Proč STAN zatím neboduje

Budoucnost STAN coby politického subjektu úspěšného v celostátní politice závisí tak trochu na tom, zda mu dost voličů dá důvěru, ač si nemohou být úplně jistí, co od něj čekat, říká Jiří Pehe v dalším dílu předvolebního seriálu.

Jpehe

Jiří Pehe

09.10.2017 08:36

Deset portrétů

160047

České politické strany před volbami 2017

Deník Referendum přináší seriál deseti komentářů, psaných našimi autory či vybranými experty, kteří analyzují stav desítky hlavních českých politických stran před volbami roku 2017. Jaké jsou jejich výhlídky a jaký výsledek jim přát?

Portréty vycházejí ve třetím a druhém týdnu před volbami. Vydáváme je v pořadí, v jakém strany vznikly, od nejstarší ČSSD po nejmladší Okamurovo SPD.

Největším problémem hnutí Starostů a nezávislých před nadcházejícími volbami je skutečnost, že po svém rozchodu s TOP 09 a pak i rozpadu koalice s lidovci (ještě před tím, než mohla začít fungovat) nemají jasnou vlastní identitu. Zatímco na komunální a krajské úrovni ideová rozplizlost hnutí sestávajícího převážně z politiků angažujících se na nižších úrovních politiky nevadí, na celostátní úrovni to problém je.

STAN se sice snaží prezentovat jako víceméně pravostředové liberální hnutí, ale protože je to spíše konglomerát individualit z různých koutů ideového spektra, je těžké ho ztotožnit s nějakou ideovou nálepkou. Jakkoliv má hnutí před volbami program, z něhož vyplývají jeho základní priority, většina voličů, zvyklých u nás na ideologické nálepkování, má zřejmé potíže hnutí někam zařadit.

StanSTAN je sice hnutí, ale nikoli hnutí populistické. Foto archiv DR

Což o to, politická hnutí mohou být úspěšná, i když nemají jasně vyprofilovanou identitu. Bývá tomu tak ale zejména v případech hnutí populistických, v jejichž čele stojí charismatický lídr. Jasný ideový profil je pak nahrazen bojem proti stávajícím elitám, tradičním stranám i dalším formám vymezování se proti něčemu.

STAN je sice hnutí, ale nikoliv hnutí populistické. Nestaví na protestních hlasech. A nemá v čele charismatickou postavu, která by strhávala davy. To je, vezmeme-li v úvahu jeho strukturu, hendikep.

Skutečnost, že česká politika se řídí jedněmi pravidly voličské přízně na komunální a regionální úrovni, a jinými pravidly na celostátní úrovni, je pro STAN problémem, který zatím nevyřešilo. Jinými slovy: potřebovalo by přesvědčit voliče, že není vzhledem ke svému personálnímu zázemí dobrou volbou jen na nižších úrovních politiky, protože starostové a další místní politici dozajista mají spoustu užitečných zkušeností s řešením konkrétních problémů v obcích. Potřebovalo by voliče přesvědčit, že stejně zdatné může být i v řešení „velkých otázek“, které často transcendují i českou kotlinu.

Zatím hnutí problém své poněkud rozplizlé identity řešilo tak, že bylo partnerem strany s jasným ideovým profilem. Pro stranu, jako je TOP 09, přitom bylo spojenectví se STAN také výhodné, protože skutečnost, že STAN je opticky posazen více v politickém středu, otupoval některé příliš ideologické výstřelky TOP 09. Z téhož efektu mohli profitovat i lidovci, kdyby v koalici se STAN vydrželi.

Jak naloží s hlasy
STAN, který na celostátní úrovni není svázán s jasně vyprofilovanou stranou, může naopak působit na řadu voličů poněkud bezprizorně. A i když se svým programem možná nejvíc ze všech politických subjektů strefuje do vkusu středových, proevropských liberálních voličů, bude mít problém přilákat jich dostatečné množství kvůli své malé „strukturální“ čitelnosti.

Jinými slovy: nemálo liberálních voličů se možná své případné podpory pro STAN zalekne, protože nevědí, jak hnutí nakonec s jejich podporou naloží, dostane-li se do Poslanecké sněmovny. Veřejnosti je známo jen několik málo tváří hnutí, ale neví skoro nic o jeho zbytku.

Je otázka, zda jsou výše zmíněné deficity STAN na celostátní úrovni snadno odstranitelné. Aby bylo čitelnější, jak ideově, tak personálně, muselo by nejspíš pokročit více ve směru jasně definované politické strany. To je ale těžké v případě hnutí, které sestává z lidí, které nespojuje primárně jedna ideologie nebo jasný soubor idejí, ale spíše jen jejich zkušenosti z dosti „neideologické“ práce na lokální úrovni.

Hnutí STAN by paradoxně v tomto ohledu nejvíce prospělo, kdyby se mu podařilo, třeba i s takříkajíc odřenýma ušima, proklouznout do Sněmovny. Muselo by se pak začít na celostátní úrovni profilovat jako samostatný subjekt, a tato praxe by možná pomohla stvořit jeho jasnější politickou identitu i bez šermování velkými idejemi. Jinými slovy: budoucnost STAN coby politického subjektu úspěšného v celostátní politice závisí tak trochu na tom, zda mu dostatečný počet voličů ve volbách dá důvěru, ač si nemohou být úplně jistí, co od něj čekat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.