Chci přispět X

Bezdomovec a uprchlík aneb vánoční evangelium

Příběh Vánoc je nám vzdálen časově a místně, jeho témata jsou ale živá dodnes. Pojednává o strachu a násilí i o tom, láska mezi blízkými a přátelství mezi vzdálenějšími zvládnou i krize, že solidarita k vlastním i cizím za to stojí.

Co je podstatou Vánoc? Přijmout lásku druhých – a umět ji také sám vyjádřit. Mudrci a pastýři donesli nově narozenému Ježíšovi dary – a přijali jeho narození jako Boží dar lidstvu. Vánoce nabízejí možnost překročit hranice, které lidi od sebe dělí – hranice sociálních tříd, etnika, kultury i věku. Dospělí se trochu stávají dětmi a děti chystají pro dospělé dary. Někteří bohatí myslí najednou i na chudé a chudí se snaží svátky pořádně oslavit. Před Vánoci vládne shon – ale lidé to mají vlastně docela rádi, děti se na Vánoce těší celý rok.

Na Štědrý den se připomíná vánoční příběh, který zní v dnešní době trochu pohádkově – vystupuje v něm císař Augustus i král Herodes, pastýři, mudrci a andělé, ale hlavním hrdinou je v něm novorozeně v jeslích.

Příběh Vánoc je nám časově i místně vzdálen, avšak jeho hlavní témata jsou živá dodnes. Svět se za uplynulých více než dva tisíce let zcela změnil, jenže strachy i radosti, které prožíváme, nejsou příliš vzdálené těm, které prožívali bibličtí hrdinové.

Cesta Marie s Josefem z Nazareta do Betléma by dnes nebyla méně komplikovaná než tehdy. Autem se 154 kilometrů, které dělí po silnici obě města, dá ujet za dvě hodiny. Jenže pokud by Marie s Josefem byli izraelští muslimští či křesťanští Arabové z Nazareta, museli by projít checkpointem ve zdi, dělící Izrael od území Palestinské autonomie. Pokud by to byli židovští Izraelci z vedlejšího Horního Nazareta, dostali by se maximálně k Ráchelinu hrobu na předměstí Betléma.

_d5e1a732ec0006ea3d2cf8d1cfc6a153e23f16620070ed8f54_pimgpsh_fullsize_distrPříběh Josefa a Marie rozhodně není příběhem tradiční rodiny. Foto Mikuláš Vymětal

Kdyby se jednalo o smíšený arabsko–židovský pár (takové také existují), byla by jejich situace kvůli odsuzování z obou stran často ještě náročnější než situace biblických snoubenců Josefa a Marie, u nichž bylo zpočátku jediným problémem Mariino nečekané těhotenství.

Anděl začíná svou zvěst slovy „nebojte se“ a nebeské zástupy chválí Boha slovy o pokoji mezi lidmi na Zemi. Strach a obavy byly a dodnes jsou častým motorem lidského jednání. Jenže kam žene takový motor člověka? Ze strachu nechal Herodes povraždit betlémská neviňátka i vlastní syny. Strach najdeme zřejmě i za moderním, mnohem masovějším vražděním, které se děje leckde v okolí Svaté země. Strach stojí ale i za nárůstem extremismu v naší vlasti, o němž ještě nevíme, jak může skončit. Pokoj mezi lidmi se tak dodnes nedostává jak v místě vánočního příběhu, tak ani u nás.

Radost nad bezdomovcem
Příběh prvních Vánoc se odehrává ve světě, který tomu našemu není vzdálený, ale přináší do něj novou perspektivu. Tou je pohled pisatelů dvou evangelií – Matouše a Lukáše, který vlastně vyjadřuje, s kým se Bůh solidarizuje v zapadlém městysi Betlémě v okrajovém Judsku v době, která se teprve později stala dobou přelomu letopočtů.

Matouš i Lukáš připojují Ježíšův rodokmen. Ten vyjadřuje Boží solidaritu s Židy – lidem Izraele, solidaritu, o níž mnozí Židé, křesťané i muslimové věří, že neskončila s narozením Ježíše, ale pokračuje dál, až dodnes.

Po rodokmenech se však svědectví obou evangelií rozcházejí, jako by každé vyprávělo trochu jiný příběh (asi tak, jako když se po letech sejdou staří známí a vzpomínají na stejnou událost, z níž si každý pamatuje něco jiného). V Koránu ostatně najdeme i třetí pohled – Súru Mirjam, která je velmi podobná Lukášovské verzi evangelia.

