Když před rokem Emmanuel Macron slavil před skleněnou pyramidou u Louvru své zdrcující vítězství, mnozí si oddychli. Nebezpečí nástupu krajní pravice bylo zažehnáno a Marine Le Penová utržila porážku, ze které se dosud nevzpamatovala. Macronovská vlna se navíc přelila o měsíc později do parlamentních voleb a jeho hnutí La République En Marche! získalo většinu v Národním shromáždění.

Již během volební kampaně Emmanuel Macron sliboval, že prosadí klíčové reformy už do první poloviny mandátu, a bilance prvního roku vládnutí ukazuje, že svůj slib hodlá dodržet. Elysejský palác a vláda premiéra Édouarda Philippa chrlit jednu reformu za druhou. Současný francouzský prezident se pasoval do role velkého modernizátora, který dovede Francii k plnému přijetí pravidel současného globálního kapitalismu. Zavrženo má být naopak lpění na silné funkci státu, díky kterému bývala francouzská pravice v očích anglosaských ekonomů cítit etatismem.

Reformy pro bohaté

Macron prosadil skrze reformu zákoníku práce další prekarizaci pracovněprávních vztahů, reforma univerzitního systému má zajistit, aby školství „lépe odpovídalo potřebám trhu práce“, a veřejné služby se mají podřídit tržním mechanismům fungování, což je podstatou návrhu reformy železničního dopravce SNCF, proti kterému vypukla vlna protestů a stávek. Současně prezidentská většina přijala celou řadu opatření, která mají Francii učinit „atraktivnější“, tedy v překladu že držitelům kapitálu zůstane víc peněz. Po masivních daňových úlevách přijatých v rámci politiky stimulace ekonomiky na straně nabídky, kterou prosazoval Macronův předchůdce François Hollande, byla schválená jednotná daň z výnosů kapitálu a snížení korporátních i majetkových daní.

Je symptomatické, že Macron pár dní před výročím inaugurace ohlásil další daňový dárek. V magazínu Forbes, který ho označil za „lídra svobodných trhů“, Macron slíbil zrušit daň z odchodu firem (tzv. exit tax), zavedenou známým levicovým politikem Nicolasem Sarkozym. Podle Macrona, který v sobě nezapře minulost investičního bankéře, mají mít kapitály absolutní volnost pohybu. Není divu, že vnímání prezidenta ze strany Francouzů se v posledním roce změnilo. Podle průzkumů Cevipof považuje nyní Macrona většina obyvatel Francie za pravicového až silně pravicového politika, a to především kvůli hospodářské a sociální politice.

Kontinuita i ambice na změnu

Macron se na rozdíl od umírněné levice nesnaží pravicovou hospodářskou politiku vyrovnávat progresivními názory ve společenských a lidskoprávních tématech. Dobrým příkladem je reforma azylových zákonů navržená ministrem vnitra a bývalým socialistickým primátorem Lyonu Gérardem Colombem, která má za cíl omezit práva žadatelů o azyl. I mezi samotnými podporovateli prezidenta vyvolalo rozruch nařízení, dle kterého by nevládní organizace poskytující střechu nad hlavou utečencům měly hlásit jména svých hostů policii.

Oproti svým předchůdcům se Macron také snaží omezit tradiční mechanismus úplatků samospráv skrze budování velkých, a často naddimenzovaných, infrastruktur. Symbolem této změny je zrušení projektu letiště v Notre-Dame-Des-Landes. Zdá se, že tak skončily časy, kdy exekutiva slibovala každému starostovi středně velké obce zastávku TGV. Více peněz by měly dostat regionální a příměstské tratě, jež jsou kvůli nákladným stavbám vysokorychlostních tratí podfinancovány, a to i přesto, že přepravují daleko větší množství pasažérů než TGV. Nutno dodat, že plánovaná privatizace veřejných dopravních služeb může benefity těchto investic rychle vymazat.

Kontinuitu s předchůdci naopak představuje Macronův pozitivní vztah k ekologické agendě, což mu v kontrastu s úmyslem Donalda Trumpa odstoupit od Pařížské dohody vyneslo sympatie v zahraničí. Současný francouzský prezident by rád hrál významnou úlohu i na poli evropské politiky, situace však byla dlouho blokována zdlouhavým sestavováním vlády v Německu a ani po znovudojednání velké koalice se německo-francouzský tandem, kolem něhož by se v Macronových plánech mělo soustředit silné jádro evropské integrace, příliš nerozběhl.

Jupiterské vládnutí

Jednou z hlavní dovedností současného francouzského prezidenta je, že se nenechává opotřebovat vnitropolitickými spory. Prezidentská tvář je nejviditelnější v zahraniční, bezpečnostní a evropské politice. Centralizace moci je daleko silnější než za Macronových předchůdců, nejspornější reformy a změny ale prosazují ministři, byť pod bdělým dohledem Elysejského paláce. Macron, který má nezpochybnitelný marketingový talent, toto pompézně nazývá „jupiterské vládnutí“.

↗

Macronova obsese autoritou prezidentského úřadu bývá častým terčem humoru. Koláž Ludovic Delaherche.

Současná centralizace moci je patrná i na vztahu k parlamentu. Ačkoliv má prezidentské hnutí La République En Marche! v Národním shromáždění pohodlnou většinu, vláda se vícekrát uchýlila k tzv. zmocňovacím zákonům, jež výrazně omezují rozpravy i legislativní zásahy ze strany poslanců. V jistém ohledu je Macron poslední reinkarnací typicky francouzského fenoménu bonapartismu. „Emmanuel Macron se nachází na pomezí mezi obnovou autority prezidentského úřadu a autoritářstvím,“ řekl v rozhovoru pro deník Le Monde filozof Jean-Claude Monod.

Postupná mobilizace

Na prezidentovo vládnutí začala francouzská společnost reagovat velice pozvolně. Propad preferencí má Macron nižší, než jeho dva předchůdci, kteří nakonec druhý mandát nezískali. Společenská a politická základna, o kterou se Macron opírá je, zdá se, stabilnější. Prezident v této fázi evidentně loví spíše hlasy umírněné pravice, která se nedokáže ztotožnit s politickým směrem, jímž se vydali opoziční Republikáni. Na levici koneckonců moc potenciálních voličů nezůstalo a spíše jich bude ubývat, poroste-li i nadále mobilizace odborů proti reformě železnice a dalším vládním opatřením. Toto hnutí je první silnou a ucelenou reakcí na pravicovou politiku současného prezidenta a jeho vlády, jak ukázala i poslední sobotní demonstrace v Paříži.

S výjimkou oslabené Socialistické strany dokonce dochází i k určité konvergenci levicových sil, překážek k jejich spojení je ale zvlášť ve vztahu k evropské politice stále mnoho. Sázka ve hře je velká — a sice nedopustit, aby se politická dialektika zredukovala na liberální volnotržnictví a suverenistické ochranářství, což jsou koneckonců dvě strany jedné (pravicové) mince. Macronův parní válec musí kvůli mobilizacím poprvé zpomalit. Zastavit se ho se ale jeho protivníkům zatím nepodařilo.