K debatě o smyslu revolucí

Na pozadí letošního stého výročí ruské revoluce se Jiří Dolejš zamýšlí nad úlohou revolučních obratů, jejich dopady na lidskou společnost a podmínkami, za kterých lze dosáhnout skutečného posunu.

Letos na podzim si svět připomene superkulaté jubileum – 100 let od revoluce v Rusku, která bezpochyby přispěla k proměně globálních poměrů. Hodnotit tuto událost s pomocí plytkých a ahistorických propagandistických klišé by byla škoda. Pouhé rituální uctívání apriorní pokrokovosti revolučního patosu je plané podobně jako rituální nenávist k revolučnímu teroru, chápaného jako důsledek toho, jak mocichtiví devianti manipulují lůzou. Ptejme se kriticky po smyslu a poučení.

V přírodě ale, i ve společnosti se vývoj objektivně neděje jen postupnými změnami. Občas dochází k zlomovým, skokovým událostem, k zásadním transformacím uspořádání systému. Historický subjekt společenské změny už nesleduje jen pouhou rebelií či revoltu utlačených vůči panujícím poměrům ani mu nejde jen o mocenský převrat kvůli výměně vládnoucích garnitur. Takový subjekt mívá ambicí ustanovit zcela nový, lepší řád, nebo aspoň obnovit ztracenou představu spravedlnosti (například předbělohorskou, předúnorovou).

V dávných časech ještě vyrůstaly různé „bellum civile“ z náboženské argumentace. Na prahu novověku už ale buřiči otevřeně formulovali požadavek na světský systém bez feudálních privilegií. První moderní, velkou a úspěšnou občanskou revolucí byla ta americká. Revoluční vyhlášení americké nezávislosti v roce 1776, koncipované osvícenecky Thomasem Jeffersonem, zahrnovalo právo na povstání proti nespravedlivé vládě a vizi politické svobody opřelo o nové politické instituce a svobodu ve veřejném prostoru.

Avrora1917petrogradOzvěny výstřelů z Aurory fascinovaly socialisty a revolucionáře celého světa nejen ve své době. Repro DR

Velká francouzská revoluce bývá k různým teoretickým komparacím používána častěji. V revoluční Marseillaise z roku 1789 stojí „contre nous de la tyranie“. Pád francouzské monarchie však přinesl nejen slavné „liberté, egalité, fraternité“, ale i zaměření proti sociální nerovností. Znamenal jak dočasnou fázi jakobínské diktatury, tak i fázi thermidoru. Ta je pak v teorii revolucí chápána nejen jako fáze historického couvnutí, ale také jako deutopizace a racionalizace revoluce jako dlouhobějšího sociálně kulturního procesu.

Teorie revolucí
Svébytná teorie revolucí přináší typologii revolucí. Důležitý je i její postoj k legitimizační strategii revolučních aktů. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville popisuje například podmínky vzniku revoluce a rozlišuje revoluce politické, sociální a nebo náboženské.(L´Ancien Regime et la Revolution, 1855). Karel Marx rozlišil revoluce buržoazní a proletářské a označil je za lokomotivy dějin (Die Klassenkampfe in Frankreich, 1850). Do přehledu rozlišení revolucí patří i to, že mívají také národně emancipační a antikoloniální rozměr.

Ruská revoluce měla z pohledu tehdejší historické zkušenosti dva rozměry. Vypořádala se s reakčním carským režimem, současně přinesla vizi nového počátku, zcela nové dějinné alternativy nekapitalistického charakteru. Mnozí akceptují jen její první fázi po únoru 1917 a mají ji za naději pro parlamentní demokracii západního typu, kde by vedle bolševiků působili menševici a eseři. Ti, co Rudý říjen 1917 vidí jen jako pučistické znásilnění demokracie leninskými bolševiky, ale nevidí neschopnost prozatímní vlády vypořádat se jak s požadavky na mír a chléb, tak rozvinout v podmínkách vnějšího tlaku proces sociálních proměn.

Nejde jen o omezený úspěch únorové revoluce. Je to i otázka zájmů vyrůstajících z konkrétních sociálních poměrů a zkušeností, které ovlivnily polemiku se základní premisou bolševiků, tedy že demokratická revoluce je předstupněm revoluce socialistické a revoluce ruská předstupněm revoluce světové. To je důvod, proč ozvěny výstřelů z Aurory fascinovaly socialisty a revolucionáře celého světa. Tak jako napoleonské armády nemohly vyvézt nové buržoazní svobody do Evropy na svých bodácích, ale hodnoty francouzské revoluce rezonovaly s místními rozpory a zájmy a měnily svět. Ruská verze pak ukázala, že takový kulturní transfer může mít různou hodnotu.

