Chci přispět X

Svoboda projevu neznamená povinnou nabídku lží

Milan Šmíd polemizuje s tvrzením profesora Jana Jiráka, podle nějž má čtenář v rámci plurality a svobody projevu stejné právo na pravdu i na lež.

Informační server Aktuálně.cz zveřejnil 10. února rozhovor s mediálním expertem a profesorem žurnalistiky Janem Jirákem uvedený titulkem: „Sílu dezinformací přeceňujeme. Čtenář má stejné právo na pravdu i na lež, říká mediální expert Jirák.“ Jan Jirák se zde vyjadřuje o médiích a volbách prezidenta, o dezinformacích a svobodě projevu, o médiích veřejné služby, o konfliktu mezi ředitelem rozhlasu Reném Zavoralem a Jankem Kroupou, o investigativní žurnalistice a objektivitě.

Vynechám-li diskutabilní Jirákovo tvrzení, podle něhož se Jaroslav Soukup nechová k prezidentovi servilně, ale pouze projevuje úctu k prezidentskému úřadu, pod všechno, co Jan Jirák v rozhovoru říká, se rád a ochotně podepíšu. Včetně věty „Umanuté okopávání prezidenta mi příliš neimponuje.“

S čím však rozhodně nemohu souhlasit, je Jirákovo tvrzení, že „čtenář má právo na pravdu i na lež“, které má v rozhovoru doslovné znění: „Ale pokud vím, tak v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá. To právo na nepravdu je součástí svobody projevu. Jinak se dostaneme do situace, která bude daleko bližší nedemokratickým poměrům.“

Kupodivu na tento výrok zatím veřejně a kriticky – nepočítám-li nedávnou debatu respektov(an)é společnosti v Knihovně Václava Havla – reagoval pouze Jan Čulík na Britských listech slovy, že „výrok českého mediálního „experta“, že „občan má právo na lež, je šílený, neuvěřitelný a pro společnost zcela destabilizační.“

Jirákovo pochybení vidím v tom, že nedělá rozdíl mezi právem na názor – jakkoli problematický či kontroverzní – vyslovený v rámci nezadatelného práva na svobodu projevu, a mezi právem šířit ve veřejném prostoru lži, případně sdělení, která porušují přijaté a platné zákony. Původně jsem se domníval, že k uvedenému pochybení došlo při editaci rozhovoru a možná též při formulaci titulku, který vyostřuje (nepravda=lež) obsah Jirákových odpovědí.

Jenomže v následném rozhlasovém pořadu „Jak to vidí“ ze 14. února jsem si od Jiráka vyslechl: „Já se obávám, že slovo lež už je dneska zcela vyprázdněné. Ta hluboká pravda ukrytá ve slově postpravda, tedy to poznání o tom, že vůbec není důležité, co je takzvaně pravda, co je takzvaně lež, je důležité, co je přesvědčivé, získávající nebo manipulující úspěšné, to je prostě momentálně fakt. Neumím posoudit, jestli lidé, počítám se mezi ně, dokáží spolehlivě rozlišit, co je lež a co je pravda.“

Přiznám se, že tahle neuvěřitelná rezignace na schopnost a vlastně i povinnost rozlišovat mezi pravdou a lží (nemám na mysli posuzování rozmanitých názorů na věc, ale kritické vyhodnocení věcné správnosti informace s využitím vlastních zkušeností a s pomocí autoritami prověřených zdrojů) mne šokovala. Vykládám si ji jako bezradnost teoretika při popisu a výkladu nových a neočekávaných jevů mediální komunikace v prostředí internetu a sociálních sítí, kterou se dotyčný snaží překlenout navenek efektními (neboť nekonformními a pozornost budícími) bonmoty, z nichž některé postrádají logiku.

FbJestliže naše schopnosti vyhodnocovat pravdivost informací občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo. Repro DR

Viz například tvrzení: „Podle mého soudu nejhorší fake news jsou ty, které jsou věcně správné, ale jsou použity účelově.“ Nechápu, jak něco může být označeno za „fake“ (padělek, podvrh, falzifikát, zfalšovaný, nepravý, napodobený), když je to „věcně správné“, tedy pravdivé.

