O co jde?

Pokud chceme opět oživit náš svět a udělat ho zajímavým místem k žití a k občanské angažovanosti, nezbývá nám nic jiného nežli nalézt nové cesty k navázání na velké ideové střety dob dřívějších.

Ve všech těch hovorech, diskusích, úvahách o tom, jak by měla být co možná nejlépe organizována a uspořádána lidská společnost a její politická forma, tedy stát, se neustále srážejí a svářejí různé názory, představy, ideje a projekty. Ten jeden si to optimální uspořádání představuje takto, ten druhý zase přesně naopak; některý zase hledá nějaký kompromis mezi obojím.

Ale pokud odhlédneme od všech těch konkrétních programů a plánů, jak by to všechno mělo vypadat a být zařízeno, vynoří se náhle možná tak trochu překvapivě otázka: a co stojí nakonec za tím vším? O co vlastně vůbec jde? Čeho tím vším má být vlastně pro člověka dosaženo? Nemohou mít všechny ty protichůdné názory přece jenom nějaký pozitivní společný prvek?

Možná že svým způsobem nejlépe to svého času vystihl někdy v osmdesátých létech minulého století Milan Schulz ze Svobodné Evropy, když v jednom vzpomínkovém pořadu na rok osmašedesátý uvedl, že v tom reformním období „mnozí funkcionáři, od kterých jsme léta slýchávali jenom nestravitelné ideologické fráze, najednou začali mluvit docela rozumně“.

DubcekSamozřejmě není možno natrvalo žít v té euforii, kterou svou jedinečnou konstelací generovalo pražské jaro. Repro DR

Ano, je to zkušenost nejen z tehdejšího reformního Československa: systém založený na ideologii se začne hroutit s předtím nepředstavitelnou rychlostí, jakmile se uvolní tlak ho udržující, a s ním se zhroutí i umělá řeč této ideologie. A spolu s tím se obnovuje původní, přirozená lidská mluva.

Tolik tedy Milan Schulz. Jeho líčení tedy vyjádřilo skutečný proces; nicméně, byla to jenom jedna část pravdy. Ta druhá část pravdy leží v tomto: Milan Schulz sám byl jako novinář jedním ze známých, až přímo prominentních hlasů onoho tehdejšího „pražského jara“. Tedy oné jedinečné, vzrušivé doby, kdy slova, promluvy jak politiků, tak i novinářů a jiných publicistů byly přímo nabity novou nadějí, hledáním, očekáváním lepšího, svobodnějšího, humánnějšího života a světa.

Takový byl i Milan Schulz onoho památného roku osmašedesátého; jenže po jeho ztroskotání, po potlačení reformního procesu a okupaci země se tento novinář dostal do emigrace, a to sice do americké vysílačky jménem „Svobodná Evropa“. A – najednou to byl zcela jiný Milan Schulz. On prodělal víceméně přesně tu samou proměnu jako svého času ty partajní kádry; jenom v opačném směru. Ve službách svého nového zaměstnavatele sice mluvil napohled neideologickým, víceméně přirozeným jazykem – ale ve srovnání s těmi poutavými a strhujícími publicistickými texty roku osmašedesátého byla jeho slova nyní prázdná, nicotná, vše podle jedné jediné šablony. V jeho promluvách se tu stále dokola opakovalo jenom to samé: v socialismu je všechno špatné a na Západě je všechno dobré. V komunismu neexistuje nic jiného nežli útlak a nesvoboda a nevýkonná ekonomika, zatímco tady na Západě si užíváme dokonalé svobody, neposkvrněné demokracie a regálů plných úžasného zboží.

Z toho myšlenkového jiskření publicistických textů roku osmašedesátého v té propagandistické mašinerii „Svobodné Evropy“ nezůstalo naprosto nic; a jmenovitě z hlasu Milana Schulze zněla jakási trvalá únava, naznačující že jeho majitel už zcela ztratil jakýkoli inspirující životní impuls.

