Ukrajina jako zrcadlo Evropy
Lukáš SenftUkrajina by se neměla stát nacionalistickým bojištěm ani ekonomickou kolonií Evropské unie. Evropa ale nejprve musí obnovit svou ústřední ideu: svobodu v rovnosti.
Situace na Ukrajině může určit vztah Evropské unie a Ruska. Oblast Krymu se v posledních měsících stala experimentální laboratoří. Rusko zde testuje hranice své geopolitiky a svou ambici stát se znovu velmocí. Neměli bychom ovšem zůstávat u povýšeného odsouzení ruské agrese. Ukrajina totiž odráží i současnou úroveň demokracie v Evropě.
Ta trpí stálým zesilováním dvou extrémních pólů. Na jedné straně sílí fundamentální obrana nacionálních postojů. Na straně druhé se rozrůstá liberální kapitalismus. Obě pnutí se ve jménu svobody ale dopouští stejného selhání: škrtají svobodu samotnou.
První hájí křesťanství proti domnělému nebezpečí jiných kultur. Ať už to jsou čeští Konvičkové a Okamurové, německá Pegida nebo britský UKIP. Měli by si připomenout sto let starý apel G. K. Chestertona: „Lidé, kteří začnou bojovat za církev ve jménu svobody a lidskosti, skončí u odhození svobody a lidskosti, jen aby mohli dál bojovat za církev.“
Druhý tábor zdůrazňuje svobodu trhu, ale zapomíná na ostatní dimenze svobody. Neomezená volnost financí nestačí. Privilegium kapitálu dokonce rozkolísává stabilitu států, na jejichž hranicích se pak staví nové bariéry. Svoboda je připsána penězům, lidem je určena zeď.
Evropa tak sleduje Ukrajinu a v ní pozoruje sama sebe. V odvaze povstalců probleskával ústřední evropský princip, který Étienne Balibar nazývá égaliberté. Svoboda v rovnosti. Reflektuje se zde ale i zmíněná bolestná tvář starého kontinentu s jeho nacionálními boji a vlasteneckými partikularismy. Jak píše Slavoj Žižek: Ukrajina ukazuje to nejlepší i nejhorší ze současné Evropy.
Společnost Friedrich-Ebert-Stiftung tedy vypracovala několik scénářů budoucího vztahu mezi Evropou a východem. Jedna z optimistických variant počítá s nastolením ekonomického partnerství. Domnívám se, že takový směr ovšem rozvine jen a jen tržní pletivo vztahů a zůstane impotentní v otázkách, které je nyní třeba zodpovědět. Už jenom proto, že posílení energetické závislosti na Rusku by mělo groteskní průběh. Ruská energie využívá led. Permafrost ale stále taje a opěvované ekonomické bratrství by mohlo brzy ustrnout nad smutnou kaluží vody.
A především: Ukrajina nepotřebuje větší likviditu trhu ani rychlejší algoritmy na burze. Ustavení demokratických principů nepodpoří ani intenzivní dovoz zbraní. Byli bychom zkrátka tristním společenstvím, pokud bychom zemi volající po principu égaliberté nabídli jen neoliberalismus a zbraně. Heslo utužující základy Evropy neznělo: trh, kvéry, trh.
Evropa by měla přijmout Balibarovu výzvu a naopak musí oddálit pesimistickou prognózu tohoto filosofa, že „Evropa je mrtvý politický projekt.“ Musí prokázat, že je schopna kultivované a zároveň radikální podpory emancipačních hnutí.
A právě zde přichází role evropské levice. Je nutno pečlivě analyzovat situaci a zahrnovat aktivní podporou ta uskupení, která nabízí demokratickou emancipaci. Nemůžeme ponechat Ukrajinu před rozhodnutím mezi dvěma slepými uličkamu: buď nacionalistická vláda odstřižená od evropského společenství, nebo předání moci do rukou finanční oligarchie. Z Ukrajiny se nesmí stát malé Rusko.