Možnost šířit odporné názory
Jan Jirák se svým způsobem vyjádřil podobně jako před šesti lety v jednom komentáři Martin Komárek: „Svoboda sdělovacích prostředků nesmí být omezena. Nesmí být omezena ani jejich svoboda šířit pomluvy, nepravdy, ba i lži a pornografii. Neměla by být omezena ani jejich možnost šířit odporné názory.“ Na tento výrok jsem reagoval glosou „Lhát a podvádět dovoleno?“, jejíž argumentaci si dovolím zopakovat. Kromě jiného jsem tehdy napsal:

Myslím, že tato země má dostatek zkušeností s intelektuály, kteří dogmatickým uplatňováním dobrých a ušlechtilých myšlenek nakonec způsobili více škody než užitku. Podobné to je i s některými přístupy ke svobodě médií. Nikdo nepochybuje o prospěšnosti co největší svobody tisku pro fungování demokratické společnosti, ale požadavek její absolutní, ničím neohraničené platnosti se zpěčuje zdravému rozumu a principům slušného a bezpečného společenského soužití.

Že každá svoboda v demokratické společnosti má své meze, většinou dané ústavně zaručenými právy a svobodami ostatních, není pochyb ani v zemích s maximální svobodou projevu, tedy ani v zemi Prvního dodatku Ústavy USA, jenž zakazuje přijímat jakékoli zákony omezující či regulující svobodu projevu a svobodu tisku.

Také v Americe existuje řada situací, při nichž svoboda projevu ztrácí někdy částečně, jindy úplně ochranu, kterou jí První dodatek Ústavy poskytuje. Skutečnost, že americká Ústava zakazuje existenci právních předpisů regulujících svobodu projevu a tisku (dnes médií), neznamená, že se tím automaticky otevírá bránu pro beztrestné šíření „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie“ podle Martina Komárka nebo nyní pro „čtenářské právo na lež“ podle Jana Jiráka. Jenom se tady v Americe – na rozdíl od Evropy – volí jiné cesty k tomu, aby tato svoboda nezasahovala do práv a svobod ostatních, a to většinou následným potrestáním šiřitelů „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie“.

Na tom nic nemění výrok Nejvyššího soudu USA ve známém sporu Hustler Magazin vs. Falwell (viz Formanův film o Larrym Flyntovi), který poněkud zjednodušeně a zkresleně interpretují naši novináři a bohužel i mediální teoretici. Že Nejvyšší soud Larryho Flynta osvobodil, nebylo způsobeno tím, že by soud přiznal magazínu Hustler právo na lež a nepravdu, ale tím, že většina soudců se přiklonila k názoru, podle něhož byl parodický záměr a kontext vymyšlené informace o životě kazatele Jerryho Falwella natolik zjevný, že jej běžný čtenář nemohl brát vážně. Nebýt této okolnosti, americké soudy by nactiutrhání (libel) na základě výmyslu a lži Hustleru zcela určitě potrestaly.

Jen částečně se dá souhlasit s názorem, že „v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá.“ Naše legislativa může poskytnout důkazy, že v některých případech tato povinnost existuje. Viz například paragrafy Trestního zákoníku §184 Pomluva, §345 Křivě obvinění, §355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, §356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod nebo §357 Šíření poplašné zprávy. Podobných příkladů bychom našli v Evropě, která se řídí článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz odkaz pod čarou), mnohem více. Mám na mysli druhý odstavec článku 10.

Tykadla médií
Při vědomí významné role, kterou média v životě moderní společnosti plní, vzdání se požadavku na jejich pravdivost je kapitulací, jež může ohrozit fungování moderní demokratické společnosti. Neboť od čeho tady média sociální komunikace vlastně jsou? Z množiny jejich funkcí je možná tou nejvýznamnější jejich způsobilost podávat nám informace o okolním světě a měnícím se prostředí, abychom byli schopni svým jednáním a rozhodováním adekvátně na tento svět a jeho proměny reagovat.

Tykadla médií zasahují tam, kam nemůže dosáhnout naše vnímání světa buď kvůli časoprostorové vzdálenosti, nebo vzhledem k naší zaneprázdněnosti každodenním životem, který nám nedovoluje věnovat čas a energii na shánění informací o jevech vně naší každodenní zkušenosti. Jestliže část svého poznání okolního světa svěřujeme do rukou zprostředkovatelů – médií, měli bychom mít alespoň elementární záruky, že tento prostředník reflektuje a reprodukuje okolní svět nezkresleně, pravdivě, tak, abychom na základě mediálně zprostředkovaných informací mohli činit kvalifikovaná a poučená rozhodnutí spojená s našimi životy. Správná, přesná či přiměřená informace o okolním světě je základem bezpečnosti naší existence.