A bylo by možno jmenovat i příklady z novější budoucnosti. Například bylo možno vidět dobové záběry s jedním v současné době velmi známým českým politikem, jak v listopadových událostech emotivním a strhujícím projevem burcoval lid k vzepření se prohnilému režimu. A ten samý, svého času natolik ohnivý politik, o léta později neměl jinou starost, nežli aby se Česká republika přílišným důrazem na lidská práva příliš nedotkla mocného a bohatého obchodního partnera, totalitní Číny.

Nový člověk v nedohlednu
Takže, poznamenejme si tento zajímavý fenomén: ti samí lidé jednají a mluví leckdy zcela jinak, podle toho, do jakých podmínek jsou právě postaveni. A tím teď není myšlen v prvé řadě čirý politický oportunismus; tady se jedná o něco jiného.

Jedná se o to, že ti samí lidé jsou za jedněch okolností jiskrní, plní života a energie, jsou ochotni uvažovat a přemýšlet o nových idejích, a dokonce za ně i bojovat; zatímco za okolností jiných jsou prázdní, pasivní, unavení a jenom mechanicky přežvykují floskule, které jsou v daném čase a místě obvyklé a běžné.

My asi opravdu v době dohledné nebudeme moci získat či vychovat nějakého toho bájného „nového člověka“, který by v sobě ztělesnil všechny ušlechtilé ctnosti antického občana či budovatele komunismu anebo příslušníka komunity Božího království. A přesto – za určitých okolností ze sebe lidé přece jen začnou vydávat to lepší z toho, co v nich je. Kdyby nic jiného, začnou být alespoň zajímavějšími. Stává se zajímavým, kdo a co jsou, co představují, jaké ideje zastávají. Člověk je podle všeho daleko více ovlivňován, ale i inspirován svým prostředím a světem, než by se napohled zdálo.

Samozřejmě není možno natrvalo žít v té euforii, kterou svou jedinečnou konstelací generovalo pražské jaro, anebo i Listopad roku devětaosmdesátého. Ale přece – ono stačí možná docela málo, aby ta proměna nastala. Musí tu být ale přítomno něco, co svým duchovním impulsem, svou ideou přesahuje ty profánní mechanismy bezduché sebereprodukce právě jsoucího světa.

Ten rok osmašedesátý – jeho jedinečnost spočívala v tom, že lidem neumožňoval ustrnout v té mechanické šablonovitosti jednoho jediného způsobu myšlení, jednoho jediného způsobu existence. Daleko spíše nežli v devětaosmdesátém, kde se jednalo už jenom o čistě politickou konfrontaci, rok osmašedesátý byl profilován zásadním střetem idejí. Střetávaly se zde dva zásadní koncepty společenského žití: koncept demokratismu a liberalismu na straně jedné, a koncept společného budování sociálně spravedlivého a humánního světa na straně druhé. Tu výjimečnou atmosféru pražského jara nevyvolal jenom sám proces demokratizace, politického uvolňování – nýbrž právě to, že ten proces demokratizace se měl odehrávat na půdě socialismu, s celým jeho ideovým zázemím a dějinným impulsem. Právě to bylo příčinou, že slova a počiny tehdejších aktérů byly přímo nabity angažovaností, významem a smyslem.

Tento velký střet idejí zmizel spolu se zánikem socialismu. Liberální demokracie sice umožňuje názorové střety prakticky bez omezení; ale tyto názory – bez přítomnosti těch velkých idejí – upadají do schematismu a nemají většinou žádný hlubší význam nežli čistě osobní individuální přesvědčení.

Pokud tedy chceme opět oživit náš svět, pokud ho chceme znovu udělat zajímavým místem k žití a k občanské angažovanosti – pak nám nezbývá nic jiného nežli nalézt nové cesty k navázání na ty velké ideové střety dob dřívějších.

