Chci přispět X

Hra o Hrad

Proč by se měli někteří z nejlepších uchazečů o roli prezidenta vzdát své kandidatury ještě před prvním kolem? Jaký je pravý, dvojjediný účel kandidatury Mirka Topolánka? A proč je třeba fandit pánům Hannigovi, Hynkovi a Kulhánkovi?

Jakub_cb

Jakub Patočka

12.12.2017 14:58

Související

Přesně za měsíc vyrazí občané českých zemí podruhé volit prezidenta. Jako před pěti lety i tentokrát je vysoce pravděpodobné, že o výsledku fakticky rozhodne už první kolo.

Kandidátů je přitom celkem devět jako minule. Je určitou hanbou české společnosti, ale vypovídající výmluvně o jejím zpozdile chlapáckém charakteru, že mezi kandidáty tentokrát není jediná žena. Druhou příznačnou ostudou je fakt, že úplně všichni kandidáti jsou z Prahy či z jejího nejbližšího okolí. O to víc můžeme litovat, že se o kontrast v kandidujícím poli nestará nějaká moravská osobnost typu Elišky Wagnerové.

Nicméně na takové úvahy je už pozdě. Soutěž je v chodu a uchazeči se měsíc před volbami seřadili celkem přehledně do čtyř skupin; přičemž dvě z nich jsou jednočlenné. První skupinu tvoří „hvězdná pěchota“, podnikatelé, jimž se kandidatura bude dobře vyjímat v životopise, ale nikdy ji snad ani sami nemysleli úplně vážně: ústecký mašíbl Petr Hannig, zbrojař Jiří Hynek a exmanažer Škody Vratislav Kulhánek. Jejich různými bizarními ornamenty ověnčené kandidatury mají jediný bezděčný smysl, kvůli němuž jim ale musíme být za jejich snažení vlastně vděčni. V samém závěru vysvětlíme proč.

Druhá skupina je mnohem pozoruhodnější, protože sestává výhradně z lidí, kteří kandidují s motivací vrátit Pražskému hradu typ důstojnosti, jenž se s ním pojil naposledy v době účinkování Václava Havla. Ačkoli jsme k Václavu Havlovi formulovali řadu výhrad, vždy budeme trvat na tom, že představoval v české politice postavu výrazně kladnou, narozdíl od obou svých nástupců.

Druhou skupinu tvoří kvartet uchazečů, které budeme označovat jako „občanské kandidáty“: akademik Jiří Drahoš, diplomat Pavel Fischer, lékař Marek Hilšer a dobrodruh Michal Horáček. Nad nabídkou nemusíme jásat, zajisté v ní chybí někdo pro úřad hlavy státu kvalifikovaný tak nesporně jako zmíněná Eliška Wagnerová či Petr Pithart. Ale na druhou stranu člověk i tak vyloženě pookřeje při představě, že kdokoli z uvedené čtveřice střídá na Pražském hradě jeho současného obyvatele, neboť více zostudit prezidentský úřad nežli současný hradní pán by snad nedokázal ani Spejbl ve své nejslabší formě.

Zbývající dvě skupiny jsou jednočlenné. Představují dvě varianty pekla, které na Pražském hradě trvá už patnáct let. Topolánek a Zeman. Mohou se spolu sejít ve druhém kole prezidentské volby právě oni dva? Zdá se, že právě to je hlavním účelem Topolánkovy kandidatury. A zplna by to odpovídalo současnému mimořádně ponurému stavu i zkrušující dynamice české politiky.

Topolánek není Zemanovou alternativou, nýbrž alternací
Mirek Topolánek se prezentuje jako profesně zdatná alternativa Miloše Zemana. V jistém smyslu jí i je. Jeho nesporná výhoda oproti čtveřici občanských kandidátů tkví v tom, že je politickým profesionálem s praktickými zkušenostmi s řízením státu. Řemeslná stránka politiky se v českých zemích notoricky podceňuje, což vede k opakovaným zklamáním z ochotníků, kteří vedeni nejlepšími úmysly páchají pak v úřadě víc škody než užitku, a prohlubují tím zklamání společnosti z politiky, což dále živí volání po rázných řešeních.