Svým způsobem jsou média našimi prodlouženými smysly a tyto smysly by nás měly pravdivě informovat. Jestliže funkce těchto smyslů z různých subjektivních, ale i objektivních důvodů občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní, nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo.

Naštěstí svoboda projevu podepřená existencí pluralitních nezávislých médií dává demokratickým společnostem šanci, aby lži a nepravdy byly ve veřejné diskusi vyvráceny, případně korigovány. A jestliže nepravda a záměrně šířená lež zasáhne do práv a svobod jiných nebo se dostane do rozporu s platnými zákony, jsou tu prostředky právního státu tak, jak je předpokládá článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech i náš ústavní zákon.

Žádná evropská ani česká judikatura nezakládá nějaké právo na šíření nepravdy a lži v médiích, natož pak právo diváka, čtenáře, posluchače na povinnou přítomnost nabídky informačních zmetků, ať si o tom mediální teoretici myslí, co chtějí.

Text byl původně publikován na webu louc.cz.

A co si myslíte vy? Diskuse (32 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Právo na lež? Pondělí, 26.Února 2018, 16:44:19

Obávám se, že celá záležitost bude přece jenom poněkud složitější. I když sám bych zcela spontánně velice rád autorovým závěrům a postojům přisvědčil.

Za prvé: právě jsem v rámci diskuse o Únoru 1948 vylíčil, jak je naprosto možné na základě zcela objektivních faktů dospět k pochybným závěrům. Tehdejší události: jednalo se o puč, anebo ne? Jak jsem dovodil, čistě legalisticky se o žádný puč nejednalo; má tedy nadále být zastáncům opačného názoru zabraňováno veřejně tvrdit, že se o puč jednalo?

Jde o to: politické a dějinné záležitosti bývají natolik komplexní, natolik složité, a natolik vnitřně rozporuplné, že je možno - s určitou základní mírou legitimity - je hodnotit způsobem zcela protikladným.

Ano, bylo by záhodno, aby každý účastník veřejného diskursu tyto záležitosti hodnotil na základě odpovědného posouzení v š e c h jejich aspektů; ale vzhledem k jejich obrovské složitosti je to reálně nemožné.

To hlásání jednostranných (a protichůdných) názorů je tedy jakousi pragmatickou n á h r a ž k o u takového opravdu důkladného a objektivního posouzení; ale je to náhražka, které prakticky není možno se vzdát. Ale cena za tuto nezbytnou náhražku je to, že pak každá z obou protichůdných stran je pak pevně přesvědčena, že ta strana opačná veřejně tvrdí lež.

Co s tím pak udělat? Který z obou (jednostranných) názorů máme prohlásit apriori za nepravdivý, a máme mu odejmout právo na to být veřejně hlásán?...

Anebo zcela aktuální případ: podle zpráv byl v Praze zatčen Salih Muslim.

A teď, která z obou následujících zpráv bude ta "pravdivá", a která bude "fake"?

"V Praze byl zatčen člen kurdských teroristických buněk Salih Muslim."

"V Praze byl na nátlak Turecka utlačujícího kurdskou menšinu zatčen aktivista za práva Kurdů Salih Muslim."

To je přesně ten případ, kdy ani relativně informovaný zájemce o politické dění aktuálně v žádném případě není schopen rozhodnout, která z obou zpráv je ta nepravdivá.

Tím spíše, že v tom obrovském propletenci blízkovýchodních konfliktů, národnostních, politických i náboženských sporů je docela dobře možné, že pravdivé (zčásti) budou zprávy obě.

Nejsem blíže seznámen s názory prof. Jiráka; ale zdá se mi, že on neproklamuje "právo na lež" v tom bezprostředním smyslu; nýbrž on jenom čistě objektivně konstatuje právě analyzovanou skutečnost, že v nesmírně složitém světě prostě čistě objektivně není možné (alespoň v mnoha případech ne) apriori rozsoudit, která zpráva či které tvrzení jsou pravdivé, a které nikoli. A že tedy není možno apriorně zakazovat ani taková tvrzení, takové výklady, které se (nám) zdají být falešné a nepravdivé.

To "právo na lež" asi už nikdy nebudeme moci v plném rozsahu zrušit, pokud nechceme obnovit cenzuru.

