Nebát se a volit!

Stojíme v tísnivé situaci, protože jsme obětí rozdmýchané nenávisti, vlastní dezorientace a snad i v pravý čas nevysloveného státnického projevu. Musíme si pomoci sami a začít je třeba už dnes: hlasem odevzdaným ve volbách.

Letošní české volby do Poslanecké sněmovny jsou mimořádné, a ne že ne. Píše se to sice před každými volbami, každé taky rozhodly řadu důležitých věcí. Podíváme-li se zpět, docela si dokážeme představit, že kdyby některé předchozí volby dopadly jinak, nebyli bychom v zásadně odlišné situaci. I když jsme museli prožít leccos, co by si soudný občan raději odpustil.

V české společnosti dozrálo po pětadvaceti letech od vzniku samostatné republiky rozštěpení, které znemožňuje veřejnou diskusi na nejzávažnější společenská témata a tím ohrožuje budoucnost řádově více, než poplatky ve zdravotnictví, destruktivní úsporná opatření nebo zpozdilá mobilizace proti komunistům. Všechna tato a mnohá jiná selhání dosavadního vývoje se sečetla a umocnila rozkladné vlivy nespravedlivého ekonomického uspořádání naší doby, jak jej vidíme působit všude tam, kde volný trh jedněm dává příležitost soustřeďovat nebetyčné majetky a jiným nechává možnost přežívat na hranici důstojné lidské existence a často také pod ní.

Nemůžeme očekávat od lidí, kteří mají co dělat, aby se vyrovnali s nelehkou zátěží každodenní existence, že se sami dokáží orientovat v hlubších příčinách vlastní situace. Svět je čím dál složitější a příčiny problémů komplexnější. Neblahé události přicházejí náhle a ani média, fungující v nesourodé směsi podnikatelských či nátlakových zájmů, nedokáží a často ani nechtějí realitě uceleně porozumět.

Frustrace v posledních letech v české společnosti divoce rostla s tím, jak ubývala naděje, že nové poměry už po více než čtvrtstoletí stěží nabídnou lepší životní perspektivu, než jakou byly dosud schopny dávat. Symbolické utahování opasků vyčerpalo i ty nejtrpělivější a nejsmířlivější.

Nedlouho poté přišla migrace jako důsledek válek a ekologických změn. Právě příchod válečných uprchlíků, o dvacet let dříve z jugoslávské války s ochotou přijímaných, tentokrát zastihl naši zemi v mnohem depresivnějším stavu plném obav z vlastní budoucnosti. Namísto vstřícné nabídky třeba i jen dočasné a rozsahem omezené pomoci přišla kampaň nenávisti nebývalé síly.

S pomocí parazitující části politických elit, interpretující davy nešťastníků v bezvýchodné situaci jako pochodující zkázu, se nabídla cynické, tedy bohužel převážné části médií příležitost vytvářet snadno prodejné katastrofické vize. Kritický, později už spíše jakýkoliv rozum neprohrával pouze v naší zemi, okolní státy nacházející se v obdobném společenském cyklu na tom v žádném z ohledů nebyly lépe.

Veřejně akceptovaná nenávist vždy spolehlivě vybudí spodinu, v pokojnějších dobách dřímající, a ta se žádné špinavosti neštítí. Čas tolerované nenávisti využívá ke konsolidaci a k účinnému šíření strachu.

Nepřátelům tradičních evropských a také základních křesťanských hodnot, jako je soucit s trpícími, ochota nabídnout pomoc v nouzi a schopnost zachovat si i ve složitějších situacích důvěru v budoucnost, nabídla vzniklá situace ideální terč, na němž mohou zjednodušit všechny složitosti současného světa. Takovému terči mohou připisovat všechny viny, hrozby a obavy.

Česko bez uprchlíků vyděšené z migrace se potácelo mezi trapností a směšností, ale koncentrovaná nenávist proti migrantům zapůsobila. Působivé, a také morálně i lidsky definiční téma dokonalo rozlomení české společnosti na dvě obdobně velké části, které ztratily nejprve zájem, a posléze i důvod ke vzájemnému dialogu.

Gradující protimigrační a protiislámská kampaň měla za cíl především přesvědčit váhající část společnosti, která je sice kulturně připravená podpořit tradiční evropské a křesťanské hodnoty sounáležitosti, ale neumí vzdorovat soustředěnému náporu ideologizovaného strachu, aby se přidala k těm, kteří svá nenaplněná očekávání a emotivně prožívaná zklamání projeví volbou politických subjektů hlásajících nenávist jako program.

