Alternativní hlasování jako počátek destrukce Senátu

Vladimír Hanáček

Změna volebního systému do Senátu hraje do karet hnutí ANO. Je tedy nepochopitelné, že návrh předkládají senátoři za strany, které na něj můžou naopak šeredně doplatit.

Skupina senátorů téměř ze všech politických stran zastoupených v horní komoře předložila po roce medializovaných příprav návrh na změnu volebního systému do Senátu. Z většinového dvoukolového systému se má přejít na systém jednokolový. Strůjci změny si od novely slibují vzrůst volební účasti a hlasy, které takzvaně nepropadnou.

Import od protinožců

Z hlediska pozorovatele více seznámeného s politologickými souvislostmi jde v podstatě o návrh na změnu většinového dvoukolového systému v systém takzvaného alternativního hlasování. Říká se mu také „australský model“, neboť nejznámější případ, kdy se využívá, jsou volby do dolní komory parlamentu v Austrálii. V praxi systém funguje tak, že volič v jednomandátovém obvodě obdrží hlasovací lístek se jmény všech kandidátů za všechny strany, seřadí je dle preferencí (otázka je, jestli musí povinně označit všechny, pouze některé či určený minimální počet či zda může v takzvaně indiferenčním způsobu udělit pouze první preferenci) a vhodí lístek do urny.

Sčítací komise (či v senátním návrhu počítačový program) spočte první preference. Pokud jeden kandidát překročí 50 procent, je zvolen. Pokud nepřekročí nadpoloviční většinu nikdo, je vyřazen nejslabší kandidát a „jeho“ druhé preference jsou přiřazovány dalším kandidátům. Pokud ani potom nikdo nemá 50 procent, je vyřazen další nejslabší a druhé, respektive třetí preference jsou přiřazovány dále. Takto se děje až do chvíle, kdy jeden kandidát dosáhne 50procentní podpory a je zvolen.

Politické kamikadze, nebo naivita? Foto archiv DR

Volební systém alternativního hlasování je poměrně jednoduchý z hlediska úpravy hlasovacího lístku. Ne už však ve své logice a jeho účinky na povahu stranické soutěže a formát stranického systému jsou minimálně diskutabilní. Tento volební systém používá na státní úrovni vedle již zmíněné Austrálie pouze Papua-Nová Guinea a ostrov Fidži. Jediný evropský případ je volba prezidenta v Irsku a nejblíže České republice se na substátní úrovni používá při volbě prezidenta Republiky srbské v Bosně a Hercegovině. Senátní volby u nás by se tak v případě jeho zavedení staly z pohledu nejen kontinentální Evropy, ale v podstatě celého euroatlantického prostoru naprostým unikátem.

Podobný světový primát sice může působit atraktivně, avšak stejně jako při jakémkoliv jiném politickém rozhodnutí je nutno se též ptát „Qui bono“? Proč se vlastně senátoři k takovému raritnímu návrhu uchylují? A proč se k němu uchylují zrovna teď?

Dvojí výstup v rámci hlasování

Výhody systému alternativního hlasování jsou v politologických učebnicích nejčastěji popsány jako „instantní druhé kolo“. Jinými slovy, systém umožňuje dosáhnout padesátiprocentní většiny pro vítěze, aniž by ovšem voliči museli k urnám dvakrát v prvním a ve druhém kole.

Sofistikovanější argument, již s poukazem na jeho účinky na podobu mezistranické soutěže, upozorňuje na efekt umírněného hlasování na výstupu. Podle něj voliči stran, které jsou od sebe dále vzdáleny na ose levice — pravice nebudou udělovat druhou preferenci oné protilehlé straně, nýbrž udělí ji kandidátovi strany ve středu spektra. V praxi to může vést k tomu, že díky vysokému podílu druhých preferencí se centristický kandidát stane horkým adeptem na zvolení. Tuto tendenci pak potvrzuje i letitá australská empirická evidence účinků tohoto volebního systému na stranický formát.

Tento argument je však ve dvou ohledech sporný. Za prvé, podobně dostředivé tendence může mít i dvoukolový systém, pokud se kandidát politického středu octne ve druhém kole. A za druhé, k tomu, aby takto hlasování skutečně proběhlo, se soutěž musí odehrávat v podmínkách strukturovaného stranického systému s jasně čitelnými volebními opcemi a stabilitou vzorců interakcí mezi relevantními stranami. Pokud by se soutěž odehrávala ve fluidních či velmi nestabilních a turbulentních stranicko-politických soustavách, mohou být účinky systému alternativního hlasování zcela odlišné, a naopak mohou posilovat spolupráci extrémních či antisystémových stran.

