Chci přispět X

Simulant za každým rohem

Od letošního roku dostanou dlouhodobě nemocní přidáno o několik procent vyměřovacího základu. Pokrok? Ano. Jak dlouhou cestu však máme ještě před sebou, abychom zaměstnancům zajistili důstojnou existenci v době nemoci?

Začátkem tohoto roku začala být účinná jedna ze změn, jimiž se minulá vláda snažila zlepšit život lidí v této zemi, kteří na tom jsou nejhůř, a sice navýšení nemocenské pro dlouhodobě nemocné. Ti nově pobírají od 31. dne své nemoci 66 procent a od 61. dne pak 72 procent vyměřovacího základu. Donedávna to bylo od 15. dne pracovní neschopnosti, kdy náhradu mzdy zaměstnavatelem střídají pojištěnecké dávky, bez navýšení v dalším průběhu nemoci pouhých 60 procent.

Jak to tak často u podobných reforem u nás bývá, člověk je při jejím hodnocení rozpačitý. Na jednu stranu je třeba ji ocenit. Nejvýstižnějším oceněním je ale v tomto případě pouhé zkonstatování „lepší než nic“ spíše než nadšený jásot. Lidi v nejnižších příjmových skupinách, kteří zároveň mívají pro podobné případy většinou nejméně našetřeno, si v reálu polepší jen minimálně.

Při příjmech ve výši minimální mzdy dostanou navíc o dvacet, respektive později o čtyřicet korun za den, při příjmech kolem patnácti tisíc o zhruba třicet a později v průběhu nemoci asi o padesát korun denně. Pro ty s minimální mzdou to tedy pořád znamená, že musí ve druhém měsíci své nemoci vyjít s o něco víc než šesti tisíci korunami, ti s o něco vyšší výchozí mzdou s necelými devíti. Obě částky jsou pod hranicí příjmové chudoby, ta první dokonce hluboce.

Je smutným obrázkem o situaci mnoha nejchudších u nás, že pro ně přesto čtyřicet korun denně navíc může být citelným zlepšením jejich situace. A v zemi, kde jsme víc než cokoli jiného posedlí tím, aby hlavně proboha nikdo nic nedostával zadarmo, nebo chraň Bůh takzvaně nezneužíval, jde vždy o malý zázrak, když se něco podobného podaří prosadit. Typický přístup nám předvedla poslankyně za ANO Maxová, která po schválení reformy Poslaneckou sněmovnou loni na jaře prohlásila, že bude teď hlavně potřeba „nastavit kontrolní mechanismy, aby to nebylo zneužívané“. V čem by přesně měl spočívat rajc neoprávněného pobírání částky skoro o polovinu nižší, než je hranice chudoby a také než dosavadní příjem, ke které notabene vede cesta jedině přes lékařské osvědčení, je mi skutečně záhadou.

HqdefaultCelý český národ je banda simulantů. Repro YouTube

Úžasný benefit
Vzpomněla jsem si v této souvislosti, jak jsem loni na jedné konferenci potkala německou odborářku, která se mě po jednom z vystoupení ptala, co že přesně je to ta karenční doba, o kterou v něm šlo. Příznačné je, že jsem potřebovala dobrých deset minut na to jí to vysvětlit, protože ona ne a ne pochopit, proč u nás první tři dny své nemoci lidé nedostávají žádné peníze. Abyste rozuměli: ona byla z tak trochu jiné planety. Jinak se totiž německý systém z pohledu od nás při nejlepší vůli nedá nazvat.

Zaměstnaní dostávají od zaměstnavatele prvních šest týdnů své nemoci plný plat s tím, že první tři dny nemoci k tomu většinou ani nepotřebují potvrzení od lékaře – seznalo se totiž, že při těch nejčastějších banálních onemocněních, jako je nachlazení nebo viróza, je nejlepší člověka nechat odpočívat a nehnat ho do čekárny plné marodů pro kus papíru, protože nic jiného na ně stejně od lékaře nedostane. Teprve po uplynutí šesti týdnů nemoci s plným platem pak člověku začne být zdravotní pojišťovnou vyplácena nemocenská ve výši 70 procent předchozích hrubých příjmů, nejvýše 90 procent jeho příjmů čistých.

Je to ohromující, a to zejména pro ty, kteří mají za to, že kdybychom lidem v nemoci dávali částky, při kterých nemusí živořit, všichni by přestali chodit do práce a jen simulovali. Jak je ale zcela očividné, německé hospodářství se nehroutí. Takto ohromení lidé si pak ve své argumentační nouzi většinou vypomáhají tvrzením, že Němci jsou zkrátka uvědomělejší a disciplinovanější a velkorysý systém nezneužívají.

