Chci přispět X

Kříž, půlměsíc, kolovrat a kalašnikov. O roli náboženství v ukrajinské válce

Válku na východě Ukrajiny vnímáme především jako konflikt mezi ukrajinskými vládními silami a proruskými separatisty. Síly na obou stranách konfliktu mají však i jiné motivace a „hnací motory“. Jejich mix je pozoruhodný. A výbušný.

Podle průzkumu z roku 2016 se naprostá většina Ukrajinců (65 procent) hlásí k různým formám pravoslavného křesťanství, dalších 17 procent k jiným formám křesťanství (především jde o řeckokatolickou tradici, která je například v Halíči dominantní) či obecně ke „křesťanství“ a jedno procento k islámu. 16 procent Ukrajinců se k žádnému náboženství nehlásí a zbývající procento se dělí mezi židy, hinduisty a ostatní.

Proporce se nicméně výrazně liší v jednotlivých regionech. Například na Krymu se v roce 2013 hlásilo k islámu 15 procent obyvatelstva (do průzkumu v roce 2016 nebyl Krym zahrnut), na Donbase pak v roce 2016 tvořili muslimové 6 procent obyvatelstva. Vedle tradičních náboženství ale především na východě Ukrajiny v posledních letech sílí rodnověří, tedy – velmi zjednodušeně – původní slovanské náboženství.

O čem se ale příliš často obzvlášť v českých médiích nepíše, je, že v nepřehledné změti vojenských a polovojenských jednotek zapojených do probíhajícího konfliktu na východě Ukrajiny existují i jednotky tvořené čistě vyznavači těchto náboženství, jejichž motivace a agenda je do značné míry náboženská či náboženskou vírou motivovaná. A to na obou stranách.

Doněck – nový Jeruzalém a pravoslavná reconquista
Pravoslavná církev není strukturovaná tak jako církev římskokatolická – jde o společenství místních autokefálních (nezávislých) církví. Na Ukrajině nyní působí tři hlavní pravoslavné církve, a to Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (KP), Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (MP) a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev.

Momentálně nejsilnější je zřejmě první zmiňovaná, která vznikla odtržením od MP po osamostatnění Ukrajiny, v roce 1992. Mezi ní a MP panuje poměrně značné napětí, které se od ruské intervence na Krymu a východě Ukrajiny ještě stupňuje. Na konci roku 2013 navíc došlo k rozkolu i uvnitř MP, když část představitelů podporovala Euromaidan, zatímco druhá následně otevřeně podpořila ruskou intervenci na Donbasu.

Objevuje se řada zpráv o zapojení Ruské pravoslavné církve do ukrajinského konfliktu, a to skrze MP – v roce 2014 ve Slovjansku byla podle pracovníků místního muzea viděna skupina neznámých urostlých mužů, kterak vchází do kulturního centra vedeného ukrajinskou větví Ruské pravoslavné církve nacházejícího se vedle muzea, a druhý den ráno ze stejného centra vyrazila skupina po zuby ozbrojených mužů, která během několika následujících minut obsadila místní policejní stanici.

I podle redaktora lokálních novin, jejichž redakci pro-ruští rebelové během okupace zavřeli, místní pravoslavní kněží s rebely spolupracovali – často prý ozbrojencům žehnali a nechávali je skladovat munici na církevních pozemcích, jak uvádí The New York Times.

Začátkem roku 2014 byla také založena takzvaná Ruská pravoslavná armáda, jejíž příslušníci přísahali věrnost Igoru Vsevolodoviči Girkinovi, známému rovněž jako Igor Ivanonič Strelkov, který byl vojenským velitelem samozvané Doněcké lidové republiky a Novoruska a také důstojníkem ruské zpravodajské služby GRU. Zpočátku měla jen asi 100 mužů, ale jejich počet rychle vzrostl až na čtyři tisíce. BBC koncem roku 2014 přinesla rozhovor s jedním z příslušníků Ruské pravoslavné armády, který prohlásil: „Proč říkám, že Doněck je Jeruzalém? Protože to, co se tu děje, je svatá válka ruského lidu o jeho vlastní budoucnost, jeho vlastní ideály, jeho vlastní děti a jeho velikou zemi, která byla před 25 lety rozdělena na kousky.“

K podobným přirovnáním se uchyluje i ruský prezident Vladimir Putin, který například ve svém výročním poselství o stavu země v roce 2014 prohlásil, že Krym má pro Rusko „strategický význam jakožto duchovní zdroj vývoje rozmanitého, ale jednotného ruského národa a centralizovaného ruského státu. Bylo to na Krymu, ve starodávném městě Chersonésos či Korsuň, jak jej nazývali staří ruští kronikáři, kde byl veliký princ Vladimír pokřtěn, než přinesl křesťanství do Ruska,“ a „křesťanství bylo mocnou duchovní sjednocující silou, která pomohla přivést různé kmeny a kmenové svazy rozlehlého východoslovanského světa k vytvoření ruského národa a ruského státu.