Důsledkem dění roku 1917 byl postupný vznik mocného sovětského bloku. Svět na změnu globálních poměrů reagoval jak rozpadem staré koloniální soustavy, tak i vznikem západního sociálního státu. Sovětský blok se pasoval na sovětovou socialistickou soustavu, jeho dysfunkce však akcelerovaly a nakonec zkolaboval. A i socialisté se musí ptát, zda to nebylo v důsledku určitého systémového dědictví, nezralého formačního obsahu ruské revoluce. Připomeňme, že Marx si původně myslel, že úspěch sociální, nejen politické revoluce souvisí s mírou civilizační vyspělosti.

Dnes lze jen těžko oddělit rok 1917 a 1989. Na počátku byla nosná myšlenka Sovětů neboli Rad dělníků, rolníků a vojáků jako základu lidové moci. Moc sovětů však nakonec upadla do zajetí byrokratického etatismu. Profesionální revolucionáři nahrazovali chybějící oporu ve strukturách občanské společnosti a diktatura proletariátu se v mnoha ohledech proměnila v diktaturu státostrany.

Oficiální ideologie tehdejšího režimu odůvodňovala své mocenské zakonzervování imperialistickým obklíčením. Trvala na správnosti konceptu nejslabšího článku, který současně znamenal, že socialistické změny se testovaly v poměrně zaostalé zemi. Nabízí se však otázka, zda tato „zpozdilost“ nepoznamenala geneticky celý světový systém, který po marném perestrojkovém vzepětí kolaboval i v zemi původu.

K takové debatě patří i otázka, zda už Uljanov-Lenin ovlivnil to, že ruská revoluce nedokázala funkčně ovládnout dobytý historický terén (i socialistické revoluce mají svou fázi thermidoru). Jeho experiment s „novou ekonomickou politikou“ ale napovídá, že si byl problému dobře vědom a snažil se jej řešit. Jiní viní následnou stalinizaci, kvůli které se nepodařilo odstranit politickou vládu byrokracie nad lidmi.

Literatura, která se neuzavírá před problémy
Na toto téma má levice množství neortodoxní literatury, která nezavírá s apologetickou umíněností oči před problémy. Je tu především tradice trockistické radikálně antibyrokratické oponentury. Mnozí intelektuální příznivci marxismu s ní sdíleli kritiku stalinské degenerace, ale v otázkách pozitivního řešení se už v mnohém rozcházeli (například v 30. letech Záviš Kalandra či v časech normalizačních Petr Uhl).

Na polistopadové komunistické půdě nelze pominout Nové čtení Marxe od Miloslava Ransdorfa (1995). Ruskou revoluci chápal jako pokus vytvořit ostrov budoucnosti uprostřed přítomnosti. Přiřazoval ji ovšem do kategorie těch, co jen prolamovaly cestu k nové společenské formaci. Revoluci, která nezvládla svou vlastní nezbytnou racionalizaci, svůj thermidor. A z tohoto důvodu nevytvořila adekvátní síly pro formaci vyššího typu.

Máme tu samozřejmě také tradici masarykovské Světové revoluce (1925), která považovala revoluci za součást historického pokroku ze zcela odlišných důvodů než marxisté. Byl pro ni určující abstraktní konflikt mravního demokratismu s reakční tyranií a odlišný pohled na mix revolučních a reformních postupů. Na civilizační proměny společenských struktur a zájmů reagoval například politický filosof Jaroslav Šabata se svojí koncepcí revoluce novodemokratické (sborník textů I Marx, i Havel, 2013).

A co si myslí o ruské revoluci v dnešním Rusku? Mnozí upozaďují rozměr bolševického sociálního experimentu a vyzdvihují velmocenské úspěchy této kapitoly „velkého ruského vyprávění“. Prezident Putin se nechal slyšet že Leninovo učení v konečném důsledku vedlo ke zničení kořenů historického Ruska i k rozbití SSSR. A rád by, aby letošní oslavy 100. výročí VŘSR mohly vést k usmíření mezi potomky rudých a bílých.

Já vidím smysl ve věcné debatě o zákonitostech revolucí, která se oprostí jak od mesianistického pojetí dějinné nutnosti, tak i od fobie, že revoluční změny musí provázet krvavý teror. Legitimizace revolucí může mít nejen rámec formálně legalistický, ale i radikálně demokratizační. A jak řekl Albert Camus, revoluce se prosazovaly i dobovým násilím, ale udržovat se musí vždy dialogem. Dialogem různorodých motivů moderního zápasu za emancipaci člověka.