V praxi to funguje jednoduše: volič jedné antisystémové strany odevzdá svoje druhé preference druhé antisystémové straně a obráceně, čímž se obě strany vzájemně posilují. Pokud takto získaný společný podíl prvních a druhých preferencí povede k nadreprezentovanosti vlastní podpory nad úroveň, které dosahují umírnění aktéři, vzrůstá šance na společný zisk většího množství mandátů antisystémových stran, než kolik by dostaly samostatně pouze v první preferenci (tedy například při stávajícím senátním dvoukolovém hlasování).

Sporné argumenty stoupenců změny

Tím se však již dostáváme přímo k českému senátnímu návrhu a k argumentům, kterými ho předkladatelé obhajují. Mezi ty nejdůležitější patří, že systém pouze jednokolového hlasování bez nutnosti chodit k urnám dvakrát zvýší zájem voličů o volby, povede k posílení legitimity voleného sboru i jeho reprezentativity a v neposlední řadě ušetří peníze za organizaci druhého kola.

Poslední argument sice může mít největší ohlas u občanů, nicméně rovnou ho můžeme pominout. Demokracie vždycky něco stojí. Pokud se nám to nelíbí, můžeme zavést levnou diktaturu… Předchozí dva argumenty už jsou vážnější. Ten první předpokládá, že atraktivita a zjednodušení volební procedury zvýší zájem občanů o volby. Takový předpoklad je však empiricky neverifikovatelný. Jde pouze o domněnku, kterou se předkladatelé snaží návrh odůvodnit, aniž by pro ni měli jakékoliv relevantní důkazy. Pokud se po zavedení nového systému tento předpoklad nepotvrdí, bude na další reflexi pozdě.

Druhý argument odkazuje na nezbytnost posílit legitimitu voleného sboru a v českém případě i souhlas občanů s jeho existencí. V praxi znamená posílení legitimity, například skrze vyšší volební účast, přiblížení se většinovým společenským náladám a stranickým preferencím ve výsledcích. Senát po dobu své existence zažil několik období, kdy se aktuální většinová podpora jedné politické strany výrazně promítla do jeho stranického složení, ať už šlo o ODS v letech 2004 a 2006, nebo o ČSSD v letech 2008, 2010 a 2012. V obou případech vznikla v Senátu jednobarevná většina příslušné strany.

Velkou vymoženost senátních voleb v České republice však přesto představuje možnost zpřítomnit odlišnou vůli voličů, než jakou umožňují sněmovní volby. Do Senátu se volí v jiném termínu, po třetinách, a navíc zcela jiným volebním systémem. Snaha posílit reprezentativitu Senátu v jakékoli podobě nemůže vést k ničemu jinému než k tomu, že se výsledek senátního hlasování přiblíží volbám prvního řádu.

Asi nejabsurdnější podpůrný argument ve prospěch zavedení nového volebního systému je, že mnoho voličů vůbec neví, že se druhé kolo koná. Že si na takovou skutečnost stěžují ti, kteří by s voliči měli být v intenzivním kontaktu a přesvědčit je nejen k účasti u voleb, ale i o své vlastní podpoře, je více než zarážející. Tvrzení, že jde o problém spojený s technikou hlasování, je stejně tak alibistické jako naivní.

Sebevražedné sklony předkladatelů

Pokud se pokusíme odhadnout na základě vyřčených argumentů, k čemu by dané změny v českém Senátu v aktuálních podmínkách vedly, můžeme jasně vidět, že vyšší volební účast a posílení legitimity a reprezentativity horní komory by mělo za následek výrazné posílení zástupců hnutí ANO v Senátu. To se samozřejmě může stát i v dvoukolovém hlasování. Tato tendence může ve stávajícím systému ale oslabit právě kvůli nižšímu zájmu občanů o volby, který dá větší šanci kandidátům s pevnější voličskou podporou daných stran.

Dostředivý účinek je ve dvoukolovém hlasování zároveň pravděpodobnější, neboť pokud by se například voliči hnutí ANO, SPD a KSČM spojili do společného hlasování ve druhém kole senátních voleb, je při předpokládané nižší účasti docházka voličů těchto stran celkově spíše méně pravděpodobná. V případě alternativního hlasování by voliči těchto stran mohli rozdělit svoje první a druhé preference tak, že všechny druhé preference voličů SPD a KSČM získá kandidát hnutí ANO. V takovém případě je jasné, že by měl na celkové vítězství oproti kandidátům současné sněmovní opozice nepoměrně vyšší šanci.