Ale: jde o to takovéto "právo" nedeklarovat veřejně a oficiálně v tom vlastním smyslu jakožto p r á v o l h á t - nýbrž jenom a pouze jako nevyhnutelnou t o l e r a n c i vůči principiálně veškerým možným výkladům a názorům.

A za druhé se jedná o to, abychom proti takovémuto "právu na lež" postavili p o v i n n o s t vůči pravdě.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

§ 355 a § 356 Trestního zákoníku Pondělí, 26.Února 2018, 20:57:41

se netýkají "pravdivosti informace", ale právě toho "hanobení" a "podněcování k nenávisti".

Hodnotit například "pravdivost" podněcování k nenávisti je nesmysl.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

To máte naprostou pravdu, pane Nusharte. Úterý, 27.Února 2018, 06:17:12

Paragrafy, které uvádíte, se informací netýkají vůbec. Týkají se názorů, vyslovených s úmyslem hanobit anebo podněcovat k nenávisti. Soud v takovém případě hodnotí pravdivost obžaloby, která tyto trestné činy obžalovaným vytýká.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 27.Února 2018, 06:38:10

Vaše doložení, pane Poláčku, že únorové převzetí moci nebyl puč není lež, ale neúplná pravda. (Lidová moudrost je ale přísnější: Neúplná pravda je celá lež, říká). Únorovému převzetí moci předcházelo: lži, zastrašování, podněcování nenávistíï, likvidace protivníků, atd. Lež je první stupeň k tomu všemu. Proto se také přišlo na její steré opakování, aby se stala "pravdou".

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Pospíšile, Úterý, 27.Února 2018, 07:30:43

pokud se zabýváme podnětem slov Milana Šmída, je rozbor diskuse o roce 1948 určitě přínosný.
Fakta tu leží na stole, jsou v podstatě uznávána všemi účastníky, nové informace se dají očekávat jen těžko. Přesto tu jako výsledek máme několik výkladů událostí. Názorný příklad různosti hodnotících soudů.
Já i vy cítíme silnou porci nepravdivosti ve výkladu, který je postaven na formální legalitě ústavního postupu.
Panu Poláčkovi i Dolejšovi vadí použití slova puč. Jistě jsou připraveni dodat definici toho pojmu, která na únorové události tak úplně nesedne.
Ale podstata je jinde. Je ve výkladu ukotvenosti Února v dějinách naší země. Zda jde rozhodující mezník v tragickém sestupu do totality, příznačný svým násilným provedením, anebo o vyvrcholení pokusu o spravedlivou společnost, pokusu, který se potom nějak zvrtnul.
Role publicistů by měla být v tom, aby každé nastupující generaci předkládali přehled doložitelných faktů a nic nezamlčovali.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 27.Února 2018, 09:20:9

Velice přesně pane Poláčku.
Včetně těch dvou závěrečných bodů.

Jirák se sice trochu nešikovně zaplétá s "právem na lež", ale nepřekračuje hranici, kdy by to myslel zcela doslovně.
Takoví zde ale jsou.
-------------------------------------

Zajímavé by možná bylo podívat se na to i trochu šířeji.
Jakou roli např. sehrála ČT24 v kauze lithium?
Čím byl celodenní přímý televizní přenos ze Sněmovny, kdy se v těsně předvolebním čase mnozí předháněli v pomlouvačném řečnění na adresu politického konkurenta?
Vzduchem létaly BILIONY a každý občan se musel cítit přímo ohrožený plíživou rukou sociálního demokrata, která se sápala po jeho peněžence...
Stala se ČT24 nevědomky pouhým nástrojem práva na lež?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pane Morbicere Úterý, 27.Února 2018, 10:16:42

To je ovšem hodně nefér připojení se k současným politickým útokům na ČT, jejichž cílem je zlikvidovat veřejnoprávní televizi.

ČT24 pokud vím, vysílá a vysílala všechna mimořádná zasedání parlamentu. Od toho je mimo jiné tady.

Kauzu lithium vyrobil ten váš Babiš. A víte doufám, proč píšu "ten váš" Babiš.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 27.Února 2018, 10:19:45

Česká televize odvysílala 10. října pořad, kde věc uvedla na pravou míru, tedy ještě před schůzí poslanecké sněmovny. V tu dobu ještě nikdo netušil, že jde o dezinformační kampaň a kde je její původ.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/217411000371010/obsah/574141-kauza-lithium
To se prolátlo až po volbách.
ČT mohla jen těžko odmítnout přenos jednání a už vůbec nemohla ovlivnit jeho průběh.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 27.Února 2018, 12:13:34

p.Kolaříkovi: Inu, nejsem si jistý, proč "můj Babiš"..... - protože jsem tady před časem napsal, že v případných předčasných volbách budu Babiše na truc volit?
To byla nadsázka.