A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 27.Listopadu 2017, 13:58:18

Všechny euforie, zvlášť ty kolektivní, jsou časem vystřídány pocity vystřízlivění, ba deziluze. To neznamená, že jim máme či můžeme nějak zabránit. Toho nejsme schopni. Ale ani je nemůžeme nijak naplánovat. Přicházejí a odcházejí.
Kdysi jsem slyšela jednoho člověka mluvit o atmosféře pražského jara (já sama jsem byla v té době dítětem). Řekl mi, že takové situace jsou nádherné, že to byl úžasný zážitek, ale že už by to nechtěl znovu zažít (hlavně kvůli tomu zklamání potom).
A já mu to docela věřím. Skutečný život je někde jinde než v masových kolektivních zážitcích. Někdo z nich snad může čerpat životní sílu. Ale tu lze čerpat i odjinud a mnohem lépe.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Euforie, jaro a podzim Úterý, 28.Listopadu 2017, 12:00:34

Paní Hájková, v poznámce k Vašemu poslednímu textu jsem připomněl Karla Kosíka s jeho nadějí na "Pražský podzim" - který by svým střízlivějším pohledem, očištěným od té euforie Pražského jara, mohl sklidit jeho plody. Tedy plody toho pokusu o spojení ideálů socialismu s hodnotami liberální demokracie.

Jenže: tento střízlivý, uvážlivý, sklízející Podzim - ten by sám byl prostě nemožný bez toho Jara. Bez toho euforického, mnohým iluzím propadlého, ale přece jenom nádherného a inspirativního Jara.

Nedá se nic dělat, ale bez emocí, a tedy i bez trochu té euforie by náš život byl šedivý, byl by jenom neustálým opakováním stále stejných dnů. Jde jenom o to, to vlastní nadšení, tu euforii dokázat "ukočírovat"; dát jí své, ale pak zase dokázat vnést do hry i ten střízlivý rozum.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 28.Listopadu 2017, 12:02:11

A ostatně, k tomu střídání cyklů jaro - podzim patří i připravenost snést a unést zklamání.

I na poli znovu a znovu dochází ke zklamání, k neúrodě - ale to přece není důvod pro to, v novém roce nezasít znovu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Listopadu 2017, 12:17:3

Já jsem to nemyslela tak, že je třeba vyhýbat se emocím, jako je třeba euforie z něčeho. Spíš nepodléhat tolik těm kolektivním emocím. Vy píšete, že je třeba euforii "ukočírovat". Já říkám, že je třeba držet si od kolektivních euforií jistý odstup. Vědět, či věřit, že je tu ještě něco jiného, proč stojí za to žít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Listopadu 2017, 12:24:21

Když jsem psala ve svém článku o těch sezónních depresích, které se v jistém smyslu podobají dějinným zklamáním, zmínila jsem se také o tom, že opravdově věřící křesťan by jim vlastně neměl tolik podléhat, neboť by v sobě měl nést "vnitřní světlo".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kolektivní euforie Středa, 29.Listopadu 2017, 14:16:2

Já jsem napřed chtěl napsat jako název "kolektivní emoce" - ale pak jsem si uvědomil, že to je něco jiného, než ta "kolektivní euforie".

Třeba zrovna v tom osmašedesátém roce: tam bylo obojí. Jak ty kolektivní emoce, tak ta kolektivní euforie.

Ta kolektivní euforie - to je opravdu něco, co je přinejmenším velmi pochybné. Může to mít svůj legitimní základ - ale ta euforie jako taková, ta je principiálně moc vzbouřená, příliš povrchní a tedy nestálá. Ta trvá jenom pro okamžik, ale velice rychle dokáže zase vyprchat, případně se obrátit v pravý opak.

Zatímco ty "kolektivní emoce" - samozřejmě vždy přijde na zcela konkrétní případ, ale v zásadě není možno proti nim nic namítat.

Takže ještě k tomu Pražskému jaru: jak řečeno tam byla i ta euforie i ty emoce, ta euforie to byla ta povrchní, iluzím propadlá část tehdejších událostí a tehdejšího pohybu; ale ty emoce, v nich byla hluboká lidská touha po svobodě, a po novém, lepším, smysluplnějším a humánním světě, a právě proto to byl - i přes všechny chyby a přes následné ztroskotání - tak krásný čas.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vnitřní světlo křesťanů Středa, 29.Listopadu 2017, 14:25:52

Jistě, v každém případě ten kdo má možnost opírat se o nějaké trvalé, nadčasové hodnoty (ať už jakéhokoli druhu), ten není natolik vystaven těm "podzimním depresím", to jest momentálním výkyvům a propadům okolního světa. Vždy má ve svém nitru ještě něco navíc.