Je tedy zajímavé zamyslet se nad tím, kdo konkrétně daný návrh předkládá a jestli následně domýšlí důsledky, ke kterým daná změna může vést. Pokud s návrhem vyslovují souhlas senátoři za hnutí ANO, jednoznačně dobře ví, co činí a k čemu jim tato změna zcela pragmaticky může pomoct.

Je však zcela nepochopitelné, že návrh předkládají senátoři za STAN, KDU-ČSL, ODS a ČSSD. Ti všichni můžou totiž ve stávajících poměrech a při aktuálních společenských náladách na zavedení tohoto systému šeredně doplatit. Zvláštní učebnicový příklad dobrovolné potenciální politické sebevraždy představuje senátor Jiří Dienstbier, jenž předkládá zaručeně pozitivní a přínosné účinky změny s takovou vehemencí, že v jistých situacích budí pochybnost, jestli vůbec jádru problému rozumí.

Koneckonců informovaný pozorovatel si nemůže nepřipomenout, kterak právě senátor Dienstbier s téměř identickými argumenty a neskrývanou nonšalantností obhajoval novelu Ústavy z roku 2012, která v České republice zavedla přímou volbu prezidenta.

Počátek destrukce Senátu?

Celý problém by byl ovšem poměrně poetický a zároveň hoden toliko politologické disputace, kdyby se tady ve skutečnosti nehrálo o existenci a smysl horní parlamentní komory i charakteru celého politického systému. Není těžké vidět, že ty politické síly, které by ze zavedení volebního systému alternativního hlasování při naplnění deklarovaných přínosů změny nejvíce profitovaly, to se stávajícím systémem zastupitelské demokracie nemyslí vůbec dobře. V lepším případě by ho chtěly nahradit manažerským modelem řízení státu jako firmy, v horším případě by skrze institut neomezeného plebiscitu destruovaly samotný princip reprezentace.

Senát, který má být ústavní pojistka demokracie a jeho odlišná (nikoliv „nižší“) legitimita má posloužit větší schopnosti tuto roli sehrávat, projde právě v následujících letech konfrontace s nastupujícím „Babišistánem“ zatěžkávací zkouškou, potvrzující smysl jeho existence. Je proto zcela nepochopitelné, že už pro senátní volby v roce 2020 je chystána změna volebního systému, která by tuto jeho roli mohla v důsledku výrazně oslabit, ne-li zcela eliminovat. A už vůbec není pochopitelné, že návrh předkládají ti, kteří by na této úloze Senátu měli mít i s vlastním politickým zřetelem eminentní zájem…

My, co do Senátu chodíme volit (v obou kolech!), máme Senát rádi a náš hlas tak má větší váhu. Pokud chceme, aby to tak zůstalo, nechme ho takový jaký je a nesahejme na něj.

    Diskuse
    March 22, 2018 v 4.38
    Nepřítel demokracie
    Argumenty Vladimíra Hanáčka by se daly shrnout tak, že systém alternativního hlasování je špatný, protože přivede k volbám do senátu více voličů než stávající systém a spíše než stávající systém povede k tomu, že vyhraje někdo jiný, než koho si přeje autor. Bojovat proti vysoké volební účasti je nedemokratické zcela zjevně a vyčítat volebnímu systému, že v něm vyhraje někdo, koho nechci, skrytěji — hodnotit volební systémy podle toho, nakolik jejich výsledky budou odpovídat představám jednoho člověka, ze z demokratického hlediska podezřelé, ale přímo otázkou, nakolik budou tyto výsledky reprezentovat vůli celého souboru voličů, se Vladimír Hanáček vlastně vůbec nezajímá. Že alternativní hlasování vede k lepší demokratické reprezentaci než dvoukolový systém, si musí čtenář buď domyslet na základě toho, že autor argumentuje zjevně elitářsky, anebo dohledat z jiných zdrojů.

    Jako fanoušek sci-fi znám systém alternativního hlasování jako systém, jakým se vybírají vítězové ceny Hugo; odtamtud ho převzala pro svou cenu i československá Akademie science fiction, fantasy a hororu. Obě ceny se, přesně vzato, udílejí na základě dvoukolového hlasování, kdy prvním kolem je většinová nominační procedura, a teprve ve druhém kole nastupuje systém alternativního hlasu pro výběr z omezené skupiny nominovaných. Myslím, že stojí za zmínku, že krátce před vítězstvím Donalda Trumpa zaútočila skupina pravicových trollů na cenu Hugo: podařilo se jí vážně narušit nominace, ale konečné hlasování systémem alternativního hlasu skončilo, narozdíl od americké prezidentské volby, vyřazením všech trollích kandidátů a v nejhorších případech neudělením ceny v několika kategoriích; pravda je, že rozdíl není jen v systému alternativního hlasu, ale také v tom, že žádná prezidentská volba nepřipouští možnost „radši žádný prezident‟.