A co si myslíte vy? Diskuse (20 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Revoluce a systémová změna Sobota, 22.Dubna 2017, 16:01:38

Dal by se vlastně použít určitý bonmot: Pro revoluci není nejhorší poražená revoluce. Pro revoluci je nejhorší zapomenutá revoluce.

A ta ruská/sovětská/bolševická revoluce se zdá být opravdu čím dál tím více zapomenutou či zapomínanou, jeví se být už jenom nějakou vzdálenou historií, daleko spíše nežli něčím, co by mohlo ještě nějakým způsobem promlouvat k dnešku.

Dokonce i současní radikální odpůrci kapitalismu daleko spíše nežli o "revoluci" hovoří o "systémové změně". Revoluce (a jmenovitě ta socialistická respektive komunistická) se sama dokázala zdiskreditovat natolik úspěšně, že v dnešních časech už opravdu téměř vůbec není možno s tímto pojmem operovat.

Takže: co s ní? Co s revolucí? Definitivně do starého železa?

Tak jednoduše to přece jenom asi nepůjde; neboť v každém případě ona "systémová změna" konec konců objektivně není ničím jiným, nežli právě touto - revolucí!

Jak bylo v úvodu článku uvedeno, "revoluce" sama o sobě není nic jiného, nežli skoková změna, kdy určité kvantum dílčích změn přeroste ve změnu kvalitativní. To je naprosto obecný zákon jakéhokoli vývoje.

My se tedy nanejvýš můžeme vzdát toho pojmu, s l o v a "revoluce", a nahrazovat ho onou neutrálněji znějící slovní složeninou "systémová změna"; ale na věci samotné to nic nezmění. Tedy na tom, že současný systém si sám vyžaduje své zásadní, kvalitativní, a tedy revoluční proměny.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 23.Dubna 2017, 09:04:30

Já myslím, že obsah pojmu či obraz revoluce se samozřejmě může měnit, ale když se to slovo (původně znamenající obrat) začalo používat v souvislosti se zásadní změnou společnosti, spojovalo se obvykle s určitou mírou násilí, jíž se prý příslušná změna musí prosazovat, protože mnoho lidí jí bude klást odpor.
A my můžeme uvažovat takto: Bude se jednat o revoluci, jestliže dojde k zásadní změně systému bez násilí? A kdo by byl vlastně schopen takovou změnu provést?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 23.Dubna 2017, 09:11:23

Ještě je otázkou, kam potom zmizí všechen ten tekutý hněv, který se v revolucích (jakožto ve společenské obdobě bouřky s hromy a blesky) vybíjel. V co se promění?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Revoluce a násilí Neděle, 23.Dubna 2017, 11:13:50

Ano, tohle je ten zásadní problém, když se ještě dnes má používat to označení "revoluce": běžný člověk si to zcela automaticky spojí s násilím, gilotinou, gulagem a popravčími četami.

Ano, to všechno - aby se tak řeklo "tradičně" - patří k revolucím; ale z ryze objektivního hlediska revoluce opravdu není nic jiného, nežli ta zásadní změna společenského systému.

Ale budiž; položme si přímo tu otázku, jestli je v současné době možná a myslitelná revoluce b e z násilí.

Přitom ono vůbec nebude na škodu si připomenout, že podle Marxe proletářská revoluce sice byla nutně doprovázena aktem násilí (neboť doposud vládnoucí buržoazie se dobrovolně nevzdá svého privilegovaného postavení) - ale že vzhledem k tomu že to bude povstání drtivé většiny obyvatelstva proti mizivě malé menšině, bude toho revolučního násilí zapotřebí jenom zcela nepatrné množství.

Jak známo Marx tuto míru nutného revolučního násilí nikdy nekonkretizoval; ale vzhledem právě k oněm uvedeným základním rámcovým skutečnostem bych považoval za docela dobře možné, že Marx si představoval, že celá revoluce bude záležitostí několika málo týdnů. A že ten vlastní akt násilí bude vyřízen víceméně v několika dnech.

V této souvislosti je docela zajímavá jedna pasáž z pamětí čs. reformního komunisty Čestmíra Císaře. Ten jako mladý komunista sám zažil v Praze - tedy v samotném centru - únorové události v roce 1948; tedy tu událost, která je (v každém případě ze strany pravice) označována za "puč".

Je historicky nepochybné, že tento převrat mocenských poměrů poté vedl k vlně násilí i vysloveného teroru; ale Císař vzpomíná, že v ten proslulý "den poté" oni sami - tedy vítězní komunisté - vlastně vůbec neměli pocit, že by se přihodilo "něco mimořádného"! Všechno běželo jako předtím, chodilo se do práce, po ulicích nejezdily tanky; a dělníci kteří se s oním komunistickým převratem ztotožňovali přicházeli zcela volně do centrály komunistické strany, aby tam vyjadřovali svou radost z vítězného socialismu.

