Lukáš Kovanda — problém Jiřího Drahoše?

Filip Outrata

Fakt, že si Jiří Drahoš vybral do svého odborného týmu poradců ekonoma Lukáše Kovandu, neznamená, že s ním ve všech jeho názorech souhlasí. Přesto by si mohl zvolit lépe.

Pět dní před prvním kolem prezidentských voleb představil Jiří Drahoš svůj tým, který má být základem jeho odborného zázemí. Některá jména v tomto týmu působí na část veřejnosti jako kontroverzní. Asi největší negativní reakci pak vyvolalo — přinejmenším v levicové části názorového spektra — jméno ekonoma Lukáše Kovandy. Kovanda je vnímán jako ekonom s asociálními názory, jako těžko přijatelná osoba pro levicově a sociálně orientovanou část občanů.

Hned na úvod je dobré zdůraznit, že sám Kovanda při jmenování poradního týmu zdůraznil, že se Drahošem v některých názorech liší, cení si toho, že bývalý šéf Akademie věd přesto dokáže pozorně naslouchat jeho argumentům, a bude tedy schopen naslouchat i té části veřejnosti, která ho nevolila. To je chytré vymezení se proti kritice a vlastně se proti tomu nedá nic namístnout: ano, prezident by skutečně měl být schopen pozorně vnímat různé názory a naslouchat různým stranám.

Erudovaný a schopný kriticky analyzovat. Chybí mu však sociální citlivost a hlubší pohled do souvislostí. Foto Česká televize

Chtěl jsem si udělat jakýsi osobní test přijatelnosti Kovandových názorů a podíval se na jeho články zejména z poslední doby. Nebylo možné nastudovat více než zlomek, Kovanda je velmi pilný autor. Vedle velkého množství článků vydal již také několik knih, v nichž se snaží ekonomická témata podávat populárním stylem, jak dosvědčují jejich názvy (Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé; Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano). Ostatně na vysoké škole CEVRO Institut Kovanda vyučuje předmět „pop-ekonomie“. Jak to tedy vypadá s názory jednoho z odborných poradců prezidentského kandidáta?

Kriticky o euru, dotacích a bobtnání veřejného sektoru

Kovanda píše kriticky o euru — mimo jiné ovšem s využitím citací z Josepha Stiglitze, amerického ekonoma a známého kritika volnotržního fundamentalismu. Euro Kovanda tvrdě kritizuje třeba s ohledem na migrační krizi (v článku ze srpna 2017). 

Tam mluví o institucionálním úpadku jižní Evropy (neefektivní boj s korupcí, nevýkonná státní správa, nízká produktivita a vysoká nezaměstnanost). Euro podle Kovandy rozleptává institucionální řád zemí jako Řecko nebo Itálie a způsobuje nejen obrovské ekonomické a sociální ztráty, ale také zhoršení migrační krize.

Nejsem ekonom, ale nevidím důvod, proč by kritika eura sama o sobě měla být považována za něco diskvalifikujícího. Zvláště když je tato kritika provázena akcentováním sociálních dopadů, které podle Kovandy — nebo třeba i Stiglitze — zavedení jedné měny způsobilo zemím, které na ni nebyly připravené. Pojďme ale k dalším tématům, kterým se Lukáš Kovanda publicisticky věnuje.

V článku věnovaném čtvrté průmyslové revoluci a ekonomické produktivitě v EU píše  Kovanda například toto: „Mladí lidé volají po socialismu 2.0, jak bylo nedávno patrné v Hamburku, částečně i proto, že jejich vyhlídky na naplňující práci a zajištěný život sotva předčí vyhlídky, které v jejich věku měli jejich rodiče. A třeba v Řecku nebo Španělsku ani to ne.“ To nevypadá na zcela asociální ekonomův pohled. Kovanda nicméně je kritikem dotací — „levných peněz“, které podle jeho názoru způsobují pokles produktivity.

V článku Trumpova reforma: Snížení korporátní daně pomůže modrým límečkům z května 2017 Kovanda obhajuje Trumpovo plánované snížení korporátní daně v USA s tím, že břímě korporátního zdanění dnes nesou dělníci, ne vlastníci kapitálu. Zde Kovanda cituje ze svého rozhovoru s americkým ekonomem Arnoldem Harbergerem, který byl spolu s Miltonem Friedmanem poradcem pravicových diktatur v Latinské Americe. To může být z levicového pohledu skutečně problém. V uvedeném článku Kovanda nicméně cituje například i ekonoma z německého institutu IFO Clemense Füsta, kterého rozhodně nelze považovat za nějak radikálního.

V prosinci 2016 v článku Zbytečná česká válka aneb Proč je Trump prezidentem  Kovanda kritizuje nekonvenční zásahy centrálních bank, které podle něj (a dalších ekonomů, například analytiků Nederlandsche Bank Ayako Saki a Jona Frosta) prohlubují příjmovou nerovnost ve společnosti. Ani toto nevypadá jako zcela asociální ekonomův přístup.

V článku Utěšený rozkvět byrokratického teroru z října 2016 Kovanda píše o „bobtnání českého veřejného sektoru“, který zahrnuje (v přepočtení na celé úvazky) takřka 35 procent celkové zaměstnanosti, což je nejvíce v zemích OECD. Podle Kovandy (a účastníků konference Prague Capital Market Summit) státní sektor svým objemem dusí sektor soukromý, „luxuje“ lidi do úřadů, a tím ohrožuje růst produktivity.

V závěru tohoto článku si Lukáš Kovanda klade otázku: „Zásadní otázka je, jestli je možné trend stupňovaného „teroru“ zvrátit, anebo musí dojít k naprostému krachu dnešního modelu sociálního státu.“ S názorovými východisky, respektive s paušálním zaměřením proti veřejnému sektoru, již podle mě souhlasit nelze, ale samotný fakt, že si někdo podobné otázky klade, podle mě ještě nesvědčí o asociálnosti či radikální ekonomické pravicovosti.

Ze sociálních dávek se chudne a hloupne

Je tedy možné názory Lukáše Kovandy považovat za — z hlediska demokratické levicové politiky založené na sociálním státu — sice jasně pravicové, respektive nekriticky volnotržní, ale ne extrémní? Ne tak docela. Kromě textů, jako byly ty výše zmíněné, vyšly v posledních letech z Kovandova pera i články, které lze bez nadsázky označit jako extrémně vyhrocené, nebo na druhé straně také velmi povrchně formulované.

V komentáři k patnáctiprocentnímu zvýšení platů učitelů v září 2017 Kovanda varuje před ustupováním politiků odborům a jejich „nestoudné hamižnosti“. Za odborářskými požadavky, jako je zvyšování minimální mzdy, je podle něj „prachobyčejný nátlak vlivné zájmové skupiny“. Kovanda zvyšování minimální mzdy jednoznačně odmítá. Je celkem zřejmé, že Kovandovy názory tu jdou zcela proti sociálnědemokratické a obecněji levicové politice.

A to přesto, že v konkrétní otázce platů učitelů mu jejich zvýšení nevadí, a domnívá se, že by se učitelé v době konjunktury měli „nakazit“ vyššími mzdami od jiných, „z povahy věci produktivnějších odvětví“, jako jsou zaměstnanci automobilek. Učitelské povolání je tedy podle Kovandy z povahy věci neproduktivní a jako jediný rys produktivity je mu ochoten přiznat to, že se počet žáků na učitele za posledních pět let zvýšil o jednoho. Smutný příklad ekonomicky reduktivního pohled na skutečnost, byť tato redukce zřejmě byla autorovým záměrem.

V roce 2014 Lukáš Kovanda v článku Ze sociálních dávek se nejen chudne, ale i hloupne dospěl k závěru, že „systém sociálních dávek vede k enormnímu zadlužení států a zásadně přispívá i k hloupnutí jejich populace“. Článek je přímočarou kritikou „pečovatelského“ sociálního státu, přičemž autor to bere skutečně od podlahy a argumentuje třeba tím, o kolik zavedení prvního systému sociálních dávek v Bismarckově Německu snížilo porodnost.

Za problém považuje Kovanda například to, že stále více inteligentních žen se rozhoduje pro bězdětnost, čímž se podle něj snižuje inteligence celé populace. Ve své analýze ovšem zapomíná zmínit třeba to, že právě sociální systémy spolu s dalšími souvisejícími změnami ve společnosti umožnily ženám studovat, věnovat se odborným profesím, a tím svou inteligenci využít ku prospěchu — v neposlední řadě ekonomickému — celé společnosti. Opět je Kovandova analýza velice jednostranná a ve své podstatě povrchní.

Kovanda: důvod nevolit Drahoše?

Lukáš Kovanda je ve svém zaměření nepochybně velice vzdálen levicovému (demokratickému a sociálnímu) myšlení a politice. V některých pasážích určitých článků je podle mne až demagogický, rozhodně je jednostranný a o nějakou názorovou vstřícnost k tomu, co zjevně považuje za zásadní zlo (sociální stát a levicová ekonomická politika), se ani nesnaží. K tomu je možné přidat, že Kovanda má zjevně blízko k názorům Bjørna Lomborga, rafinovaného bagatelizátora závažnosti globálního oteplování. Rozhovor s ním vedl v roce 2013. 

Kritika „zaopatřovatelského“ sociálního státu a požadavek na zásadní přehodnocení penzijních systémů ani skeptický postoj ke globálnímu oteplování, respektive k nutnosti proti němu něco účinně podniknout, pochopitelně není něčím, za co by nositel takového názoru měl být ostrakizován. Pro toho, kdo se obává pokusů o oslabování a likvidaci sociálního státu pod strašákem „ekonomické nevyhnutelnosti“, je ovšem varující, že právě takto zaměřený ekonom figuruje v týmu prezidentského kandidáta.

Pro mě osobně účast Lukáše Kovandy v odborném týmu — základu budoucího odborného zázemí! — Jiřího Drahoše problém představuje. Vadí mi, že pro ekonomickou oblast stojí po boku prezidentského kandidáta mimo jiné také člověk, který mu velmi pravděpodobně bude radit v poněkud asociálním a také zplošťujícím, na ekonomiku redukovaném a širší souvislosti opomíjejícím duchu.

Přesto budu Jiřího Drahoše volit. Věřím, že se bude v posuzování otázek spojených se sociální politikou a sociálním státem řídit spíše vlastními slovy v knize rozhovorů Věda života, kde říká například, že jedním z největších problémů současné západní civilizace je „přílišné rozevírání oněch pomyslných nůžek ekonomické nerovnosti, což se v poslední době týká nejen těch sociálně nejslabších, ale překvapivě stále častěji i středních vrstev.“

Jako jeden z jeho voličů bych si nicméně přesto dovolil profesoru Drahošovi poradit, aby Lukáše Kovandu ze svého týmu spolupracovníků vyřadil, nebo spíše nahradil jiným ekonomem, pokud možno zároveň erudovaným, schopným pronikavé analýzy a kritického pohledu, ale také sociálně citlivějším a schopným uvažování v širších a hlubších souvislostech.

    Diskuse
    JV
    January 17, 2018 v 14.05
    Poradci pana Drahoše
    Je známo, že většina voleb, jimž se člověk v životě nevyhne, jsou volby mezi tím, co se jeví momentálně jakž takž přijatelným, a tím, co se momentálně takto nejeví. Proto nemusí být, jak píšeš, Filipe, účast pana Kovandy mezi Drahošovými poradci zábranou v tom, abys jej ty anebo kdokoliv jiný, volil. Zrovna tak je ovšem třeba přijmout, že totéž se může ukázat jako důvod pro to, že pan Drahoš nesplní očekávání, pro která jej jeho voliči budou volit.

    Nad Drahošovými poradci (některými) jsem se také pozastavil. Není mi např. jasné, proč je mezi nimi známý astronom Jiří Grygar. Má snad kancelář prezidenta republiky plnit nějaké úlohy z oblasti kosmického výzkumu? Zaráží mne taktéž účast paní Dany Drábové mezi Drahošovými poradci. Chápu, že se pan Drahoš potřebuje opřít o někoho, kdo rozumí energetice. Ale paní Drábová je přece zapálená obhájkyně výhradně jaderné energetiky, takže zralý a objektivní názor na energetiku jako celek se vším, co k ní patří, se od paní Drábové čekat nedá.