Smysl má tedy jiná varianta — scénář nazvaný „Sdílený domov“. Koexistenci východu a západu staví na podkladu vzájemně uznaných a potvrzených hodnot. Rusko je nyní zemí, v níž bude muset proběhnout nejen ekonomická transformace: je nutno posílit i občanskou společnost. Ta skomírá i proto, že se po pádu Sovětského svazu rozpadl systém nepsaných pravidel. Totalitní režim nabízel řadu neoficiálních cest, jimiž bylo možno obejít spletitou byrokracii. S příchodem kapitalismu byla většina lidí zanechána v chaosu, dokud se neobjevila nová síť vztahů. Jejím pohonem byl ale divoký neoliberalismus a místo rozvoje občanské angažovanosti byla zplozena jen mafiánská plutokracie a korupce. Modernizace v tržní oblasti dosáhla výrazné asimetrie s modernizací politiky a demokratického étosu.
Prosazení „Sdíleného domova“ bude možná vyžadovat aktualizaci starých Gramsciho termínů. Pro dosažení hegemonie, tedy intelektuálního a politického vůdcovství, totiž nelze vést pohyblivou válku — tedy boj v klasickém smyslu slova. Pokud napěchujeme Ukrajinu zbraněmi, ale nepodpoříme představy o svobodě v rovnosti, nelze čekat uspokojivý vývoj. S Gramscim bychom tedy měli navrhnout spíše metaforu zákopové války v oblasti kultury a idejí. Je pomalejší a rozechvívá více rámců. Rozmnožuje sféry, v nichž je třeba prosadit egalitářské postupy. Rozvoj sebevědomé a demokratické levice na Ukrajině by mohl vytvořit politický prostor ovlivňující i ruskou občanskou společnost.
V této ambici musíme být Ukrajině partnerem. Problémem je, že ani samotná Evropa nemůže nabídnout plnohodnotnou „Evropu“. Tedy místo, jejíž každodenní chod vzlíná z pojmů svobody, rovnosti a solidarity. Je třeba přeformulovat samotný charakter Evropské unie. Nemůže být federací pro trh bez přívlastků. Ukrajina by se totiž mohla stát jen další periferií, v níž Evropská centrální banka loví laciné úvěry a jejíž dluhopisy prodává pod cenou.
Evropa proto nesmí figurovat jako přísný otec, který nastoluje neoliberální kázeň. Použijme spíše metaforu politologa Benjamina Barbera: Evropa by se měla stát citlivou manželkou, která Ukrajinu nepřetvoří na kolonii evropských bank. Pokud si totiž my sami budeme stále plést svobodu se swapovými deriváty, egalitářství s příležitostí podnikat na burze a solidaritu se škrtáním sociálního státu, nemůžeme čekat demokratický vývoj na Ukrajině. A už vůbec ne v Rusku.
Égaliberté je plán pro architekturu evropského domova.
Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.
Zásadním problémem však zůstává, jak toho cíle dosáhnout. V tamějším regionu ještě vůbec neexistuje ani občanská společnost v klasickém (západním) smyslu; a tu potenciálně lepší společnost "sdíleného domova" nemá ani ten Západ sám, a tedy ji nemůže poskytnout ani komukoli jinému.
Rozdrobit moc a peníze mezi občany, jak navrhuje J. Šabata? To má bezpochyby svou určitou logiku; ale na straně druhé, takové "rozdrobení" samo o sobě zdaleka ještě není zárukou, že výsledný stav bude dobrý.
Pokud ty faktory "moc a peníze" označíme jako zlo, pak se sotva něco zlepší tím, když toto zlo od oligarchických center rovnoměrně rozdělíme mezi obyvatelstvo.
Také nechci nic rozdělovat, pouze umožnit jedinci tvorbu nehmotných peněz. Nikoli pro něho, ale pro obecný prospěch. Stejně jako volební právo by ho mohl, ale nemusel využít.
Předpokládám, že by to prospělo šíření pozitivna.
Pravidelně slyšíme, že na to či ono nejsou peníze.
Takže, takovýto sektor dobrovolné práce ve prospěch celku respektive společnosti už dávno existuje; ovšem, s nějakými "penězi" to nemá nic společného. A s nějakou "mocí" už vůbec ne.