Topolánkovu barvitou osobnost tu před nedávnem dosti laskavě popsal Petr Pospíchal. Podpora expředsedy ODS spontánně vyrůstá z různých pravicových kruhů, jednak oprávněně zoufalých z Babiše i Zemana a jednak notoricky podceňujících temné stránky pravicových vlád z let 2006 až 2013. Logiku za přízní projevovanou Topolánkovi lze dobře sledovat v textech komentátorů protibabišovské pravice kolem internetových deníků Fórum 24 či Echo.

Tamější autoři mají hlubokou kulturně založenou nedůvěru vůči politické tendenci okatě navazující na Václava Havla, což vyvolává spontánní odtažitost k čtveřici občanských kandidátů. Ve své optice, v níž se jim Topolánek jeví jako zvláště disponovaný Zemana porazit, ale přehlížejí některé zásadní okolnosti, což je pro myšlení české protibabišovské pravice bohužel typické.

Za prvé, ať už se to někomu líbí nebo ne, všechny vlády vedené ODS z let 2006 až 2013 svým charakterem správy státu nástup Babiše umožnily. Vznik systému institucionalizované korupce není chimérickou smyšlenkou popletů z Rekonstrukce státu, nýbrž reálným výtvorem a největším historickým výkonem ODS. Potíž je v tom, že ani Rekonstrukci státu, ani ODS dostatečně nedochází, že Babiš je jedním z hlavních produktů onoho systému a dál pokračuje v jeho údržbě jen v podobě o stupeň zdokonalenější.

ODS ale nestvořila jen Babiše. Svým charakterem vládnutí, bezohledným k sociální otázce, vzdělávání, kulturní politice, přírodě i občanské společnosti, ODS také zapříčinila – přímo i nepřímo – masivní rozšíření hrubě frustrované části společnosti, jež vynesla do prezidentského úřadu před pěti lety Miloše Zemana.

Pokud neuspěl proti Milošovi Zemanovi před pěti lety v druhém kole prezidentské volby vcelku kultivovaný a elegantní Karel Schwarzenberg, neboť byl právem spojován s hrůzovládou Petra Nečase, jak by mohl alternativu vůči stávajícímu prezidentovi představovat muž, po jehož pádu sama ODS kolportovala jeho neslavně proslulého nástupce pod marketingovou značkou „Pan Čistý“? Byl-li Topolánek „špinavým“ vedle Nečase, může dnes sebevíc kůzlata přesvědčovat, že má hlásek jako panímámin vlásek, vlčí mordu ale nezapře...

Babiše, ani Zemana nelze porážet idealizací éry před nimi, protože segment společnosti, který ji pokládá za lepší, není příliš početný. V politické veřejnosti převládá mínění, že vláda z let 2013 až 2017 byla příznivější než obě vlády předcházející, ač nezvládla některé kritické momenty. Lepší byla díky příznivé úloze programu ČSSD, jejž si obratně přivlastnil Babiš. Kritické momenty nezvládla vinou vnitřní slabosti a rozštěpenosti ČSSD, jež nakonec střet s nástupem autoritářství, zosobňovaného Babišem a Zemanem, nezvládla.

Topolánek sám si podle všeho dobře uvědomuje, že se musí snažit odprezentovat se nově jako člověk, který nemá s vládami, jež zplodil, nic moc společného. Příznačně o tom vypovídá jeho citát umístěný do titulku na bulvárním serveru: „S pohrdlivým Zemanem chci skoncovat, jsem s pracujícími.“ Řečeno s Orwellem: „Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“

Je to manévr, který by mohl zafungovat leda v případě, že by českou společnost postihla kolektivní amnézie. To samozřejmě při pohledu na stav české politiky není nikterak vyloučeno, ale spoléhat se na to nedá. A každopádně je zapotřebí počítat s tím, že pokud by Topolánek do druhého kola proklouzl, okamžitě se začne propaganda jeho protikandidáta starat o to, aby se různé vzpomínky připomněly.