Ale - zase na straně druhé je to tak, že ten kdo má v sobě nějaké ty vyšší hodnoty či vyšší cíl, ten pak daleko více trpí tím, když musí sledovat, jak velice je ten svět od těchto hodnot vzdálen.

Kdo v sobě toto "vnitřní světlo" nemá, tak tomu je stav světa mnohem více lhostejný, ten si často dokáže žít jenom svůj vlastní osobní život, a hotovo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Listopadu 2017, 14:53:9

Myslím, že máte pravdu. Ten člověk s vnitřním světlem je pak tak trochu vnitřně rozpolcen. Na jednu stranu je šťasten, že to vnitřní světlo má, a na druhou stranu nemůže být šťasten a žít si svůj osobní život, protože trpí tím hrozným stavem světa. A pak je rozpolcen ještě jinak. On totiž dobře ví, že to jeho vnitřní světlo není jen pro něj, že ho má předat, jenže zase neví, jakým způsobem ho světu dát, když to zaprvé vůbec není jednoduché a zadruhé, když ten svět navenek o nic takového nestojí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Listopadu 2017, 17:11:50

Ale musím dodat, že to vnitřní světlo nejsou žádné hodnoty ve smyslu mravním.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co jsou hodnoty? Čtvrtek, 30.Listopadu 2017, 11:54:39

To je zase otázka, co rozumíme pod slovem "hodnoty". Zrovna teď v nějaké diskusi (nevím už jaké) někdo frontálně atakoval ty "hodnoty" - s tím, že je to jenom dílo ryze lidské. A že se tím tedy nějak devalvuje věc sama, protože se ze své vlastní - vyšší - jsoucnosti stáhne jednom do sféry čistě lidských názorů.

Bezprostředně je tomu snad tak; ale na straně druhé je stejně tak možno říci, že tyto "hodnoty" existují samy o sobě, nezávisle na lidech. Jak říkám, je to svým způsobem jenom otázka pojmů, s jakými významy spojíme jaká slova.

Ale svým způsobem jsem opravdu to označení "hodnoty" použil jenom trochu z nouze; protože ono je opravdu velice těžké najít nějaké příhodné označení pro tu věc samu, která se za těmi "hodnotami" skrývá.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Udělat svět zajímavým místem k žití = navázat na ideové střety z dřívějších dob" Pátek, 1.Prosince 2017, 00:12:54

"Obsah našich novin je výsledkem čistě našich ideových východisek."

Zdá se, pane Poláčku, že Deník Referendum, nechce udělat svět zajímavým místem k žití. Články, které by neodpovídaly ideovým východiskům DR, se zde neobjeví.

Poslední referendum na Referendu je z roku 2011 (http://denikreferendum.cz/rubrika/vas-hlas?page=1)

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 1.Prosince 2017, 11:16:40

Pane Nusharte, Vaše mínění bych viděl jako opodstatněné ještě před 20 lety. Kupovat si každý den několikery papírové noviny bylo poněkud nepraktické a nákladné. V současné době však vypadá situace jinak. Radiu Beat většinou taky nevyčítáme, že nehraje country a Country radiu, že nehraje beat. Souběžná existence obou stanic zajištuje pestrost rozhlasové nabídky hudby celkem dobře.

Kdybychom, pane Nusharte, my dva provozovali nějaký internetový deník, jistě by nebyl stejný jako DR. Myslím, že by nám to šlo (aspoň tak jako pejskovi a kočičce péct dort). Prostě bychom se museli domluvit. Kdybychom se však na společném projektu nedohodli a rozjeli každý svůj, asi bychom si hleděli každý toho vlastního. V nejlepším případě bychom snad zašli občas "pokecat", ale to by bylo asi tak maximum. Takhle to prostě v zásadě chodí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ideové střety, ideová východiska a zajímavé místo k žití Pátek, 1.Prosince 2017, 14:47:6

Začněme od konce, pane Nusharte: ta stránka s těmi "referendy" na kterou jste poukázal - to nebyly střety idejí, nýbrž pouhé střety názorů. To jest, názory vyjadřované v takovýchto anketách se zcela pravidelně pohybují v rámci standardního (neřkuli až přímo triviálního) pravolevého schématu. Kdy je tedy s určitou statistickou pravděpodobností možno už předem odhadnout, jaký bude počet hlasů pro ten či onen názor.