Díky této duchovní jednotě naši předkové poprvé a navěky spatřili sebe jako jednotný národ. Díky tomu všemu můžeme říci, že Krym, starověká Korsuň či Chersonésos a Sevastopol, mají neocenitelný civilizační a duchovní význam pro Rusko, tak jako Chrámová hora v Jeruzalémě pro následovníky islámu či judaismu.“

Vladimír Putin ostatně využívá pravoslaví, respektive Ruskou pravoslavnou církev, velmi obratně jako jeden z pilířů své moci a popularity – jeho pevné pouto s Kirillem, patriarchou moskevským a celé Rusi (tak zní celý titul nejvyššího představitele Ruské pravoslavné církve), který mimochodem Putinovu éru označuje za „svatý zázrak“, se v zemi, kde se k pravoslaví hlásí až 78 procent obyvatel, vyplácí.

Ale zpět k Ruské pravoslavné armádě. Motiv svaté války je zřejmý i z praporu této jednotky – ten tvoří ruská trikolora, na ní se nachází meč a štít s jetelovým křížem a v levém horním rohu pak najdeme vyobrazení sv. Jiří bojujícího s drakem (podle legendy sv. Jiří zabil draka terorizujícího město, jehož obyvatelé byli nuceni drakovi obětovat své děti – jakmile jej zabil, obyvatelé konvertovali ke křesťanství), které najdeme mimo jiné i v ruském státním znaku.

1Vlajka Ruské pravoslavné armády. Foto Wikipedia

Aktivity RPA však ne vždy působí právě „křesťansky“ – na začátku července 2014 například příslušníci Ruské pravoslavné armády unesli řeckokatolického kněze Tichona Kulbaku a dvanáct dní ho drželi v zajetí, podle jeho vlastních slov proto, že pomáhal organizovat ekumenická modlitební shromáždění v centru Doněcku. Únosci třikrát předstírali jeho popravu, když jej postavili čelem ke zdi a stříleli mu nad hlavu. Osmého dne jej prý muž s ruským přízvukem obvinil z katolictví a řekl mu, že v Novorusku není místo pro uniáty (katolíky), schizmatiky (pravoslavné Kyjevského patriarchátu) a sektáře (protestanty).

Křesťanských praporů zapojených do konfliktu existuje více – na straně proukrajinských sil například bojuje (proti Rusku a pohanům) pluk sv. Marie, který sám sebe označuje za „křesťanský Taliban“, hovoří o potřebě třinácté křížové výpravy proti Rusku a pokládá se za bojovníky sil světla proti silám temnoty.

Zatmění půlměsíce
Muslimové na Ukrajině jsou soustředěni především na okupovaném Krymu, kde tvoří zhruba 15 procent populace, a také na Donbase, kde se k islámu hlásí asi šest procent obyvatel. Islám je na Ukrajině spojen především (i když nejen) s Krymskými Tatary – ti jsou potomky etnika převážně turkického původu, které se usadilo ve východní Evropě již v sedmém století. V 15. století pak Krymští Tataři vytvořili na území Krymského poloostrova takzvaný Krymský chanát, který se záhy stal vazalem Osmanské říše, avšak s vysokou autonomií.

Po Rusko-turecké válce ve druhé polovině 18. století se podle smlouvy z Küçük Kaynarca stal Krymský chanát nezávislým, avšak Rusko krátce poté dohodu porušilo a Krym anektovalo. V následném období byli Krymští Tataři utlačováni a vyháněni, z celkového počtu asi 300 tisíc jich odešly dvě třetiny.

Ani období Sovětského svazu nebylo pro Krymské Tatary nijak příjemné. Více než sto tisíc obyvatel poloostrova zemřelo v důsledku hladomoru v roce 1921, desetitisíce Tatarů uprchly do Turecka a Rumunska, další tisíce jich byly deportovány či zavražděny v období kolektivizace v letech 1928–1929. Během stalinských čistek byla na základě různých obvinění vězněna a popravena řada tatarských státníků a intelektuálů. V roce 1944 pak byli prakticky všichni Krymští Tataři deportováni do centrálních částí Ruska jako trest za to, že část Tatarů kolaborovala s nacistickým Německem (ačkoliv řada jich sloužila v Rudé armádě).

