Minulý týden byla zveřejněna otřesná informace o konci ilegální ubytovny v brněnských Židenicích, z níž bylo zničehonic vyhozeno na ulici přes sto lidí. Podobným příkladem je ostravská osada Bedřiška, v níž se v současné chvíli též intenzivně bojuje o právo na bydlení.

Bedřiška, jedna z nejmladších a zároveň jedna z posledních obydlených a aktivních ostravských osad (původně dělnických kolonií), má být záměrem městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky a zejména aktivitami její dlouholeté starostky Liany Janáčkové (Nezávislí) nuceně vystěhována a následně demolována. Nutno dodat, že se jedná o záměry, které mimo jiné pracují také s nejasným finančním i obecně pochybným projektovým plánem.

Osada Bedřiška je v celorepublikovém kontextu známa především jako místo, kde se v roce 2010 uskutečnil žhářský útok na jeden z finských dvojdomků, z nichž je tvořena takřka celá osada a v němž v tu chvíli spalo jedenáct lidí. Nejednalo se sice o útok organizovaných neonacistů jako rok předtím ve Vítkově, pachatel se nicméně tímto útokem zjevně inspiroval, když vhodil do domu zápalnou lahev.

↗

Domy na Bedřišce jsou v zachovalém stavu a nejsou životu nebezpečné, jak se mohli na vlastní oči přesvědčit návštěvníci Dne otevřených dveří. Foto Klára Šebestová

Situaci na Bedřišce pravidelně zlehčuje nejen Janáčková, která mluvila o tom, že útok mohl být fingovaný slova. Jaromír Nohavica v písni Na Bedřišce neodsoudil pokus o vraždu jedenácti lidí, ale naopak v ní tematizoval okradení policistů, kteří v terénu pátrali po stopách k tomuto případu. Jakkoli můžeme mít pochopení pro tuto formu černého humoru, tuto píseň můžeme v rámci uvedeného kontextu označit nejenom za rasistickou, ale také za jasně stigmatizační. Tyto ilustrativní případy ukazují, nakolik je situace na Bedřišce problematická a jakým směrem jsou záměry místní radnice vedeny a prezentovány.

Proti výše záměru Bedřišku vystěhovat a zbourat se staví nejenom zástupci neziskových organizací Bílý nosorožec, Vzájemné soužití, ostravských Salesiánů Dona Bosca a iniciativ Probuď domy či Naše Hulváky, ale především též lidé žijící v osadě. Společně za zachování osady bojují prostřednictvím nedávno zorganizované petice proti nucenému vystěhování rodin z Bedřišky a Hulvák a vedle toho též svoláním Dne otevřených dveří v osadě Bedřiška, který se konal v pátek 21. dubna.

Den otevřených dveří nabídl nejrůznější aktivity — návštěvníky čekala komentovaná prohlídka osady, kterou je provedli její obyvatelé. Součástí prohlídky pak byla možnost hovořit s Petrou Kolinke, která se o problematiku osady dlouhodobě zajímá v rámci výše zmíněné iniciativy Naše Hulváky. Pro děti byla nachystána například výtvarná dílna a u společného posezení připravili obyvatelé Bedřišky jako občerstvení vaječinu a opékané párky, později přinesli též domácí buchty.

V podvečer celou akci ukončilo promítání rumunského dokumentárního filmu Začalo pršet.Ten zachycuje nucené vystěhování romských rodin na ulici a jejich boj s radnicí za právo na náhradní městské bydlení, v němž lze najít mnoho paralel se současnou situací rodin na Bedřišce.

Liana Janáčková je známá svými nevybíravými a mnohdy rasistickými projevy vůči romské komunitě, která na území obvodu Mariánských Hor a Hulvák žije. Na adresu tamních obyvatel například kdysi prohlásila: „[…] Nesouhlasím s jakoukoli integrací, bohužel jsem rasistka, nesouhlasím s integrací cigánů, aby plošně byli po obvodu. Bohužel, vybrali jsme Bedřišku, takže tam budou. S vysokým plotem, s elektrikou, mně je to jedno, já to klidně budu křičet do celého světa [...]“.

I dnes je její vyjadřování neméně útočné a rozporuplné — v posledním uveřejněném rozhovoru přirovnala rodiny metaforicky ke stavu domů v Bedřišce: „V současné době již přesluhují a nedosahují dnešních standardních požadavků na bydlení. Skladba nájemníků odpovídá charakteru těch domů.“ Návštěvníci Dne otevřených dveří se tedy mohli na vlastní oči přesvědčit, nakolik jsou tyto výroky selektivní.

Domy na Bedřišce jsou v zachovalém stavu a nejsou životu nebezpečné, což potvrdil také stavař, který osadu během minulého týdne navštívil. Je to zásluhou péče jejich obyvatel, v drtivé většině na vlastní náklady. Částečně pak pomohlo město, zejména při renovaci střech.

I nadále je třeba se tímto případem zabývat, komentovat dosavadní činnost, kterou daný obvod v rámci Bedřišky podnikl, a podrobovat kritické analýze plány, které Janáčková s kolegy předkládá veřejnosti. Právo na bydlení je univerzálním právem a s jejich názory je nespojitelné.

Dejme najevo, že komunitní pospolitost je přednější než argumenty, jimiž Janáčková obhajuje demolici osady. Vyjádřeme svou solidaritu rodinám na Bedřišce, které se v současnosti potýkají s existenciálně vyhrocenou situací.