To je ostatně naprosto klasický omyl (a zároveň klam) liberální demokracie: ta povolí naprosto volný střet názorů - a předstírá, že už jenom tím v ní dochází ke skutečnému střetu idejí.

Ale - od pouhých názorů ke skutečným idejím, tak k těm vede ještě velice daleká cesta. A jenom něco "povolit", to ještě zdaleka neznamená, že se na této cestě skutečně někam dojde.

Jestliže já jsem psal o "navázání na ideové střety z dřívějších dob" - pak jsem tím měl na mysli ten zcela konkrétní, principiální střet ideje liberalistické svobody jednotlivce na straně jedné, a onoho velkolepého historického projektu vytvoření pospolitě-solidární společnosti na straně druhé. Tohle byl opravdu přelomový dějinný konflikt; a stejně tak přelomovým zůstává i nadále, bez ohledu na to že současný svět si ho vůbec není schopen ani uvědomit, natož pak aby dokázal nějak pozitivně přispět k jeho řešení.

Tento střet zásadních principů výstavby a organizace společnosti je tedy něco jiného, nežli otázka toho, zda v konkrétním periodiku má být praktikována bezbřehá názorová pluralita.

Co se té - povolované - názorové plurality týče, pak tady vždy přijde na zcela konkrétní případ.

Naprostou názorovou pluralitu naleznete tak leda v internetových fórech, pokud nemají žádného odpovědného správce.

Já sám jsem několik takových fór jako správce vedl (a jedno stále vedu) - a přiznávám otevřeně, že nějakou absolutní názorovou pluralitu a volnost jsem tam nepěstoval.

Totiž: to úplně první fórum jsem - z nezkušenosti - vytvořil jako otevřené, nemoderované. Výsledek? - Stačí jeden či dva zdivočelí účastníci, aby svým působením celé fórum prakticky zničili. Není tam pak možné o čemkoli jakkoli racionálně diskutovat.

Všechna další fóra která jsem pak zakládal, a jako správce vedl, byla proto moderovaná: kdy tedy správce fóra má možnost a právo kohokoli za nepřípustné chování z fóra vyloučit.

Pro mě je tato hranice v zásadě trojího druhu:

- za prvé v obecné rovině, zaplavování či spamování fóra nesmyslnými příspěvky;

- osobní, agresivní ataky na ostatní účastníky fóra;

- šíření rasistických či podobných názorů a postojů.

Kdo se takovýchto jednání dopouštěl (přes předchozí upozornění respektive napomenutí), toho jsem z další účasti na fóru vyloučil, jednou provždy.

Mimo těchto případů jsou na mých fórech přípustné názory jakéhokoli druhu; i když - musím přiznat - mnohé jsou mi dost těžce stravitelné. Ale v zásadě je to diskusní fórum, tedy principiálně otevřené různým názorům, a z toho důvodu tedy musím strpět i ty názory, které se mi příčí.

Ovšem zase něco trochu jiného je, když je nějaké médium ideově fixované. Asi nebudeme dejme tomu ok komunistických Haló Novin očekávat, že budou otiskovat názory apologetů tvrdého kapitalismu.

Na straně druhé je ovšem fakt, že takováto ideová fixovanost pravidelně zároveň znamená i ideovou omezenost.

Co se Deníku Referendum konkrétně týče: kdybych ho vedl já, neměl bych naprosto žádné námitky proti tomu, kdyby se v něm tu a tam objevil nějaký - dobře fundovaný - názor z opačné strany názorového spektra. Už jenom jako intelektuální výzva; pokud se sami domníváme že jsme lepší, progresivnější nežli naši názoroví odpůrci, pak musíme být schopni jejich názory "přebít" lepšími argumenty. Protože každá uzavřenost jenom do svého vlastního stanoviska víceméně nevyhnutelně vede k intelektuální stagnaci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Horákovi Pátek, 1.Prosince 2017, 15:34:42

Hudba není politika

Pokud má někdo zalíbení v určitém hudebním žánru a jiný zase v jiném, ničemu to nevadí, protože Helena Vondráčková se s nějakými jazzmany o jedno pódium prát nebude.