    Podrobné informace o systému alternativního hlasu lze najít na anglické Wikipedii:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Instant-runoff_voting
    České heslo je příliš stručné, ale více se lze dočíst o podobném systému jednoho přenosného hlasu, který slouží pro přidělení většího počtu mandátů a řadí se, nejspíš na základě toho, k jakým výsledkům vede, mezi systémy poměrné, nikoliv většinové:
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Syst%C3%A9m_jednoho_p%C5%99enosn%C3%A9ho_hlasu

    Dočteme se, že zatím u nás tyto volební systémy používají pro své vnitrostranické volby Zelení. Podobně volí své představitele kanadské politické strany nebo britští Labouristé i Liberální demokraté. Návrh na zavedení takového systému do parlamentu Britové zavrhli v roce 2011 v referendu; nabízí se odsoudit toto rozhodnutí na základě toho, že později Britové v referendu také schválili odchod z Evropské unie, ale je pravda, že systém jednoho přenosného hlasu zavrhli mnohem přesvědčivější většinou. Do parlamentu sytémem jednoho přenosného hlasu volí Irové.

    Oproti dvoukolovému většinovému systému vyniká systém alternativního hlasování především tím, že mnohem méně nutí voliče taktizovat. Tvrzení, že upřednostňuje středové kandidáty, je nepřesné, ve skutečnosti především omezuje riziko vítězství kandidáta, kterého významná část voličů zásadně odmítá. Dvoukolový většinový systém je naopak k vítězství v tomto smyslu extrémních kandidátů daleko náchylnější, jak jsme viděli zejména v naší prezidentské volbě.

    Pokud si většina oprávněných voličů opravdu přeje, aby je v senátu zastupoval zaměstnanec Babišova politického holdingu, kde bere Vladimír Hanáček právo vnucovat jim jiného senátora? Je demokratické spoléhat na to, že voliči KSČM a Tomia Okamury se sice shodnou, že když nevyhraje jejich vlastní kandidát, připadá jim nejlepší ten Babišův, ale ve druhém kole možná nepřijdou k volbám? Neměl by demokrat v takovém případě vkládat naději spíše do toho, že ve sněmovních volbách vydělal Andrej Babiš na d'Hontově systému, ve skutečnosti získal je 30 % hlasů a s Tomiem Okamurou a komunisty jich dostal dohromady 48 %?

    Proti nástupu fašismu nás žádný volební systém neochrání, domnívám se nicméně, že zavést systém alternativního hlasu může účinkovat jako prevence. Ve chvíli, kdy už zemí táhnou agresivní Vůdcové v čele nenávistných davů, je pozdě přemýšlet nad organizací voleb do zastupitelských sborů, ale dokud se ještě dá vést rozumná politická diskuse, volební systém, který zlepšuje reprezentaci názorů voličů, snižuje riziko, že se velká skupina lidí bude cítit odstrčená, zavrhne demokracii a začne hledat nějakého toho silného Vůdce.
    March 23, 2018 v 16.49
    Obavy nejsou na místě
    Obavy z toho, že by se v systému alternativního hlasování se sčítaly hlasy pro protestní strany, nejsou zcela na místě. Nebude to fungovat automaticky tak, že by voliči SPD dávali na druhé místo kandidáty KSČM nebo naopak. Může z toho dnes profitovat hnutí ANO, které dokáže sbírat i alternativní hlasy ČSSD, Pirátů nebo pravice, ale ne nijak významně.

    Pokud má ANO ovládnout stát zcela, alternativní hlasování do Senátu mu v tom nezabrání ani nepomůže. Výsledkem je blízký systému současnému s tím, že pomůže středovým stranám, které nemají takovou voličskou disciplínu, jako třeba voliči KDU-ČSL.

    Důležité je, že je zde možnost, jak volby zjednodušit. Dokážu si tento systém představit i u voleb prezidenta. Hlavní je zjednodušit volby pro občany. Stav, kdy jdeme k urnám za rok šestkrát, začíná být nejen nepraktický, ale i neúnosný a až nebezpečný.