    Nádherný článek o případném prezidentství pana Drahoše, jeho kvalifikaci pro tuto funkci i úloze jeho poradců napsala včera na portál „!Argument“ Ilona Švihlíková. Článek se jmenuje „Je to slušný člověk, ten člověk je slušný …“ a každému jej doporučuji k přečtení. Zde je odkaz: http://casopisargument.cz/2018/01/15/je-to-slusny-clovek-ten-clovek-je-slusny/

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    Také jsem ten článek paní Švihlíkové četl a myslím, že je účelový až hrůza.

    Ona tam třeba tvrdí, že se Jiří Drahoš nikdy veřejně v ničem neangažoval, tak proč tedy teď?
    Cožpak není vedení Akademie věd, neboli velice významné instituce, angažování se? Sice ne přímo v politice, ale angažovanost to v širší perspektivě je.

    Nebo se ptá, jestli má pan Drahoš politický talent. A považuje za nebezpečné přesvědčovat se o tom až po zvolení...
    Jenže ptát se po politickém talentu toho, kdo by případně porazil Miloše Zemana v přímém souboji, navíc Miloše Zemana nesmírně zvýhodněného svou prezidentskou funkcí a z ní plynoucích možností, to je směšné. Má talent.

    Apod.

    Jiří Drahoš je zřejmě inteligentní a slušný člověk.
    Vše tomu nasvědčuje.

    Jak důležité je to pro hlavu státu?
    PK
    January 17, 2018 v 17.01
    Drahoš slušný jistě je, ale co Švihlíková?
    To už je s velikým otazníkem.
    PK
    January 17, 2018 v 17.12
    To nejlepší z "nádherného" článku Švihlíkové
    "Petr Kolář, který byl mimochodem i velvyslancem v Moskvě, sám uvažoval o kandidatuře. Nakonec se rozhodl (bylo mu doporučeno?), aby se stal členem Drahošova týmu. Tento zlom přišel v březnu minulého roku.

    Za zmínku stojí minimálně následující fakta. Petr Kolář dlouhodobě, a dalo by se říci konzistentně, vystupuje jako zásadní odpůrce Miloše Zemana. Kolář byl spjat s iniciativou Evropské hodnoty, která je čtenářům zřejmě dobře známá. Jedním z hlavních cílů této organizace, s níž je spojen například také bývalý eurokomisař Štefan Fülle (jehož role v ukrajinské krizi je značná), je bránit se proti tlakům z Ruska. Iniciativa si klade za cíl hájit hodnoty liberální demokracie a šířit je zejména mezi mladými lidmi. O iniciativě velice pochvalně psal například Mitrofanov. I další jména iniciativy čtenářům jistě „něco“ řeknou: Jan Bubeník, Šimon Pánek, Martin Putna a Tomáš Halík.

    Kolář také poskytoval rozhovory, v nichž například tvrdil, že pro Rusko je ČR stále vnímáno jako sféra vlivu. Pozitivně se vyjadřoval o slovenském prezidentovi Kiskovi jako o vzoru pro ČR. Patří také k obdivovatelům Angely Merkelové."
    JV
    January 17, 2018 v 17.23
    Panu Kolaříkovi
    Pane Kolaříku, proč zpochybňujete slušnost paní Švihlíkové?

    Já znám paní Švihlíkovou z jejích veřejných vystoupení, z rozhlasu i z televize a znám ji dokonce i trochu osobně.

    Znám ji jako slušnou korektní paní a nikdy jsem si nevšiml, že by jednala či mluvila neslušně. Přesvědčil-li Vy jste se o opaku, měl byste uvést kdy, jak a citovat.

    V opačném případě byste se měl alespoň tady na DR řádně omluvit.

    Jiří Vyleťal
    January 17, 2018 v 19.25
    Možná by pan Kolařík mohl taky uvést, proti kterému Božímu přikázání je vlastně volba Zemana hříchem.
    FO
    January 17, 2018 v 22.25
    Zpochybňování slušnosti
    je podle mě slepá ulička, docela stačí věcné kritika nebo odmítnutí. Jenže mám obavu, že to tak důrazně nevyzní, a proto je svůdné skončit o toho, že se dotyčný/á prostě označí za neslušného...
    January 18, 2018 v 5.59
    Je to tak. Já mám na to slovo, pokud je používáno v souvislosti s politikou, tak trochu alergii. Hned po roce 1989 se začalo s dělením na slušné a neslušné, na ty, se kterými se mluví nebo nemluví, a podobně. Přitom jakéhokoliv soupeře, je-li označen za neslušného, to přivede k ještě většímu nepřátelství. Protože proti tomu není ani argument ani obrana.
    PK
    January 18, 2018 v 8.43
    Paní Hájková
    Mohu Vás ubezpečit, že to slovo nepoužívám "v souvislosti s politikou", nýbrž normálně lidsky. Ano, máme na Hradě neslušného prezidenta, kolem něho neslušnou kohortu gaunerů, máme neslušného premiéra a neslušné ministry, máme v parlamentu mnoho (ne-li většinu) neslušných lidí. Nevidím nejmenší důvod, proč by to nemělo být takto jasně pojmenováno.
    January 18, 2018 v 8.51
    Dobře. A čím je tedy neslušná Ilona Švihlíková? Tím že volí Zemana? Nebo že nemá ráda Halíka a Putnu, popřípadě má nějaké sympatie k východu? Nejsou to prostě jen politické či ideové preference, které má každý z nás jiné? Nebo se slušní lidé musí hlásit k jediné ideologii?
    PK
    January 18, 2018 v 8.55
    Ano, tím vším. Volí neslušného člověka, a dobře to ví. Uráží slušné lidi, kterých si vážím. Ano, fandí neslušné, agresivní cizí mocnosti.
    January 18, 2018 v 9.22
    Já s Ilonou Švihlíkovou sice ve všem nesouhlasím, ale myslím si, že je určitě dobrý člověk. Já to poznám.
    HZ
    Myslím si, že paní Švihlíková je slušná dáma. Alespoň ten úryvek, který sem vložil pan Kolařík a týká se Petra Koláře, je samá chvála.
    January 18, 2018 v 11.41
    Pochybuji, že dělení lidí na dobré a špatné dává jasnější smysl než dělení na slušné a neslušné.

    Něco jiného je ale rozdělení na dva tábory v občanském konfliktu. Tomu lze těžko uniknout a představa, že se nad ním vznáším na obláčku neutrality jako duch boží nad vodami, je velmi často iluzorní.

    Ilona Švihlíková se v tom článku plnou vahou své osobnosti staví na stranu prozemanovského a proputinovského tábora a toto stanovisko ani nemá potřebu zdůvodńovat, prpotože píše pro lidi, ke kterým patří. Například to, že se nemá říkat, že Rusko považuje náš stát za sféru svého vlivu – to je špatné říkat, protože to není pravda nebo naopak proto, protože to pravda je?

    Článek je víceméně standardní projev tohoto zaměření, včetně náznaku konspirativních teorií („otázka, KDO za něj rozhodl“). Zeman a Putin ano. Merkelová a Halík ne.
    January 18, 2018 v 12.22
    Já považuji většinu lidí za dobré, pane Kubičko. Beru to tak, že každý vidí skutečnost z jiného úhlu pohledu, a proto je v poznání pravdy jistým způsobem omezen. Jsou omezeni i ti, kteří si myslí, že znají celou pravdu. O sobě vím, že jsem v poznání hodně omezená, protože má hlava nestačí zpracovávat tolik informací, kolik se na nás denně valí. A učím se nenechat si vnutit pocit viny za to, že taková jsem. Občanského konfliktu dvou táborů se zúčastňovat fakt nehodlám.
    JP
    January 18, 2018 v 14.27
    Causa Švihlíková
    Za prvé stojí za zaznamenání, že i když se I. Švihlíková zcela zjevně snažila očernit J. Drahoše jak jen mohla, nakonec i ona na něj dokázala vytáhnout jenom jediné dva "smrtelné hříchy": že nemá zkušenosti v politice (!), a že má určitého poradce.

    Co se pak kritérií slušnosti týče, pak tady není situace zdaleka tak neurčitá, jak někteří míní a tvrdí.

    Naprosto základním požadavkem, a zároveň kritériem slušnosti především ve veřejném dialogu je to, aby daná osoba argumentovala věcným a seriózním způsobem. Co se I. Švihlíkové týče - je sice nutno jí uznat že byla zřejmě jednou z prvních kdo se vůbec odvážili v českém polistopadovém prostředí zpochybňovat "posvátnost" kapitalismu; ale nedá se nic dělat, v tomto svém antikapitalistickém postoji zaujala značně fundamentalistickou pozici, a její způsob argumentace směřuje velmi často až za hranici té věcné a seriózní argumentace.

    Pro mě klíčovým bylo před několika léty jedno její hodnocení ekonomické situace ve Španělsku. Připomeňme si: excesivními spekulacemi s nemovitostmi se vytvořila proslulá investiční "bublina", která poté co praskla uvrhla španělské hospodářství do chaosu, recese a vysoké nezaměstnanosti.

    Tehdejší španělská - konzervativní - vláda podnikla nutná opatření pro stabilizaci ekonomiky, která jako vždy v takových případech svou restriktivností napřed ještě přiostřila ekonomické potíže, ale ve svém důsledku skutečně nakonec vedla k sanování a znovuoživení španělské ekonomiky.

    Jenže Ilona Švihlíková celou věc podala tak, jako by to byla právě španělská pravicová vláda (!), kdo prý celý ten ekonomický propad včetně vysoké nezaměstnanosti zavinil!!

    Tohle už je skutečně naprosté převrácení skutečnosti na hlavu; a kdo argumentuje takovýmto způsobem, ten skutečně podle obecných kritérií nemůže být považován za slušného a solidního partnera v diskusi.
    JV
    January 18, 2018 v 17.45
    Pánům Kolaříkovi a Poláčkovi
    Vážení diskutující, pane Poláčku, pane Kolaříku,

    nerozumíte významu slova slušnost. Zaměňujete jej se slovy či slovními výrazy jako „mýlit se“, „zastávat určitý názor“, „přiklánět se na určitou stranu“, „sympatizovat s čímsi“, „popsat cosi špatně“ apod.

    Pane Kolaříku a pane Poláčku, když slovu „slušnost“ nerozumíte, buďte prosím zdrženliví a nepoužívejte jej.

    Tak, jak slovo „slušnost“ dosud užíváte, pácháte jenom škodu a žádný užitek. Urážíte důstojnost lidí, jako je paní Švihlíková, která by o Vás, vzhledem k tomu co o ní píšete, nikdy jako o neslušných nemluvila.

    Děkuji, Jiří Vyleťal
    PK
    January 18, 2018 v 18.42
    Pane Vyleťale
    Ušetřili bychom si mnoho negativních emocí a zlé krve, kdybyste nám sem necpal takové kontroverzní osoby (abych to tedy vyjádřil kulantně) jako Švihlíková, Hekrdla apod. Pokud nám je sem strkat budete, budeme se k nim vyjadřovat, a to podle svého svědomí, slovy, která nám připadají výstižná.
    January 18, 2018 v 19.26
    Panu Vyleťalovi
    Zajímavý článek. Zejména se mi líbí ten mezititulek "Lunapark demokracie". Už když jsem si přečetla poslední článek pana Znoje, napadlo mě, že v prezidentských volbách jde především o velké divadlo (popřípadě velký cirkus).
    JV
    January 18, 2018 v 20.04
    Paní Hájkové
    Ano, paní Hájková, ten článek pana Hekrdly je naprosto výstižný. Mne také ten mezititulek "Lunapark demokracie" potěšil tím, jak je trefný.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    IH
    January 18, 2018 v 21.44
    Přemítání nejen o slušnosti na dobrou noc
    Slušný je člověk, který třeba pustí starší osobu sednout v autobuse nebo, v případě jeho řidiče, jenž nezavře dveře někomu doslova před nosem. Dobrý člověk podělí sousedy, když napeče vánoční cukroví, či chodí za osamělým nemocným do nemocnice.

