Dienstbierovo nereferendum

David Unger

Návrh ústavního zákona o obecném referendu, se kterým přichází Jiří Dienstbier, otevírá celou řadu otázek. Jak vysoký má být počet signatářů podepsaných pod peticí za vypsání referenda? Kolik procent lidí se referenda musí účastnit, aby bylo platné?

Sociolog Robert Michels kdysi na základě studia německé sociální demokracie formuloval tzv. železný zákon oligarchie. Možná by se divil, kdyby žil v současnosti a sledoval počínání české sociální demokracie. Ta totiž ve svém návrhu zákona o obecném referendu ukázala, že ze strany, jež kdysi bojovala za co největší politickou participaci obyvatelstva, se stala oporou oligarchie, která chce politickou participaci obyvatel co nejvíce omezit.

Prvním problémem je to, že vypsání referenda musí předcházet petice podepsaná nejméně 250 tisíci signatáři. V dějinách Československa i České republiky se pouze jednou stalo, že by nějakou petici podepsal tak velký počet občanů. Čtenář se jistě podiví, ale byla to petice za obnovení samosprávy Moravy a Slezska, kterou podepsalo v roce 1990 přes 630 tisíc lidí. Všichni víme, že pražští mocipáni ji tehdy ignorovali. Po církevním narovnání je to přitom dnes jedna z posledních poúnorových věcí, kterou jsme dosud nerestituovali.

V souvislosti s referendem lze zmínit, že v osmimilionovém Švýcarsku k referendu o zákonu schváleném parlamentem postačuje petice s padesáti tisíci signatáři.

Jinými slovy, pokud by fungovalo referendum podle představ současné české vlády, od roku 1989 by bylo vyhlášeno pouze jedinkrát, zatímco ve Švýcarsku od roku 1891 probíhá na federální úrovni referendum v průměru o třech lidových zákonodárných iniciativách ročně. Na úrovni kantonu Curych je to jen mezi roky 2006 až 2013 více než sedm referend o lidových zákonodárných iniciativách ročně.

Podle návrhu zákona o obecném referendu by jeho vypsání musela předcházet petice podepsaná nejméně 250 tisíci signatáři. Foto Vratislav Dostál, DR 

Druhý problém spočívá v povinné účasti, která má podle návrhu ministra Dienstbiera činit 25 % všech voličů. Švýcarsko takovéto omezení nezná, stejně tak ho nezná ani hlasování v české Poslanecké sněmovně. Jsou tedy poslanci něco víc než občané?

V roce 2012 byla při volbách do Senátu v okrsku Břeclav v druhém kole účast necelých 14 %. Přesto výsledek platil a „vítěz“ se stal senátorem. Sám Jiří Dienstbier se stal senátorem v roce 2011 ve volebním obvodu Kladno při volební účasti jen 17,63 %. Uvidíme, jakou volební účast zaznamená tento volební obvod ve 2. kole za pár dnů.

Třetím problémem je skutečnost, že obecné referendum se nesmí týkat zákonů či státního rozpočtu. Připomeňme jen, že v osmi německých zemích byla tamní ústava — tedy vůbec nejdůležitější zákon — přijata referendem. Ve všech německých zemích lze vyhlásit referendum o zákonech. Ve Švýcarsku může dokonce občan prostřednictvím petice zákon navrhnout a poté referendem schválit. V některých švýcarských kantonech a v Lichtenštejnsku pak existuje tzv. finanční referendum, kdy občané rozhodují o kantonálním či státním rozpočtu.

Legitimní výtkou mé kritiky může být fakt, že nejsme demokracií švýcarského typu, ale klasickou zastupitelskou demokracií. Ale i tam mívá uplatnitelný institut obecného referenda svoje místo. Je ovšem pravdou, že navzdory slibům Beneše i Masaryka při vzniku Československa byla již 1. československá republika na hony vzdálena Švýcarsku a zákon o referendu byl parlamentem zamítnut.

Na současném návrhu ústavního zákona tedy můžeme pozorovat nikoli nový, ale již tradiční rozpor mezi slovy a faktickými činy českých a československých zákonodárců.

Vládní návrh referenda také neobsahuje možnost lidového odvolání politiků. Tuto možnost mají např. občané Bavorska, Britské Kolumbie, Venezuely, některých států USA a určitých japonských prefektur. V sousedním Rakousku mohou občané odvolat prezidenta. Na druhou stranu při zdejším stavu jak veřejnoprávních, tak i velkých soukromých médií by uzákonění odvolání politika referendem mohlo být snadno zneužitelné.

Dienstbierův návrh ústavního zákona o obecném referendu ve skutečnosti zcela popírá smysl lidového hlasování, odporuje zahraničním vzorům a vypadá to, že cílem není nic jiného, než aby u nás žádná referenda nebyla.

Je, bohužel, dalším důkazem, že současná česká sociální demokracie není schopna prosadit v našich zemích funkční ústavní rámec, ale naopak se podílí na problematických změnách Ústavy, jakou bylo již dříve zavedení krajské řízené správy (tzv. samosprávy) nebo nesystémová podoba přímé volby prezidenta.

