Sjednocení levice v holdingu

Obě české levicové strany se možná zanedlouho sjednotí ve vládní sestavě. Stane se tak ale z vůle oligarchy s predátorským byznysovým přístupem. Chtěli tohle původní skalní odpůrci neoliberálního dogmatismu české pravice?

Vedení hnutí ANO a ČSSD obnovilo jednání o společné menšinové koalici, která by se s podporou KSČM mohla dobrat většinové podpory. Česká republika se tak zřejmě již brzy dočká vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny. Nový impuls k urychlení úsilí o vznik nové vlády dal i víkendový sjezd KSČM v Nymburce, a to jak fakticky zejména výsledky volby stranického vedení, tak i symbolicky.

Důležitý symbolický rozměr dodal sjezdu komunistů asi nejsledovanější moment, kterému byla věnována náležitá mediální pozornost, a to vystoupení prezidenta Miloše Zemana. Jakkoliv byla věnována velká pozornost zejména výzvám k sebereflexi a distancování se od politické praxe před rokem 1989, neřekl prezident ve svém projevu komunistům v podstatě nic jiného, než co zaznívalo z úst vrcholných představitelů ČSSD asi od roku 2005.

Tehdy Jiří Paroubek, v té době premiér a lídr ČSSD, hřímal v jednom ze svých známých veřejných projevů, že dobré zákony ve prospěch občanů bude prosazovat s komunisty, a „kdyby tu spadli Marťani, tak třeba i s Marťany“… Prezident Zeman tomuto příměru dodal jen historickou relevanci a zároveň ho aktualizoval vzhledem k dnešní situaci.

Levicové spojenectví v malém
Myšlenka takzvané sjednocené levice byla součástí českého politického provozu posledních téměř 15 let. Vycházela z několika věcných i systémových předpokladů. Předáci ČSSD reflektovali skutečnost, že zejména odpor vůči neoliberální politice české občanské pravice (před rokem 2010 zastupované ODS, k níž se tehdy přidala ještě TOP 09) je důležitým nástrojem mobilizace levicových voličů ze strany nejsilnější formace v levé části spektra.

P201804210163701_180421-102541_pjSchizofrenní situace, kdy je levice po největším volebním propadu v historii nejblíže společnému podílu na moci, se významně promítla i do průběhu a výsledků sjezdu KSČM. Foto irozhlas.cz

ČSSD zahájila nejpozději před volbami v roce 2006 ostrou negativní kampaň vůči ODS a jejím ideovým koncepcím a uplatnění neoliberálních východisek v podobě její Modré šance. ČSSD byla díky takto vzniklému potenciálu schopna mobilizovat statisíce až milion voličů a ve sněmovních volbách roku 2006 se svým výsledkem ODS téměř dotáhla. Její vedoucí představitelé si však byli vědomi, že ČSSD nebude moci vládnout sama a bude tak muset vybírat koaličního partnera.

Hypoteticky se partnerem mohly stát středové malé strany: KDU-ČSL a (v té době) Zelení. Ideové a programové rozdíly však byly přece jen natolik velké, že za daleko pohodlnější by z pohledu prosazování levicové agendy bylo vládnout pouze ve dvojkoalici s KSČM. Nejen že by ČSSD v takové vládě mohla efektivněji prosazovat zájmy svých skalních levicových voličů, ale především by dosáhla oslabení pozice KSČM coby radikální protestní síly, shledávané ostatními stranami jako antisystémové.

Vytvoření takové varianty levicové oranžovo-rudé vlády předpokládalo jedno jediné, a to většinu 101 poslanců těchto dvou stran v Poslanecké sněmovně. Její uskutečnění bylo připravováno již pro povolební situaci v roce 2010, pak i v roce 2013. Oba tehdejší předsedové ČSSD, Jiří Paroubek a Bohuslav Sobotka, tuto variantu tehdy otevřeně veřejně připouštěli. Varianta se neuskutečnila z důvodů čistě aritmetických. Ani jednou to totiž početně nevyšlo. K neúspěchu zásadně přispěly nové protestní formace v Poslanecké sněmovně, které odlákaly ČSSD a KSČM část levicových voličů.