    Určité kladné dispozice slušných a dobrých lidí se zajisté „dostávají ke slovu“ i v komplikovanějších souvislostech. Spoléhat však na to (a na ně) nemůžeme. Takové osoby nejenže často chybí třeba při nějaké důležité demonstraci, nebo se rozhořčí, když na ni Václav Malý prohodí „Podívej se, Gusto, jak je tady husto.“ Nechají se mnohdy ochotně zneužít třeba šéfem (nebo politikem), který to s nimi dobře umí. Ostatně nemálo bylo napsáno o osobnostních dispozicích dozorců v koncentrácích, i o Himmlerovi a Hitlerovi, a byť to bylo často účelové, přece jen bylo prokázáno, že zlo většinou nepáchali lidé v každém ohledu špatní a zlí. Ostatně, uvědomme si, že opravdu jen výjimečně si v kterékoliv skupině volíme do svého čela největší dobráky...

    Pokud Miloš Zeman prohraje druhé kolo prezidentské volby, svou porážku zřejmě uzná. Rozhodně se však nezabarikáduje na Hradě a nebude svolávat své věrné na pomoc. O připravenosti Jiřího Drahoše popřát stávajícímu prezidentovi k opětovnému zvolení do funkce netřeba pochybovat vůbec. Vyspělá demokracie se zmíněnými politickými ctnostmi liší od různých ještě neujatých svých plagiátů třeba v Africe. Na druhou stranu, v rámci kampaně, se může v liberálně demokratických poměrech usilovat o vítězství opravdu skoro ve stylu „catch as catch can“. Mnozí lidé, prosté, slušné a dobré rozhodně nevyjímaje, tuto jistou surovost těžko akceptují. Jsou tlačeni k stranickosti, nebo k rezignaci a nezájmu.

    Podle mého názoru již možná nebudeme mít prezidentem někoho tak slušného jako (i viditelně) byl Václav Havel, a asi ani tak obdivuhodného. Přesto mě až tak nezajímá, který z obou aktuálních kandidátů byl v životě slušnější a dobrosrdečnější. Zato chci, aby ve vysokých funkcích nebylo mnoho lidí natolik ambiciózních a bezskrupulózních, že jsou ochotni vytáhnout falešnou kartu nejen na své oponenty, ale především na své voliče. Stanou se bez zaváhání kýmkoli, zapřou cokoli, jen když neztratí popularitu, přízeň a podporu.
    January 19, 2018 v 5.59
    Opravdu nemůžeme spoléhat na lidi; ani na to, že vždycky převládne dobrota a slušnost. A už vůbec nemůžeme spoléhat na prezidenty.
    Každý z nás může spoléhat jedině na svého Boha - jako ve člunu na rozbouřeném moři.
    Zdrcující kritika J. Drahoše:

    https://a2larm.cz/2018/01/nedavejme-to-drahosovi-moc-lacino/

    Švihlíkové podle mě hlavně vadí, že je Drahoš pravičák.

    Za sebe říkám, že se jako minule přímé prezidentské volby neúčastním, protože v rámci našeho ústavního systému přináší jen samoúčelný politický boj a nesouhlasím s ní. Ten můj jeden hlas v kolonce nevoličů není hlas nezájmu. Je to hlas protestní.

    A jsem rád, že nemusím volit...
    FO
    January 19, 2018 v 9.51
    Panu Morbicerovi
    Ten článek Ondřeje Slačálka je sice opravdu tvrdá kritika Drahoše, ale zároveň je to také jednoznačná podpora - autor bude Drahoše i přesto všechno volit jako jasně rozpoznané menší zlo. To mi přijde jako velmi dobrý postoj.

    U Ilony Švihlíkové je to ovšem jiné, tam je to rafinovaná ironizující kritika bez jasného vyjádření autorčina postoje. Mě by třeba zajímalo, koho z této dvojice chce Švihlíková volit, to se ovšem nedozvím a jediné, co se z toho tak dá vyčíst, je bezradnost. To mi přijde škoda.
    January 19, 2018 v 9.53
    Volme Drahoše!
    Filip Outrata už mě předběhl s upozorněním, že zdrcující kritika Jiřího Drahoše z pera Ondřeje Slačálka končí výzvou ke Drahošově volbě. Ocituji ji doslova:

    „Aby bylo jasno – potřebujeme porážku Zemana. Takřka všechno, co se dá říct špatného o Drahošovi, můžeme v případě Zemana znásobit ne pěti, ale většinou spíš deseti a někdy taky padesáti.‟
    PK
    January 19, 2018 v 10.07
    Panu Outratovi
    I když Švihlíková explicitně nenapsala, koho bude volit, myslím, že zde není moc prostoru k pochybám. A to nejen proto, že před 4 lety kandidovala do sněmovny za Zemanovce ...
    January 19, 2018 v 10.15
    Ilona Švihlíková
    Jestli lidstvo přežije naše století a jestli v něm pak ještě bude někdo, kdo bude mluvit česky a zajímat se o českou historii, napíše nejspíš někdo takový o Iloně Švihlíkové velkolepou tragedii.

    Nevím, který okamžik zdůrazní budoucí dramatik jako bod, ve kterém začala cesta Ilony Švihlíkové na temnou stranu Síly. Možná to budou už scény z boje proti Nečasově asociální vládě, kdy se jako se spolubojovníkem setkala s Jenem Kellerem — obecenstvo bude sledovat, jak si Ilona Švihlíková osvojuje Kellerův úspěšný útočný styl argumentace, v kontrastu k úspěšně se rozvíjejícímu boji za práva utlačovaných zazní v podkresu zlověstné tóny scénické hudby, a několik drobných motivů zatím jen vnímavějším divákům jemně naznačí, že tady začíná klíčit zlo, aby se později s plnou silou připomněly, až se Jan Keller stane poslancem Evropksého parlamentu a rázem se přikloní k nacionálnímu socialismu. Možná dá dramatik přednost výrazné scéně osobní křivdy, v níž Bohuslav Sobotka nabízí Iloně Švihlíkové místo na kandidátce Sociální demokracie, ale Michaela Marksová Tominová se ve strachu o vlastní zvolení spojí s převážně zemanovskými funkcionáři ČSSD a vede jejich zdrcující útok proti kandidatuře jakési nestraničky z vnější občanské společnosti — načež Ilona Švihlíková kandiduje za Zemanovce.

    Určitě dramatik podtrhne tragickou osudovost vývoje po parlamentních volbách, kdy Ilona Švihlíková vystupuje kritický vůči SPO(Z) a nelítostně rozebírá své zkušenosti se Spolkem přátel a obdivovatelů Zemana v době volební kampaně, ale pro některé výrazné levicové aktivisty, například pro Lukáše Krause, se svým krátkodobým a v podstatě nechtěným spojením se Zemanovci stává nečistou a terčem téměř nenávistné kampaně.

    Dál už bude děj tragedie nejspíš vcelku standardní ukázkou tragické osudovosti, aspoň pokud nepřijde ještě nějaký překvapivý dějový zvrat v budoucnosti, která nás teprve čeká. Z levicově liberálních kruhů, které zatratily zrádce Kellera, zaznívá podobně ostrá kritika, jakkoli zatím nezasloužená, i na adresu Ilony Švihlíkové. Tím se stmeluje spojení Švihlíkové s Kellerem. Ke spojení s temnou stranou Síly v podstatě dotlačena proti své vůli, stále víc se s ní sžívá a čím dál ochotněji ji přijímá. Liberální publikum ji opouští, nacionalistické přijímá a obklopuje. Fašistické kruhy se jí zavírají nad hlavou.
    FO
    January 19, 2018 v 10.17
    Panu Kolaříkovi
    Právě proto mě mrzí, že otevřeně nenapsala "Budu tedy volit Zemana, protože..." a nezkusila to zformulovat. Dalo by se s tím polemizovat, takhle je to takové slizké. Nemám tenhle styl rád.
    January 19, 2018 v 10.39
    Pohádka o čtyřech ekonomech (nebo dokonce pěti?)
    Jestliže největším problémem Jiřího Drahoše je Lukáš Kovanda — a s takovým Miroslavem Bártou už se to nějak vyřeší —, nemá Jiří Drahoš prakticky žádný problém.

    Kupodivu i Ondřej Slačálek ve své důkladné analýze opomíjí, že ekonomy si mezi své poradce vybral Jiří Drahoš čtyři, ne jediného. Navíc se dá očekávat, že nejbližší z nich mu bude ten z Akademie věd, Daniel Münich z CERGE-EI. Dalším je Petr Teplý z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, a čtveřici doplňuje Karel Půbal ze soukromé poradenské společnosti PwC.

    Tolik podle zprávy ČTK:
    http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/drahosovi-by-na-hrade-radili-drabova-grygar-nebo-kolar/1570520
    a informací, které jsem o jmenovaných ekonomech dohledal na webu.

    Podle Idnes a Novinek je mezi Drahošovými poradci ještě pátý ekonom, Pavel Kubal, prý odborník na veřejnou správu, ale o tom už jsem nedokázal dohledat nic víc.
    https://volby.idnes.cz/drahos-prezidentsky-tym-kleindienst-volby-prezidentske-volby-pvv-/prezidentske-volby-2018.aspx?c=A180108_120718_domaci_hell

    Zdá se tedy, že Lukáše Kovandu z Klausova CEVRO Institutu si Jiří Drahoš vzal mezi poradce jako zástupce jednoho z mnoha pohledů na ekonomii — pohledu, který je nám nesympatický, nicméně v Česku vcelku vlivný, a halvně mezi Drahošovými poradci nikoliv jediný. Jiří Drahoš chce zřejmě na ekonomické otázky slyšet názory z více stran, aby mohl být skutečně prezidentem všech. Pozastavit bychem se nejspíš mohli nad tím, zda si podobně důkladně vybíral širší spektrum poradců i pro jiné obory a jestli těch ekonomů nemá nakonec mezi poradci až podezřele mnoho.
    January 19, 2018 v 11.04
    "Nevolíme spojence, volíme si velmi pravděpodobně nepřítele".
    Tady je Slačálek mluvčí exkluzivní identity levicového "my", pro které jsou nepřítelem skoro všichni. Není to jeho jediná poloha a koneckonců volbu Drahoše doporučuje.
    JP
    January 19, 2018 v 11.22
    Pane Vyleťale, mezitím za mě odpověděl už pan Kolařík: to právo hodnotit vystupování osob tak či onak veřejně činných nám opravdu v žádném případě nemůžete upírat.

    Co se pak konkrétně I. Švihlíkové týče, já jsem nehodnotil slušnost jejího chování v čistě osobním styku; neznám ji osobně a tak tuto stránku jejího vystupování ani hodnotit nemohu.

    Ale co hodnotit mohu, to je právě její veřejná angažovanost; a tady trvám na tom, že její způsob argumentace je pravidelně velmi tendenční, a případně vedoucí až k přímému překrucování skutečnosti. Takovýto způsob argumentace je principiálně neseriózní, nesolidní, a - podle obecných měřítek morálky - tedy i neslušný.
    January 19, 2018 v 12.05
    Bible Kralická - Kniha Přísloví praví:
    "Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest."