To je však nesmysl. Bude jich v populaci podobně jako u nás, kteří do práce chodí rádi a kteří neradi, kteří mají dobrý kolektiv a naplňující úkoly a kteří ne, na poměry dobré nebo špatné pracovní podmínky, kteří jsou pracovitější a kteří línější. Rozdíl je v tom, že hlavní cíl, který mají německá opatření při nemoci na zřeteli, je pomoci těm, kteří to potřebují – a ne eliminovat zlomek těch, kteří z nejrůznějších důvodů simulují, s fatálními materiálními důsledky pro ty potřebné.

Je to vlastně absurdní. Od té doby, co jsem se po osmi letech, v průběhu kterých jsem i sama byla jednou nucena šestitýdenní plnou náhradu platu využít, vrátila z Německa, mě rozdíl v přístupu a prioritách lidí v obou zemích nepřestává fascinovat. Kolikrát už jsem vedla rozhovor se svými zdejšími známými a přáteli, kteří si na chřipky a angíny běžně berou dovolené, ale místo aby si uvědomili, že je na tom něco špatně, a začali vyžadovat systémovou nápravu, přijde jim to v pořádku s odkazem na nějaké imaginární podvodníky, kteří by to zneužívali. Pět dní vlastní dovolené jim za ten pocit, že není co zneužívat, očividně stojí. A při dotazu, zda chtějí žít v takové společnosti, kde na prvním místě není pomoc potřebným, mezi něž občas patří i oni, je na nich vidět, že z tohoto úhlu se na celou věc dívají poprvé.

Není divu. Posedlost zneužíváním je u nás všudypřítomná, není těžké si ji zvnitřnit a už o ní nepochybovat. Rádi ji samozřejmě přiživují ti, kterým se hodí nejvíc – v případě karenční doby zaměstnavatelé. Ti si často a rádi pochvalují, jak krásně nám zarazila simulování, což dokládají poklesem nemocných od doby, kdy byla zavedena. Co na tom, že pokles dost možná spíš znamená, že si mnoho lidí v nových podmínkách nemoc nemůže dovolit, chodí při ní do práce, roznáší ji a sobě zadělává na chronické problémy.

Někdy by mě zajímala makroekonomická modelace, kolik na tom jako společnost tratíme, když už bychom chtěli argumentovat ekonomickými ztrátami. Mám podezření, že tyto náklady jsou nakonec mnohonásobně vyšší než náklady na těch pár simulantů. Zaměstnavatelům se kromě toho teď hodí lákat lidi na normální nemocenskou nahrazující sick days jako na úžasný benefit, které je ale možné jako nenárokovou složku odměny zase vždycky v případě potřeby zrušit. Náramně jim hraje do karet, že už lidé pozapomněli, že dostávat slušné peníze i při nemoci bylo dřív u nás a dosud je skoro všude jinde na Západě nezpochybnitelné, nárokové právo.

A tak díky Bohu za čtyřicet korun denně navíc pro nejchudší nemocné. Abychom ale pro ně časem vydobyli důstojnější částky a pro nás všechny dosáhli zrušení absurdního, nespravedlivého, pro mnohé materiálně nebezpečného a zvenčí krajně nepochopitelného opatření zvaného karenční doba, musíme se především zbavit naší absurdní posedlosti zneužíváním a podváděním. Říct si, že přece chceme, aby se politika v první řadě řídila potřebami většiny, a že nám i případné excesy jednotlivců za to stojí. V takové společnosti bych já kupříkladu žila raději než v té naší současné, kde se podvod větří za každým rohem, abychom na tom nakonec tratili všichni.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Potvrzení z jiné planety Středa, 7.Února 2018, 13:07:53

Ano, ten rozdíl mezi vyplácením nemocenských dávek mezi Německem a ČR je skutečně drastický.

Ovšem i v samotném Německu jsou názory na danou záležitost diametrálně odlišné, podle postavení dotyčného.

Když se například poněkud změní statistické údaje o počtu promaroděných hodin v minulém roce (dejme tomu se jejich počet sníží), pak zaměstnavatelé to hned použijí jako doklad toho že předtím zaměstnanci příliš zneužívali toho dobrodiní nezkrácených dávek v nemoci - zatímco zástupci odborů naopak tvrdí, že díky tlaku zaměstnavatelů (případně hrozby ztráty zaměstnání) zaměstnanci chodí do práce i když jsou nemocní.