Takže: ten samotný a k t revoluce proběhl skutečně vlastně víceméně bez násilí. Nakonec: vždyť ono se skutečně nic tak mimořádného nestalo: několik ministrů podalo demisi, a prezident tuto demisi přijal. Hotovo.

Kdyby - čistě teoreticky - komunisté tehdy zůstali u tohoto čistě politického převzetí moci, mohli by své většiny docela prostě využít k přijetí a prosazení zákonů znárodňujících veškerá soukromá produkční místa - a tím by (alespoň podle Marxe) byl prostě zaveden socialismus. Bez jakéhokoli násilí.

Ten problém je ovšem v tom: to následné násilí m u s e l o přijít.

Proč - to můžeme zrovna v těchto dnech doslova v přímém přenosu sledovat ve Venezuele.

Venezuela, revoluční socialistická Venezuela, potenciálně jedna z nejbohatších zemí tohoto světa: ano, ono zavedla (a vlastně také bez násilné revoluce) socialismus, a napřed svého ropného bohatství skutečně využila ke zlepšení sociální situace chudých vrstev, takže v populaci skutečně měla spolehlivou většinu.

Jenže... Jenže pak přijdou ta naprosto typická "ale" revolučních respektive socialistických režimů:

1. se socialismem se n i k d y neztotožní celé obyvatelstvo. Nejen poražená velkoburžoazie, čili tito "vykořisťovatelé" - ale i celá ta velká skupina malovýrobců, malopodnikatelů, samostatných kreativců všeho druhu, kteří prostě naprosto bytostně chtějí mít pocit, že "dělají na svém". Ne pro nějaký anonymní kolektiv (a vůbec už ne pro stát), nýbrž pro sebe samého a pro svou vlastní rodinu. Může se nám to z mravního hlediska nelíbit - ale je to prostě sociální fakt (zřejmě daný čistě geneticky). A tuto vrstvu přesvědčených samopodnikatelů bude za socialismu s jeho kolektivismem v ž d y c k y nutno potlačovat.

2. právě v důsledku tohoto potlačení soukromé iniciativy ekonomická výkonnost socialismu vždycky nevyhnutelně poklesne a bude stagnovat. To vede nutně k zásadním potížím se zásobováním obyvatelstva nakonec i zcela základními potřebami - proti čemuž se toto obyvatelstvo ovšem bouří, a tak je nutno potlačovat nejenom ty soukromníky, ale potenciálně celé obyvatelstvo.

3. u nových "socialistických" držitelů moci se pravidelně - a zřejmě zcela nevyhnutelně - projeví velice nesocialistické choutky po bohatství a vlastní moci. A protože v socialismu neexistují žádné přirozené demokratické mechanismy jak tyto nové samovládce odstranit od pák moci, pak by je bylo možno svrhnout pouze povstáním - a proti tomu ti se samozřejmě brání, za pomoci policie a armády, které drží ve svých rukou.

Takže, abychom se vrátili ke své původní otázce, jestli je ještě dnes možno provést revoluci bez násilí: to zcela a naprosto záleží od toho, jaký bude cíl a charakter této revoluce.

Pokud by jejím cílem nebylo nic jiného nežli naprosto klasický socialismus respektive komunismus, pak odpověď nemůže znít jinak nežli: ne, takováto revoluce se principiálně bez násilí obejít nemůže. A to sice bez násilí nejen snad proti "vykořisťovatelům" - nýbrž i bez násilí proti vlastnímu lidu.

Pokud bychom tedy chtěli mít revoluci bez násilí - a to nejen bez násilí v průběhu samotného revolučního aktu, ale především ve všech dobách následujících - pak cílem a účelem takovéto revoluce musí být něco zcela substanciálně jiného, nežli jenom to klasické vyvlastnění všech soukromníků, a povinná účast v rovnostářských produkčních kolektivech pro všechny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kam zmizí tekutý hněv? Neděle, 23.Dubna 2017, 11:25:34

To je opravdu zajímavá otázka, paní Hájková. Klasická sociální revoluce ovšem vždy počítá s tím, že po j e j í m vítězství už žádný takový "tekutý hněv" prostě existovat nebude. Že už ho nebude zapotřebí. Všechno přece bude patřit všem, a tak všichni budou spokojeni, a tak se logicky nikdo nebude bouřit. Nikdo se nebude hněvat; nanejvýš na svou lásku, která mu utekla s jiným/s jinou.