Tento trend pak doznal bezprecedentních rozměrů v roce 2017, kdy obě tyto strany dosáhly toliko jednociferného výsledku, zatímco nejsilnější hnutí ANO uspělo v tradičních levicových baštách tak mohutně, že lze ho lze odůvodněně považovat za hlavní „vysavač“ hlasů pro obě tradiční levicové strany.

Navzdory tomuto neúspěchu je však poprvé v historii reálně pravděpodobné, že ČSSD skutečně usedne ve vládě, která se v Poslanecké sněmovně opře o hlasy komunistů. Ironií osudu se tak ale neděje na půdorysu vlastní samostatné levicové většiny v dolní komoře, ale naopak v situaci, kdy obě strany dosáhly nejhoršího volebního výsledku za posledních 25 let. Miloš Zeman přirovnal takový scénář ke „znovusjednocení“ levice, rozdělené po odštěpení radikálního marxistického křídla od sociální demokracie na sklonku roku 1920.

Prezident zapomněl připomenout, že levice se už jednou sjednotila v červnu 1948, kdy byla sociální demokracie pod vedením kolaborantského filokomunistického vedení v čele se Zdeňkem Fierlingerem silou a proti vůli většiny členů sloučena s KSČ a formálně i fakticky zanikla. Jeho argumentace je však plně v souladu se směřováním vedení ČSSD, jež 15 let čekalo na okamžik, kdy by mohlo přizvat komunisty k podílu na moci.

Představitelé levicových stran, ale i s nimi sympatizující intelektuálové, akademici a analytici prohlašovali, že podobné spojenectví levice má jeden hlavní smysl: čelit náporu neoliberálního dogmatismu pravice, jehož naplnění by mohlo znamenat novou cestu do chudoby. Tentokrát se však levice nesjednocuje ve společné vládní sestavě na základě vůle voličů, nýbrž na základě osobního rozhodnutí jednoho oligarchy, který volí variantu koalice s oběma levicovými stranami jako nejmenší zlo z těch, které mu na politické šachovnici ještě zbylo.

Levice se tak nesjednotí proti kapitalistům, jak její ideologové po dlouhá léta proklamovali, ale spíš pod vedením a z libovůle kapitalisty, který vyhrál volby i na základě levicových slibů, které dnes mohou fungovat jako základ programatiky nové koalice.

Koho komunisté zradili
Schizofrenní situace, kdy je levice po největším volebním propadu v historii nejblíže společnému podílu na moci, se významně promítla i do průběhu a výsledků sjezdu KSČM. Zejména výsledek volby předsedy strany jasně ukázal vnitřní rozpolcenost KSČM. Dnes v ní jde hovořit o dvou křídlech: to první tvoří pragmatici, blízcí staronovému předsedovi Vojtěchu Filipovi.

Podstatou jejich politiky je především snaha získat za každou cenu co nejlukrativnějším mocenské zdroje (jak z hlediska funkcí, tak z hlediska vlivu a schopnosti obsahově ovlivnit příslušná rozhodnutí) a oslabit ideologickou zátěž a negativní reminiscence na minulost, a to i za cenu toho, že se KSČM tak říkajíc ušpiní vládní loajalitou a přestane být atraktivní pro protestní voliče.

Postoj Filipova vedení strany je charakterizován snahou uplatnit svůj vliv na exekutivu a získat z toho parciální výhody pro své členy, přičemž co bude následovat za čtyři roky, momentálně nikdo neřeší. KSČM se buď udrží u moci a dosáhne úspěchů, které voliči ocení, anebo stejně jednou skončí v propadlišti dějin. Pragmatici musí mít vytvořenou i záložní variantu v případě kolapsu strany, a vypadá to, že ji i mají. Jinak by se nemohli chovat z hlediska mocenských aspirací tak bezostyšně, jak se chovají.