Jako obvykle, pravda bude asi někde uprostřed; respektive na obou stranách. Faktem ovšem je, že v zásadě celý ten systém skutečně funguje bez nějaké závažné zátěže pro ekonomiku.

Pokud jsou čeští zaměstnavatelé toho názoru že Češi jsou více náchylní ke švindlování nežli disciplinovaní Němci (a zcela vyloučit se tento předpoklad nedá), pak by dostatečným řešením bylo dejme tomu pro první týden nemocnému zaměstnanci snížit čistý příjem o nějakých 10 procent. To by mohl být rozumný kompromis: snížila by se pravděpodobnost podvádění, ale zároveň by to nemocného finančně neruinovalo.
Ale ty tři dny bez jakékoli finanční dávky - to je opravdu prostě drzost. Chtělo by to generální stávku.

Proč se toho neujme třeba sociální demokracie? S tím by mohla získat velice mnoho bodů popularity u pracující populace.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Inteligentní zaměstnavatelé Středa, 7.Února 2018, 18:44:55

(nejen) v Německu už dávno přišli na to, že když je zaměstnanec motivován jít do práce lehce nemocný (rýma, chřipka), může tam snadno nakazit ostatní kolegy.

Kdo není placen od hodiny a může pracovat z domu, a to je u nás kancelářsko-počítačových krys běžné, stejně se na nemocenskou většinou vykašle.

Ivo Horák - Praha 3

Z cizího krev neteče Středa, 7.Února 2018, 22:58:47

Ve Švýcarsku se před nějakým časem konalo referendum, v němž hlasující ve shodě s doporučením politiků jasně zamítli prodloužení dovolené (rovnou) na šest týdnů. Je zřejmé, že s většinou hlasovali v hodně nadprůměrném poměru ti, kteří fakticky půl druha měsíce (a víc) volna mají (a nejspíš ho aspoň tolik stráví rovnou mimo svoji zemi).

Podobně by možná dopadlo hlasování o placení prvních tří dnů nemocnosti (třeba jen v poloviční výši) u nás. Masivně proti by byli ti, kteří, když se nachladí, volají do firmy, že nepřijdou, možná že se staví k večeru a jsou na telefonu. A je to.

Naproti tomu třeba nemocná prodavačka tohle udělat nemůže. Do práce jde už proto, že za sebe nenajde náhradu, nebo když nechce přemlouvat kolegyni k přesčasu. Také nestojí o to být za nespolehlivou. A samozřejmě váhá oželet dva a půl tisíce korun. V práci se tedy trápí, nakonec si může nemoc prodloužit a v nemocnosti přece jen skončit. A její zákazníci mohou přemýšlet, kde že chytili ten bacil.

Samozřejmě, že někteří lidé se občas "ulejou". Rodina bývá pro lidi nejvýše. K doktorovi zamíří také někteří zaměstnanci ve výpovědi nebo po šikaně zaměstnavatele. Kdo za takové případy může, jen zaměstnanec, že je na nervy? Nemá vinu (také) zaměstnavatel? Je to přece jeho zájem pracovníky si podchytit a motivovat je. Vyšší sociální skupiny často takhle nějak argumentují, ale jen tehdy, když se jim to hodí.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Autorka píše, Čtvrtek, 8.Února 2018, 09:57:6

že dříve u nás existovalo nezpochybnitelné nárokové právo dostávat v nemoci slušné peníze.
Vzpomínala jsem, jak to bylo, ale marně. Asi jsem málokdy marodila. Ani na netu jsem nenašla, kolik procent z platu dostával člověk, lékařem uznaný za nemocného, před rokem 1989.
Jedním jsem si jistá. I kdyby to bylo 100%, v mém případě o slušné peníze nešlo. :-)

Ivo Horák - Praha 3

Čtvrtek, 8.Února 2018, 10:51:32

Nevím to úplně "na beton", paní Zemanová, ale mám v paměti, že to bývalo 70% a 90%.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Já jsem byl tehdy taky rád, Čtvrtek, 8.Února 2018, 11:02:9

že těch šest týdnů ve Švýcarsku neprošlo (2012). Hlavně proto že jsem tam jednou za pět až šest týdnů míval pohotovostní týdenní služby přes víkend, a jako kompenzaci toho náhradní volno, celkem tak 20 dnů volna navíc k vybrání - mimo ty týdny kdy jsem nesměl.
Podotýkám, že to bylo krátce po intervenci Švýcarské národní banky proti posilujícímu franku, a odpůrci návrhu mohli celkem úspěšně argumentovat obavou o ztrátu atraktivity Švýcarského pracovního trhu pro zahraniční firmy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.