Ti, kteří přežili transporty i následný exil, se do své domoviny nemohli vrátit až do nástupu perestrojky v polovině 80. let. Dnes jich na Ukrajině (včetně Krymu) žije opět na 300 tisíc a celková populace muslimů (tedy vedle Krymských Tatarů především Volžských Tatarů, Azerů, Uzbeků, Turků, Arabů a Kazachů) pak čítá podle různých odhadů asi 750 tisíc až milion osob.

Krymští Tataři mají stále v živé paměti utrpení, kterého se jim dostalo ze strany Sovětského svazu, proto v nich anexe Krymu vyvolala obavy o jejich další osud. A jak se ukázalo, oprávněné – Human Rights Watch upozorňuje, že již od začátku okupace jsou Krymští Tataři, včetně politiků, aktivistů, blogerů, žurnalistů a dalších terčem zastrašování, obtěžování, výhrůžek, nepovolených domovních prohlídek, fyzických útoků i nucených zmizení.

Rusko zakázalo krymskotatarská média, která ruskou intervenci kritizovala, a rozpustilo i Mejlis Krymských Tatarů, tedy nejvyšší samosprávný krymskotatarský orgán. Desítky Krymských Tatarů byly zatčeny a pokutovány či odsouzeny na základě obvinění z terorismu či podpory separatismu, například v podobě komentářů odsuzujících okupaci v médiích či na sociálních sítích.

V roce 2015, v návaznosti na takzvanou občanskou blokádu Krymu, začali Krymští Tataři formovat vlastní dobrovolnou polovojenskou jednotku, takzvaný Batalion Nomana Çelebicihana (první prezident Krymské lidové republiky a první muftí krymských, litevských, polských a běloruských muslimů zavražděný bolševiky v roce 1918), se sídlem v Chersonské oblasti, která přímo sousedí s Krymem.

Batalion má pomáhat Státní pohraniční službě Ukrajiny, a dokonce získal podporu od Turecka, které mu dodalo 120 souprav maskovaných uniforem. Příslušníci batalionu sami sebe označují jako „askeri“, což v krymské tatarštině znamená „vojáci“ a v dobách Osmanské říše se tak nazývali příslušníci elitní společenské třídy složené z vojáků, soudců a duchovenstva.

2Vlajka Batalionu Nomana Çelebicihana. Foto: islam.in.ua

Vedle Batalionu Nomana Çelebicihana na východě Ukrajiny operují také přinejmenším dva další převážně muslimské prapory, které jsou tvořené zejména Čečenci – Mezinárodní mírový prapor Šejka Mansúra (pojmenovaný po čečenském náboženském a vojenském vůdci, který vedl odboj proti expanzi Kateřiny Veliké na Kavkaz) a Mezinárodní mírový prapor Džochara Dudajeva (pojmenovaný podle prvního prezidenta separatistické Čečenské republiky Ičkerie). The New York Times přinesly v roce 2015 rozhovor s vůdcem praporu Šejka Mansúra, který v něm mimo jiné prohlásil, že jeho vojáci rádi bojují s minimem výstroje – „věříme v Boha, takže nepotřebujeme neprůstřelné vesty“, a pokřik Čečenců „Allahu akbar“ prý na Ukrajině zasévá strach do ruských srdcí.

Návrat starých bohů
Pravoslaví a islám jsou u nás celkem známé pojmy, ne už tak rodnověří. Tímto pojmem, v ruštině rodnoverie, ukrajinsky ridnovirstvo, archaicky též jazyčnictví, se označuje slovanský rekonstrukcionismus, který je součástí širšího novopohanského hnutí snažícího se o rekonstrukci či oživení předkřesťanských náboženských systémů, v tomto případě tedy víry starých Slovanů.

Rodnověří má své kořeny v 19. století, kdy se u mnoha slovanských národů šířila romantická fascinace předkřesťanským slovanstvím. Začala vznikat literární díla, která zájem o slovanské dědictví dále živila, zároveň byly objeveny významné archeologické nálezy, jako například „Zbručský idol“ – socha znázorňující boha Svantovíta pocházející z 9. století (ačkoliv její pravost je zpochybňována).

Tento zájem však živilo také množství podvrhů, které se v té době rovněž objevovaly. Mezi ně patřily například i rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Výrazný vliv na návrat Slovanského pohanství měla takzvaná Velesova kniha, která popisuje události datovatelné do období mezi 7. stoletím př. n. l. a 9. stoletím n. l. Velesova kniha byla údajně nalezena v roce 1919 v ukrajinském Charkově a ztracena v roce 1941. Zveřejněna (respektive pouze její fotografie) pak byla koncem 50. let 20. století.