    Těch, co "ostříhají zákona" je všude plno. Zatímco těch, kteří by měli nějakou vizi, je po čertech málo.
    January 19, 2018 v 13.08
    Možná někdo četl naši diskusi o slušnosti.
    http://casopisargument.cz/2018/01/19/o-slusnosti-v-ceske-politice/
    PK
    January 19, 2018 v 13.22
    Opravdu je nutné sem cpát každý pšouk z Kellerovy stáje? Toho Šebestíka bychom mohli samozřejmě po letmém nahlédnutí taky rozebrat, ale nestojí to za to - a ani se mi do toho nechce.
    PK
    January 19, 2018 v 13.28
    Bratři evangelíci nezklamali
    JV
    January 19, 2018 v 17.06
    Díky za tip, paní Hájková
    Článek pana Šebestíka na Argumentu je moc dobrý. Má hloubku a pěkně rozebírá obvyklé lidské postoje za situace, kdy se mu nabízí cosi, co je z hlediska společenské prestiže velmi výjimečné. A pěkně také vystihuje, jak takové vábení končí.

    Jiří Vyleťal
    PK
    January 19, 2018 v 17.29
    Tohle se bude panu Vyleťalovi taky líbit
    Provinciál dominikánů fr. Mohelník:

    "Miloš Zeman si objektivně nezaslouží, aby mu upřímní křesťané a vůbec všichni lidé, kteří vyznávají morální rozměr politiky, při nadcházejících prezidentských volbách dali svůj hlas."

    http://www.christnet.eu/zpravy/28927/provincial_dominikanu_milos_zeman_si_objektivne_nezaslouzi_aby_mu_uprimni_krestane_dali_svuj_hlas.url




    JV
    January 19, 2018 v 17.47
    Slačálka stojí za to vždycky číst
    Článek pana Slačálka na A2larm je také moc dobrý. Na autorovi už velmi dlouho oceňuji jeho zastávání pravdy "padni komu padni".

    Slačálek se samozřejmě může v lecčems mýlit, jako každý člověk, ale důvěryhodnost, srdce otevřené pro dobro, poctivost, dobrou znalost a snahu o komplexní vhled do dané problematiky, mu upřít nelze.

    Ten článek opravdu je opravdu doporučeníhodný každému, kdo o volbě mezi Zemanem a Drahošem uvažuje.

    Jiří Vyleťal
    PM
    January 19, 2018 v 18.01
    Prezident který stmelí rozvrácenou společnost
    musí v každém případě být znalcem a odpůrcem projevů radikalismu. Tudíž musí umět umění lidové diagnózy Trumpismu, orbanismu, kačinismu, ....... což znamená plošně zasévat znalost, že politický rival nesmí být vnímán s nenávistí a nesmí být s ním zacíleně opovrhováno.
    K něčemu takovému má mentalita prezidenta Drahoše jistě blíže než destruktora pan Zemana....bych mínil.
    Důvěryhodnost ekonoma stojí a padá se schopností rozvážné kritiky kauzálních nešvarů kapitalismu...bych utrousil.
    MP
    January 20, 2018 v 11.21
    P. Vyleťale,
    koho budete tedy volit, smím-li se ptát?

    MP
    January 20, 2018 v 11.24
    Pane Morbicere,
    když nepřijdete k přímým prezidentským volbám, ony kvůli tomu nezaniknou. Ale Zemanovi tím pomůžete!

    Prosím, přemýšlejte o tom a nezahazujte budoucnost naší země jenom kvůli tomu, že nezůstalo po vašem. Ano, já teď taky vidím, že přímá volba prezidenta byla chyba, ale o to usilovněji je třeba volit proti Zemanovi.
    MP
    January 20, 2018 v 12.45
    Prezident, kterýž stmelí rozvrácenou společnost
    patří do říše pohádek. Prezident, který nebude rozvratu pomáhat a nebude na něm parazitovat -- ti už je skoro uvěřitelná utopie. A Drahošova nijakost dává šanci se k této utopii příblížit.
    JV
    January 20, 2018 v 13.35
    Odpověď panu Plevovi
    Milý pane Plevo,
    upřímně děkuji za Váš zájem, ale neodpovím Vám z tohoto důvodu:

    Nechci být v atmosféře srovnatelné s hysterií, která i tady na DR zavládla, být pokládán za neslušného člověka, ani za zrádce, případně za občana, který se provinil a selhal. To v případě, že bych Vám sdělil, že míním volit Zemana.

    A nechci rovněž v atmosféře, která na druhé straně vykazuje rysy očekávání spasitele, být veleben za něco, když mám spíše pocit, že by nebylo za co. To v případě, že bych se Vám svěřil s tím, že chci volit Drahoše.

    Můj základní názor je, že úřad prezidenta má být zrušen. (Napsal jsem o tom celý článek a můžete si jej na DR přečíst; byl uveřejněn asi před měsícem.) Proto jsem v prvním kole ani nevolil. Zdali ve druhém kole také volit nebudu, tím si zatím nejsem zcela jist, leč zatím tato „volba“ ve mně – také vzhledem k výše uvedenému – převládá.

    V každém případě oceňuji, že volby jsou tajné. A Vám velmi děkuji za projevený zájem.

    S přáním všeho dobrého, Váš Jiří Vyleťal
    January 20, 2018 v 15.09
    Já myslím, pane Vyleťale, že jste dobře odpověděl. Nikdo z nás není povinen se veřejně zpovídat, aby byl prověřen, zda patří do té správné party.
    MP
    January 20, 2018 v 15.38
    P. Hájková,
    kdo mluvil o povinnosti?
    Ale jistě mi dáte za pravdu, že někdy je třeba přestat řečnit a je třeba konat. (Totéž jsem vytýkal panu Poláčkovi.) V knize Kazatel na to jistě najdete nějaký verš...
    January 20, 2018 v 17.59
    Panu Kubičkovi o Slačálkovi
    Podle mého názoru není radikální levice namyšlená, jenom má silnou potřebu vymezit se nějak proti liberálům, byť s nimi hodlá i v lecčem spolupracovat. Myslím si, že má spíš problém tu svou radikální identitu - tedy to "kdo jsme" a "co chceme" - nějak vyjádřit. Možná to bude tím, že i mezi nimi kvasí různé proudy a názory, které se budou muset buďto sjednotit nebo zformovat samostatně. Prostě se to nějak nedaří a pak převládá napětí...
    January 20, 2018 v 18.01
    V pořádku, pane Plevo. Konáním je v jistém smyslu celý náš život.
    LV
    January 20, 2018 v 19.08
    Já bych panu Kovandovi, jeho názory až tak nevyčítala.

    On za ně až tak nemůže. Oni se ekonomové prostě ten nesmyl, že zavedené důchodů vedle k pádu porodnosti prostě učí.
    Dříve se ekonomika učila v širších souvislostech, byla spojena s etikou. Dnes by takové spojení bylo chápáno jako nevědecké.
    Na druhou stranu v tom není zcela nevinně. Kdyby si otevřel Malthuse, tak by se dočetl, že Malthus
    tvrdil něco jiného, než se mu obvykle připisuje. Malthus primárně polemizoval s myšlenkou socialismu. Jeho centrální myšlenka byla, že společenská nerovnost brání přemnožení lidstva. Začíná u bohatých, ne u chudých. Takový gentleman, který příjem, který mu sotva dostačuje na to, aby vystupoval jako gentleman, si tát dobře rozváží jestli chce mít děti….V jeho době už bohatší vrstvy omezovaly počet dětí.
    Francie řeší počet nízké natality od 19. století. Proto ví, jak na to.
    Výraz rasová sebevražda, se objevil na počátku minulého století. Vypukla panika, starousedlíci v USA vymírali. My si to dnes neuvědomujeme, ale tehdy ještě byla vysoká dětská úmrtnost. Hranice reprodukce byla 3.7 dítěte na ženu, ne 2.1, jako dnes.
    Nemusel by nakonec otevírat ani toho Malthuse. Stačilo by podívat se kolem sebe. Thajsko, Vietnam, jih Indie jsou pod reprodukcí, žádný důchodový systém k tomu nepotřebují. On ten počet dětí na ženu souvisí primárně s gramotností.

    A že učitel je neproduktivní? To už tady bylo za minulého režimu. Stát dělníků, rolníků a pracující inteligence – ta byla jaksi na posledním místě a často také tak placená.
    January 21, 2018 v 7.21
    Paní Hájkové o Slačálkovi
    Nenapsal jsem, že radikální levice je namyšlená, to slovo bych v diskusi o politice nepoužil, protože se týká vnitřních pohnutek, které neznám, jsou asi většinou různorodé, nedají se dokázat a diskutovat o nich k ničemu nevede.

    Je ale pravda, že jsem vůči radikální levici přes určité sympatie poněkud skeptický. Ostré vyhranění na jedné straně proti tomu, co reprezentuje Zeman, na druhé straně proti tomu, co snad nyní reprezentuje Drahoš, vede k antipolitickému postoji. Ten ale Slačálek má méně než jiní, protože politickou situaci vnímá reálně.

    Za antipolitický postoj považuji "odmítání volby menšího zla". O menším zlu Slalačálek také mluví. Politika je vždy volbou menšího zla, tomu nelze uniknout a neplatí to jen pro politiku demokratickou. Například francouzský král JIndřich IV. volil ze svého hlediska menší zlo, když přestoupil na katolickou víru. Řekl prý :"Paříž stojí za jednu mši". Odmítání menšího zla znamená zůstat stranou, což je jistě legitimní postoj.
    January 21, 2018 v 7.43
    Podotknu, že Jindřichu IV. se podařilo ukončit naboženské války a sjednotit Francii. Jeho politika náboženské tolerance byla úspěšná jen dočasně, protože jeho vnuk Ludvík XIV. edict z Nantes zaručující hugenotům náboženskou svobodu zrušil. Nakonec ale náboženská tolerance zvítězila v celé Evropě.
    January 21, 2018 v 9.09
    Panu Kubičkovi
    Jindřich IV. svou svatbou a přestoupením na katolictví opravdu zvolil menší zlo, ale patrně hlavně pro sebe. V den jeho svatby vypukla Bartolomějská noc, v níž byla většina hugenotů, včetně jeho přátel a některých příbuzných, zavražděna. On sám byl ušetřen. Je fakt, že později zavedl Nanteský edikt, jímž v zemi obnovil toleranci (kterou opětovně zrušil Ludvík XIV). Z toho je vidět, že vysoká politika vlastně nic nerozhoduje, že jsou to jen tahanice o moc.
    Nezúčastnění se prezidentských voleb mně nepřipadá jako antipolitický postoj. Antipolitickým postojem může podle mého názoru být daleko spíš iluze, že v politice jde vlastně jen o boj dobra ze zlem, že je třeba zvolit si "tam nahoru" někoho mravného a budeme mít vystaráno.
    PK
    January 21, 2018 v 9.27
    Zabránit katastrofě neznamená "mít vystaráno"
    Je to pořád dokola. Nejde o to, "mít vystaráno". Jde o to, postavit se evidentnímu zlu, které dokonce ani vůbec nic nepředstírá, které jasně říká "ano, já jsem zlo".
    PK
    January 21, 2018 v 9.30
    Tvrdí někdo, že mají vystaráno
    ve Francii, v Rakousku, v Nizozemí, kde při posledních volbách zabránili katastrofě? Nemají vystaráno, ale žijí dále poměrně normální životy, se všemi starostmi a problémy, včetně politických.

    Na rozdíl od nich v USA a v Británii katastrofě nezabránili. A vidíme, co se tam děje. Prostě katastrofa.
    MP
    January 21, 2018 v 10.59
    Evě Hájkové
    Nepovažoval bych 87 let, po které neprobíhalo náboženské pronásledování mezi Ediktem natským (1598) a Ediktem z Fontainebleau (1685), za tak úplně bezvýznamnou záležitost.
    Nemluvě o tom, že to zrušení tolerance v roce 1685 se udrželo tři roky,

    Samozřejmě, nikdo Vám nebere právo tvrdit, že pár desítek tisíc lidských životů, o které tehdy jedni křesťané nepřipravili druhé křesťany, nepředstavuje nic podstatného a že ten toleranční patent proto o ničem nerozhodl.

