Utrpení levicových intelektuálů, na které v dnešních pohnutých časech vyskakují strašidla protofašismu a postpravdy, zakoušení ztráty důvěry v základní kulturní hodnoty, končí občas poněkud ukňouraným defétismem. Emancipačně zapálený a současně altruisticky citlivý člověk to ale nikdy neměl lehké. Příkladem může být příběh Louise Andrieuxe, francouzského levičáka a literáta minulého století.

Známější byl pod svým spisovatelským jménem Louis Aragon (jeho otec ho jako svého levobočka vlastně nepřijal). Po první světové válce se dostal do kontaktu se surrealistickou revolucí. Vzpoura snového obrazného umění proti kontrole rozumové mu ale byla spíše vzpourou proti světu. Ještě jako student se seznámil s Andrém Bretonem a Paulem Eduardem. Jeho pojetí surrealismu však se dostalo do pasti tendenčně politických polemik, až přešel, jak o něm píše Václav Černý, v sociální realismus „modo sovietico“.

V roce 1927 se Louis Aragon stal komunistou. Ve svých kristových letech se pak na cestě do SSSR seznámil s Vladimírem Majakovským a jeho partnerkou Lili, původně Kaganovou z ruské židovské rodiny. Její sestra Elsa, Majakovského švagrová, se posléze stala jeho ženou. K SSSR si tehdy vytvořil obdivný vztah, přestože byl informován o panujícím stalinském teroru. Staví se dokonce proti svému starému příteli Andrému Bretonovi, který chtěl bránit oběti moskevských procesů.

V této době se Aragon stává také tajemníkem redakce časopisu Commune (vydávaného Spolkem revolučních spisovatelů a umělců) po boku Andrého Gida (pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu) a dalších. Snažil se spojit osobností ze světa kultury a umění a zapojit je do boje proti fašismu a nacismu a na obranu španělské republiky. Za války pak stál na straně hnutí odporu a v románovém cyklu Komunisté popsal situaci ve Francii za druhé světové války.

Po druhé světové válce se i díky své činnosti v odboji stal známou tváří francouzské Komunistické strany. Na žádost Maurice Thoreze je zvolen do ústředního výboru a zapojuje se do různých oficiálních ideologických debat. V roce 1956 se stává laureátem Leninovy ceny za mír. I po Stalinově smrti ještě mlčí ve věci Chruščovovy zprávy i maďarských událostí. Sílící politické deziluze u něj ale vedou k osobní krizi.

Zajímavým odrazem souboje oficiální ideologie s reáliemi v Aragonově hlavě byly jeho Dějiny SSSR 1917—1941 (Historie de l´U.R.S.S., Paris 1963). U nás takto kniha v překladu A. J. Liehma vyšla v roce 1966. Aragon věří ve význam SSSR pro udržení míru, ale má pochybnosti nad temnými machinacemi s fakty. Balancuje tu na tenké hranici kompromisu mezi svým přesvědčením v perspektivu ideálu a byrokraticko-mocenskou realitou. Ještě věřil, že vředy, které vyvstaly na těle sovětské společnosti, nemění nic na podstatě reálného socialismu.

Postupem času ale nakonec dospívá k trvalejšímu odsouzení autoritářských praktik stalinismu a projevuje také sympatie k tehdejšímu studentskému hnutí v Paříži. V 60. letech se jako ředitel literárního týdeníku Les lettres françaises pouští do čím dál otevřenějšího boje proti stalinismu a jeho následkům. Na stránkách tohoto časopisu označil Aragon nástup normalizace v Československu po roce 1968 jako „un Biafra de l'esprit“, biafrou ducha. Jakpak by asi reagoval na úvahy o návratu normalizační mentality v dnešních časech?

Aragon se v 60. letech také setkává s intelektuály z dalších zemí východního bloku. Například s naším Milanem Kunderou, kterému píše předmluvu k jeho románu Žert. Les lettres françaises nakonec ztrácejí dosavadní finanční podporu od Komunistické strany a redakce končí v roce 1972. Přes všechny tyto rozpory ideologické i stranické zůstává Aragon stále členem Ústředního výboru Francouzské komunistické strany až do své smrti v roce 1982.

Nesnadné to měl i ve svém intimním životě, a to pro své bisexuální sklony. Soudruzi si z něj tropili žerty, protože byl schopen přijít na jednání Ústředního výboru Francouzské komunistické strany v růžovém obleku. Až po smrti Elsy v roce 1970 stařičký Aragon veřejně přiznává svůj zájem o muže (soužití s básníkem Michelem Larivierem). Víc kleptoman poetických rozkoší než homosexuál, plachý muž topící se platonicky v mystériu volné lásky.

Možná je škoda, že tento významný literát není více znám. Nejen pro rozpory, kterými žil a které by z něj jako celoživotního komunisty v podmínkách praktikovaného stalinismu nejspíš udělaly disidenta. Zradil své umělecké srdce tvrdohlavou propagací socialistického realismu, který byl v jeho pojetí stejně spíše pokusem o realismus psychologický? Nebo zradil víc své levicové přesvědčení opožděním přiznáním, že pokus v SSSR selhává? Zápas sám se sebou byl těžký tehdy a je těžký i dnes.