Nakupené problémy současné České republiky, vyčerpaná trpělivost velké části občanů, zhoršující se situace chudých a rostoucí konta superbohatých, obavy z reálných či smyšlených nebezpečí hrozících nám z vnějšího světa a také všeobecný pocit nejistoty a ohrožené budoucnosti, to všechno vyvolává u znatelné části starších nostalgii po jistotách a předvídatelnosti života za minulého režimu, u mladších pak silný příklon k radikalismu a extremismu, když běžný politický provoz nenabízí uspokojivá řešení problémů, ať už skutečných či vybájených.

To jsou jevy, které nutně sbližují tři zdánlivě nespojitelné kandidující subjekty – ANO, Okamurovo SPD a KSČM. Komunisty známe a máme-li se jich obávat, pak ne proto, že by hrozilo opětovné vstoupení do stejné řeky, ale proto, že jsou politickou konzervou, která na otevřené, modernizační proevropské politice nemá žádný zájem.

Její tradiční zájmy ji naopak sbližují s hnutím ANO a zejména s jejím vlastníkem Babišem, jehož morální, mentální i hodnotové zakotvení vychází z osmdesátých let, na rozdíl od jeho bankovních kont, které pocházejí z let pozdějších. Majitel hnutí na politice a tedy především na svých voličích nehorázně bohatne, obviňuje kdekoho ze lži, ale mistrem nenávisti není.

Tím je Svoboda a přímá demokracie vedená Tomiem Okamurou. Cibulkovské pojetí přímé demokracie včetně bizarní odvolatelnosti a hmotné odpovědnosti politiků a soudců, údajné tradiční hodnoty bez konkrétního obsahu, izolacionistická antievropská propaganda, která by byla obtížně realizovatelná na vzdáleném ostrově, natož uprostřed kontinentu.

Představa, že mohou život v této zemi zlepšit, je vrcholnou ukázkou zmatení pojmů a představ o fungování státu a společnosti, k jakému jsme dokázali dospět špatnou orientací ve složitém světě dneška. Repro DR

Především tyto tři strany se o zhrzené voliče opírají. Představa, že kterákoliv z nich či všechny tři pospolu mohou život v této zemi zlepšit, je vrcholnou ukázkou zmatení pojmů a představ o fungování státu a společnosti, k jakému jsme dokázali dospět špatnou orientací ve složitém světě dneška.

Lidé potřebují vědět, že je někdo bere vážně. Že někdo důvěřuje jejich schopnostem, že nejsou opuštěni a ztraceni se svými problémy a nejistotami. Osobně si myslím, že v podzimních týdnech před dvěma lety, kdy byly televizní obrazovky zaplněny davy nešťastníků procházejících jihovýchodní Evropou, byl pravý čas na státnickou řeč, která by ujistila české občany, že společně dokážeme pomoci nejpotřebnějším i zajistit vlastní bezpečnost.

Taková státnická řeč, která mohla obchodníky se strachem i extrémisty izolovat na okraji, by dodala lidem pocit sebeúcty, nikdo ji však nevyslovil. Vyklizený prostor obsadili ti, pro které neklid, rozvrat a zklamání jsou palivem, pohánějícím je vpřed. Na dobře zvládnuté migrační krizi, v níž bychom svou civilizační i evropskou odpovědnost solidárně naplnili, by se daly volby i vyhrát. Vím, že to dnes zní nepravděpodobně, ale lidé dokáží ocenit velké výzvy a nebojácné postoje.

Jsme však nakonec zcela jinde, než jsme mohli být. Volby současné rozlomení společnosti jen potvrdí. Její scelování a návrat ke společenské diskusi, v níž budeme schopni shodnout se nejen na základních pojmech, ale také na cílech a směřování společnosti bude nesmírně náročný úkol a nebudeme jej moct obejít žádnou výmluvou, nechceme-li jako země skončit na periférii.

Takových, kteří by z našeho státu rádi udělali něco mezi Eldorádem pro vlastní zájmy a Somálskem pro druhé, tady máme dost. Nespojíme-li proti nim své síly, nečeká nás dobrá budoucnost.

Začít můžeme, vlastně musíme, už svým volebním hlasem dnes. Nabídka politických stran, které se opírají o tradiční evropské, civilizační a humanitní hodnoty, je pořád ještě natolik dost, aby si z nich mohl vybrat každý, komu na budoucnosti České republiky záleží.

Nevolíme nové svaté a sám jako volič sociální demokracie dobře rozumím dilematům, které voliči nad kandidátní listinou a nad postoji a výroky některých představitelů své favorizované politické strany prožívají. Přesto je třeba jít k volbám a podpořit třeba i poněkud rozporuplné, přesto však hodnotově orientované volební subjekty.

Na každém takovém hlasu záleží!

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.