Třetina obcí vymírá. Problém není na venkově, ale ve městech

Zásadní problém vymírání venkova je důsledkem bezkoncepčního přístupu české politiky. Uchopí někdo téma systémově před komunálními volbami?

Každá třetí obec v naší zemi přichází o své občany. Téměř třicet procent sídel v České republice zmenšilo od roku 2001 kapacitu svých matrik, některé dokonce až o polovinu. Seznamu vymírajících obcí vévodí menší vesnice, problém se koncentruje i v pohraničních regionech a bývalých uhelných revírech.

Lidé opouštějí severozápadní pohraničí, moravskoslezský region nebo hranice Vysočiny. Ve vylidněných sídlech zůstávají často ti, pro které je stěhování příliš drahé nebo složité – senioři a lidé se špatným ekonomickým zázemím. Jedná se o zásadní téma pro radnice měst, jejichž okolí pomalu vymírá.

Podle údajů Českého statistického úřadu se úbytek obyvatel týká více než osmnácti set obcí. Lažany na Strakonicku, Rovnou u Sokolova, Vysokou Lhotu nebo Chýstovice na Vysočině opustily během patnácti let víc než dvě pětiny lidí, kteří tam ještě v roce 2001 žili.

Vymirani_srbsko2Třetina našich sídel čelí postupujícímu úpadku, jehož řešení nemá tak úplně ve svých rukou. Foto Miroslav Jašurek

Trend vylidňování venkova přesvědčivě dokládají také data z posledního sčítání lidí, bytů a domů. Podle nich bydlela v roce 2001 čtvrtina lidí v obcích do dvou tisíc obyvatel, o devět let později šlo už ale o pouhá dvě procenta.

Z vesnic mizí mladí, zůstávají staří a chudí. Na vině jsou města
Někdo zemře, někdo se odstěhuje. Z vymírajících obcí odchází především mladá a střední generace. Dokládají to čísla o podílu obyvatel ve věku nad pětašedesát let. Těch žije v obcích s poklesem populace v průměru jednadvacet procent, zatímco tam, kam se lidé často stěhují, jich žije v průměru jen čtrnáct procent.

Úbytek občanů tak v praxi vede k paradoxnímu efektu. Odchod ekonomicky aktivní části lidí znamená pro obec zpravidla výpadek příjmů, zůstávají v ní však lidé, kteří jsou mnohem více citliví na dostupnost služeb potřebných pro život.

Často jsou závislí na příjmech od státu, ať už v podobě starobního důchodu, nebo kompenzace za pracovní invaliditu. Z nízkých příjmů sotva utáhnou komerční provoz pošt, obchodů nebo služeb v místě, kde žijí. A zchudlá obec jim v tom sotva pomůže.

Třetina našich sídel tak čelí postupujícímu úpadku, jehož řešení nemá tak úplně ve svých rukou. Kromě omezených finančních možností jim v účinné reakci brání také fakt, že lidé často neodcházejí proto, že by jim něco konkrétního v domovské vesnici vadilo. Přitahuje je blízkost měst, hnací motor urbanizace.

Není to ovšem tak, že by se lidé z obcí sestěhovávali houfně do Prahy, Brna a dalších metropolí. Jsou tu i malé obce, kterým obyvatelé neustále přibývají. Spojuje je právě blízkost města, které lidem něco nabízí – takže je najdeme ve Středočeském kraji, v okolí Brna, Plzně, nebo třeba kolem dvojměstí Hradec Králové-Pardubice.

Problém s vylidňováním a postupnou ghettoizací kdysi živých sídel je proto potřeba vnímat jako problém měst, ke kterým postižené obce přirozeně geograficky přiléhají. Dobře se to dá ukázat v severozápadních Čechách. Zatímco Ústí nad Labem svoji roli regionálního centra jakž takž plní, nedaleké Karlovy Vary jako by mladou a střední generaci od sebe doslova odháněly.

Jednoduché vysvětlení by se nabízelo: v Ústí nad Labem je univerzita. Ale je tam také lepší dopravní spojení do Prahy i do sousedního Německa. Zatímco z Prahy do Ústí nad Labem se dá dostat vlakem za hodinu, do Karlových Varů už to trvá hodiny tři, mimochodem skoro stejně jako do Plzně, která je pro Karlovarsko nejbližším stotisícovým městem.

Dnešní Karlovy Vary jsou sezónní štací pro zahraniční turisty a fanoušky filmového průmyslu. Milovat Vary je stále těžší nejen pro jejich nelázeňské návštěvníky, jak si nedávno posteskla Alena Zemančíková, ale také pro jejich obyvatele a lidi z nejbližšího okolí. Těm město nabízí dost omezenou životní perspektivu.