A není to útok na ČT - psal jsem přece "nevědomky".
Navíc ta vaše odpověď je správná -- ČT24 vysílá v přímém přenosu všechny mimořádné schůze Sněmovny a je to tak správně. Od toho tady mj. je.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 27.Února 2018, 12:29:42

Pokud bychom chtěli skutečný útok na nezávislost ČT, můžeme se vypravit na Hrad. Miloš Zeman na TV Barrandov řekl:
"Jedna z cest, jak se s tím dá něco dělat, spočívá ve dvojím zamítnutí zprávy o hospodaření České televize, V takovém případě dochází k personálním změnám. Já bych si tyto změny samozřejmě velice přál.“

Tak brutálně silová politika, to se jen tak nevidí.
Dvojnásobné zamítnutí správy o hospodaření a z něj vyplývající obměna vedení je nástroj výhradně sloužící k zabránění špatnému ekonomickému vedení televize a nemá žádnou spojitost s obsahovou náplní. Ta se řídí jiným kodexem.

A Miloš Zeman OTEVŘENĚ navrhuje jeho politické zneužití...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 27.Února 2018, 12:55:48

Pane Pospíšile, na Vaše tvrzení ohledně toho, že v souvislosti s Únorem 1948 vnímám jenom část tehdejší reality, jsem právě odpověděl v rámci příslušné diskuse pod článkem J. Šíchy. Toto Vaše tvrzení je prostě nepravdivé - a to nejen zčásti, ale naprosto.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Úterý, 27.Února 2018, 13:01:34

No právě, pane Morbicere. Právě proto, že Zeman (a nejen on) tak brutálně zaútočil na ČT, nedivte se, že jsem na to citlivější, a nelíbí se mi, když čtu krátce nato další obviňování ČT. Ale jsem rád, že to vidíte stejně.
Čili ČT tu mimořádnou schůzi nesvolala, jenom ji vysílala, a shodujeme se v tom, že to je jejím posláním.

K tomu "vašemu Babišovi": ano, měl jsem na mysli přesně to. Jestli jste to tedy nemyslel vážně, ulevilo se mi, a jsem rád.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Úterý, 27.Února 2018, 15:03:52

Tvrzení pana Pospíšila je nesporně pravdivé. Obecně -- nikdo z nás nemůže brát v úvahu víc než část "tehdejší reality" a také speciálně -- pro svoji argumentaci o charakteru únorového převzetí moci si selektivně vybírate a spekulujete nezávisle na historických faktech.
Osobně je mi docela jedno, jestli se komunistickému převzetí moci v únoru 1948 bude říkat puč, mluví pro to dost dobré důvody, nebo jen demise vlády vynucená hrozbou zneužití mocenských složek ministerstva vnitra a paramilitantních jednotek organizovaných komunistickou stranou, ale v tom výpadu vůči panu Pospíšilovi prostě pravdu nemáte.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 27.Února 2018, 17:22:19

Otázku pana Morbicera, zda se "ČT24 nevědomky stala nástrojem" (práva na lež), nevnímám jako připojení se k současným politickým útokům na ČT, ale spíše jako ironizující poznámku k "možnosti zajištění veřejného práva na pravdu".

Takové "právo veřejnosti na pravdu" by se - striktně vzato - mohlo týkat výhradně čisté objektivní reality, nikoliv už subjektivních interpretací reality.

"Právo na pravdu" je vlastně zatemnění mocenské role diskurzu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Právo veřejnosti na pravdu Úterý, 27.Února 2018, 18:48:10

se v případě přenosu ze sněmovny týkalo práva veřejnosti vidět, co se ve sněmovně děje - tedy vidět čistou, objektivní realitu.

To, že veřejnost je v Česku hloupá, takže jí to spíše uškodilo, je druhá věc.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

No jo, ale poslanci vo tom lithiu lhali, takže Úterý, 27.Února 2018, 19:35:30

já bejt cenzorem, tak bych to nepustil!

