žížaly? Přesto jsou žížaly a půdní život důležitější než velké druhy.

Každé ochuzení života, zmizení druhu, kdekoli na planetě, je i naše ochuzení, i naše ztráta, i naše ohrožení. Zhroucení ekosystému se neděje lineárně, hromadí se stres a najednou přijde zlom ze zdánlivě malicherného důvodu, ono pověstné bezvýznamné „mávnutí motýlích křídel“ – většinou mizení druhů malých organismů, na které normálně vůbec nemyslíme. A pokud ano, tak předpokládáme, že když už tu jsou, musí tu být věčně bez ohledu na to, jak moc přírodě uškodíme.

To je další zásadní omyl lidstva. Přitom ale hlavně závisíme, jako velké organismy, právě na obrovské početnosti a rozmanitosti malých či dokonce mikroskopických tvorů – tenké blance prsti s mikrovesmírem zvaným edafon. To je půdní život, kterému skoro nerozumíme, a proti kterému přesto vedeme dokonce vytrvalou chemickou válku ve jménu přiznaného boje proti hmyzu. Říkáme tomu průmyslové zemědělství.

Vlci jsou poslové naděje
Proto, pokud se nám navrátí nějaký, v našem prostředí v minulosti vyhubený druh, měli bychom volat „hosana“ a jásat převelice, že se příroda zotavuje. Je to pomoc přírodě i nám v rozsahu, který nejsme schopni ani dohlédnout a která se mnoha způsoby dlouhodobě příznivě projeví i v kondici mikroorganismů.

Myslím, že nazrál čas, aby mlčící informovaná veřejnost mlčet přestala a jasně a nahlas sdělila, že predátoři nejsou škodná, ale nutný prvek života nás všech. Že stojí i za vlky. Vlci se neumí bránit, neumí podávat žaloby. Vlci dělají jen to, k čemu je příroda stvořila, dělají to správně, a my všichni je tady potřebujeme.

I když to ne každý chápe, každý to bude muset akceptovat. Svoboda dělat si bezohledně, co mne zrovna napadne, není demokracie, ale zvůle. Demokracie by měla být zejména ochrana veřejných zájmů. A návrat vlka kromě jiného zásadním veřejným zájmem je.

Je milým zázrakem, že se k nám vlk po dvou stech letech zase připojil. Ale ono to je ještě jinak – on se vrátil domů… Stejně jako sokol, rys, čekáme ještě návrat lososa. Hloupý člověk minulosti způsobil, že narušil rovnováhu i vybitím vlků. Temno středověku musíme vyhnat i z přírody.

Vlk je k tomu mimo jiné ideální naučná pomůcka. Nyní jsme snad již moudřejší a rovnováhu, která je pro nás, jako lidstvo, zcela nezbytná, musíme obnovit. Je to naše morální povinnost nejen vůči našim dětem, ale i vůči Matce přírodě.

Příroda a její rovnováha, jíž bez predátorů nelze dosáhnout, je nezbytná i pro naše žití. Pokud to pochopíme a uznáme vlka jako posla zdravé přírody a její celistvosti, snad můžeme ještě přežít. Vlci jsou kamarádi našich lesů. Pak nutně musí být našimi kamarády. Bez stromů, bez lesů, bez zdravé přírody zahyneme.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 14.Května 2018, 14:49:5

Když jsem zahlédla ten titulek, málem jsem se lekla, že jde o Noční vlky.

Ivo Horák - Praha 3

Pondělí, 14.Května 2018, 15:36:4

To já zase měl po přečtení titulku dojem, že komentář bude - kupodivu - ironizovat "vlčí linii" DR. (To jste byl naivní, pomyslí si možná někteří kolegové diskutující.) Při čtení pak jsem měl zase pocit, že jde o příliš prvoplánovou agitku, abych posléze šťastně dospěl k závěru, že ji snad lze za existujících poměrů a nastavení akceptovat.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Vlci ve Stromovce Úterý, 15.Května 2018, 15:52:49

Vlkům fandím a jsem rád, že se vrací.

Ale pochybuji, že vlci můžou nějak zásadně zredukovat počet divočáků. To by jich musely být tisíce a museli by být všude. Divoká prasata všude jsou, například i přímo v Praze u Černého mostu a prý i ve Stromovce. Vlků ve Stromovce se asi nedožiju, pejskaři by byli proti, protože na vlka je skoro každý pes krátký.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.