    Nebo že je jedno, jestli český prezident zaměrně a krutě ponižuje část českých občanů, které má zastupovat -- protže to je přeci jen otázka vkusu, jestli mi vadí, že někdo napadá ty nejslabší a štve proti nim.
    January 21, 2018 v 11.36
    M. Profantovi
    Jenomže ty desítky tisíc mrtvých a pod. nikdy nebývají jen následkem jednotlivých politických rozhodnutí. Všechno má hlubší příčiny. Nevěřím v možnost změnit tento svět k lepšímu pouze politickou cestou.
    MP
    January 21, 2018 v 12.02
    Ještě k volbě Zemana
    Myslím, že platí pouze staré křesťanské Nevědomost hříchu nečiní. Tedy pokud např. nějaký nevzdělaný, prostý člověk opravdu UPŘÍMNĚ věří, že nás Zeman ochrání před muslimskou katastrofou, a proto jej volí, pak ano, lze připustit, že onen občan nedělá nic špatného.

    Ale pro toho, kdo VÍ, co je Zeman zač, a přesto jej podporuje a volí, platí pouze Ježíšovo: Ale vy říkáte, že vidíte, a proto nemáte výmluvu pro svůj hřích...
    January 21, 2018 v 12.15
    Říká se, že nevědomost nečiní hříchu, ovšem nevědomost nikoho neuchrání před následky. Nejen před následky jeho vlastního špatného rozhodnutí nebo činu, nýbrž před následky činů mnoha a mnoha lidí (nejen těch současných). Někdy ho neuchrání ani jeho vědomost.
    JP
    January 21, 2018 v 12.50
    Volby a antipolitický postoj
    S tou účastí či neúčastí ve volbách a antipolitickým postojem je to ovšem poněkud složitější.

    Rozhodnutí neúčastnit se voleb může být postojem

    1. a-politickým; to jest výrazem občanské lhostejnosti vůči politice vůbec.

    2. anti-politickým: ve smyslu vědomé negace, odmítnutí buďto politiky vůbec, anebo přinejmenším současného způsobu politiky. Jestliže ten první postoj je výrazem občanské lhostejnosti, pak tento druhý je naopak výrazem občanské angažovanosti, jenom v negativním smyslu.

    3. postojem politickým - ve smyslu uvedeném pod bodem č. 2; neboť ten postoj anti-politický je ovšem zároveň postojem politickým, neboť dává na vědomí současné politice zásadní nesouhlas se způsobem jejího fungování.

    A ostatně má plnou pravdu paní Hájková v tom, že "konáním je v jistém smyslu celý náš život" - a že těžiště všech věcí nakonec leží někde naprosto jinde, nežli v tom jaký kdo do příslušné urny vhodí hlasovací lístek.

    Právě v tom záleží převrácenost (ne-li přímo zvrácenost) současné doby, že se skutečný život nahrazuje politikou. Politika se stává náhražkou vlastního života, a tam kde by bylo na místě formovat sám život ve smyslu "dobrého žití", tam se všechna odpovědnost přesouvá na úzkou vrstvu politických profesionálů. To se se tedy napohled jeví být "občanskou angažovaností" (tj. účast ve volbách), je v tomto smyslu pouhým alibismem, přesouváním vlastní odpovědnosti na specializované politické instituce.
    JP
    January 21, 2018 v 12.56
    "Nevědomost hříchu nečiní"
    Jak se to vezme. Podle základního právního principu neznalost zákona neomlouvá.

    Občan je prostě povinen znát své povinnosti; a stejně tak člověk sám je principiálně povinen dokázat rozlišovat dobro a zlo. Nevědomost - či neschopnost - v daném smyslu může být nanejvýš určitou polehčující okolností; ale té principiální odpovědnosti - a tedy i viny - nikdo nemůže být zbaven.
    MP
    January 21, 2018 v 13.10
    Evě Hájkové
    Ano, vždycky můžeme najít hlubší příčiny.

    A díky tomu se můžeme vymlouvat, že my za ty mrtvé vlastně nemůžeme, že jsme nevěděli a že nemá smysl zachraňovat nějaké uprchlíky, kteří se topí v moři, protože když neodstraníme hlubší ekonomické-sociální důvody migrace, tak tím, že jich polovina přežije jen podněcujeme další, aby tu cestu s pašeráky na odepsaném vraku považovali za přijatelné riziko.

    Můžeme tvrdit, že odliv rasových vražd po roce 2000 nemá nic společného s tím, že začali tvrdě odsuzovat a stíhat a jejich návrat v posledních letech nemá nic společného s tím, že prezident, ministr vnitra a primas český dávali okázale najevo pochopení pro xenofóbii.

    Samozřejmě, politikou se svět nezlepší, je to jen jen jedna z možností, jak zabránit tomu, aby nebyl ještě horší.
    January 21, 2018 v 14.31
    M. Profantovi
    Ono je těžké říct, kdo jsme vlastně "my", a proto je také těžké rozhodnout, zda "my" za něco můžeme nebo nemůžeme. Nevím, zda existuje nějaké společné svědomí (národa, státu, lidstva...)? Samozřejmě lze uvažovat, za co mohu já, co mohu a nemohu ovlivnit, a podle toho se zařídit.
    Každý jednotlivec se musí se svými pocity viny nějak vyrovnat. Pro někoho je to snazší, pro někoho těžší. Věřící o tom rozmlouvají s Bohem...
    January 21, 2018 v 14.35
    Panu Poláčkovi
    Nevědomost hříchu nečiní.
    Neznalost zákona neomlouvá.

    V každém z obou případů se zodpovídáme někomu jinému a někdo jiný nás bude za naše hříchy trestat.
    MP
    January 21, 2018 v 15.54
    JIstě
    Když se chce, je to těžké. Vždycky se dá najít dostatečně sobecké "my", které žádnou odpovědnost neponese.
    January 21, 2018 v 16.36
    Paní Hájkové
    Kladu si otázku, kdo dnes věří v možnost změnit svět k lepšímu pouze politickou cestou. Já určitě ne.

    Antipolitický postoj chápu tak, že všem politikům máme za zlé, že dělají to, co je podstatou politiky - vyjednávají,hledají spojence, uzavírají kompromisy, pohybují se v poli různých zájmů.

    K jednomu pojetí antipolitiky se dnes přihlásila poslankyně ANO Jeramanová když si postěžovala že volba prezidenta byla zpolitizována, Jak by mohla být volba prezidenta nepolitická? Leda bychom přistoupili na to, že stát je firma, která se má prostě řídit efektivně podle Babiše a svěřit její správu do rukou odborníků. K tomuto pojetí se přihlásila Ilona Švihlíková, když zdůrazňuje politickou nezkušenost. Jistě politicky zkuešný prezident by možná byl šikovnější v prosazování svých cílů, to ovšem budu hodnotit positivně či negatvně podle toho, jako ty cíle jsou.

    Jsou i jiné varianta antipolitičnosti, například odmítání každě politiky, která není realizací čistého dobra či čisté myšenky /tedy (té mojí myšleny). Lidé, kteří takto uvažují pak podkládají lidem uvažující politicky představu jako je ta, lidé podporující Drahoše navozují představu očkáváná spasitele. Letošní prezidentská kampaň je naopak sympaticky střízlivá, což už bylo od antipolitiků označeno za nudu a prázdnotu.
    PM
    January 21, 2018 v 16.40
    MY volíme mocí posedlé hrabivé egomany a jiné antidemokraty
    za které nechceme nést zodpovědnost.
    A to si tedy odneseme......bych zodpovědně za "my" prohlásil.
    PM
    January 21, 2018 v 16.51
    Antipoliticky smýšlející jsou v liberální demokracii průkopnící
    cesty uzurpátorům moci. Jejich pocit nudy jim napomáhá k nevinnému přihlížení transformace společenského uspořádání...... jak možno z dějin seznat.
    Víte pane Plevo, nevidím to tak dramaticky. "Zahazování budoucnosti naší země" je samozřejmě nezodpovědná činnost, ale přiřazovat ji k volbě toho či onoho kandidáta na prezidenta, to je trochu přehnané.

    Jestli vyhraje M.Z. o pár hlasů, asi toho rozhodnutí nevolit budu litovat...................
    (ale myslím, že vyhraje o dost)
    January 21, 2018 v 18.22
    Politická a antipolitická politika
    Slovo "antipolitický" užívám ve smyslu, který mu dal Václav Bělohradský například zde:

    https://www.novinky.cz/kultura/salon/387890-vaclav-belohradsky-antipoliticky-narod-pred-120-lety-vysla-poprve-masarykova-ceska-otazka.html
    Píše:
    "Politickou politiku můžeme definovat jako proces, v němž se lidé učí legitimně rozhodovat v „politickém čase“, v němž za prosazení cílů jedněch je nutné zaplatit potlačením cílů druhých, aniž bychom ty potlačené cíle měli právo označit za zlo nebo lež."

    Antipolitikou jsem nemyslel nechození k volbám.
    MP
    January 21, 2018 v 19.03
    Aha, p. Morbicere,
    takže vy máte M. Zemana rád a nevadí vám...
    January 21, 2018 v 21.42
    Nevím, jak si může být někdo jist, jak volby dopadnou. Poslední průzkumy jsou vyrovnané. Prúzkumy jsou ovšem notoricky nespolehlivé, ale existuje nějaký lepší způsob?
    JP
    January 22, 2018 v 12.19
    Politická politika a dobrý stát
    Aristoteles rozlišoval dva principiálně odlišné typy státu (a tedy i státní politiky):

    Ten první typ státu je víceméně "standardní": jeho cílem je prostě pokud možno optimálně vyvažovat protichůdné zájmy. Nic méně, nic více.

    Ten druhý typ státu má za svůj cíl vytvořit stát principiálně dobrý; tedy takový, který hluboké společenské konflikty nejen tlumí, nýbrž jim už aktivně předchází, tím že vytváří prostředí pro dosažení pokud možno maximální společenské homogenity.

    To (Bělohradského) pojetí "politické politiky" je v tom ohledu demagogické, že směšuje oba tyto zcela různé typy států v jeden. To jest, že předstírá, že ta standardní "politická politika" má zároveň i nějaký principiálně pozitivní obsah a impuls.

    Anebo přinejmenším: takovýmto pojetím standardní "politické politiky" se zastírá a zamlžuje, že je to přinejmenším do značné míry sám kapitalismus, který vytváří, anebo přinejmenším amplifikuje (zesiluje) společenské konflikty, a činí je fakticky neřešitelnými.

    Tato "politická politika" zkrátka sugeruje, že principiálně není jiného (legitimního) způsobu řešení společenských konfliktů, nežli právě jenom ona sama. A že když se ukáže že přinejmenším určité kategorie konfliktů řešit schopná není - pak se předstírá, že jsou to konflikty které vůbec řešitelné nejsou. A že za jejich neřešení tedy tato "politická politika" prý nenese žádnou vinu.
    January 22, 2018 v 19.06
    Pane Poláčku,
    Z Vašeho posledního příspěvku mi není jasné, zda reagujete na celý Bělohradského článek nebo jen tu jednu větu, kterou jsem citoval.V článku přece Bělohradský typy státu či státní politiky rozlišuje i když s jiným hodnocením než Vy.

    Pomohlo by,kdybyste uvedl existující příklad druhého typu státu, který má za svůj cíl vytvořit stát principielně dobrý. Nebo alespoň stát, který se tomu trochu blíží.

    JP
    January 23, 2018 v 12.44
    Stát, politika, ideje a ideologie
    Pane Kubičko, Vy mě nutíte do něčeho, do čeho se mi vůbec nechce: totiž vypořádávat se dopodrobna se způsobem argumentace, který je velice subtilně a velice dovedně demagogický, kdy se všemi triky velice erudovaného autora je skutečnost překrucována v pravý opak.

    Ale nedá se nic dělat; když už zde stojí výzva, musím se jí postavit.

