Hranice se Saskem byla před druhou válkou hranicí náboženskou, ne jazykovou. Sudetoněmečtí katolíci si z protestantů za kopcem dělali spíše legraci. Do Německa se jezdilo za obchodem a třeba pro slanečky. „Jak bylo v Žitavě?“ ptávali se v Jablonci, když někdo přijel odnaproti. „Čisto,“ zněla standardní odpověď, která byla špičkou vůči evangelíkům, u kterých i brambory s mrkví a hráškem na talíři vypadají, že stojí v pozoru a salutují.

Kousek za hranicí, viděno od Hrádku nad Nisou, leží Herrnhut, česky Ochranov. Obec založili čeští náboženští exulanti. Vzešla odtud celosvětová křesťanská misie. Herrnhutská bratrská obec každoročně vydává knihu se zbožnou myšlenkou na každý den. V mnoha jazycích. Je to jedna z nejvlivnějších náboženských publikací na světě. V Herrnhutu se vyrábějí také vánoční hvězdy. Svítí o Vánocích na všech kontinentech. Hvězdy se dělají ručně, z papíru, venkovní varianta z plastové fólie.

V chalupě se skládá papír, aby se přežilo

Práce s barveným, raženým a skládaným papírem má na česko-saském pomezí dlouhou tradici. Lidé dělali krásu z ničeho a prodávali ji za pár šestáků. Obživa tu vznikala v kombinaci ruční práce, včetně dětské, s kozou a bramborovým políčkem. V chalupách se vyráběly papírové květiny, faktoři je vykupovali a posílali až do zámoří. Začalo to na české straně, odkud úspěšný artikl přeskočil do Saska. Na saské straně výroba vydržela až do konce východního Německa, u nás skončila po válce. Dnes zbylo jen muzeum v Sebnitz, kde s původními raznicemi dělají kytky na ukázku.

Vánoční hvězdy z Herrnhutu měly větší štěstí než umělé květiny nebo závěsné obrazy simulující perspektivu. Herrnhutská manufaktura vyprodukuje a prodá asi 600 000 vánočních hvězd ročně.

Katja Schubertová se do továrny na hvězdy dostala nejpřímější možnou cestou. Studovala obchodní vysokou školu v Žitavě, hvězdu dostala k Vánocům, v příbalovém letáčku ji zaujal Herrnhustký příběh, zavolala do továrny a nastoupila.

Vypráví mi, že letos firma slaví 120 let. První hvězdy se slepovaly roku 1897 v domě při silnici, kde je dnes obchod. Hvězdy vymysleli Herrnhutští (moravští) bratři — v chlapecké škole při výuce matematiky. Učitel chtěl přiblížit, jak se dělají pyramidy, ty se pak lepily na kostku s uříznutými rohy, takže vznikly trojúhelníkové a čtvercové základy pro paprsky Betlémské hvězdy. Tak se zrodil vánoční zvyk.

Po světě se rozšířil snadno, protože Herrnhutští bratři mají misie po celém světě, a z nich se jezdilo sem, do chlapecké školy. Chlapci posílali hvězdy domů rodičům, a přes misii se pak dodávaly další. Tvar byl patentován a vznikla manufaktura.

Originální Herrhnuská hvězda má pětadvacet paprsků, sedmnáct se čtvercovou podstavou, osm s trojúhelníkovou. To u žádné jiné hvězdy nenajdete. Existuje už řada podobných výrobků, třeba Lipské hvězdy pouze s trojúhelníkovými paprsky, pak hvězdy z Krušnohoří z několika míst. Herrnhutskou hvězdou ale vše začalo. Začalo to touhou náboženského společenství napodobit hvězdu z Betléma — a geometrií. Na jiných místech už tyto zdroje nebyly, prostě se napodoboval herrhunský úspěch.

Podnikání ve hvězdách

Herrnhutští mají tradici, příběh a úplně novou továrnu. Poměrně rozlehlou betonovou stavbu. Uvnitř je několik druhů strojů, rozeznávám raznice, skládačky papíru, svářečky fólie. Ale hlavně jsou tu stoly, za kterými sedí ženy a slepují paprsky. Všude je až evangelicky čisto. Katja Schubertová mi ukazuje stroje, zdravíme ženy u stolů.

Čím menší hvězda, tím více ruční práce. Dovídám se, že tato továrna byla postavena v roce 2010, na místě někdejší plynárny. Mají ještě další dvě, vše zde, v blízkém okolí. Podnik zaměstnává 102 lidí, výhradně z okolí do dvaceti kilometrů. Okolo Vánoc, kdy jsou potřeba brigádníci, je to pak i 130 lidí. „Jestliže se zde ročně prodá 600 000 hvězd, kolik paprsků je třeba ručně slepit?“ ptá se mě paní Schubertová ptá. Zde necháváme jako malý kvíz.

Lepí se od ledna do září, pak se lidé sbalí a jedou prodávat. Ptám se, jestli rádi. Katja Schubertová není pracovnice PR a propagace. Tváří se, dost věrohodně, že lidé tu pracují rádi, a odjezd na vánoční trhy vnímají jako projev firemního ducha. Při pohledu na krabice paprsků si říkám, že trhu bych se tu nedočkal, dostal bych padáka pro nedodržení normy.

Trhy jsou prý pro týmového duha výborné. Lidé z výroby mají přímý kontakt se zákazníky, vzniká efekt — tuto hvězdu jsem vyrobila, a teď vám ji nabízím. To kupující ocení. Na začátku firma povoluje zvolnit tempo. Vybírají se přesčasové hodiny, trochu se skupinově slaví. Je to prý každoroční nový začátek.

Když procházíme továrnou, kladu obvyklé banální otázky procházejícího hejla. Dovídám se, že průměr největší sériově vyráběné hvězdy je 130 centimetrů. Maximum je 190 centimetrů, tato velikost se vyrábí na objednávku. Malé hvězdy se vejdou dlaně.

Dobrovolně by nikdo nelepil

Je tu čisto. Všichni na svých místech, nevyčnívají ze svých rolí, nosí oblečení s logem. Herrnhutské hvězdy jsou geometrické útvary, podněcují ale zvláštním způsobem fantazii. Lidé si je, vůbec ne levně, kupují a nosí do svého domova v době, kdy se slaví velmi intimní svátek.

V Herrnhutu můžete přemýšlet o povaze práce. Na jedné straně rasovina na výkon, u bedny s paprsky, na druhé straně poměrně zjevný týmový duch a hrdost, že vyrábějí zrovna hvězdy.

Když jdou místní lidé v adventu promrzlí z trhu, září jejich hvězdy za okny. Málo se u nás už přes čtvrt století píše o práci. V Herrnhutu lze zažít oblouk od složeného papíru ke hvězdám, které zdobí svátek. Lidé jsou tu placeni slušně. Dobrovolně, kdyby netlačila nutnost obživy, by ale nikdo paprsky nelepil. A přišel by o radost skupiny, která se má s čím identifikovat. Je tu čisto, jak nejvíc umí, říkám si, když opouštím Herrnhut/Ochranov. Úplně bez ironie, která se z naší strany hranice vůči zdejším evangelíkům spíše vlídně praktikovala před válkou.

Galerie (8)