Proti táboru Filipových pragmatiků pak stojí protábor neostalinských dogmatiků, reprezentovaný jen o dvanáct hlasů slabším, a tedy poraženým kandidátem na předsedu KSČM Josefem Skálou. Tito dogmatici požadují radikálně opoziční postup vůči jakékoliv vládě, která nesplní jejich zásadní požadavky jako například znárodňování. Trochu mimo tato dvě křídla stojí modernisté jako Jiří Dolejš či Kateřina Konečná, kteří by chtěli z KSČM vytvořit moderní antiglobalistickou radikálně levicovou stranu ve stylu řecké Syrizy, španělských Podemos či Nepoddajné Francie Jeana-Luca Melanchona.

Vítězství pragmatiků a Filipova obhajoba předsednického postu je zcela zřetelným výrazem toho, že velkému procentu členů KSČM nejde ani tak o to prosazovat návrhy, dotýkající se ideologických konstruktů radikální levice, či donekonečna osedlávat nostalgické nálady po dobách před rokem 1989 u svých voličů. Jde jim hlavně o to uplatnit svůj vliv na vládní politiku i za cenu toho, že se stanou zkompromitovanou součástí establishmentu.

Komunisté se tak budou moci podílet na vládní politice nikoliv proto, že by zažili tak mohutný volební výsledek, ani proto, že by je do vlády přizvala jiná levicová strana jako vítěz voleb, ale pouze a jedině proto, že je coby součást parlamentní provládní většiny potřebuje Andrej Babiš. Komunisté tak vstupují do vládní většiny z vůle a za souhlasu miliardáře, který zbohatl na privatizaci 90. let. Zrazují tak svoje voliče? Zřejmě ano, ovšem pouze ty, kterým skutečně jde o nějaké principy, nikoliv jen o mocenské funkce.

ČSSD nad (Babišovou) propastí
Představitelé ČSSD jsou snad v ještě horší situaci než zástupci KSČM. Jejich pozice je volebně i dalšími vyhlídkami budoucí voličské podpory ještě slabší a pragmatismus a probabišovsky vstřícný postoj se může stát ještě větším kamenem úrazu než u komunistických partnerů. Pro ČSSD je sjednocování levicových sil pod vedením hnutí ANO a Andreje Babiše faktický akt ponížení a vyjádření připravenosti spolupodílet se na levicové politice vlády bez vlastního postupu.

Část vedení ČSSD je zjevně přesvědčena, že smysl účasti ČSSD ve vládě s ANO je plnění jejího programu, a pokud tento bude splněn, pak mají straníci klidné spaní a voliči to ocení. Problém je však v tom, že Andrej Babiš podobné interpretace nepřipustí a všechny úspěchy levicového vládnutí si přivlastní. ČSSD tak může přijít i o rozhodující část voličů a skončit v propadlišti pod pětiprocentní hranicí. Na rozdíl od KSČM se jí v tomto směru (a ve spojení s nesplaceným dluhem advokátu Altnerovi) blíží daleko nebezpečněji. Jednu věc má však stávající Hamáčkovo a Filipovo vedení obou levicových stran společné: momentálně vítězí přístup „Po nás potopa“…

Po dlouhých letech debat na téma sjednocení levice a vzniku oranžovo-rudé vlády se tak protagonisté tohoto řešení dočkávají. V České republice se skutečně sjednotí obě levicové strany ve vládní sestavě. Ještě před nějakými pěti lety by ale jistě nikdo netušil, že se tak stane z vůle jednoho oligarchy, který svůj predátorský byznysový přístup bezohledně uplatňuje i v politice. To je to, co chtěli skalní odpůrci neoliberálního dogmatismu české pravice? Na to nechť odpoví oni sami.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.