Všichni víme, že Topolánek často rychleji mluví, než myslí. Ale do jeho mluvy proniklo příliš mnoho fašistoidních projevů. Počínaje výrokem, který přerušil jeho politickou kariéru: „Gustav Slamečka, když jde do tuhého, tak uhne. Fischer, ten je Žid, není gay, uhne ještě dřív. To souvisí s jeho charakterem," přes nacistické „Es Kommt Der Tag“, ještě vcelku případné označení Klausova vizuálu z kampaně v roce 2002 za „fašistoidní obličej“, obvinění noblesního Evropana Vladimíra Špidly z „osvětimské lži“ až po příslib personálních čistek v ODS pojmem „noc dlouhých nožů“. Toho hajlování je tu prostě na jednu politickou kariéru trochu moc. Budeme volit prezidenta, nikoli říšského protektora.

Pokud byste snad přesto chtěli namítat, že jsou to stránky rázovité osoby, které se třeba vývojem podařilo zkrotit, je tu druhý a snad i pádnější důvod, proč Topolánek představuje jen variaci na typ politiky zosobňovaný Klausem a Zemanem. A to jsou zájmy za ním. Část připomněla v nedávném komentáři Eliška Hradilková Bártová. Ale zdaleka to není všechno. Topolánek je kandidátem finančních a s nimi pravděpodobně spjatých velmocenských zájmů.

Můžeme se dohadovat, zda je za ním více Penty, PPF, EPH, Ruska či Číny, ale že tam jsou, je jisté. Nepochybujme o tom, že je osobně namočený v korupčních machinacích monumentálních rozměrů. A všichni by byli překvapení, jak snadno a rychle by po volbách našel společnou řeč s Babišem. Pojí je společné zájmy, řečeno postaru, třídní.

Hlavní účel Topolánkovy kandidatury je tak dvojjediný. Jako zosobnění hrozné minulosti ODS je výlučným kandidátem, který realisticky může proniknout do druhého kola, nad nímž v něm pak může stávající prezident reálně vyhrát. Segment společnosti, pro nějž Topolánek představuje to nejtemnější z předbabišovské a předzemanovské české politiky, a jako takový je zcela nevolitelný, je totiž mnohem početnější, než se z Prahy zdá; nás v něj počítaje.

Přitom se jedná o kandidáta, který nepředstavuje vůči Zemanovi principiální alternativu, ba právě naopak představoval by s érou Zemana a Klause kontinuitu. Dokonce zaznívají hlasy, že se v poli kandidátů objevil takhle na poslední chvíli jako „zdravotní záloha“: pokud by Zemana postihl zdravotní kolaps ještě do voleb. Topolánek zkrátka není Zemanovou alternativou, nýbrž alternací.

Kdokoli, jen ne Zeman
Je pravděpodobné, že v české společnosti je dnes více lidí, kteří si přejí, aby na Pražském hradě skončila národní hanba zosobněná Milošem Zemanem, než je součet těch rozhodnutých v danou chvíli volit kohokoli ze čtveřice občanských kandidátů Drahoš, Fischer, Hilšer, Horáček. Počítáme se k těm, jimž je v podstatě jedno, komu z nich bychom měli dát v druhém kole hlas.

Všichni čtyři budou mít blíže do Berlína či Bruselu, než do Moskvy nebo Pekingu, nebudou okázale pohrdat občanskou společností, přírodou, vzděláním, kulturou, nebudou se snažit společnost rozdělovat, ale spojovat, nebudou ve společnosti eskalovat nenávist, mávat hůlčičkou na představitele demokratických stran, ani se producírovat na pódiích či sjezdech rasistických stran. Nebudou před Babišem panáčkovat jako Honecker před Břežněvem. A to nám dnes vcelku stačí. Zeskromněli jsme.

Všichni čtyři mohou v druhém kole počítat se srovnatelně početným potenciálem protizemanovských hlasů. V minulých volbách druhé kolo rozhodly negativní hlasy. Ve srovnání s jakýmikoli senátními volbami byl nárůst hlasů mezi prvním a druhým kolem zcela mimořádný. Zemana volilo více než dvakrát tolik voličů oproti kolu prvnímu, šlo o nárůst z 1,2 milionů hlasů na 2,7 milionů. Schwarzenbergovi narostly hlasy „jen“ o milion z 1,2 na 2,2 milionu. Bylo to kvůli spojení s Nečasovou vládou, vůči níž podstatná část veřejnosti chovala zápornější emoce než vůči Zemanově dřívějšímu politickému angažmá.