Jak si napsat domácí rozvojový plán?
V České republice máme systém, který s vlivem města na rozvoj obcí ve svém okolí prakticky nepočítá. Na všechny obce se díváme v zásadě stejně, což platí jak pro rozdělování daní, tak například pro povinnosti, které musejí splnit, pokud chtějí svůj rozvoj financovat z evropských fondů. Jejich podmínkou je často zpracovaný rozvojový plán.

Problém spočívá v tom, jak ho na malé obci napsat smysluplně, aby nešlo jen o „papír pro papír“. Jak plánovat rozvoj, když se prakticky veškeré jeho těžiště odvíjí od rozvoje sousedního města, na který obyvatelé okolního venkova nemají vůbec žádný vliv?

Koncept rozvojových plánů má v sobě ještě jedno úskalí. Vychází z představy, že obec má podobu moderní samosprávy s jasně rozdělenými kompetencemi a odpovědnostmi, a také úřední aparát placený od toho, aby takový plán zpracoval. U obcí s pětičlenným zastupitelstvem a jedním starostou je taková představa dost úsměvná.

Stále tu máme sídla, která fungují podstatně víc jako komunity a starosta má za úkol hlavně to, aby mu spolu sousedé dobře vyšli. Je to nakonec právě komunitní ráz venkova, byť v praxi často idealizovaný, který motivuje řadu lidí k tomu, aby se z velkoměstské anonymity odstěhovali někam, kde je pohoda a klid.

Kavárny nejsou řešení. To musí přinést politika
Některé hipstery fascinuje komunitní život do té míry, že na venkov lokalizují své inovativní koncepty, ať už jde o ubytování v bývalém řopíku, v lesní samotě, nebo kavárnu na faře. Ani ti ale neodcházejí jednoduše za vlky do tmy. Vědí, že mezi slušně vydělávajícími manažery je dost takových, kteří si za klid a možnost celý den nerozhodovat vůbec o ničem rádi připlatí.

Ne-město se dá skvěle prodat těm, kteří na vlastní kůži cítí negativní stránky městského života – stres, uspěchanost, neustálé změny, anonymitu. Domácké kavárničky a wellness ve skandinávském stylu uprostřed luk sytí spokojenými platícími zákazníky právě města.

Je určitě dobře, když bude cesta expandujícího hipsterství lemovaná opravenými roubenkami, mlýny a statky. Ale je potřeba vnímat, že se to neděje proto, aby byl venkov lepším místem k životu pro jeho obyvatele. To není role kavárníků, to je úkol pro politiky.

Předchozí vláda jako by si problém s vylidňováním venkova a rolí měst uvědomovala jen napůl. Na jednu stranu se jí dá přičíst k dobru rozvojový program pro strukturálně vyloučené regiony – Karlovarsko, Ústecko a Moravskoslezský kraj. Na druhou stranu nenašla odvahu pro návrh systémových změn fungování samospráv a jejich vzájemného vztahu.

Možnost vyhlásit konkrétní místa přímo za vyloučené lokality řešení problému rozhodně nijak nepřispěla. Jednorázové pokusy o stabilizaci venkovských obchodů a pošt pak vyznívaly spíš jako snaha hasit nejžhavější plameny tančící kolem nálože dynamitu. O plánech vlády, která právě vzniká, v této oblasti těžko soudit.

Města jsou v důsledku probíhající urbanizace zkrátka lokálním hubem civilizace. Vymírání nejbližšího okolí by se proto mělo včas dostat na pořad jednání zastupitelstev, jejichž radnice se postupně ocitají v obležení časované bomby.

Jakmile jednou vznikne ghetto, nestačí, že do něj po čase odstávky zase začne jezdit autobus. Sociální problémy a patologické vztahy, které se ve vymírajících lokalitách stihnou rozvinout, postupně přerostou v problém celého regionu.

Na mnoha místech v republice máme ještě prostor včas pochopit, že stav venkova je odrazem toho, zda je „jeho“ město pro lidi, nebo ne. A první příležitost o tom vážně diskutovat budeme mít už letos na podzim.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Úplně špatně Středa, 25.Dubna 2018, 09:18:16

Nevím, kde začít s kritikou: manipulativní terminologie, formulace, výběr údajů, interpretace...
Zásadně nesouhlasím ani s hodnocením, že demografické změny jsou "zásadním problémem" venkova? Proboha, proč?
Nemluvě o tom, jak velkým problémem může být nárůst počtu obyvatel. Pokud je úbytek "vymírání", tak přírůstek je něco jako "rakovinné bujení"?
Proč vůbec venkov? Autor ignoruje, že "vymírá" Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec, Pardubice... dál ať si to hledá (a uvědomuje) sám, já to za něj dělat nebudu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.