Za podmínek kapitalismu a tržní ekonomiky tento neziskový sektor vždycky zůstane jenom okrajovým jevem - na jednu stranu sice vytváří určitou alternativu ke kapitalismu, ale na stranu druhou svým způsobem kapitalismus upevňuje, neboť pomáhá ulamovat a uhlazovat jeho sociální ostří.
"Sdílený domov. Aby se nám povedl obrat a vydali jsme se cestou k němu vedoucí, musíme se vyrovnat politicky s protivníkem - mocí peněz." - Tak především, pane Šabato, s mocí peněz opravdu není možno se vyrovnat politicky. Asi tak stejně úspěšně bychom se mohli chtít politicky "vyrovnávat" s mocí gravitace.
Tu "moc peněz" by bylo možno zásadně zlomit jenom za té podmínky, že zrušíme tržní ekonomiku a nahradíme ji nějakým jiným způsobem ekonomiky.
Ne že by právě tohle nebyl žádoucí stav - jenže (pokud teď ponecháme stranou ryze ekonomický problém, jak by takováto netržní ekonomika měla reálně fungovat) takovýto fundamentální obrat by byl podmíněn celospolečenským konsensem, že jsou důležitější hodnoty, nežli osobní materiální prospěch.
A opravdu se nezdá, že by člověk na stávajícím stupni své evoluce byl ochoten a schopen k takovému naprosto zásadnímu převratu svých životních priorit.
Naopak změna pravidel tvorby peněz je výsostně politický úkol. Peníze samostatnou existenci nemají.
Tyto hodnoty jsou neustále na jejich reálnost přezkoumávány trhem; tedy médiem, kde subjektivní lidský faktor sice hraje svou určitou úlohu v jednotlivých případech, ale v celkové sumě tržní ekonomiky zcela zanedbatelný.
Tyto tržní ceny oscilují kolem reálné, objektivní základny, kterou vytváří množství práce do daného výrobku vložené.
Opravdu nevím, jakou "pozitivní deviací" či jakým "politickým rozhodnutím" byste chtěl změnit či zlomit tento ekonomický zákon hodnoty.
O takovéto ignorování zákonů trhu se pokusil reálný socialismus, se svým plánovaným hospodářstvím; a je celkem dost dobře známo, jak to dopadlo.
Deviace zůstane - pouhou - deviací, aťsi třeba pozitivní; na něčem takovém nelze stavět nosné základy nějakého nového ekonomicko-společenského modelu.
Od dob kdy homo sapiens používá k tříbení společenské moci násilí práva a k přerozdělování produktů oběživa, staly se tak peníze a trestní právo instrumentem moci.
A v neoliberální fázi kapitalismu se peníze staly - obzvláště oproti okázalému statusu za dob feudalismu - trochu diskrétnějším instrumentem moci.
Potvrzuje to pan Poláček .....Peníze jsou ve své ve své podstatě naprosto autonomní, na lidské vůli nezávislý fenomén - totiž v tom smyslu, že jejich primární funkcí je být reprezentantem hodnot.........jak píše jde o poznatek platný doopravdy jen v jistém smyslu.
Hledání role Evropy, coby manželky sociální tržní kultury bych plně podpořil, ale dobrý scénář a dobrá režie této role by měly předně odhalovat negativa, jak rafinovaný autismus, tak předestíraný altruismus.
Sociální demokracie - tradiční představitelka této role s tím sekla a zkouší roli Jaga ........bych připomenul.
- Mimochodem, pane Petrasku, ten výrok, že (trestní) právo je jedním z instrumentů moci, je jako vystřižený z Marxe... ;-)
Ale zpátky k té pyramidě moci. Vyjděme tedy z toho, že ta touha člověka po maximalizaci vlastního osobního prospěchu (a tedy i vlastního exkluzivního sociálního postavení) je skutečně věčná a nezrušitelná.
Teď se tedy staví zásadní otázka: co s tím.
Klasická levicová pozice je: tyto hierarchie moci a peněz omezovat, potlačovat všude kde to je jen možné.