S největší pravděpodobností se však jedná o padělek vyrobený někdy ve čtyřicátých letech (především lingvistické analýzy naznačují, že jde o podvrh, navíc mnohé motivy se zdají být produktem křesťanských dezinterpretací původního slovanského náboženství, jsou v ní míseny motivy z východoslovanské a západoslovanské mytologie) Ačkoliv na tom, že jde o padělek, panuje v akademické obci víceméně shoda, některé novopohanské skupiny knihu i dnes používají v podstatě jako svůj posvátný text. Za zdroj často slouží také Slovo o pluku Igorově, ruský epos z 12. století, avšak i jeho pravost je zpochybňována.

Současná rodnověrská hnutí v různých státech se od sebe značně liší – některá kladou větší důraz na úctu k přírodě a ekologii a všeobecně se více podobají novopohanství anglo-amerického stylu, u jiných (především v Rusku) můžeme pozorovat velmi silný nacionalismus, kde výjimkou nejsou ani otevřeně antisemitské postoje. Avšak i v Rusku (a zdá se, že především tam) najdeme rozpětí rodnověreckých skupin od pacifismu po xenofobii. Liší se i věrouka různých rodnověrských hnutí – některá kladou na nejvyšší místo panteonu nebeského boha Svaroga, jiné hromovládce Peruna či vládce nebes Velese, popřípadě nebeskou trojici Perun–Svarog–Svantovít. Nejvýznamnější bohyní je pak zřejmě Mokoš, často označovaná jako Matka Země.

Na Ukrajině bylo v roce 2016 registrovaných celkem 138 novopohanských organizací, většina z nich rodnověrských. Vedle nich existuje také nezanedbatelné množství těch, které oficiálně registrovány nejsou. A rodnověrci se velmi aktivně zapojují i do probíhajícího konfliktu na východě Ukrajiny, a to na obou stranách:

Na straně proruských separatistů bojuje například batalion nazývaný Svarogův či Svarožičův, plným názvem někdy také „Batalion slovanského sjednocení a oživení“ – Svarog je slovanský bůh pokládaný obvykle za boha nebeského ohně, nebes či za nebeského kováře, který ukul Slunce. Svarožič je pak pokládán za jeho syna, boha Slunce, který je někdy ztotožňován s dalším slunečním bohem Dažbogem.

3Ramenní nášivka Svarožičova batalionu. Foto voenpro.ru

Dostupné informace o tomto praporu jsou kusé a rozporuplné – krom toho, že někdy je označován jako Svarogův, jindy jako Svarožičův, se také liší informace o tom, zda tvoří součást brigády Oplot, jak vidíme na nášivce výše („OPLOT – 4. batalion Svarožičův“ – tuto nášivku je mimochodem možné zakoupit přes portál eBay), či brigády Vostok, jak uvádějí některé zdroje. Možné však je, že v důsledku řady restrukturalizací, které mezi tamními jednotkami proběhly, byl batalion zařazen po určitou dobu v jedné, a po určitou ve druhé brigádě, a mohl také měnit svůj název.

Tak či onak, vůdcem tohoto praporu byl nezpochybnitelně Oleg Orchikov, zvaný též Vargan, který byl v listopadu 2014 uvězněn vládou Doněcké lidové republiky (po jejímž boku a za niž do té doby bojoval) a v roce 2017 odsouzen na doživotí. Jeho souvěrci a spolubojovníci ze Svarogova batalionu však nevěří, že by obvinění Orchikova z mnoha zločinů od krádeží po vraždu byla pravdivá – podle nich se on a jeho batalion stali zkrátka příliš silnými, a tedy nepohodlnými. V době největší slávy čítal Svarogův batalion 1200 mužů (i žen). A to výhradně rodnověrců – tedy moderních pohanů vyznávajících rekonstruované (pan)slovanské náboženství.

4Oleg Orchikov u idolu boha Svaroga. Repro Youtube

V Petrovském distriktu v Doněcku dnes dokonce stojí svatyně s dřevěnými sochami bohů Roda a Svaroga a bohyně Lady, ověnčené kruhem z kamenů přivezených ze všech koutů matičky Rusi a potokem oddělujícím svět božstev od světa lidí. Celkový obraz doplňují svastiky – symboly slunce – všude kolem. Vůdcem tamní komunity rodnověrců je Vitalij Brednev, bývalý příslušník Svarogova batalionu a dnes poslanec parlamentu separatistické Doněcké lidové republiky.