Jenže, to je právě to: v lidech je toho "tekutého hněvu" daleko větší rezervoár, než si všichni revolucionáři dokázali představit. Oni si vždy namlouvali, že tento hněv je čistě jenom hněvem sociálně utlačovaných vrstev.

Ale, nedá se nic dělat: lidský tvor je doslova nabitý energií - a tato energie si vždycky znova a znova bude hledat nejkratší cesty svého uvolnění. Člověk je svým způsobem vždycky chodící vulkán.

Takže, ten potenciál "tekutého hněvu" tu bude vždycky. A svým způsobem je tomu tak dobře; respektive je to nutné, z čistě evolučního hlediska. Je to jenom tento - přinejmenším latentní - hněv, který neustále zpochybňuje právě panující poměry a panující struktury moci; a je to jenom toto zpochybňování, které je impulsem k neustálému přezkušování toho, co je ještě pravdivé a životné, a co už se přežilo. Je to svým způsobem nepřetržitý "průzkum bojem".

Takže ještě jednou: nějaký ten "tekutý hněv" tady bude vždycky.

Ale jde o to: jestli se podaří vytvořit přece jenom nějakou v z á s a d ě harmonickou a humánní společnost: pak tento "tekutý hněv" bude jenom tak trochu bublat někde hluboko na dně toho vulkánu jménem člověk; jenom tak, aby tak nějak udržoval správnou provozní teplotu. A pokud přece jenom někdy vyrazí na povrch - pak to budou jenom čistě osobní výstřelky jednotlivců, které ona harmonická společnost nebude mít zásadní potíže zpacifikovat, umravnit.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 23.Dubna 2017, 11:58:51

Debata o zákonitostech revolucí, která se oprostí jak od mesianistického pojetí dějinné nutnosti, tak i od fobie, že revoluční změny musí provázet krvavý teror, by se v zájmu potlačení oné fobie měla zabývat otázkou, jestli revolucionáři mohou mít po ruce, než se pustí do akce, nějakou pojistku, která krvavému teroru zabrání.
Je taky otázka, jestli krvavý teror není právě tím ventilem, kudy dočasně unikne přetlak zvaný též tekutý hněv.
To samozřejmě nezaměňuju s nutným prvkem násilí, které podle mne zákonitě provází jakoukoli revoluci.

Petrasek Milan - penzista

kdyby budoucností byl politickospolečenský režim ve kterém Neděle, 23.Dubna 2017, 13:21:43

nebude mít harmonická společnost osobní výstřelky jednotlivců zásadní potíže zpacifikovat, umravnit, tak bych nabyl dojmu, že rozcestí se třemi cestami - tedy trevio se nachází za humny.
Doposud jsem poznal pouze bivio - buď násilí práva nebo násilí uzurpátora.
Znám dokonce jedno Bivio v jehož klínu se poutníkovi nabízí celkem poklidné pohostinné posezení.
Ale pomyšlení na Trevio si furt ještě nepřipouštím....bych stydlivě dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Revoluce a 21. století Neděle, 23.Dubna 2017, 16:52:29

Pane Poláčku, Váš výklad o revoluci je mi poměrně blízký. Vlastně jsem se léta na její problematiku díval stejnýma očima. Nyní však cítím, že bychom měli být schopni opravdu velké empatie, abychom dokázali být pro vlastní systém dobrými "ďáblovými advokáty". Proto zkusím zpochybnit Vaši úplnou revoluční (či spíše porevoluční) skepsi, již prezentujete na příkladu Venezuely.

Média zaměřují svou a naši pozornost na události nikoliv podle jejich proporcí, ale podle jejich atraktivity, příp. politického potenciálu. Míra násilí v různých válkách, revolucích, represích, či jednoduše poměrech bývá jiná ve skutečnosti a jiná ve vědomí nezúčastněných lidí, sledujících zpravodajství. Srovnáme-li třeba dosavadní počet obětí nepokojů ve Venezuele s množstvím asi méně zjevně zabitých třeba v Mexiku či Filipínách (zde díky za pozornost DR), nebude se nám rodná země Bolívarova určitě jevit ve zvlášť morbidním světle. Ekonomické problémy Venezuely je třeba vidět dost podobným prizmatem jako v Allendově Chile před 45 lety. V podstatě jde o problém, který, pane Poláčku, popisuje pod článkem hodnotícím končícího prezidenta Hollanda. V (jednotlivé) kapitalistické zemi bývá výrazně socializující politika hospodářsky neúspěšná. Venezuela není rozhodně socialistický stát, v tom smyslu jako byla třeba naše země před 30 lety. Na konci 20. století tam ke skutečné revoluci nedošlo. Pokud bychom měli hodnotit revolučně změněné systémy co do míry pozdějšího násilí, bude lepší vzít si „na paškál“ spíše Kubu než Venezuelu. Samozřejmě, že ač Kuba přistupuje, inspirovaná v Asii, na určité reformy, většina lidí zde dosud žije v mnohém spíše nemoderní a ekonomicky nedynamické životy. Na druhé straně jsou však v nejednom ohledu uspokojovány některé základní potřeby zdejších obyvatel lépe než leckde jinde v regionu. Navíc se zdá, že „tekutý hněv“, jenž se někdy může, na čas, přece jen změnit v budovatelské nadšení, není zrovna jevem, který by aktuálně směřoval ke kubánským břehům.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pojistka proti teroru? Pondělí, 24.Dubna 2017, 14:53:52