Lukáš ve svém evangeliu popisuje Ježíšovu rodinu jako velmi chudou a vytlačenou na okraj, takže se Ježíš, pro něhož „se nenašlo místo pod střechou“, nakonec rodí jako bezdomovec (o chlévu nikde není řeči, jen o jeslích – kamenném korýtku na krmení a napájení dobytka). K Ježíšovi přicházejí pastýři, páriové tehdejší doby, jejichž názor neplatil ani jako svědectví u soudu. Třetím ústředním slovem Lukášova vánočního evangelia je – kromě jeslí a pastýřů – veliká radost, kterou andělé zvěstují do svízelné situace narození malého bezdomovce. Lukášovská verze evangelia líčí tedy první Vánoce jako projev Boží solidarity s chudými, který vyvolává radost.

Matouš mluví o hvězdě, za níž se vydali mudrci z východu. Snad chtěl vyjádřit, že narození jednoho Dítěte je ústřední událostí kosmu i dějin. Není však narození každého dítěte ústřední událostí kosmu i dějin? Vždyť právě narozením začínají osobní dějiny každého člověka – a novorozenému dítěti patří celý svět.

Zřejmě právě proto nalézáme na tradičních obrazech Klanění tří králů tři muže, pocházející z různých světadílů (Evropy, Asie a Afriky, což byly tři tehdy jediné známé kontinenty), i různého věku – mladíka, muže středního věku i starce. Autoři obrazů tím sdělovali, že narození božského dítěte má význam pro lidi z každé lidské skupiny i každého věku. Jen královny na těch starých obrazech chybí.

V Matoušově evangeliu není Ježíš nijak chudý – jeho rodiče mají dům a mudrci přinášejí svaté rodině královské dary – kadidlo, myrhu a zlato. Jenže vzápětí se rozvine mnohem krutější zápletka než v Lukášovské verzi – v Betlémě jsou na rozkaz paranoidního krále Heroda povražděni všichni kojenci mužského pohlaví a Ježíšova rodina prchá do Egypta. Ježíš se tak už krátce po narození stává uprchlíkem.

Pohled Matoušova evangelia se solidarizuje s nevinnými oběťmi (není náhodou, že po betlémských neviňátkách byla pojmenována Kaple betlémská) i s rodinou uprchlíků před pronásledováním.

Vánoční evangelium nám tedy líčí božské dítě ve dvojí perspektivě – v jeho narození do chudoby a sociálního vyloučení – a v situaci pronásledování a vraždění šíleným diktátorem.

Dobrá zpráva o vítězství
Jenže evangelium znamená řecky „dobrá zpráva o vítězství“. Vypráví o Boží solidaritě s tím, kterému je zle – s rodinou nepřijatou společností, s dítětem, které se rodí jako bezdomovec, s nevinnými oběťmi násilí, s uprchlíky. Boží solidarita se projevuje také lidskou solidaritou – solidaritou chudých, kdy pastýři přicházejí na návštěvu k rodině bezdomovců, solidaritou vzdělanců a bohatých s pronásledovanými, kdy mudrci předávají dary nově narozenému králi a poté se vracejí domů jinou cestou a slídícímu Herodovi nic neprozradí.

Od Ježíšových dob se toho mnoho nezměnilo – stále cítíme strach, stále máme s sebou chudé a krvaví autokrati stále páchají hrůzné činy. Mnoho se toho však také změnilo – ve většině zemí světa lze žít docela pohodlný, bohatý, svobodný a dlouhý život. Přibyly však jiné strachy, snad související s modernizací života – strach z osamění, z rozpadu vztahů, z toho, že člověk nestačí stále se zrychlujícímu životnímu tempu.

Příběh svaté rodiny rozhodně není příběhem „tradiční rodiny“. Josefova rodina prochází krizí vztahů vnitřních (jak to, že je Marie před svatbou těhotná – a ne s Josefem?) i vnějších (porod na ulici poté, co je nikam nepřijali, útěk před záhubou).

Svatá rodina ale vše přežívá a setkává se s přátelstvím a solidaritou chudých i bohatých. I to může být vánočním evangeliem – že láska mezi blízkými a přátelství mezi vzdálenějšími zvládnou i krize, že solidarita k vlastním i cizím za to stojí, že je to postoj, který se zapisuje do Písma svatého a připomíná i po dvou tisíciletích.

Vánoční evangelium učí ty, kdo mu naslouchají, vidět ve tváři druhých – a někdy i docela cizích a nepříjemných lidí, odlesk Boží slávy a Boží tváře. Přeji čtenářům, aby mohli prožít pozoruhodná setkání a Boží blízkost v té lidské i o letošních Vánocích!

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Aktuální ilustrace k letošním jesličkám: Čtvrtek, 6.Prosince 2018, 16:48:47

https://pbs.twimg.com/media/DtcZWqnWsAA7zF6.jpg

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.