Ve všech těch hovorech, diskusích, úvahách o tom, jak by měla být co možná nejlépe organizována a uspořádána lidská společnost a její politická forma, tedy stát, se neustále srážejí a svářejí různé názory, představy, ideje a projekty. Ten jeden si to optimální uspořádání představuje takto, ten druhý zase přesně naopak; některý zase hledá nějaký kompromis mezi obojím.

Ale pokud odhlédneme od všech těch konkrétních programů a plánů, jak by to všechno mělo vypadat a být zařízeno, vynoří se náhle možná tak trochu překvapivě otázka: a co stojí nakonec za tím vším? O co vlastně vůbec jde? Čeho tím vším má být vlastně pro člověka dosaženo? Nemohou mít všechny ty protichůdné názory přece jenom nějaký pozitivní společný prvek?

Možná že svým způsobem nejlépe to svého času vystihl někdy v osmdesátých létech minulého století Milan Schulz ze Svobodné Evropy, když v jednom vzpomínkovém pořadu na rok osmašedesátý uvedl, že v tom reformním období „mnozí funkcionáři, od kterých jsme léta slýchávali jenom nestravitelné ideologické fráze, najednou začali mluvit docela rozumně“.

↗

Samozřejmě není možno natrvalo žít v té euforii, kterou svou jedinečnou konstelací generovalo pražské jaro. Repro DR

Ano, je to zkušenost nejen z tehdejšího reformního Československa: systém založený na ideologii se začne hroutit s předtím nepředstavitelnou rychlostí, jakmile se uvolní tlak ho udržující, a s ním se zhroutí i umělá řeč této ideologie. A spolu s tím se obnovuje původní, přirozená lidská mluva.

Tolik tedy Milan Schulz. Jeho líčení tedy vyjádřilo skutečný proces; nicméně, byla to jenom jedna část pravdy. Ta druhá část pravdy leží v tomto: Milan Schulz sám byl jako novinář jedním ze známých, až přímo prominentních hlasů onoho tehdejšího „pražského jara“. Tedy oné jedinečné, vzrušivé doby, kdy slova, promluvy jak politiků, tak i novinářů a jiných publicistů byly přímo nabity novou nadějí, hledáním, očekáváním lepšího, svobodnějšího, humánnějšího života a světa.

Takový byl i Milan Schulz onoho památného roku osmašedesátého; jenže po jeho ztroskotání, po potlačení reformního procesu a okupaci země se tento novinář dostal do emigrace, a to sice do americké vysílačky jménem „Svobodná Evropa“. A — najednou to byl zcela jiný Milan Schulz. On prodělal víceméně přesně tu samou proměnu jako svého času ty partajní kádry; jenom v opačném směru. Ve službách svého nového zaměstnavatele sice mluvil napohled neideologickým, víceméně přirozeným jazykem — ale ve srovnání s těmi poutavými a strhujícími publicistickými texty roku osmašedesátého byla jeho slova nyní prázdná, nicotná, vše podle jedné jediné šablony. V jeho promluvách se tu stále dokola opakovalo jenom to samé: v socialismu je všechno špatné a na Západě je všechno dobré. V komunismu neexistuje nic jiného nežli útlak a nesvoboda a nevýkonná ekonomika, zatímco tady na Západě si užíváme dokonalé svobody, neposkvrněné demokracie a regálů plných úžasného zboží.

Z toho myšlenkového jiskření publicistických textů roku osmašedesátého v té propagandistické mašinerii „Svobodné Evropy“ nezůstalo naprosto nic; a jmenovitě z hlasu Milana Schulze zněla jakási trvalá únava, naznačující že jeho majitel už zcela ztratil jakýkoli inspirující životní impuls.

A bylo by možno jmenovat i příklady z novější budoucnosti. Například bylo možno vidět dobové záběry s jedním v současné době velmi známým českým politikem, jak v listopadových událostech emotivním a strhujícím projevem burcoval lid k vzepření se prohnilému režimu. A ten samý, svého času natolik ohnivý politik, o léta později neměl jinou starost, nežli aby se Česká republika přílišným důrazem na lidská práva příliš nedotkla mocného a bohatého obchodního partnera, totalitní Číny.

Nový člověk v nedohlednu

Takže, poznamenejme si tento zajímavý fenomén: ti samí lidé jednají a mluví leckdy zcela jinak, podle toho, do jakých podmínek jsou právě postaveni. A tím teď není myšlen v prvé řadě čirý politický oportunismus; tady se jedná o něco jiného.

Jedná se o to, že ti samí lidé jsou za jedněch okolností jiskrní, plní života a energie, jsou ochotni uvažovat a přemýšlet o nových idejích, a dokonce za ně i bojovat; zatímco za okolností jiných jsou prázdní, pasivní, unavení a jenom mechanicky přežvykují floskule, které jsou v daném čase a místě obvyklé a běžné.

My asi opravdu v době dohledné nebudeme moci získat či vychovat nějakého toho bájného „nového člověka“, který by v sobě ztělesnil všechny ušlechtilé ctnosti antického občana či budovatele komunismu anebo příslušníka komunity Božího království. A přesto — za určitých okolností ze sebe lidé přece jen začnou vydávat to lepší z toho, co v nich je. Kdyby nic jiného, začnou být alespoň zajímavějšími. Stává se zajímavým, kdo a co jsou, co představují, jaké ideje zastávají. Člověk je podle všeho daleko více ovlivňován, ale i inspirován svým prostředím a světem, než by se napohled zdálo.

Samozřejmě není možno natrvalo žít v té euforii, kterou svou jedinečnou konstelací generovalo pražské jaro, anebo i Listopad roku devětaosmdesátého. Ale přece — ono stačí možná docela málo, aby ta proměna nastala. Musí tu být ale přítomno něco, co svým duchovním impulsem, svou ideou přesahuje ty profánní mechanismy bezduché sebereprodukce právě jsoucího světa.

Ten rok osmašedesátý — jeho jedinečnost spočívala v tom, že lidem neumožňoval ustrnout v té mechanické šablonovitosti jednoho jediného způsobu myšlení, jednoho jediného způsobu existence. Daleko spíše nežli v devětaosmdesátém, kde se jednalo už jenom o čistě politickou konfrontaci, rok osmašedesátý byl profilován zásadním střetem idejí. Střetávaly se zde dva zásadní koncepty společenského žití: koncept demokratismu a liberalismu na straně jedné, a koncept společného budování sociálně spravedlivého a humánního světa na straně druhé. Tu výjimečnou atmosféru pražského jara nevyvolal jenom sám proces demokratizace, politického uvolňování — nýbrž právě to, že ten proces demokratizace se měl odehrávat na půdě socialismu, s celým jeho ideovým zázemím a dějinným impulsem. Právě to bylo příčinou, že slova a počiny tehdejších aktérů byly přímo nabity angažovaností, významem a smyslem.

Tento velký střet idejí zmizel spolu se zánikem socialismu. Liberální demokracie sice umožňuje názorové střety prakticky bez omezení; ale tyto názory — bez přítomnosti těch velkých idejí — upadají do schematismu a nemají většinou žádný hlubší význam nežli čistě osobní individuální přesvědčení.

Pokud tedy chceme opět oživit náš svět, pokud ho chceme znovu udělat zajímavým místem k žití a k občanské angažovanosti — pak nám nezbývá nic jiného nežli nalézt nové cesty k navázání na ty velké ideové střety dob dřívějších.