Chci přispět X

Intervence v Sýrii z pohledu Latinské Ameriky

Státy v Latinské Americe reagují na Trumpův zásah v Sýrii různě. Postoje jednotlivých vlád závisí na současné politické situaci, svou roli však hraje i delší historie a přítomnost syrsko-libanonských komunit po celém regionu.

Měla to být první cesta Donalda Trumpa do Latinské Ameriky. Region, který mu zejména kvůli pohrdlivým výrokům o Mexičanech není právě nakloněn, se prezident Spojených států chystal navštívit ku příležitosti setkání Organizace amerických států v peruánské Limě. Na poslední chvíli jej však na summitu musel „zaskočit“ viceprezident Michael Pence, přičemž navazující státní návštěva Kolumbie byla zrušena úplně.

„Prezident Trump zůstane ve Spojených státech, aby dohlížel na americkou odpověď v Sýrii,“ vysvětlila mluvčí Bílého domu Sarah Huckabee Sandersová oficiální důvody pro krok, který v mnoha latinskoamerických státech ještě prohloubil pocit opovržení ze strany stávající vlády USA.

Americká odpověď v Sýrii v sobotu skutečně přišla, shodou okolností přímo uprostřed summitu v Limě, kde se tak viceprezident Pence mohl osobně přesvědčit o reakcích latinskoamerických států na uskutečněnou vojenskou intervenci.

Tři různé postoje
Jediná země v regionu, jež otevřeně podpořila užití zbraní proti syrskému režimu, byla paradoxně zrušenou návštěvou ponížená Kolumbie. Její prezident Manuel Juan dos Santos v sobotu prohlásil: „Vždy podpoříme aktivity, které potrestají používání chemických zbraní a slouží k jejich úplnému zničení.“

Zcela opačná reakce zazněla z většiny levicových latinskoamerických režimů, které Trumpovu intervenci ostře odsoudily. Kubánská vláda ji označila za „otřesný útok“, jenž dále prohlubuje konflikt v Sýrii. Bolivijský prezident Evo Morales připomněl falešné důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku a venezuelský prezident Nicolás Maduro rovnou pochodoval v čele demonstrace proti imperialismu, kde vyjádřil svou „naprostou solidaritu“ se syrským režimem.

„Jedná se o zavrženíhodný a kriminální čin spáchaný na syrském lidu. Venezuela říká ‚ne‘ imperiální válce proti Sýrii!“ hřímal o víkendu Maduro.

Rezervovaný postoj nakonec vyjádřila třetí skupina států, které shodně odsoudily jakékoli zneužití chemických zbraní, zároveň však vyjádřily obavy z vojenské eskalace konfliktu a vyzvaly k respektování mezinárodního práva. To se týká Brazílie, Argentiny, Peru a Mexika, tedy vůbec nejdůležitějších hráčů v regionu.

„Vojenské akce v Sýrii nás velmi znepokojují, stejně jako nás velmi znepokojilo užití chemických zbraní,“ napsalo brazilské ministerstvo zahraničí. „S potrestáním těch, kteří jsou za to zodpovědní, je třeba vyčkat na co nejrychlejší vyšetřování Organizace pro zákaz chemických zbraní.“

Historické vlivy
Různící se přístup k americkému zásahu vychází především ze současné politické situace v jednotlivých zemích, jsou ale podmíněny také historicky. Například příznivě naladěná Kolumbie je dlouhodobě nejbližším americkým spojencem v Latinské Americe bez ohledu na momentálně vládnoucí stranu. Kolumbie je mimo jiné příjemcem americké pomoci ve výši zhruba půl miliardy dolarů ročně a na oplátku zpravidla kvituje zahraničněpolitická rozhodnutí Spojených států včetně tak kontroverzních kroků, jakým byla invaze do Iráku v roce 2003.

Výrazně levicové režimy dodnes vládnoucí ve Venezuele, Bolívii a samozřejmě na Kubě zase vychází z aliance vybudované ještě za dob Huga Cháveze, která měla vytvořit protiváhu americkému vlivu v regionu. Chávez se pokusil sblížit s širokou paletou režimů po celém světě, které se vymezovaly vůči Spojeným státům, což vedlo k mnoha vzájemným návštěvám s představiteli Ruska, Íránu a přímo Asadovy Sýrie.