Tato levicová pozice se pak ještě dělí do dvou základních větví: spokojit se s bojem za maximalizaci rovnosti (společenské i příjmové) v rámci možného - anebo zavést takový modus společenské výroby a společenského vlastnictví, kdy veškeré hierarchie budou zrušeny.
Jak řečeno, podle všech výsledků soudobého výzkumu jak člověka, tak jeho živočišných příbuzných je naprosté odstranění veškerých hierarchií utopií.
Takže, spokojit se s tím omezováním pyramid moci v rámci možného? - To je v podstatě strategie sociální demokracie; do jisté míry bezpochyby přinesla své ovoce, ale leccos hovoří pro to, že žádná podstatná vylepšení už v tomto směru očekávat možno není. Jenom - víceméně pasivní - snahu o udržení statu quo.
Takže, nezbývají tedy žádné jiné perspektivy? - Uvědomme si: ty společenské pyramidy či hierarchie samy o sobě nemusí ještě znamenat vyložené zlo. Jak jsme si ukázali, tento jev existuje i všude v přírodě; je to tedy do značné míry skutečně přirozený stav, jehož pozitivní evoluční funkce spočívá v tom, že jasným vymezením rolí zamezuje neustálým konfliktům, bojům o každou jednotlivou výhodu. A za druhé, tyto hierarchie umožňují mnohem efektivnější správu a řízení dané komunity, i když se jedná třeba jenom o zvířecí tlupu či smečku.
A ostatně: tyto hierarchie jsou - pokud jsou opravdu funkční a racionální - dalece akceptovány i těmi, kteří v té hierarchii stojí níže.
Takže, o co se jedná? - Zásadním problémem nejsou hierarchie jako takové; problémem jsou jenom takové hierarchie, které jsou spojeny 1. s mocí (ve smyslu: nadvládou) jednoho člověka nad druhým, a 2. s n e s p r a v e d l i v ý m přístupem ke zdrojům (klasicky: k penězům).
Zastavme se rovnou u bodu č. 2: nejde tedy v žádném případě o to, aby rozdělování peněz bylo r o v n é, respektive rovnostářské pro všechny bez rozdílu. Jde o to, aby diferenciace v příjmech nepřekročila takovou hranici, která je ještě většinou populace pociťována jako racionální, odůvodněná, a tedy s p r a v e d l i v á.
A obdobně bod č. 1: jak řečeno, samotné hierarchie (které jsou vždy tak nějak spojené s mocí) jsou za prvé nezrušitelné a neodstranitelné, a za druhé mají svou pozitivní funkci. Takže, zase se jedná o to, hierarchie nikoli zrušit, nýbrž nalézt takový modus, kdy tyto hierarchie jsou pociťovány jako odůvodněné a funkční. A kdy jich není možno zneužít pro nadvládu nad jiným člověkem.
Jak takového stavu dosáhnout? - To je skutečně otázka všech otázek. Ale za víceméně jisté je možno pokládat, že dosažení takovéhoto stavu není možné za podmínek kapitalismu. Neboť kapitalismus sice na jedné straně skutečně vytváří určité podmínky pro rovnost subjektů (každý je svobodným subjektem na trhu, třebas i jenom trhu práce) - ale na straně druhé, nejvlastnější podstatou kapitalismu je jeho nespoutanost. Neomezenost.
Neustálá maximalizace zisku až do nekonečna; a s tím spojený nekonečný růst majetkové diferenciace, a tedy i oné "pyramidy moci". V rámci kapitalismu je možno tyto efekty jenom poněkud tlumit; ale nikdy ne účinně zrušit respektive limitovat. Kapitál nelze limitovat; jeho podstatou je neustálý růst.
Takže, ani nemá příliš smyslu stěžovat si na nástup neoliberalismu: neoliberalismus je pouze stav, kdy kapitalismus - po fázi "sociálního státu" se navrací do svých přirozených kolejí. Pokud chceme opravdovou změnu, musíme nalézt a postavit nějaké zcela jiné koleje. Které povedou někam úplně jinam, nežli jenom k neustálé maximalizaci vlastního profitu.