On i jeho souvěrci věří, že lidstvo je na evoluční cestě vedené slovanskou rasou. Cílem této cesty je získat vědění – osvícení – skrze řadu znovuzrození, dokud se lidstvo nevyvine v boha Roda (prvotního, absolutního božstva) samotného. Námitku, že bojují proti jiným Slovanům, odráží tím, že všichni, kdo proti nim bojují, jsou zahraniční žoldáci, „nelidé“. A až tyto evolučně méně vyvinuté „nelidi“ porazí, budou se prý moci více soustředit na spirituální obrození, obnoví průmysl, začnou organicky farmařit a vybudují nový Ráj.

5Svatyně s idoly Roda, Svaroga a Lady v Doněcku. Foto Roc Morin

Na druhé straně pak existuje pluk Azov, který ruská propaganda od počátku konfliktu označuje za fašistický či neonacistický. A ne zcela neprávem – v jeho řadách působí řada neonacistů, skinheadů a fotbalových hooligans – ale také rodnověrců (z nichž někteří se však také s těmito kategoriemi překrývají). Ústředním symbolem Azovu je takzvaný vlčí hák – ten byl v historii užíván různě, nejvýznamněji ale šlo o symbol NSDAP – Národně socialistické německé dělnické strany. V logu Azovu najdeme kromě vlčího háku také symbol takzvaného černého slunce, jehož nejznámější vyobrazení najdeme na podlaze Obergruppenführerova sálu na Himmlerově hradě Wewelsburg.

6Znak pluku Azov. Foto Wikipedia

Na Youtube kanále Azovu najdeme řadu videí ukazující pohanské rituály – například na videu z roku 2016 je zachycen rituál zaměřený na vysílání rekrutů do první akce. Nechybí v něm louče, hořící vlčí hák, pokřiky či obřadník s vlčí hlavou a kůží. Na jiném videu z roku 2017 pak vidíme příslušníky praporu, kterak na počest vítězství vojevůdce Svjatoslava I. Igoreviče, který v roce 969 porazil Chazary, vztyčují na základně nedaleko Mariupolu sochu boha Peruna (hromovládce). Do jámy, do které má být idol zasazen, pak předtím každý obětuje několik kapek vlastní krve a celý obřad končí sportovním kláním odehrávajícím se před „zraky“ Perunova idolu a zřejmě na jeho počest.

7Jeden z rituálů pluku Azov. Repro Youtube

Vlajky či ramenní nášivky bojovníků na východě Ukrajiny, ať už v řadách těch proruských, nebo proukrajinských, na kterých najdeme kříže, ikony Ježíše či světců, islámské půlměsíce, runy, kolovrat či svastiku (obojí je slovanský symbol slunce), prapodivné rituály a výjevy pravoslavných kněží žehnajících tankům či mužů s kalašnikovy klanějících se s rozpřaženýma rukama dřevěným idolům dávných slovanských božstev se nám mohou jevit bizarně. Taková je však realita dnešní Ukrajiny, která dokazuje, jak významnou roli náboženská víra v dnešním světě hraje, jakkoliv jsme si snad z pohledu země, jejíž vztah k institucionalizovanému náboženství je extrémně chladný, zvykli na víru nahlížet s despektem a její význam marginalizovat.

Pravda je ale taková, že náboženství má jako zdroj motivace lidského jednání stále obrovský význam, a zdaleka se to netýká jen nějakých islámských fundamentalistů ze vzdálených zemí. Je to antropologická konstanta.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 7.Dubna 2018, 13:22:58

To je myslím docela důležité sdělení, že lidé hlásící se ke stejnému náboženskému směru, bojují na obou stranách konfliktu. Svědčí to o tom, že jakési náboženství samo o sobě lidi nespojuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 8.Dubna 2018, 10:11:52

Což pak ovšem přímo hovoří proti Vašemu přesvědčení, paní Hájková, že konflikty tohoto světa je možno vyřešit prostřednictvím křesťanství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Dubna 2018, 11:05:48

Já jsem přece nepsala, že prostřednictvím křesťanství se něco vyřeší. Oni si ho totiž lidé často překrucují podle svého, jak se jim to hodí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Dubna 2018, 06:22:39

A skoro nikdo se neřídí Ježíšovými slovy:
"Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé". (Mt 5, 44-45)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 9.Dubna 2018, 11:34:35

No ano, Ježíš dozajista řekl krásné věci. Problém je v tom, že i z křesťanů tyto věty jen málokdo poslouchá.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.