Veřejnost má právo na pravdu a ne na televizí přenášenou lež ze sněmovny.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 28.Února 2018, 06:29:2

I mně nezáleží na tom, zda únorové události budeme nazývat pučem (nakonec je to cizí slovo) nebo násilným převzetím moci.
Pak je tu ještě ta další věc:
"Ale podstata je jinde. Je ve výkladu ukotvenosti Února v dějinách naší země. Zda jde rozhodující mezník v tragickém sestupu do totality, příznačný svým násilným provedením, anebo o vyvrcholení pokusu o spravedlivou společnost, pokusu, který se potom nějak zvrtnul." (27.2. -7:30 hod.)
Myslím, že i v tom se můžeme shodnout. Komunisté zneužili touhy národa po spravedlnosti. Velká část národa byla zklamaná paktováním se katolické církve s Habsburky, jejím bohatstvím často nespravedlivě nabytým, neřešenou chudobou. V této touze zanikly Gottwaldovy výkřiky o zakroucení krkem, nebo byly vykládány lidsky. Z jeho strany to byla jednoznačně snaha získat moc, které podřídil vše a využil všech temných stránek lidského jednání. Snad si i myslel, že poté nastolí spravedlivý řád, ovšem síla Stalina, o kterého se opíral, převálcovala vše. I jeho. Uznávám přitom, že i mezi komunisty byli poctiví lidé (setkal jsem se s nimi v osmdesátých létech), kteří upřímně věřili a snažili se čestně o nastolení spravedlnosti.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 28.Února 2018, 09:57:57

Pokud jde o "právo na lež", souhlasím s prvním příspěvkem pana Poláčka. Pokud jde o únor 1948, přikláním se k interpretaci pana Profanta.

Zatčení teroristy Sáliha Muslima, propuštění spojence v boji proti terorismu Sáliha Muslima i turecká kritika ČR za podporu terorismu jsou pěkným příkladem naivního "práva na pravdu".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 28.Února 2018, 11:20:32

Pane Profante, jmenujte mi jeden jediný případ, kdy bych nějakým způsobem popíral, respektive bagatelizoval subverzivní metody komunistické strany před samotným únorovým převratem. To všechno tady samozřejmě bylo; a sám jsem to zmínil. A je naprosto nepochybné, že ten aktuální popud k únorové krizi, totiž odvolání posledních nekomunistických policejních vedoucích důstojníků v Praze, byla - podle všech základních norem morálky - ničemnost. A bylo naprosto nevyhnutelné, že nekomunistické strany se proti tomu postavily.

Ale nedá se nic dělat: opakuji znovu a znovu, celou tu komplexitu tehdejších dějinných událostí redukovat j e n o m na tu nálepku "puč", to je příliš laciná zkratkovitost. A mně pak samozřejmě nezbývá nic jiného, než abych - v rámci polemiky proti této jednostrannosti - zdůrazňoval stranu opačnou. Takže to pak může ovšem vést k optickému dojmu, jako bych ty (předúnorové) intriky komunistické strany přehlížel.

Takže ještě jednou: ano, komunistická strana už od konce války systematicky pracovala na tom, získat ve státě hegemonii; a v této své snaze používala metod bezohledného mocenského boje.

Ale to všechno nemění nic na tom, že celé to dění té doby bylo mnohem komplexnější; že ve společnosti převládala silná touha po nekapitalistickém uspořádání; a že komunistická strana se mohla opírat o silný impuls ve společnosti. A že tedy všechnu tuto složitost tehdejší doby redukovat jenom na "puč" je velice krátkozraké.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 1.Března 2018, 09:06:7

Takže když strany byly zkorumpované, lidé toužili po míru, demokracii a spravedlnosti, všichni byli zklamaní zradou Západu, prezident se nechal zastrašit, ..., a komunisté to dokázali využít a zneužít, tak to nemůžeme nijak nazvat? Kam se to Aristotelův žák dostal? Takže ani Násilné převzetí moci?
Možná Vám, pane Poláčku, zatemňuje rozum pohled na Francouzskou revoluci. I ona byla brutální, i tam revoluce požírala své děti, i tam se upevňovala terorem, i tam potřela nejen vedoucí zbohatlickou církev, ale i prosté věřící a jejich prosté kněze, a přesto oceňujeme, že z ní vzešlo heslo a myšlenka rovnosti, svobody a bratrství. Teprve, po vychladnutí emocí, budeme moci zhodnotit, co nám zbylo nebo co jsme nevyužili z doby reálného socialismu. Je jisté, že měl vliv na Západ, do něhož přicházely myšlenky, jak dobře se žije pracujícím na Východě a jaké mají výhody – Západ se musel snažit být lidštější, aby nákaza komunismu nepronikla do něj. Mnozí intelektuálové silně fandili myšlenkám socialismu. Nezapomínejme však při tom, že mnoho z toho, co bylo dobrého v socialistické éře, nebylo díky systému, ale díky tisícům obyčejných nestraníků i straníků, kteří pracovali dobře přes to, že režim jim házel klacky pod nohy (Otto Wichterle a další)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Března 2018, 11:21:18

Pane Pospíšile, samozřejmě je Únorový převrat možno t a k é nazvat pučem.