    Napřed k Vaší žádosti o jmenování příkladu toho druhého typu státu - tedy takovému kterému se jedná o dosažení skutečně pravé lidské společnosti. Můžeme si předem ujasnit: sám Aristoteles říká, že takovýto stát je v praxi jenom krajně obtížně dosažitelný. V naprosté většině "obyčejných" států se podaří uskutečnit sotva co jiného, nežli je jenom právě - alespoň - ta snaha o pokud možno relativně úspěšné vyrovnávání a tlumení jsoucích konfliktů. Ten stát druhého typu: to skutečně není nic nežli smělý (a nelze vyloučit, že vzhledem k lidské přirozenosti nerealistický) pokus vytvořit něco více, nežli co může poskytnout onen běžný standard každodenní všední politiky.

    Sám Bělohradský tuto podvojnost postihuje napřed vcelku správně; pokud by své úvahy ukončil po prvních čtyřech odstavcích, nebylo by možno proti tomu naprosto nic namítat. Naprosto správně konstatuje, že celé dosavadní (a je možno tedy plným právem očekávat že i budoucí) dějiny lidstva byly založeny na této podvojnosti: na neustálém střídání - a především vzájemném doplňování - té "pravdy-události (nemám vůbec rád tento Badieův umělý termín), a toho standardního řízení státně-politických záležitostí.

    Zdálo by se, že z tohoto konstatování vede přímá cesta k jedinému možnému závěru: že tedy ideálním stavem je stav takový, kdy obojí - oba tyto centrální momenty či elementy dějinné jsoucnosti lidského společenství) - se nacházejí ve vzájemném souladu. Kdy je tu tedy přítomna nějaká vůdčí idea, která dokáže lidskému společenství poskytnout smysl jeho bytí přesahující jenom právě jsoucí okamžik s jeho především ryze soukromým pachtěním po dosažení vlastního prospěchu - a zároveň je dán solidní řád státně-společenského uspořádání, který je s touto ideou v souladu, ale zároveň je natolik pevný, aby dokázal zabránit excesivním výkladům (a realizacím) této ideje.

    (Jen tak mimochodem: státy středověké křesťanské Evropy mohou vlastně platit za docela úspěšný příklad takovéto syntézy; i přes všechny excesy a kolize ke kterým docházelo.)

    Po tomto jak řečeno věcně naprosto korektním úvodu však Bělohradský náhle celou věc staví zcela na hlavu - a to sice dvěma velice dovednými, a dovedně ukrytými triky.

    Za prvé, on z univerzální záležitosti lidstva náhle zčistajasna dělá záležitost výlučně nacionální !?? - čímž si sám otevírá příležitost celou záležitost dehonestovat jako pouhou (českou) národní vypínavost respektive národní velikášství.

    A za druhé, jestliže v onom úvodu ještě ten moment "pravdy-události" zmiňuje střízlivě a věcně jako integrální, legitimní a nutnou součást lidských dějin, pak jakmile dojde na přítomnost, náhle je pro něj jakékoli volání po nalezení nějakého vyššího smyslu existence lidstva - pouze politický kýč!!

    Je opravdu sotva možné pochopit, jak je možno učinit takový naprostý argumentační kotrmelec, a nepociťovat přitom pocit studu.

    Bělohradský se - opět - ovšem odvolává na Kunderu, s jeho ataky proti "lyrismu". Ne že by Kundera neměl určitou míru pravdy; jenže nelze přehlédnout, že pro něj se jeho dřívější nekritické vzývání komunistické ideje zřejmě stalo celoživotním traumatem, s kterým se nikdy nedokázal skutečně vyrovnat. A jeho - zoufalým - pokusem se s tímto traumatem vnitřně vyrovnat je právě to, že jakékoli volání po nějakým vyšším smyslu existence člověka a lidské společnosti okamžitě degraduje jakožto "lyrismus" a "politický kýč". Je sice možno mít určité pochopení pro tuto jeho snahu vlastní psychoterapie - ale nelze přehlédnout jeho naprostou zaujatost v dané záležitosti, vedoucí až k vyslovené zaslepenosti.

    Dále: Bělohradský ovšem používá ještě jeden další argumentační trik. Pro současnou standardní "politickou politiku" je tedy jakákoli snaha po nějakém ideovém univerzalismu dílo ďáblovo, které je nutno zavrhnout se vším všudy. To všechno - tedy takový ideový univerzalismus - pro Bělohradského okamžitě znamená nesvobodu, diktaturu a teror totality.

    Jenže: aniž by to Bělohradský jakkoli přiznal, on vzápětí konstruuje - svůj vlastní univerzalismus! On odmítá a zavrhuje všechny univerzalistické ideje - ale jeho vlastní model pluralistické demokracie sám mám mít naprosto nezpochybnitelnou univerzální platnost!

    Bělohradský tedy nakonec dělá naprosto to samé jako každý jiný ideolog: všechny ostatní - konkurenční - ideje jsou pro něj jenom ideologie, zatímco ta jeho vlastní ideologie je ta jediná, která jako ideologie platit nemá, nýbrž jako naprosto přirozená samozřejmost!

    Ten jediný rozdíl mezi ideologií Bělohradského (tedy ideologií pluralisticko-parlamentární politiky) a "klasickými" ideologiemi spočívá v tom, že ta Bělohradského ideologie má své specifikum právě v tom, že cíleně n e g u j e všechny ideje obsahové.

    Tato pluralistická ideologie má skutečně ryze negativistický charakter, filozoficky vzato ona sama je čirou negací. Je to negace jako program, kdy jsou negovány všechny konkrétní ideové či myšlenkové obsahy. Je to ale právě tato čirá negativita, která je jejím vlastním obsahem, jejím životním principem a jejím jediným cílem.

    Právě v tom spočívá její pravá (ovšemže pečlivě ukrývaná) podstata: tato totální pluralita předstírá, že ona je naprosto svobodomyslná, protože připouští a povoluje všechny myslitelné obsahy. Ve skutečnosti je ona ale zároveň naprosto neguje tím, že jim odpírá jakoukoli závaznost, jakoukoli vyšší platnost. Z idejí - z velkých dějinných a mravních principů - se tak stává jenom výlučně s o u k r o m á záležitost, kterou si každý může pěstovat stejně tak, jako dejme tomu chovatel králíků své králíky.

    Naprosto ne náhodou se Bělohradský bezvýhradně přihlašuje k někdejšímu politickému krédu respektive výzvě Václava Klause(!): "Nelíbí se nám náš systém politických stran? - Tak si založte v l a s t n í stranu!"

    Je možno se jen dohadovat, zda je v tomto výroku více cynismu, anebo více zaslepenosti. Tato výzva má naprosto stejný charakter, jako kdyby se někomu kdo se rozhořčuje existencí sabatů čarodějnic dala rada: "Nelíbí se vám to pohanské čarodějnické běsnění? - Tak si přece udělejte svou v l a s t n í čarodějnici! A pak - jako další čarodějnice - můžete klidně v y l e p š o v a t ten náš sabat!"

    Krátce řečeno: jediným skutečným záměrem, cílem (a zřejmě i životním posláním) V. Bělohradského je zničit, vysloveně anihilovat všechno, co by existenci lidské společnosti a člověka vůbec mohlo propůjčit nějaký vyšší smysl. Bělohradský plně splynul s obsahovou prázdnotou, s principiálním negativismem takzvané "pluralitní společnosti"; a s nasazením všech sil bude až do konce bojovat za tuto svou ideologii.

    Budiž; člověk může mít takový či onaký názor, takové či onaké životní preference. Ale - v každém případě je nezbytné si ujasnit, že zde nebojuje nějaký "přirozený" a "univerzálně platný" princip proti falešným ideologiím; nýbrž že zde jenom jedna specifická ideologie vede svůj konkurenční zápas proti idejím a ideologiím jiným.
    JP
    January 23, 2018 v 12.59
    Naprosto dokonalým příkladem Bělohradského snah o vyprázdnění všech reálných obsahů, jejich překrytí a maskování zdánlivou identitou všech účastníků "politické politiky" je tento jeho výrok: "například demokracie dělá z podnikatelů a zaměstnanců jen dvě politické strany hledající u voličů podporu pro své legitimní zájmy".

    Aby se ukázal plný cynismus (a pravý ideologický záměr) tohoto tvrzení, zkusme si jenom poněkud více konkretizovat dva centrální aktéry: "například demokracie dělá z bangladéšské šičky košil a jejího milionářského majitele fabriky jen dvě politické strany hledající u voličů podporu pro své legitimní zájmy". (!)

    Takže, legitimním zájmem šičky je zřejmě to, nemuset dřít za víceméně trochu lepší almužnu deset či dvanáct hodin denně - a zřejmě stejně tak "legitimním" zájmem podle Bělohradského toho fabrikanta je to, naopak ze své šičky vydřít co největší výkon za co nejmenší peníze!

    Bělohradský horlí proti (národně-ideovému) identitarismu; ale sám zde konstruuje identitarismus nový: zásadní a neřešitelný rozpor mezi vykořisťujícím a vykořisťovaným stírá pod fiktivní identitou "legitimních zájmů"! Ovšemže "pluralistických"...

    Zkrátka: jsou věci (a společenské konflikty), které se jenom tou "politickou politikou" vyřešit nedají. Dají se do jisté míry utlumit, ale ne řešit. Pro skutečné řešení je někdy zapotřebí sáhnout do základního nastavení fungování celého systému. Ale takovéto zásadní "přeprogramování" - tak to jako svůj výchozí impuls potřebuje právě nějakou velice silnou ideu. Tedy přesně to, co Bělohradský tak zavile potírá.
    MP
    January 23, 2018 v 19.11
    Josefu Poláčkovi
    Opravdu?
    Protože je v povaze věcí, že vykořisťovaných je podstatně víc než vykořisťovatelů, demokracie by mohla dávat následující možnost:

    a) V demokracii se prosadí slušná ochrana práce a solidní zdaněni, které zajistí relativní rovnost šancí přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a kulturnímu životu.

    b) Vzniknou silné odbory, ktweré budou spolupůsobit na pracovní zákonodárství.

    C) Zvláště se bude dbát na to, aby nikdo nemohl vykořisťovat gastarbeitry tvrdším způsobem než občany, protože my, pracující občané, máme zájem o odsteanění sociálního dumpingu.

    Není důvod, proč by se toho nedalo dosáhnout "politickou politikou". Jen je to těžké a náročné. Ovšem vzhledem k tomu, že toho nejde dosáhnout jinak...
    MP
    January 23, 2018 v 23.32
    Přátelé, nemudrujme, hlasujme!
    Je to velmi důležité.
    Z každého slova té osoby zvané Miloš Zeman kape jed. Teď jsem se díval na debatu a byla to hrůza.

    Tohle opravdu není věc politická, ale "předpolitická" v nejhlubším slova smyslu, hluboce mravní. Jde - i když to zní pateticky - o duši národa. Porážka Miloše Zemana je horizont, za kterým teprve začínají veškeré smysluplné diskuse.
    January 24, 2018 v 13.00
    Pane Plevo,
    Na rozdíl od pana Poláčka mi můj způsob uvažování nebrání v tom, abych hlasoval ve volbách. Nerozčiluji se, že mi poltický systém nenaservíroval prezidentského kandidáta, s jehož názory bych souzněl více než s panem Drahošem. Nepotřebuji, aby s podporou státní moci z Hradu zaznívaly moje názory. Stačílo by mi mi kdyby prezident dbal na dodržování ústavy a neurážel zadlužené, hendikepované či k minoritám příslušející lidi, nepodporoval diktatury a tak podobně.

    Neberu stát jako něco, co by mělo vyplnit prázdnotu mého života.

    JP
    January 24, 2018 v 15.48
    Ale jistě, pane Profante, že je možno konat to či ono; ale tady jde o princip.

    Jak už jsem napsal výše, zásadní problém je v tom, jestli se chceme spokojit s tím že budeme konflikty pokud možno tlumit - anebo ale jestli je budeme principiálně řešit, tím že odstraníme jejich příčiny.

    Ten příklad s bangladéšskými šičkami a jejich fabrikantem je samozřejmě mezní - ale má poukázat na to, že Bělohradský konstruuje principiálně falešnou identitu s tím, když tento příkrý rozpor ukrývá pod společným označením "legitimních zájmů".