    Diskuse
    MK
    October 15, 2014 v 18.15
    S připomínkami, které pan Unger vznesl, souhlasím, ale způsob, jakým své argumenty sděluje, se mi pranic nelíbí.
    1. Počet potřebných podpisů i potřebná účast mi přijde pětkrát větší, než by bylo vhodno, vyloučení hlasování o zákonech mi připadá už jako totální kravina. Ale přecijenom, nejdeme od funkčního systému k tomuto-jdeme od systému, kdy nejsou vůbec žádná referenda, k tomuto. Je to sice změna vlk se nažere a koza zůstane celá, ale přeci jen mi přijdou úvod a závěr až přehnaně útočné. Že něco nenaplňuje ještě neznamená, že to popírá.
    2. Pan Unger sám uznává námitku proti své argumentaci. To o šlechtí, ale proč ji potom ignoruje? Proč porovnává potřebná čísla se Švýcarskem, a ne s nějakou nám podobnější zemí?
    3. Poslanecká sněmovna je usnášeníschopná, je li přítomná třetina poslanců. Povinná účast je tedy 33,5%, vyšší než u navrhovaného zákona. Nehodlám srovnávat voliče s poslancem, který bere za svou funkci plat, ale tohle je zkrátka buďto velimi trapný omyl, nebo lež.
    4. Absence odvolatelnosti politiků mi připadá spíše jako pozitivum, tedy pokud by se týkala i funkcí do kterých se volí poměrně. Proti "Rakouskému" odvolání prezidenta (popř. senátorů) nic nenamítám.
    5. To, že jsou pro pana Ungera zemská otázka, kritika prvé republiky a krajského zřízení dost podstatná témata, je naprosto v pořádku. Ale pokud je bude cpát i do textů, kam se organicky nehodí, poškodí jak argumentaci v těchto věcech, tak text.
    6. Pokud mi prominete drobné ad hominem, regionalista pan Unger pokládá za nesystémové, když se z velkých celků stanou menší, a zastánce přímé demokracie pokládá za problematickou přímou volbu. Uznávám, je to na delší diskusi, ale ta stejně vznikne, takže tu šestý bod ponechám.
    7. Srovnání s volební účastí je takové klišé. On ten zákon kdyžtak nebude platit (kdyby ho lidé odmítli, stejně by neplatil). Ale prázdné parlamentní křeslo by dělalo v našem systému paseku.
    Suma sumárum, Jiří Dienstbier mne dost zklamal. Ale David Unger udělal svým článkem kritice tohoto zákona dost medvědí službu, protože jako celek působí vlastně dost nedůvěryhodně.
    PL
    October 15, 2014 v 21.42
    Nabízí se samozřejmě otázka, která vládní strana je brzdou přijetí zákona o obecném referendu, přinášejícím referenda, která by byla pro politiky závazná.
    Lidovci asi ne, nejen proto, že mají stejně mandátu jako Úsvit.
    ANO, s ohledem na jednání s Úsvitem a shodě na referendu zhruba před rokem, asi taky ne.
    Kdo nám zbývá?

    Kdbyby se nám ta ČSSD aspoň poučila na Slovensku jak to nedělat; ze seznamu proběhlých slovenských referend jednoznačně vyplývá, že nemít zákon o obecném referendu je prakticky totéž jako ho mít (ignorantsky nastaven): http://sk.wikipedia.org/wiki/Zoznam_referend_na_Slovensku
    October 15, 2014 v 22.01
    Přijímám připomínky pana Kolaříka jako relevantní,
    např. tu s minimální nutnou účastí jednání Sněmovny, kterou jsem si neuvědomil. Moje chyba.

    Ale... Zcela nesouhlasím s tím, že se krajské zřízení a podobnost s první republikou k tématu nehodí. Hodí se a zcela organicky. Podobně jako krajská samospráva se tvářila jako decentralizace, přitom šlo jen o pokračování centralizace, nyní se referendum tváří jako institut přímé demokracie, který ztrácí faktickou sílu. To, že kraje nejsou faktickou decentralizací, ale byrokratickými guberniemi, které jsou odkázány na nesrovnatelně nízké finance z centra, nemají tedy vlastní příjmy, to bylo již napsáno v mnoha článcích. Nejen v těch několika mých vlastních. Současné kraje nevznikly jako menší celky z větších. Ale zřízením "detašovaných pracovišť" centra v jemu podřízených subcentrech. Ostrava je centrem pražské gubernie.

    Zcela stojím za tím, že současný ústavně-institucionální rámec je nefunkční a stojí minimálně za hlubokou revizi. Změny ústavy, jak jsem je zmínil, systém stále rozkližují. Jako kritik současného systému bych mohl mít radost, ale nemám. Přece jen mi na současném státu nějak záleží...

    Netvářím se, že jsem skvělým kritikem ministra za legislativu. Sám nejsem právník. Chtěl jsem jen přispět kritikou i z pozic ne čistě konzervativních.
    October 15, 2014 v 23.30
    lepší slabý než žádný
    Domnívám se, že pokud bude přijat nedokonalý zákon o referendu a následně se budou dolaďovat jeho parametry, dostaneme se dál (tj. blíž k přímé demokracii), než když budeme vést urputné bitvy o to, zda jej vůbec v této podobě přijmout.

    Se základními výhradami Davida Ungera souhlasím, přesto bych ale pro návrh Jiřího Dienstbiera zvedl ruku.
    PL
    October 15, 2014 v 23.50
    nefunkční-formální může být horší než žádný

    Ani ten slovenský zákon o referendu nebyl za celou dobu dostatečně dolaďován. Připisuje se mu na vrub víc problémů a zneužívání politickou opozicí, než přínosu pro přímou demokracii.
    http://www.parlament-vlada.eu/index.php/komentar-politika/403-pjust-slovenske-zkuenosti-s-referendem

    Ostatně i o revizi prezidentských pravomocí v návaznosti na ústavní zákon k přímé volbě prezidenta ČR se mluvilo a dnes to zas už vůbec nevypadá.

    Já bych na další bitvu nečekal.