Maduro_marcha_antiimperialista_foto_mippciVenezuelský prezident Nicolás Maduro na „velkém pochodu proti imperialismu" v hlavním městě Caracas. Foto Mippci

Pod Chávezovým vedením došlo kupříkladu k zavedení leteckého spoje mezi Teheránem a Caracasem s mezizastávkou v Damašku, který čelil podezření z toho, že kryje nákupy zbraní mezi jednotlivými zeměmi. Po vypuknutí syrské občanské války se Venezuela otevřeně postavila na stranu prezidenta Asada, jehož podporovala dodávkami ropy a samozřejmě diplomaticky na půdě Generálního shromáždění OSN; od prosince roku 2011 hlasovala proti všem rezolucím odsuzujícím syrský režim a pozitivně se vyjádřila o ruské intervenci v roce 2015.

U zdrženlivě se vyjadřujících zemí je situace nejsložitější, vycházejí totiž z různých pozic. Například Argentina za vlády prezidentky Cristiny Kirchnerové patřila do „koalice proti imperialismu“ a navázala především blízké vztahy s Íránem; tak blízké, že je dnes obviňována, že zametala pod koberec íránskou roli při bombovém útoku na židovské centrum v Buenos Aires v roce 1994. Což se výrazně změnilo s nástupem pravicového prezidenta Mauricia Macriho, jenž se naopak pokouší vystupovat prozápadně, ačkoli je to v Trumpově době obtížný úkol.

Brazílie byla oproti tomu i za středo-levicových vlád Luly da Silvy a Dilmy Rousseffové vždy na mezinárodním poli zdrženlivější a pokoušela se vystupovat především v roli prostředníka mezi různými zájmy včetně střetů mezi Západem a Íránem nebo občanské války v Sýrii. Angažovala se tak při pokusu zprostředkovat spolu s Tureckem dohodu o íránském jaderném programu a brazilští diplomaté se účastnili vyjednávání o syrské krizi v Ženevě pod hlavičkou OSN.

Uprchlíci jsou vítáni
V Brazílii, Argentině a některých dalších státech přitom hraje specifickou roli ještě jeden nepříliš známý faktor, a tím je početná a ekonomicky vlivná syrsko-libanonská komunita, která jen v Brazílii čítá miliony osob například včetně prezidenta Temera nebo Fernanda Haddada, bývalého starosty São Paula.

Tyto převážně křesťanské nebo christianizované komunity mají na jednu stranu tendenci být nakloněny Asadovi a tlačit na tuto orientaci, což se projevuje vytvářením různých solidárních skupin ve Venezuele nebo Brazílii, které zprostředkovávají režimu nakloněné informace a několikrát pořádaly i menší demonstrace.

Existence historických komunit, jež se začaly utvářet již koncem 19. století, na druhou stranu přispívá k přijímání válečných uprchlíků ze Sýrie a následně k jejich snazší integraci do společnosti. Několik latinskoamerických států v tomto ohledu hraje vyloženě pozitivní roli, když vytváří zvláštní programy nebo obecně příznivé prostředí pro přijetí utečenců ze Sýrie, kterému se jich rozhodně nedostává ve velké části Evropy a v poslední době ani ve Spojených státech.

Syr_t_uprchl_ci_v_braz_lii_foto_carta_capitalBrazílie nabízí uprchlíkům ze Sýrie možnost pracovat nebo pozvat své rodinné příslušníky. Dosud z válkou zničené země přijala bezmála tři tisíce lidí. Foto Carta Capital

Nejaktivnější je v tomto směru právě Brazílie, která za několik let přijala bezmála tři tisíce uprchlíků. Syrští žadatelé dostanou v Brazílii zpravidla azyl téměř automaticky, výhodou ve srovnání s mnoha jinými zeměmi včetně těch s největším počtem uprchlíků je pak to, že mají možnost pracovat i předtím, než s nimi bude ukončeno azylové řízení. Uprchlíci mají dále nárok na zdravotní péči a mohou bezpodmínečně požádat o příchod rodinných příslušníků.

Syrští uprchlíci nachází relativně příznivé prostředí i v sousední Argentině, jež od roku 2015 nabízí pro Syřany speciální humanitární víza, o něž je možné požádat na argentinských vyslanectvích po celém světě. V jejich rámci země přijala několik stovek lidí a mnohé argentinské provincie mají vlastní programy na podporu integrace. Mexičtí a kostaričtí studenti pro změnu spustili a převážně z vlastních zdrojů financují tzv. Projekt Habesha umožňující syrským vysokoškolákům vycestovat do Latinské Ameriky a dostudovat na místních univerzitách.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.