Deník Referendum Domov

Jsem zmaten. Praha, matka měst a hlava království, je na černé listině. Může si za to sama?

Po zhlédnutí rozhovoru s Petrem Pithartem, v němž hodnotil výsledky druhého kola prezidentské volby, jsem nemohl nesouhlasit. Jsme zemí dvojího lidu, varoval tento moudrý muž, takřka zemí dvourychlostní, a obyvatelé velkých měst by to měli začít brát vážně. Jsme stát s příliš silným centrem, vzniká tak nerovnováha, Praha vrhá stín. Co s tím ale jako Pražák mohu dělat?

„Pražák“ je škatulka, která mi – pravda, velice mírně – dává pocítit, jaké to je, když je někdo škatulkován. Jsem dlouhodobě zvyklý svůj původ mimo Prahu nedávat příliš hlasitě najevo, případně, jsem-li přímo dotázán, jej uvést jaksi s pokrčením ramen, omluvně; bývám dokonce pochválen, že jako Pražák nezním. S manželkou jsme v ostravském obchodě vybírali oblek a radili se, že bychom jej mohli koupit později v jiné pobočce v Praze. „Pražákům to nedávejte,“ řekla úplně vážně prodavačka, „ti mají peníze z turistů.“

Žádné peníze z turistů jsem nikdy neviděl.

Jsem veřejný nepřítel a nevím, jak z toho ven. Repro DR

Zato jsem viděl, jak se v centru Prahy nedomluvím česky, jak si tam nekoupím nic jiného než matrjošky, jak si tam skoro nikde kvůli astronomickým cenám nezajdu na večeři. Možná je to dobrý začátek: uvědomit si, jak se nám Pražákům zóna UNESCO odcizila. Není v tom třeba nějaká paralela?

Jsem privilegován. Chtě nechtě, mám jako obyvatel hlavního města více možností, lepší uplatnění, vyšší plat. Mám také vyšší životní náklady a vlastní bydlení si v Praze pořídím sotva. Je tedy pravděpodobné, že budu jednou za prací dojíždět. Když jsem se loni v létě nachomýtl k předvolebnímu setkání s jistým politikem v Orlové, zeptal jsem se ho, co chce s otázkou bydlení v Praze dělat. Spontánní smích z publika a bujaré zvolání: „tak pojď bydlet do Orlové!“ mi odpověděly za něj.

Možná bych skutečně měl jít do Orlové! Ale co bych tam dělal? Kdo by byl zvědavý na absolventa filozofické fakulty? Vysvětloval bych propuštěným horníkům, že nejen chlebem živ je člověk? Zakládal neziskovku? Možná bych tam měl jít, opustit jak mladý Buddha vyhřátou kancelář, kde moji profesi nikdo nezpochybňuje, a obhájit ji v tvrdých podmínkách postindustriální chandry.

Jako Pražák a intelektuál mám zdánlivě dva důvody mlčet. Nemám co poučovat. Rád bych v tuto chvíli udělal něco jiného. Chtěl bych se omluvit.

Omluvit se jako Pražák za neuctivé přehlížení Aše a Jablunkova, za vtipy na Brno, za všechna ta nejapná označení a povýšenost k Nepražanům i k „náplavě“. Omluvit se za zaměňování Turnova a Trutnova, za to, že nevím, jak se žije v České Lípě a Moravském Berouně. Omluvit se za privilegia, která si neuvědomuji. Omluvit se za to, že se mi zdá, že mi prezidentskou volbu pokazily hloupé Sudety. Stydím se za tuto pýchu.

Nemohu mlčet a nemohu nic říct. Jsem veřejný nepřítel a nevím, jak z toho ven.

Bylo-li by možné zřídit novou vládní čtvrť v Lázních Bohdaneč, podpořím to. V digitálním věku by to neměl být zas až takový problém.

Ostatně, kdyby Praha zmizela z povrchu zemského, jistě by brzy vypučely zase jiné šarvátky, za problémy brandýských by zcela určitě mohla Stará Boleslav a obráceně.