    Kdybychom chtěli příklad ještě příkřejší, mohli bychom stejně tak i otroka a jeho otrokáře taktéž vybavit společnou identitou "legitimních zájmů" každé z obou stran.

    Tím Bělehradského přístupem se apriori sugeruje, že zde neexistují žádné zásadní protiklady a konflikty; sugeruje se, že všechny stávající společenské problémy je v míře dostatečné a uspokojivé možno řešit jenom tím, když každému bude povoleno bojovat za jeho "zájmy".

    Výsledkem je ovšem za prvé právě to, že namísto společenské harmonie převládá právě ten neustálý konkurenční a zájmový boj víceméně všech proti všem. A za druhé se tu zastírá fakt, že ty různé "zájmové skupiny" mají reálně velice nerovné postavení.
    JP
    January 24, 2018 v 15.56
    Ostatně, pane Profante, té prekarizované práce bychom mohli nalézt sdostatek i v našich zeměpisných šířkách, kde už pracující po celá desetiletí mají ovšem plné právo a možnost bojovat za své "legitimní zájmy".

    Docela pěkný aktuální příklad z Německa: před časem se tu uzákonila minimální mzda. To jest ovšem: mzda hodinová. Ušlechtilý zákon, měl definitivně zamezit alespoň tomu nejkřiklavějšímu vykořisťování.

    Ovšem: zaměstnavatelé prokázali skutečně netušenou míru fantazie a kreativity v tom, tento zákon obcházet. Jestliže už musí vyplácet tu zákonnou minimální mzdu - tak svým zaměstnavatelům pouze oficiálně snížili počet hodin. Takže vlk zákona se nažral, ale zaměstnavatelé svým pracovníkům neplatí ani o vindru víc.
    JP
    January 24, 2018 v 16.00
    Ad volba prezidenta: je zajímavé sledovat, jak se někomu nejvyšší metou státního i občanského umění jeví dosadit do nejvyšší reprezentativní funkce formálně korektního byrokrata.
    Musím říct pane Plevo, že přesto, že mi váš způsob přesvědčování připadá mizerný (nemám MZ "rád"), ještě uvažuji o změně odmítavého přístupu k přímé volbě (viděl jste to včera v TV?, můžete se divit, že s tím někdo nechce nic mít?).
    January 24, 2018 v 18.06
    Ad prekarizovaní zaměstnanci - pan Poláček.
    Těch prekarizovaných je skutečně dost i u nás, to máte pravdu. Hlavně mezi mladými. Nicméně většina jich vůbec nejde bojovat za své zájmy, nýbrž jdou cestou nejmenšího odporu. Například zůstanou u rodičů, kteří stálé zaměstnání ještě mají.
    Ostatně, jak má osamocený člověk bojovat, že? To už by musel být aspoň členem nějaké větší skupiny.
    MP
    January 24, 2018 v 18.32
    P. Kubička
    "Neberu stát jako něco, co by mělo vyplnit prázdnotu mého života."

    A tvrdím snad něco takového nebo chci něco takového po někom?
    MP
    January 24, 2018 v 18.33
    P. Morbicere,
    je otázka svědomí každého člověka.
    January 24, 2018 v 19.32
    Pane Plevo,
    já přece neříkám, že něco takového tvrdíte, po pravdě řečeno se tato část mé repliky se ani na Vás nevztahuje.
    MP
    January 24, 2018 v 20.56
    Josefu Poláčkovi
    Nutno podotknout, že nejjednodušší způsob, jak odstranit příčiny, je odstranit lidi. Jejich život a jejich rozmanité potřeby vyvolávají celý ten kolotoč nerovností. Takže stačí jedna velká bomba...

    Anebo si můžeme říct, že na ten lidský život po odstranění příčin vykořisťování máme určité nároky. Třeba právě uchování té rozmanitosti lidských potřeb -- a pak to, obávám se ,bez demokracie nepůjde.

    Jistě, já vím, proč dneska u nás miliony lidí volí proti svým ekonomickým zájmům a proč se českému polozaměstnanému tak težce vysvětluje, že pro ochranu jeho práce a její ceny je potřeba chránit i tu korejskou šičku (bangladéžské u nás nemáme) před nelegálním vykořisťováním. Ale bez jejich účasti lidi svobodné neuděláte a proto ta demokracie. Vláda moudrých, která nám ostatním identifikovala naše skutečné zájmy a potřeby tu už byla.

    A k tomu vrcholu státnického umění. Ano, jsem zastánce politické politiky a dnes a tady je zvolení Drahoše opravdu maximum možného.
    V horizontu pěti let by se třeba u nás mohla objevit politická levice, možná... záleží na tom, jak moc je toxická ta půda, kterou otrávila ČSSD svým zahníváním, a pak by se třeba mohl objevit kandidát, který by mi byl politicky bližší. Dnes není a volit Zemana ( k čemuž stačí nevolit Drahoše), abych se potrestal za levicový krach, by sicve bylo v té nejlepší české tradici, * ale děkuji, nechci.

    * "Vy nehodní chlapci, za to, jak jste dnes v hodině vytrhovali, si po obědě nedám svůj oblibený doutník."

    Jara/da Cimrman
    FO
    January 24, 2018 v 23.09
    panu Plevovi
    "Porážka Miloše Zemana je horizont, za kterým teprve začínají veškeré smysluplné diskuse."

    Chápu, jak jste to myslel, ale přesto si myslím, že smysluplné diskuse jsou nebo nejsou bez ohledu na porážku či výhru Zemana. Na letošních volbách oceňuji právě o něco racionálnější a tedy podle mě i smysluplnější diskuse a uvažování.

    JP
    January 25, 2018 v 11.33
    Ten zásadní problém (či rozdíl mezi námi dvěma), pane Profante, je v tom, že Vy - zdá se - nakonec všechno zužujete jenom na otázku sociální. Jakkoli je tato samozřejmě důležitá, je to nakonec příliš málo.

    Ta "různost zájmů" - znovu a znovu poukazuji na to že tohle je nakonec pouze abstraktní floskule, tady vůbec není rozebráno j a k é jsou to zájmy, jsou-li to zájmy skutečně legitimní či nikoli, stojí-li za nimi impuls humánní či nehumánní.

    Předmětem mého zájmu je samotný člověk, v c e l é m horizontu jeho existence; kde otázka sociální je jenom jednou z celého komplexu lidského žití.
    JP
    January 25, 2018 v 11.52
    Stát bez smyslu
    Pane Plevo, tato poznámka pana Kubičky se zjevně týkala vývodů mých, nikoli Vašich.

    Je to samozřejmě obecně dosti rozšířený názor (především v konzervativně-liberálním prostředí), že stát nemá mít žádnou další obsahovou funkci a žádný smysl, nežli být jenom korektně fungujícím správním aparátem (respektive přímo tím proslulým "nočním strážcem").

    Už jsem několikrát připomněl, že právě touto záležitostí se zabýval už Aristoteles.

    V úvodní části své "Politiky" rozebírá samotný okamžik vzniku organizovaných států z předcházejících kmenových společenství. Bezprostředním důvodem k jejich spojení v jeden stát jsou společné zájmy: vzájemný obchod, společná obrana a podobně. Aristoteles ovšem argumentuje takto: kdyby skutečně tyto čistě technicko-praktické záležitosti byly jediným důvodem vzniku států (a jejich jediným základem), pak by ta původní kmenová společenství prostě mohla jenom uzavřít vzájemné smlouvy: smlouvy o volném obchodu, smlouvu o společné obraně, a tak dále.

    A z toho faktu, že ve skutečnosti se šlo dále za tyto pouhé smlouvy, a že se vytvořily skutečné státy, Aristoteles pak logicky dovozuje, že pravým smyslem státu je "něco více".

    Na daném místě Aristoteles toto téma opouští, a nerozebírá už dále, v čem konkrétně by toto "něco více" mělo záležet; ale z celého jeho dalšího díla vyplývá zcela jednoznačně jeho názor: stát je místo, kde žijí lidé.

    Stát je pro Aristotela v ryzím antickém smyslu o b e c: tedy místo kde žijí lidé nejen nějak vedle sebe ve společném prostoru, nýbrž kde žijí ve společné v z á j e m n o s t i; kde se tedy teprve vůbec konstituují hodnoty které v tomto společenství mají platit, kde se rozhoduje o tom kterým směrem tato pospolitost půjde, jaký bude její charakter a smysl její existence.

    Každý samozřejmě zná tu větu, že pro Aristotela je člověk "zoon politikon" - ale jen málokdo si dokáže uvědomit skutečné důsledky této věty: že totiž mimo společenství (a tedy mimo s t á t) vůbec nevzniká člověk jako takový. Tedy ne člověk v plném dovršení své existence. Samozřejmě, člověk jako takový může existovat i v těch původních kmenových společenstvích; ale pokud budeme souhlasit s Aristotelem, že podstatou člověka je jeho duše a jejím nejvyšším potenciálem je lidský duch, pak je sotva možno popírat jeho tézi, že svého skutečného dovršení člověk může dojít právě až jenom jakožto příslušník a člen organizované, strukturované a rozumem vedené komunity, tedy státu.

    Takže tolik tedy k té otázce, zda od státu opravdu nemáme očekávat nic více, nežli aby byl jenom korektně fungujícím, ale vposledku zcela bezduchým byrokratem.
    MP
    January 25, 2018 v 14.27
    Josefu Poláčkovi
    Nevím, proč by se různosti zájmů (já psal o rozmanitosti potřeb, ale budiž...) mělo rozumět jako otázce sociální. Oproti vztahu vykořisťovatel-vykořisťovaná, který jste zavedl Vy a kterému opravdu jinak rozumět nelze.

    PM
    January 25, 2018 v 17.41
    Prezident který zná smysl lidské existence
    je doložitelně známým věčným rizikem, což je historicky doloženo.
    Dokonce i prezident, který nezná smysl lidské existence a očekává od umění účinný nástin státotvorného mechanismu tvorby lidumilného režimu je doložitelně známým věčným rizikem, proti kterému - také historicky doloženo - je nutno se mít jakbysmet na pozoru.
    Nezbývá než prohlásit za kýžené a před uzurpátory záchovné péči o neúnavnou prozíravost na základě neúnavné podezíravosti i vůči vlastním sympatiím.
    Příkladně - dnes ráno jsem se v radiu dozvěděl, že pan Drahoš hraje obstojně na piano a pěje v chóru a vůbec je krosouvr muzikálního talentu.
    O panu Zemanovi vím, že ve společnosti buď vede sebenaslouchající monolog, nebo se nudí a popř.i usne.
    Mé sympatie jsou natolik vehementní, že to možná panu Drahošovi nehodím ....bych k ujasnění fenoménu prozíravost dodal.
    January 26, 2018 v 9.50
    Pan Poláček píše, že "svého skutečného dovršení člověk může dojít právě až jenom jakožto příslušník a člen organizované, strukturované a rozumem vedené komunity, tedy státu", což má patrně od Aristotela.
    Souhlasím, že člověk má žít ve společnosti, že má s ní komunikovat, ale myslím, že se tady zaprvé trochu směšují pojmy stát a obec. V různých dobách to mohlo a nemuselo znamenat totéž.
    A za druhé se mi nelíbí ta věta o člověku jako o příslušníku "organizované, strukturované a rozumem vedené komunity".
    Vyvolává to dojem, že naším dovršením je být kolečkem ve stroji, který kdosi naprojektoval. Odmítám to.
    JP
    January 26, 2018 v 11.47
    Různost potřeb a systémové antagonismy
    Samozřejmě, pane Profante, že "různost zájmů" (či potřeb) nemusí nutně znamenat otázku sociální. (To jest přesněji: ten poukaz na údajně legitimní a přirozenou rozmanitost zájmů a potřeb má většinou za účel právě tu sociální otázku a její existenci zatlačit do pozadí.)