Tak nějakou takovou "pojistku na budoucnost" nám dozajista nikdo nedá, paní Zemanová. Neboť "pojistka proti teroru" (příštích revolucí) není fakticky ničím jiným, nežli právě nějakou takovou pojistkou do budoucnosti. A budoucnost - ne že by se její chod nenechal odhadovat vůbec, ale za prvé zde vždy zůstane značná míra neurčitosti a tedy nejistoty, a za druhé jak jsem už napsal, ten "tekutý hněv" je usídlen v hloubce lidské osobnosti samotné, a my nikdy nebudeme mít záruku že ten vulkán nenastartuje svou erupci právě v následujícím okamžiku. To platí jak pro jednotlivce, tak i pro celé národy.

Ale zpátky k té revoluci: problém u všech (klasických) revolucí je to, že jejich potenciál je v prvé řadě destruktivní - nikoli konstruktivní. Ony prostě naprostou většinu své energie míří na to, rozbít starý režim a jeho moc - a jenom v míře menší se koncentrují na to, jak nově vzniklý společenský stát pozitivně vybudovat a stabilizovat. Je to samo o sobě přirozené - ale právě to skrývá to riziko teroru.

A za druhé: ta potřebnost teroru je dána tím, že revoluce sice osvobozuje jednu (pravidelně větší) část národa - ale zároveň potlačuje část druhou.

Právě tenhle problém Marx doufal v komunistické revoluci do jisté míry obejít poukazem na to, že proletářská revoluce nakonec osvobozuje v š e c h n y lidi; tedy i příslušníky dosavadních privilegovaných, vykořisťovatelských tříd. Osvobozuje je od nadvlády odcizené moci kapitálu, které podléhají konec konců i oni sami. Bezprostředně - ve vztahu k vykořisťovaný - mají sice privilegované postavení, ale jako lidské bytosti jsou stejně tak dehumanizováni oním bezduchým molochem tržní produkce a kapitalismu. Takže proletářská revoluce nakonec bude osvobozením i pro ně samotné.

Jak už jsem napsal dříve, tento Marxův předpoklad se nenaplnil, a v dané rovině principiálně naplnit nemůže. Prostě proto, že v populaci vždy bude existovat vyhraněná skupina aktivních a agilních "mentálních soukromníků", kteří se s jakýmkoli druhem kolektivismu nikdy nedokáží smířit.

Takže, pokud bychom si chtěli vytyčit základní předpoklady, za jakých by byla možná zásadní přeměna společenského, ekonomického a politického systému (tedy revoluce), aniž by opět degenerovala v teror, byly by to v zásadě tyto:

1. tato revoluce musí mít primárně pozitivně-konstruktivní, nikoli destruktivní charakter. Musí mít tedy jasnou, realistickou a lidské přirozenosti se nepříčíci představu o té nové společnosti, která má být vybudována;

2. tato revoluce musí mít principiálně i n t e g r a t i v n í, nikoli exkluzivní charakter. To souvisí s výše řečeným: tato revoluce musí být schopna integrovat r ů z n é modely života v jeden integrovaný celek; nesmí postavit jeden jediný model nad všechny ostatní. Alespoň ne tak, aby to ty minoritní modely pociťovaly jako svůj útlak.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Venezuela a revoluce Pondělí, 24.Dubna 2017, 15:16:14

Já začnu od konce: ten "tekutý hněv" se do značné míry proto neblíží ke kubánským břehům - protože od nich už dávno odplaval. K břehům Spojených států, a to po miliónech.

Krátce řečeno: ten největší potenciál nejpřesvědčenějších odpůrců kubánského socialistického režimu se už dávno z Kuby přeplavil do emigrace v USA.