Ale o co se po celou dobu jedná je to, že nazvat to j e n o m pučem je prostě příliš zkratkovité; příliš jednostranné a příliš pohodlné.

Politická pravice v tom převzetí moci komunisty nechce vidět nic jiného než následný útlak.

Jenže ono v tom bylo přece jenom něco více, i ten totalitní socialismus přinesl mnoha lidem mnoha pozitivního, uvědomme si že on opravdu odstranil chudobu, práci měl každý kdo se jí nevyhýbal, to byl ve srovnání s kapitalismem první republiky neuvěřitelný pokrok. Rozběhla se státní bytová výstavba, se státem vysoce subvencovaným nájemným. Například v našem paneláku právě z této nové výstavby bydlela jedna rodina, která tam přišla přímo z dělnické kolonie (dnes bychom řekli: slumu).

Takže neomezujte ten socialismus jenom na jednotlivé osobnosti jako Vichterleho; především ve své první, entuziastické fázi ten socialismus dokázal vybudit v národu opravdu velkou aktivitu. To že se tato aktivita pak převrátila v opak, to bylo důsledkem na jedné straně nesmyslně nastaveného ekonomického systému, na straně druhé čím dál tím více zahnívajícího systému politického.

Ale i tak: socialismus stále zůstává výrazem dějinné snahy člověka o tom, vymanit se ze závislosti na kapitalismu, tedy toho světa kdy nad člověkem vládnou peníze a anonymní trh.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 1.Března 2018, 12:09:13

V té době začali někteří lidé teprve pokládat stát za svůj. Tedy takoví lidé, kteří ho předtím za svůj nepokládali (protože byli třeba nezaměstnaní nebo nějak trpěli).
A samozřejmě to bylo i obráceně. Mnozí lidé, kteří pokládali předválečné Československo za svůj stát, poúnorovou republiku za svou nepokládali, protože v ní taky trpěli.
Pořád platí, že jsme země dvojího lidu, i když obsah toho pojmu se poněkud změnil. A nějak stále nemůžeme mít společný stát.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Března 2018, 12:14:54

Ještě dodatek: svým způsobem socialismus není nic jiného, nežli výraz odvěké touhy lidu "vzít vládu věcí svých do vlastních rukou".

Kapitalismus - to se nedá nic dělat - i přes veškerou politickou demokracii takovouto možnost neskýtá. V kapitalismu je člověk ovládán těmi anonymními tržními silami, a stejně tak oligarchickými skupinami s těmito tržními silami spojenými.

Ano, v "reálném" socialismu se nakonec člověku ta vláda jeho věcí svých vzdálila ještě více nežli v kapitalismu; ale to se v těch časech únorového převratu ještě nemohlo vědět. Alespoň ne tak zřetelně; i když mnohé se zajisté dalo tušit. Ale faktem je, že v té době ta idea socialismu pro mnohé - pro v e l m i mnohé - znamenala naději; a pro tuto naději se k socialismu přimkli.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Země dvojího lidu Čtvrtek, 1.Března 2018, 12:17:19

To je opravdu zajímavý náhled, paní Hájková.

Ale souvisí to úzce s jedním tématem, které jsem vlastně už léta měl v úmyslu zpracovat: totiž ohledně zásadního vztahu levice a pravice. Snad se k tomu přece jenom časem dostanu.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Čtvrtek, 1.Března 2018, 12:23:53

Obávám se, že na to, co uvádíte ve prospěch komunistického režimu, pane Poláčku, se dá odpovědět i tak, že i chudí němečtí dělníci se po nástupu nacismu dočkali konce nezaměstnosti, lepšího bydlení i různých sociálních vymožeností, jaké jim výmarská republika se svým zahnívajícím politickým a nesmyslně nastaveným ekonomickým systémem neposkytovala.
Svým způsobem se tedy taky na čas vymanili ze závislosti na světě, kde nad člověkem vládnou peníze a anonymní trh. Byli ovšem záhy vytrženi ze svého právě probuzeného entuziasmu a vrženi do válečného šílenství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Zemanová, Čtvrtek, 1.Března 2018, 12:49:44

