Nebeská revoluce Williama Blakea

Přesně před 260 lety, 28. listopadu 1757, se v Londýně narodil básník, malíř a mystik William Blake. Jakou zásadní inspiraci nám mohou jeho myšlenky přinést dnes?

Matej_senft_profilova_foto

Matěj Senft

28.11.2017 10:37

11

I ze zdánlivě největší temnoty pekla vyjímá smysluplné, alchymicky proměňuje noc ve světlo. Repro DR

„Anglie, země umírněnosti a morální mlhy, zplodila podivné, někdy až monstrózní génie. Žádný z jejích synů ji však neuvedl do rozpaků tolik jako William Blake, ‚šílený Blake‘, jak se mu přezdívalo,“ napsal surrealista Philippe Soupault roku 1928.

William Blake, velký básník, malíř a mystik, si sám nad sebou často povzdychl: „Ach, proč jsem se s jinou tváří narodil?“ Během svého života byl mnohými považován za blázna, po jeho smrti pozapomněli na něj i jeho mistrovská díla. Jeho umění a život jsou přitom možná převratnější než všelijaké revoluce splašených dějin.

Narodil se před 260 lety (28. listopadu 1757) do rodiny punčocháře v sychravém Londýně. Neměl tedy silné intelektuální ani finanční zázemí, přesto se od mládí věnoval kresbě a malbě, kterou dokonce studoval na Královské akademii. Umírněnost a zkostnatělost tamní výuky Blakeovi ovšem nevyhovovala. Nedlouho po nástupu proto akademii opustil. Namísto akademického vzdělání se ponořil do říše Ztraceného ráje Johna Miltona, mysli apoštola Pavla a moudrého myšlení krále Šalamouna. Se všemi třemi promlouval ve snech. Vedl s nimi disputace o životě a smrti, nebi i peklu.

Podle rad přátel ze snových říší zasnuboval v malbách i básnických obrazech duality dobra a zla. Blake byl mužem dvou tváří, dítětem nebe a pekla. Nekreslil mezi ně jasnou hranici, naopak je proplétal. „Jako se počalo nové nebe, a od jeho příchodu už / uplynulo třiatřicet let, ožívá rovněž věčné peklo,“ napsal Blake ve Sňatku nebe s peklem. Síly dobra a zla zachytil i ve slavném obraze Poslední soud.

Na pomezí dvou světů
Blakeovo rozpouštění hranic považuji za zásadní inspiraci také v dnešní době. Zatímco politická hesla vyžadují nepřítele, Blakeův přístup naopak nepočítá s manichejským rozpolcením světa. I ze zdánlivě největší temnoty pekla vyjímá smysluplné, alchymicky proměňuje noc ve světlo. Pracoval na pomezí dvou světů – ve svém díle i životě.

Vždyť k narušení zaběhlých pořádků stačilo velkému umělci, aby se svou ženou nahý ulehl do trávy. Pobuřování tehdejších mravů proměnil Blake v revoluční čin prostým výrokem o tom, že se nejedná o rozmar, ale o „hraní si“ na Adama s Evou. Přenesení ráje na zem. Jakési osobní obřady k propojení nebe se zemí konal Blake častěji. Již ve svých dětských letech se pohroužil do obrazů nebeského světa natolik, že v koruně stromu prozářené sluncem zahlédl anděla – stejně jako při svém narození i následné smrti.

Mystická setkání s božskými posly si Blake nenechával pro sebe. Vyprávěl o nich rodičům, spolužákům a celému světu. Zapisoval je do svých básní. „Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině,“ zní jeho slavné věty o univerzálním propojování. Ve svých verších nám Blake ponechal návod, jak vnímat svět nikoliv jako utopený v černobílé, ale prodchnutý pestrými barvami, jaké používal ve svých obrazech.

Kdybychom namísto dualistického rozdělování společnosti na „čisté a démonické“ občas sami pohlédli „slunci“ do očí, možná bychom došli skutečné změny. Té, jež napravuje společnost, obohacuje ducha a dovoluje vidět bohatost světa a jeho jemné nuance. Pak bychom možná sami – po vzoru samotného Blakea – spatřili v koruně stromů anděla, posla na pomezí světla a prohloubili tím přímočaré vnímání světa.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 28.Listopadu 2017, 12:18:25

To mi - opět jednou - připomíná Héreklaita.

Podle kterého dynamika veškerého bytí je tvořena a určována dvěma základními silami: Láskou a Nenávistí.

Přičemž Hérakleitova velikost spočívá v tom, že na rozdíl od obecného mínění, které jako pozitivní sílu chce vidět jenom tu Lásku, on si je plně vědom toho, že ani jedna z těchto obou sil nemůže vůbec existovat bez té druhé. A že ta Láska - pokud by byla přenechána jenom sobě - by svým všesjednocujícím působením nakonec vedla jenom k tomu, že vše jsoucí by se nakonec smrštilo v jeden jediný nediferencovaný bod, v jakousi totální ontologickou "černou díru". Ze které by nebylo úniku.

Takže: pozitivum a negativum, síly spojující a síly diferencující, Láska a Nenávist - to vše bude už natrvalo tvořit a utvářet náš svět, náš kosmos. A je zbytečné a marné před tímto faktem zavírat oči.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.