To za prvé; a za druhé skutečně souhlasí, že Kuba má sice - jako každý socialistický stát - principiálně velice neefektivní ekonomiku, ale na straně druhé právě díky svému plánovanému hospodářství dokáže stále ještě zajistit alespoň základní chod ekonomiky (a především zdravotnictví), v mnohém ohledu stále ještě lepší nežli drastická chudoba v mnohých jiných latinskoamerických zemích.

Právě tady je ukazuje zásadní rozdíl k poměrům ve Venezuele; což ovšem otvírá docela zajímavou otázku po tom, jaký vlastně charakter má či měla ta venezuelská revoluce. Respektive, zda to vůbec revoluce byla.

Nutno konstatovat: ta venezuelská revoluce byla skutečně pouze poloviční. Především: zůstal v zásadě zachován soukromý sektor. Dá se říci, že ta venezuelská revoluce od počátku byla revolucí vlastně nikoli socialistickou, nýbrž - ryze populistickou. Víceméně naprosto přesně podle toho vzorce který popsali už antičtí političtí analytici, kdy lidový tribun či demagog svými ohnivými řečmi lid pozvedne proti bohatým. S tím rozdílem, že ten venezuelský populismus byl financovaný tehdy ještě bohatě tekoucími petrodolary.

Ta venezuelská poloviční revoluce se svým způsobem dosti blíží současnému čínskému modelu: v obou případech dochází ke kombinaci soukromovlastnických prvků v ekonomice na straně jedné, a tuhé politické diktatury na straně druhé.

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v Číně je ten soukromovlastnický sektor na vzestupu, což prospívá ekonomice, a pomáhá tlumit sociální a tedy i politické nepokoje. Zatímco ve Venezuele je ten proces přesně opačný: státní moc čím dál tím více reglementuje soukromý podnikatelský sektor, což právě vede k jeho strmě narůstající destrukci. A tím si vládnoucí režim následně vytváří politické protivníky, do nemalé míry i ze svých bývalých příznivců.

V obou případech - jak Venezuely tak i Číny - tato paralelní existence naprosto protichůdných elementů v jednom jediném systému nemůže mít trvalou perspektivu. Z uvedených důvodů k rychlejšímu rozetnutí tohoto protikladu dojde zřejmě ve Venezuele; zatímco v Číně to - vzhledem k její relativní ekonomické úspěšnosti - bude trvat ještě nějaký čas.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

S tou pojistkou mě neberte vážně. Pondělí, 24.Dubna 2017, 17:24:35

To byl ode mne jen takový nadhoz. :-)
Vždycky je tu někdo, kdo sleduje, jak hladina tekutého hněvu stoupá. Pak jednoho dne uzná, že je čas, zvolá "Včil na Bastilu!", přibije své teze na vrata, vystřelí z Aurory a označí nepřítele, nechť zhyne starý podlý svět.
Chtít od něj, aby v rámci režie povolal svatou Anežku, která si pohrává s půlmilionovým davem, že je z něj v tu ránu mírumilovný beránek, by bylo příliš.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Paní Zemanová, Úterý, 25.Dubna 2017, 07:47:4

Vysvětlete mi prosím, proč se lidé mermomocí chtějí osvobodit od dějinné nutnosti. Už jsem se víckrát setkala s názorem, jak je to prý strašně omezující.
Ale co když je tou dějinnou nutností právě nějaký lepší řád, po jakém všichni touží? I přesto je to svazující?
Proč lidé neustále žádají svobodu, aby si opatřili to, po čem netouží?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Nad potřebou osvobozovat se od dějinné nutnosti Úterý, 25.Dubna 2017, 08:34:53

se musím zamyslet. Ještě nikdy mě nenapadlo, že ji někdo má.
Je to možná jako s osvobozováním se od Boha. Nejdřív musíte věřit, pak teprve může přijít osvobozování. Kdo od počátku nevěří ani na Boha ani na dějinnou nutnost, je toho procesu ušetřen.
Proč lidé neustále žádají svobodu, aby si opatřili to, po čem netouží?
To jsou asi ti, o kterých se říká: "Neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane."