Ze všech možných soupeřů ve druhém kole může takový trik Zeman zopakovat jedině proti Topolánkovi. Stav české veřejné debaty za posledních pět let se samozřejmě změnil podstatně k horšímu, takže Zeman bude poštěkávat vlastně na každého občanského protikandidáta, že je vítačem migrantů a přítelem muslimů, ale tomu lze čelit promyšleným jazykem, který nerezignuje na humanistická politická východiska, aniž by přitom zbytečně dráždil segmenty české společnosti postižené v této věci „vlčí mlhou“. Ničím jiným Zeman proti občanským kandidátům mobilizovat nemůže.

Proti Zemanovi mobilizovat není třeba. Sám svou fenomenálně odpudivou osobností představuje devětačtyřicet z padesáti důvodů, proč v druhém kole volit kohokoli, nebude-li tím kýmkoli Mirek Topolánek. Základní naše potíž tedy tkví v tom, že uchazeči o post tohoto „kohokoli“ jsou čtyři... Kdyby se mezi sebou rovnoměrně podělili o šedesát procent hlasů v prvním kole, Topolánkovi i Zemanovi pořád bude stačit po šestnácti procentech, aby se v druhém kole utkali mezi sebou.  

Čtyřicet devět z padesáti důvodů, proč volit Drahoše, Fischera, Hilšera či Horáčka. Repro DR

Pokud by si v minulých volbách Jiří Dienstbier a Jan Fischer střihli kámen, nůžky, papír o vzájemnou podporu už před prvním kolem, na Pražském hradě by dnes seděl jeden z nich. A naše společnost by na tom byla nesouměřitelně líp. Ani proti jednomu z nich by se Zemanovi nikdy nepodařilo zmobilizovat mezi prvním a druhým kolem jeden a půl milionu negativních hlasů. Sotva polovinu...

Optimální by tedy bylo, kdyby někdo z kvartetu občanských kandidátů učinil státnické gesto a ještě před prvním kolem odstoupil ve prospěch nejnadějnějšího z kolegů – třebas i výměnou za podstatné programové přísliby. Usuzujeme, že nejdisponovanější k projevu takového ušlechtilého zájmu o blaho státu je Marek Hilšer, který se tak už během kampaně několikrát projevil.

Snad by to mohl uvážit i Pavel Fischer, který, ač je z celého kvartetu vzhledem ke svým diplomatickým zkušenostem zřejmě nejdisponovanější k výkonu hlavy státu, má také patrně nejnižší šance. Kdyby se domluvili spolu s Hilšerem, že podpoří Jiřího Drahoše, možná by strhli i Michala Horáčka, jehož situace by se v takové konstelaci stávala tak jako tak beznadějnou. Pro Drahoše v daném kvartetu mluví hlavně to, že se dlouhodobě těší v průzkumech největší přízni.

Dobře víme, jak malé naděje uspět taková idea má. Všichni čtyři věnovali kandidatuře tolik sil a zápalu. Proč by se nyní měli vzdávat ještě před páskou? Inu proto, že zákonitosti dvoukolového volebního systému jsou neúprosné. Máme-li tu v prvním kole čtyři skupiny kandidátů, z nichž jen tři jsou relevantní a v jedné z nich jsou čtyři kandidáti, zatímco ve zbývajících dvou jen po jednom, pak je jasné, jak fatálnímu ohrožení se příslušníci oné čtveřice navzájem vystavují.

Je tu ještě jeden politicky racionální důvod, proč takový krok podniknout již nyní. Jedině teď lze po Jiřím Drahošovi za případnou podporu žádat něco závažného; každopádně nepoměrně víc než po případném prohraném kole prvním. Pokud by v něm totiž uspěl, bude mít přece hlasy voličů zbylé trojice občanských kandidátů jisté tak jako tak.

