Miloš Zeman se stal po Klausovi a Masarykovi dalším z prezidentů, kteří zavítali do města Kuřim. Poslední květnové odpoledne tu bylo věnováno debatě s občany. Čekali kuřimští obyvatelé odpolední debatu naplněnou masarykovskou moudrostí? A dočkali se jí?

Dotazů v debatě bylo na prezidenta mnoho. Některé vstřícné a obdivné, jiné neutrální a pár kritických. U kritických se prezident spoléhal na jednoduchou taktiku: obrátím význam dotazu naruby, vytrhnu něco z kontextu, uvedu nějakou polopravdu; a protože se tázajícímu mikrofon již nevrátí (což je popření nepsaného pravidla rovné a férové diskuse — tázající má právo reagovat a podat doplňující dotaz), nebude moci uvést vše na pravou míru, budu vítězem. Tak tomu bylo třeba u dotazů na milost pro Jiřího Kajínka i  článek, který spojuje Ferdinanda Peroutku s nacistickým režimem.

S jedním kritickým dotazem jsem vystoupil i já. Počítal jsem, že prezident bude kličkovat, a tak jsem se připravil s přesnými citacemi a počítal jsem s jeho vyhýbavou odpovědí, kterou na tuto nesrovnalost již dříve pronesl, a kterou jsem proto též zmínil. Takovou snahou o eliminaci pochybení jsem však udělal možná zásadní chybu — neuvědomil jsem si, že akademická přesnost vyžaduje i akademickou trpělivost; a tedy že přesná formulace složitého dotazu vyžaduje čas, což prezidentova předvolební nekampaň tazatelům neposkytuje. Řečnil jsem až příliš dlouho — a už jen tím jsem si proti sobě popudil dav.