Petrasek Milan - penzista

I já nevím paní Hájková proč ta hodnota netouhy láká, ale Úterý, 25.Dubna 2017, 10:51:28

některá méně antropocentrická náboženství než to naše, jsou spíše nakloněna pokusu napomoci následkům vámi zmíněné lidské umíněnosti.
Z dějin je patrné, že extra krvavé konfliktní procesy strukturace společenské moci se odehrávaly a odehrávají právě ve společnostech zaštítěnými mocí zasnoubenou s Bohem.
"Ví co chce od neznámého Boha, a nedá pokoj, dokud to nedostane"
"Ví co chce od svého Boha, a nedá pokoj, dokud to nedostane.", jsou odlišné postoje s mnohdy odlišnými následky.....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 25.Dubna 2017, 13:48:40

Myslím, že je to trochu jinak, pane Petrasku:

"Ví přesně co chce Bůh - ať známý či neznámý - a nedá pokoj dokud tuto 'boží vůli' nevnutí i všem ostatním."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda a dějinná nutnost Úterý, 25.Dubna 2017, 13:54:40

V určitém smyslu není nijak překvapující, že lidé se této "dějinné nutnosti" brání, i když by pro ně třeba znamenala opravdu zisk.

Ten vztah nutnosti (ať jakkoli pojímané, jako dějinný pokrok či vůli Boží) a svobody je skutečně jeden z nejobtížnějších a nejproblematičtějších vůbec, takže není divu že v tom pořád vznikají zmatky.

A zmatky vznikají už z toho, že lidé stále ještě nedokáží rozlišovat mezi dvěma zcela rozdílnými pojmy, a především dvěma zcela rozdílnými skutečnostmi: autonomií na straně jedné, a svobodou na straně druhé.

Lidé si pletou autonomii se svobodou, a myslí si že když jsou autonomní (tj. nikdo jim bezprostředně nenakazuje či nepřikazuje co mají dělat), mají pocit že jsou "svobodní".

A proto se tak zarytě brání té "dějinné nutnosti" - protože mají pocit že by tím ztráceli svou svobodu. To jediné, co by tím ve skutečnosti ztráceli, by byla jejich vlastní iluze svobody.

Pravá lidská svoboda, ta může - za určitých okolností - s tou "dějinnou nutností" docela dobře vyžít. Tou zásadní okolností či podmínkou však musí být, že tato nutnost je v souladu s humanitou, se samotným člověkem.

Petrasek Milan - penzista

V úpletu lidské popletenosti je fenomen svobody ideálním motivem Středa, 26.Dubna 2017, 11:14:46

Malý příkládek Foucaulta :
Čím jsou lidé svobodnější ve svém vzájemném vztahu, tím virulentnější je snaha ovlivňovat chování druhých.
To jsme si ověřili na vlastní kůži -
kolik z nás usilovalo o vlivnou mocenskou pozici před hedvábnou revolucí a kolik z nás se dnes dere se svou pravdou na liberální světlo boží......bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 27.Dubna 2017, 11:50:24

Já bych toto - o sobě zřejmě správné - konstatování spíše obrátil: člověk má zřejmě trvalou snahu manipulovat své okolí, to jest přizpůsobovat ho k obrazu svému. Jenomže za podmínek nesvobody ta panující moc tím že ovládá všechny ostatní a všem vnucuje svou jedinou závaznou pravdu, ten všeobecný potenciál vzájemného manipulování tlumí, tím že všechen odpor nasměruje proti sobě samé.

Aleš Morbicer - Ostrava

systémová změna vs. revoluce Pátek, 28.Dubna 2017, 00:19:36

Osobně pane Poláčku nevnímám "revoluci" a "systémovou změnu" jako totéž.
Systémovou změnou bylo například zavedení počítačů a internetu.
Revoluce je systémová změna se zapojením lidí v přímé akci a s celospolečenským dopadem.......
Nebo tak nějak.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 28.Dubna 2017, 06:38:8

To by pak systémovou změnou mohlo být třeba zavedení železniční dopravy nebo tramvají a podobné technické záležitosti, pane Morbicere. To by jich bylo v dějinách strašně moc.
Ve skutečnosti systémové změny spočívají ve změnách poměru vlastnictví a práce. Záleží na tom, jaký poměr v dané společnosti převládá. Vlastnictvím se pochopitelně rozumí vlastnictví půdy jako hlavního výrobního prostředku a později dalších výrobních prostředků (stojů atd), přičemž se hodnotí, zda a v jakém poměru vlastníci využívají cizí práce. V otrokářství - přímé vlastnictví půdy i pracujícího, ve feudalismu – přímé vlastnictví půdy, z níž část se svěřovala v lenním vztahu (pracující nebyl pánovým vlastnictvím, ale byl na něm závislý). A konečně v kapitalismu – využívání námezdní práce vlastníky výrobních prostředků, přičemž pracující mají osobní svobodu, ale hmotně jsou závislí.
Takže při systémové změně by se musel změnit ten poměr vlastníků a závislých osob. Já osobně už revoluci, která by preferovala násilné odnětí vlastnictví, nevnímám jako řešení toho poměru. Jinak, tomu slovu revoluce, můžeme samozřejmě dávat různý význam.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.