Pakliže se k takovému státnickému gestu nikdo nerozhoupe, a s tím je zapotřebí počítat, nezbývá nám než doufat, že členové „hvězdné pěchoty“ oberou Mirka Topolánka, jenž je jim svým profilem nejpodobnější, o pár důležitých procent, díky nimž přece jen neskončí v prvním kole na pásce jako druhý. Takže, pánové Hannigu, Hynku a Kulhánku: go, go, go.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Budeme mít prezidentku? Neděle, 17.Prosince 2017, 22:55:39

Není mi jasné, jak autor článku dospěl k přesvědčení, že mezi kandidáty na českého prezidenta není žádná žena. Genderů je docela hodně, zatím se tedy nejspíše jedná pouze o autorovo subjektivní přesvědčení, které není vždy možné zcela objektivně ověřit. Určující je v tomto případě vždy prohlášení samotného kandidáta o své příslušnosti k určitému genderu. Toto prohlášení lze samozřejmě opakovaně měnit.

Subjektivní přesvědčení autora článku o "skutečném" genderu prezidentských kandidátů tedy nemůže být relevantním důvodem ke tvrzení o "zpozdile chlapáckém charakteru české společnosti".

David Unger - psycholog, Kroměříž

Právě proto je systém volby dvoukolový, Pondělí, 18.Prosince 2017, 19:42:23

aby byl vybrán ze čtveřice Drahoš-Horáček-Fischer-Hilšer jeden, kdo se ve druhém kole Zemanovi jasně postaví.

Pokud po tom, co Miloš Zeman dělal posledních pět let ve funkci, ho občané znovu zvolí, bude ještě více zřejmé, že jeho prezentace a styl vycházejí přímo z fundamentů českého národa, z jeho přízemního plebejství, pasivní agresivity, komplexu méněcennosti a skrytého nacionalismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Prosince 2017, 11:04:28

K té diagnóze pana Ungera bych ještě přidal můj vlastní názor: že ta stále ještě přetrvávající vysoká obliba M. Zemana u jistých částí populace má své kořeny v atavistické, hluboce v nevědomí zakódované touze stáda po silném vůdci.

Psychiatr Radkin Honzák se svého času vyjádřil - v nevyslovené, ale dosti zřetelné narážce právě na M. Zemana a jeho voličský potenciál - tak, že pořád ještě platí, že "kam beran - tam jdou i ty ovce..."

Ano, to české "přízemní plebejství", jak to charakterizoval pan Unger, to opravdu nese velice zřetelné znaky pasivního stáda, které samo není schopno vyvinout nějakou vlastní aktivitu, a proto tu svou nerealizovatelnou, potlačenou touhu po vlastní realizaci projektuje do svého "berana", do osoby respektive figury vlastního "Velkého vůdce".

A nedá se nic dělat, je to právě Miloš Zeman, který si - a to i přes nezadržitelně pokračující zchátralost svého exteriéru i interiéru - stále ještě udržuje tuto na české politické scéně víceméně bezkonkurenční schopnost hrát takovéhoto silného, rozhodného vůdce.

Ta stádní mentalita určité části populace se ani v nejmenším nezajímá o všechny ty Zemanovy eskapády, které by ho ve vyspělejších zemích už dávno a absolutně diskvalifikovaly pro vykonávání nejvyšší státní funkce; oni v něm stále spatřují - a nacházejí - svého Velkého vůdce, pod jehož silou se mohou ukrýt, s níž se mohou sami identifikovat, a kompenzovat si tak pocit své vlastní pasivity, své vlastní bezmocnosti.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pro české ovce Úterý, 19.Prosince 2017, 19:57:13

je ten jejich vedoucí beran tím přitažlivější, čím více se mu podaří rozšířit poplašnou zprávu, že je ohrožován vlkem ze sousední velké říše na Západě. Bohužel se v tom ovčáčkově (nikoli Ovčáčkově) vyprávění tomu přízemnímu ovčímu plebsu za tisíc let mnoho nezměnilo.

Problémem je, že to není vlk, ale pes, který slibuje ochránit stádo před medvědy z Východu. Ale vypadá jako vlk, tak to musí být nebezpečný vlk.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.