Nascitur cum Christus et mundo apparet. Vánoční příběh o narození Krista je vlastně jeden z marketingově nejúspěšnějších příběhů světa. Ačkoliv s historickou existencí tohoto židovského krále je to i po několika vlnách hledání důkazů sporné, jeho narození slaví celý svět.

Příběh o příchodu mesiáše je nejen náboženskou metaforou naděje, ale i ukázkou, že za mytickým jazykem se může skrývat i obecnější etický smysl a potřeba. I když se někdy zdá, že v tyto dny už spíš vítězí sentimentálně blyštivá a opulentně konzumní nálada.    

Samozřejmě existuje i bádání o Ježíšovi neboli christologie. To naráží na problém chybějících historických faktů, pokud nechceme brát vážně různé relikvie jako například slavné turínské plátno či kousky kříže, na kterém údajně skonal, aby znovu ožil. Příběh narození Ježíše má ale především hluboké mytologické kořeny.

Příchod spasitele lze nalézt již v starověkých předkřesťanských vyprávěních. Víra v mesiáše poskytuje duchovní útěchu všem, kdo ztratili naději. Je řada prací, které se tématem z takového konce zabývají. Jednou z nich je kniha Zenona Kosidowského Na počátku bylo slovo. Z prověřování historických detailů Nového zákona uvádí některé následující poznatky. 

Do křesťanského konceptu příchodu očekávaného osvoboditele světa zapadá nepochybně judaistické proroctví o mesiáši. Pro dávné Židy byl svého druhu mesiášem už perský panovník Kýros, který je vysvobodil z babylónského zajetí, kam byli zavlečení Nabuchodonozorem.

Je tu i paralela s narozením Mojžíše, před kterým egyptského faraóna Ramesse varovali mágové, s tím že s narozením židovského dítěte hrozí velikému Egyptu zkáza. Izraelité věřili ve zvláštní Jahveho ochranu a Mojžíš jako autor Pentateuchu je jednou z nejvíce zmýtizovaných postav židovské víry.

O spasiteli, jako budoucím synu božím, vykonávajícímu spravedlnost boží, mluví také starozákonná Kniha žalmů opěvující jeho dobrodiní a zvěstující, jak se mu budou všichni klanět od moře k moři: „Bože, soudy své králi dej, a spravedlnost svou synu královu,… souditi bude chudé z lidu, a vysvobodí syny nuzného, násilníka pak potře,… panovati bude od moře až k moři a od řeky až do končin země.“ Proroctví, které se po několika staletích naplnilo podle evangelistů v židovském Betlémě před dvěma tisíci lety.

V hebrejštině „mašiach” znamená osobu posvěcenou svatým olejem k úkonům stanovených bohem. V řečtině je to „christos”, tedy pomazaný — v novozákonních skutcích apoštolů „discipuli Christiani“. V islámském světě to koresponduje s legendou o mahdím. Autoři biblických textů tedy možná rekonstruují bez dostatečných historických pramenů příběh zrození božího syna z různých vyprávění tak, jak si ho lidé předávali a měli rádi.

Až mnohem později se v postavě Ježíše ztělesnil logos jako prostředník mezi bohem a člověkem. Jako smírčí oběť Ježíš duchovně vykoupil celé lidstvo a z víry původní židovské sekty tak vzniklo první světové náboženství.

Na to, jak klíčovou roli Ježíš v křesťanském náboženství má, se o něm jako historické postavě vlastně ví pozoruhodně málo. Slaví se jeho údajné narození, ale neví se vlastně kde ani kdy. V Egyptě se jeho narození mezi křesťany dlouho slavilo 6. ledna, což byl svátek místního boha Osirise, ztotožňovaného se Sluncem.  

↗

Na to, jak klíčovou roli Ježíš v křesťanském náboženství má, se o něm jako historické postavě vlastně ví pozoruhodně málo. Na obrázku je nedávný pokus britského vědce Richarda Neaveho zrekonstrovat reálnou Ježišovu podobu. Vizualizace Richard Neave

Až ve 4. století začala církev oficiálně v Římě slavit jako den Ježíšova narození 25. prosinec. Tedy den, který se blížil zimnímu slunovratu. A nikoliv náhodou to bylo zrovna v den svátku tehdy oblíbeného konkurenčního perského boha Mithry zavedeného císařem Aureliánem jako sjednocení různých slunečních kultů. Při oblíbené oslavě „Dies Natalis Solis Invicti“ si lidé vyměňovali i dárky, dnes tradičně nosí dárky Christkind neboli Ježíšek.  

Podobné zmatky panují i pokud jde o rok narození Ježíše, byť udává začátek křesťanského kalendáře. Alegorická sdělení evangelistů o Ježíšovi jsou sice působivá, ale formálně rozporná. Christologie má proto spíše didaktické a apologetické cíle, u kterých nevadí, že lze vystopovat jak příběh této postavy vznikal interpolací starých opisů z různých nepřesných zdrojů. Lingvistické bádání a komparatistika biblických textů, které se věnují badatelů osvícenečtí i církevní v podstatě od 18. století, to potvrzují, stejně jako další rozpory.

O narození Ježíše samo Písmo podává dvě odlišné a těžko slučitelné verze. Svatý Matouš ve svém evangeliu uvádí: „Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Herodesa krále...”. Vypráví pak o vraždění neviňátek za vlády zmíněného krále Heroda, který ale zemřel již v roce 4. př.n.l.

I když u poměrně precizního židovského historika Josefa Flavia o této události nenalezneme ani zmínku, malý Ježíš se podle Matouše vrací s rodinou z Egypta až po králově smrti. To by znamenalo, že jeho rok narození je asi pět let před počátkem letopočtu.

Svatý Lukáš se ale zmiňuje o jiné souvislosti. V jeho evangeliu se uvádí: „I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět. (To popsání nejprve stalo se, když vladařem syrským byl Cyrenius.)“

Formálně samostatné království po smrti Herodově totiž anektoval Řím. A okupační moc vedená římským místodržitelem Quiriniem/Cyreniem nařídila provést sčítání lidu. Tedy to vychází někam k roku 6. n.l. Rozdíl mezi verzí Matouše a Lukáše je tedy více než deset let. Ale když se na rozporná čísla přišlo, bylo už pozdě — křesťanský kalendář se už používal, změnit ho by přineslo jen zmatky.

Své opodstatnění má i domněnka že místo narození Ježíše, judský Betlém, bylo prostě evangelisty z apologetických důvodů uzpůsobeno zvěstování starozákonního proroka Micheáše: „A ty Betléme Efrata, jakžkoli jsi nejmenší mezi tisíci Judskými, z tebe mi vyjde ten, kterýž má být panovníkem v Izraeli...” Možná se ale narodil v galilejském Nazaretu, což by ovšem bylo v rozporu s uvedeným proroctvím. A také tu byl problém sporů mezi obyvateli silně orthodoxní Judey a spíše helenizované a etnicky smíšené Galileje, kteří se vzájemně častovali pohrdáním.  

Vylepšena v starých vyprávěních byla nakonec i scenérie narození spasitele. Prý u něj asistovali tři perští mágové, což zřejmě bude také příběh z předkřesťanských výpůjček. Stejně jako malebná kompozice s oslíkem a volkem, inspirovaná možná některým starověkým animálním kultem.

Dalo by se to vše brát jako kapitola kulturní antropologie, jako jímavý příběh veleúspěšně využitý nábožensky i komerčně. Nakonec ale vánoční příběh o morální síle nepřemožitelné víry a naděje nějak oslovuje křesťana, ateistu či jinověrce. A oslovovat bude dál.