    Ale jmenovitě u Vás mám opravdu takový pocit, že - samozřejmě byste si přál zcela všeobecně humánní a kulturní a vzdělanou společnost, ale že v praxi nakonec pravidelně končíte u toho typicky sociálně demokratického přesvědčení, že postačující (či přinejmenším rozhodují) je pokud možno zmírnit sociální konflikty a nespravedlnosti, a že tím bude základní problém celé společnosti vyřešen.

    Jen tak mimochodem, ten "třídní konflikt" si nevymyslel ani Poláček ani Marx; o tom jako o naprosto objektivně dané záležitosti hovořil právě už Aristoteles.

    ---------------------------------------

    Ale ještě jednou k té "mnohosti zájmů" či potřeb (je to opravdu klíčová věc): fakticky je to to samé, o čem psal už Kosík ve své "Dialektice konkrétního", v souvislosti s takzvanými "faktory". Míněny jsou tím faktory společenských procesů.

    Kosík tu naprosto dokonale dokládá, jak je strukturální marxistická analýza společenských procesů a společenských antagonismů zdánlivě objektivními a hodnotově neutrálními společenskými vědami současné doby nivelizována tím, že se všechno hodí do jednoho pytle tzv. "faktorů".

    Všechno dění ve společnosti se pak stává prostě jenom takovými "faktory", které n ě j a k existují a nějak působí. Naprosto se tím ztrácejí veškeré rozdíly mezi konflikty a momenty efemérními, a mezi takovými, které mají strukturálně určující, případně zcela antagonistický charakter.

    Konkrétně řečeno, takové faktory které rozdělují společnost do principiálně nesmiřitelných pozic, a díky tomu blokují jakékoli snahy o vytvoření společnosti homogenní a harmonické - tak tyto klíčové faktory jsou rozpouštěny v té nediferencované polévce "faktorů vůbec".

    A jak už uvedeno, v daném smyslu pak například otrokář (a jeho poháněč otroků s bičem v ruce) je stejně tak "faktorem", jako jeho otrok. A v této rovině jsou si jaksi oba naprosto "rovni".
    JP
    January 26, 2018 v 11.55
    Já bych, pane Petrasku, žádnému prezidentu tohoto světa nezazlíval, že "nezná smysl lidské existence".

    Ale je mi velice suspektní takový prezident (a především takový stát), který se na ten smysl lidské existence vůbec n e p t á.

    Takový prezident (a takový stát) pak víceméně nevyhnutelně zdegeneruje jenom buďto k tomu bezduchému mechanismu byrokratické správy státu (jak už o něm byla řeč) - anebo veškerý (zástupný) smysl své existence nalézá jenom v neustálém zápase o čirou politickou moc.
    JP
    January 26, 2018 v 11.59
    Ostatně, pane Petrasku, nějak si nedokážu vybavit dostatečně přesvědčivý (odstrašující) příklad státníka, který "nezná smysl lidské existence a očekává od umění účinný nástin státotvorného mechanismu tvorby lidumilného režimu". Ledaže byste tím měl na mysli jistého AH; ten se ovšem sice skutečně vyžíval v patetickém heroismu svého hudebního guru Wagnera, ale jinak bylo podle nezpochybnitelných dobových svědectví jeho umělecké cítění krajně plytké.

    A jeho dalším problémem bylo to, že on naopak ten konečný smysl lidské existence "znal": podle jeho nejhlubšího přesvědčení to byla ochota kdykoli obětovat svůj život v boji za velikost a slávu vlastního (to jest ovšem: německého) národa a státu.
    JP
    January 26, 2018 v 12.23
    Však jsem to věděl, paní Hájková, že to s tou "organizovanou komunitou" se Vám nebude líbit! ;-)

    Ale vezměme si takového Marxe, s jeho vizí komunistické společnosti. Marx jak známo s až fundamentalistickým zaujetím zavrhoval existenci státu jako takovou. Stát pro něj byl jenom "organizovaným násilím". A teprve v pozdních létech byl ochoten připustit, že i v komunistické společnosti bude nutná nějaká centrální organizace společenské produkce; ale trval železně na tom, že takováto centrální správa bude pouze "vládou nad věcmi, nikoli vládou nad lidmi".

    Takže v každém případě platí: i ta komunistická společnost nemůže být jenom nějakým neorganizovaným houfcem, ve smyslu nějaké té prvobytně pospolné komunity.

    Tou "strukturovaností" jsem měl na mysli třeba takovou napohled banální věc jako je organizovaný, promyšlený a angažovaně působí systém veřejného školství (a výchovy) - neboť bez takovéhoto systému je se nám prakticky rozpadá moderní civilizace jako taková, a vše se vrací právě do toho předcivilizačního (a předstátního) stavu oněch kmenových společenství.

    Takže nemějte obavy, paní Hájková: společenská strukturovanost ještě zdaleka nemusí znamenat principiální odcizenost mechanismů státního organismu.

    Spíše naopak: jedná se právě o to tu - tak jako tak přítomnou a nevyhnutelnou - strukturovanost společenského žití osvobodit od té její imanentní zmechanizovanosti a byrokratičnosti.

    PM
    January 26, 2018 v 15.34
    Bylo formulováno za předpokladu,že znalost smyslu = akceptace dogma
    Prezident který zná smysl lidské existence je doložitelně známým věčným rizikem, což je historicky doloženo. A.H. nebo K.G.
    Dokonce i prezident, který nezná smysl lidské existence a očekává od umění účinný nástin státotvorného mechanismu tvorby lidumilného režimu V.H., je doložitelně známým rizikem, před kterým - také historicky doloženo - je také nutno být na pozoru.
    MP
    January 26, 2018 v 19.30
    Josefu Poláčkovi
    Inu, s pocity se nedá diskutovat. Pokud je máte, budiž Vám přány. Různost potřeb je takový divný výraz, co chcete, vymyslel ho Hegel, ale jedno je docela jisté, Kosíkovy faktory s tím nemají lautr nic společného. Dokonce i pokud byste měl takový pocit.
    JP
    January 27, 2018 v 11.53
    Co se Václava Havla týče, pane Petrasku, nejsem si tak docela jistý jestli on opravdu tento faktor zabudoval do své koncepce státu. (On ten "svůj" stát jak známo budoval daleko spíše na představě - či spíše fikci - původní antické obce.)

    A tak jako tak: ohledně Havlova uměleckého cítění jsem byl vždy značně skeptický.

    Tím chci říci: kdyby byl nějaký stát skutečně založen na p r a v é m umění, na pravé umělecké harmonii (tak jak si to představoval Platón) - pak takový stát v každém případě stál za hlubší úvahu.

    Jenže takový stát by principiálně nemohl být státem demokratickým: neboť naprostá většina lidí, má-li na výběr, zcela spolehlivě upřednostní laciný kýč před pravým uměním.
    PM
    January 27, 2018 v 15.48
    A tím jste přihrál, pane Poláčku mj výchozí tézi Heideggera
    Der Mensch ist Platzhalter der Nichts, denn Zeit ist nichts - Zeit gewährt nur ein Untergrund welcher aus nichts besteht.
    Touha po spokojeném spočinutí v lůnu kultury a tím i touha po vymanění se z Unbehagen in der Kultur je pouze iluzorní. Kultura, která nabízí spokojenost a blaženost se tak stává poznaným kýčem a protikladem pravého umění, které je procesem skýtající pocit osvobození/vymanění.
    Tudíž s představou naplnění lidské svobody se lze vyrovnat pouze částečně - akceptací nedosažitelnosti svobody a účastí na procesu osvobozování/vyprošťování.
    Tak a jsme pane Poláčku u dilema
    - Heideggerovsky se vyrovnat se společenskopolitickými
    ideologismy a zlomit hůl i nad současným pojetím demokracie (která ve své podstatě je svobodou iluzorní a mezičasem krutovlády) a libovat si při vyprošťování.
    - nebo... co vlastně s tím, abychom nedopadli jako on - na kolenou ve Schwarzwaldu a s modlitbou k božskému na rtech...........bych se rádoby šibalsky pozeptal.
    HZ
    January 27, 2018 v 19.07
    Když se začne hovořit o pravém umění,
    vždycky zpozorním a neubráním se pocitu nedůvěry.
    Moje kritérium, kterým se skromně snažím odlišit skutečné umění od činností, které se jako umění tváří /jakkoli mohou být jinak úctyhodné/, je niterná potřeba umělce vyslovit se, v ideálním případě též schopnost nalézt pro svůj umělecký čin adekvátní formu. Formální dokonalost, harmonie, která lahodí oku, uchu a zejména duši příjemce umělcova sdělení, jsou pro mne body navíc, ale není to condicio sine qua non.
    Podotýkám, že nepopírám značnou dávku subjektivity a tím pádem i nejistoty, která moje soudy provází.
    PM
    January 27, 2018 v 21.37
    I já se snažím zpozornět, když má jít o umění
    a hledám ty podmínky, které odpovídají mé představě o umění.
    Umělecký počin, který nabízí spokojenost a blaženost se pro mne nestane kýčem - protikladem pravého umění - když u mne vyvolá úvahy vedoucí k pokusu o vymanění/oproštění od následků nevolnosti daného kulturou prostředí.
    Ovšemže ne vždy úspěšně...a kdo z nás se obejde bez kýče ....bych dodal.
    JP
    January 28, 2018 v 11.53
    Volby, demokracie a kýč
    Vážení a drazí spoludiskutující, tak právě na toto téma jsem zrovna před chvílí - u příležitosti právě proběhlých voleb v ČR - napsal dosti zásadní článek; ještě dnes bych ho měl odeslat do redakce DR.

    Takže jestli bude redakcí přijat, všechno další až tam.

    --------------------------------

    Pane Petrasku, co se toho neustálého procesu osvobozování/vyprošťování týče, tak víceméně k tomu samému problému jsem Vám právě něco napsal v jiné diskusi. - Bohužel jsem okamžitě zapomněl ve které :-D ; tuším že to byla ta o Identiě, poznáte to podle toho že jsem se tam odvolával na Poppera (což jinak činím opravdu jedině v naprosto krajních případech).

    JP
    January 28, 2018 v 12.07
    Kritérium pravého umění
    Paní Zemanová, to vůbec první české diskusní fórum na které jsem - po dlouhé předcházející skepsi - svého času před lety vstoupil, bylo o umění. A zrovna tam běžela diskuse o tom, zda existují nějaká objektivní kritéria pro posouzení (pravého) umění; anebo zda nakonec vždy přijde jenom na čistě objektivní vkus.

    Vyslovil jsem tam tehdy tézi o "estetické inteligenci". Tu sice také není možno - v jejím pravém jádru - objektivně změřit; ale je možno ji poznat.

    Pokud by ji - tedy inteligenci obecně - bylo možno nějak definovat, pak snad jako schopnost velké množství elementů uspořádat v jeden jediný smysluplný celek. Tedy v takový celek, který je propojený - a oživený - jedním společným vůdčím principem, společnou ideou, společným (uměleckým) gestem.

    Konkrétněji pak pro mě osobně užívám jedno základní kritérium pro rozlišení pravého od zdánlivého umění: pravým uměním pro mě je takové, které má určité vlastní "vyzařování". Toto kritérium je především dobře aplikovatelné u výtvarného umění: artefakty umělecky nenáročné působí ploše, bezvýrazně; zatímco z těch opravdu uměleckých výtvorů přímo sálá jejich sdělení, jejich vnitřní umělecké pnutí.

    Což je možná dosti blízké kritérium s tím Vaším kritériem "vnitřní potřeby umělce vyslovit se". - Ovšem, opravdu tady musí být dána i ta příslušná forma, alespoň v základní míře.

    Měl jsem kdysi jedno fórum (zčásti i ) o umění. Byl tam jeden mladý tvůrce, tu malířskou techniku ještě neměl tak docela zvládnutou. Ale to jsem mu rád odpouštěl - jeho výtvory byly sice krajně negativistické, až depresivní; ale nedá se nic dělat, byl v nich opravdu hluboký cit, a poctivá a ryzí snaha tento cit vyjádřit umělecky.
    + Další komentáře