Politika je však ze své podstaty střetem zájmů a idejí, soupeřících o uplatnění (o jedno pódium). Ten střet je třeba kultivovat v demokratické diskusi, pro kterou by měl být někde prostor.

Budování názorových (zájmových) bublin a urputné setrvávání v nich vede v politice k radikalizaci a k polarizaci politického spektra, protože chybí včasný korektiv.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Pátek, 1.Prosince 2017, 16:07:29

Neměl jsem na mysli ani "bezbřehou názorovou pluralitu", ani názorové fórum (diskuse pod články už zde probíhají).

Měl jsem na mysli možnost občasného uveřejnění kvalitního oponentního článku, a to právě v těch případech "čistě našich ideových východisek."

Některé noviny pravdu "mají", jiné si nekladou tak velké ambice a jen čtenářům pomáhají utvořit si vlastní názor. To první je propaganda, to druhé kvalitní novinářská práce.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Horákovi Pátek, 1.Prosince 2017, 23:03:1

V tom hypotetickém internetovém deníku nevidím problém - za předpokladu, že bychom se místo ideových východisek dohodli na pravidlech.

((Chápu to jako určitou analogii: stát založený na ideových východiscích v. stát založený na (demokratických) pravidlech...))

Ivo Horák - Praha 3

Panu Nushartovi Sobota, 2.Prosince 2017, 12:33:40

Nejsem, pochopitelně, proti tomu, aby DR poskytoval občas místo také pro články jiného ideového zaměření či odlišného vyznění. Já sám, řekl bych, v nějaké názorové bublině nežiji (a nemusí ani jiní), ale přiznávám, že již nečtu s neutuchající zvědavostí ze všech (politicky a zájmově podmíněných) názorových proudů právě „vyváženě“.

S redakčním zaměřením DR rozhodně nesouzním beze zbytku. Nedomnívám se třeba, že podpora snah o zpomalení globálního oteplování by měla ekologicky orientované aktivitě dominovat. Rovněž mohu říci, že feminismus a snažení o nový přístup k rodině či partnerství nepokládám za mimořádně důležité. Také míru „národního necítění“ mám na stránkách DR občas za přílišnou. Naopak se zajímám výrazně i o sféry, které DR tematizuje méně.

Uvedené ovšem nic nemění na skutečnosti, že jsem si DR vybral pro svou nemalou pozornosti. Proč?
Zaprvé, protože zde mohu s lecčíms plně či aspoň rámcově souhlasit.
Zadruhé, protože mi DR vyhovuje tónem, kvalifikovaností a odborností.
Zatřetí, protože tu mohu svými diskusními příspěvky upozorňovat na (třeba i zde) méně reflektované aspekty a činit tak v solidní, byť ovšem rozbíhavé diskusi.
Začtvrté, protože mohu na oplátku aspoň lehce finančně podpořit levicovou a přitom idealistickou žurnalistiku i diskusi.

Jsem toho mínění, že mediální podnikatelé sledují převážně záměry, která potřebujeme aspoň trochu vyvažovat.

Jako člověk, který není s DR úzce svázán, mám pocit, že netřeba, abych nabádal, jak přesně má být projekt profilován. Do jisté míry chápu, že nevládne záměr nechat konfrontovat (přímo na "stránkách") výsledky značného vlastního nasazení a entuziasmu s výstupy proudů, které se nyní těší přece jen podstatně příznivějším podmínkám produkce (dnes atraktivnějších) světonázorových rámců i větší motivaci autorů o jejich konkrétní vyplňování.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 2.Prosince 2017, 14:27:55

Jak už jsem napsal, pane Nusharte, já osobně bych se nijak nebránil proti tomu, kdyby zde čas od času vyšel nějaký text z opačné strany názorového spektra, nebo vůbec nějaký "disidentský", pokud by byl kvalitní a fundovaný. Ale - naštěstí - nejsem v redakci, takže nemusím rozhodovat o tom, co je vhodné k otištění a co ne.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.