Budete se divit, ale na Hlučínsku (což je taková svérázná oblast ve Slezsku) se některé babičky ještě v 70.letech modlily za Hitlera. Přestože jejich manželé padli ve válce za nacistické Německo a vytrpěly si své. Taky jsem z toho byla v šoku, když mi to tehdy spolužák řekl. Ale člověk je těžko pochopitelná bytost.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 1.Března 2018, 15:56:41

Nějak asi zapomínám -- ale nebyla ona poválečná bytová krize v Československu mnohem delší než v Německu? A pokud vím, práci jste se vyhýbat nemohl, to bylo trestné.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Března 2018, 10:19:3

Ano, paní Zemanová, to srovnání s Německem je v pořádku, sám jsem mezitím dospěl k rozhodnutí právě na toto téma něco napsat v diskusi k Únoru. Takže podrobněji tam.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Března 2018, 10:26:43

S dost velkou jistotou jsem očekával, že mi někdo namítne to srovnání bytové výstavby v poválečném Československu a (západním) Německu.

Samozřejmě, objektivně je to pravda; v kapitalistickém Německu ta bytová výstavba byla mnohem rychlejší, a tedy bytová krize mnohem kratší nežli v socialistickém Československu.

Jenže: my tady hovoříme o Únoru roku 1948. A tady ještě nemohlo být porovnáváno s německým hospodářským zázrakem pozdějších let, nýbrž se porovnávalo s poměry kapitalistického Československa z doby První republiky. A právě v tom velká část populace spatřovala svou naději v tom, že to bude právě socialismus, který odstraní majetkové rozdíly, a který veškerou svou energii nasměruje na neustálé zlepšování životních podmínek "dolního lidu".

A ještě k té bytové výstavbě je nutno dodat: jak už jsem zmínil ty nájmy byly v socialismu vysoce subvencované, takže bytů byl sice nedostatek, ale ty nájmy byly opravdu velice nízké.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Března 2018, 10:36:35

A ještě je nutno připojit: k tomu odstranění sociálních protikladů za socialismu opravdu do značné míry došlo, sice samozřejmě především ti vysocí komunističtí funkcionáři měli daleko vyšší příjmy nežli "pracující lid"; ale ve srovnání s těmi drastickými majetkovými rozdíly mezi bohatými a chudými za kapitalismu byly ty rozdíly téměř marginální.

A dokonce je tomu komunistickému režimu nutno přiznat i to, že on se skutečně tak nějak snažil o to pověstné "blaho lidu"; například Ota Šik ve svých vzpomínkách uvádí, jak dokonce i představitel tuhého politického režimu Novotný se opravdu zřejmě (v rámci svých možností upřímně) těšil na to, jak pokrok socialismu bude umožňovat zavádět čím dál tím více služeb pro lidi zadarmo, například dopravu.

Takže i tady platí: zapomeňme konečně jednou na to černobílé vidění světa. Ono je to sice pohodlné; ale sama životní skutečnost je vždycky o něco složitější.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pokud jde o bytovou výstavbu za 1. republiky, Pátek, 2.Března 2018, 10:45:23

není možno opomenout proslulé Baťovy kolonie ve Zlíně, které určitě nebyly žádnými slumy, pane Poláčku.

Ne že by tedy Baťa byl nějaký lidumil.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 2.Března 2018, 12:53:33

"Ale faktem je, že v té době ta idea socialismu pro mnohé - pro v e l m i mnohé - znamenala naději; a pro tuto naději se k socialismu přimkli" - ale moci se neujali ti, kdo by chtěli ten sen naplnit, ale zakroutit krky nepřátelům. Omluvou pro Gottwalda budiž, že nemohli vědět, že tento směr komunismu nemá budoucnost, stane se slepou větví vývoje. (Což ještě nepochopila dnešní KSČM).
Přesto je potřeba označit správně toto násilné uchopení moci, protože i dnes populisté chtějí naplnit touhy národa extrémistickýni prostředky. I oni musí něco uskutečnit, například zvyšovat platy skupinám lidí, přidat důchodcům. Jiní slibují ochranu před teroristy a pod. Jinak by brzo ztratili kredit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.