Cesta ODS od veksláckého kapitalismu k seriózní demokratické straně

V předvolebním seriálu portrétů politických stran desítky hlavních politických stran šéfredaktor Svobodného fóra Pavel Šafr popisuje svou osobní zkušenost s Občanskou demokratickou stranou.

Pavel

Pavel Šafr

06.10.2017 10:52

Deset portrétů

160047

České politické strany před volbami 2017

Deník Referendum přináší seriál deseti komentářů, psaných našimi autory či vybranými experty, kteří analyzují stav desítky hlavních českých politických stran před volbami roku 2017. Jaké jsou jejich výhlídky a jaký výsledek jim přát?

Portréty vycházejí ve třetím a druhém týdnu před volbami. Vydáváme je v pořadí, v jakém strany vznikly, od nejstarší ČSSD po nejmladší Okamurovo SPD.

Související

Čtenáři Deníku Referendum nemusí být zvyklí na následující úhel kritického pohledu na Občanskou demokratickou stranu. Anebo naopak mohou i zjistit, že publicista z jiné části názorového spektra může vidět některé věci podobně. Každopádně děkuji za tuto příležitost popsat mýma očima proměny ODS. Rád bych se toho ujal poněkud osobně, protože jsem byl někdy vnímán až příliš jako novinář jí blízký.

Podobně jako se Jakub Patočka hlásí k odkazu disidenta Jaroslava Šabaty, tak se zase já hlásím k myšlenkám liberálně demokratického disidenta Emanuela Mandlera. Pracoval jsem v jeho Demokratické iniciativě a podporoval jsem jako mladý kluk krátce po revoluci přeměnu této iniciativy v Liberálně demokratickou stranu. To určuje i můj pohled na ODS, která pro nás byla od počátku podezřelá tím, že šlo vlastně o „vytunelované“ Občanské fórum s jeho nedobrou ambicí být tu „pro všechny“.

V roce 1992 jsem ovšem byl voličem ODS, protože představovala relevantní prozápadní a transformační politickou sílu a vnímal jsem ji také jako sílu demokratickou, neboť přes veškeré agresivní vystupování vůči levici, ODS akceptovala pluralitní parlamentarismus a svojí vlastní existencí významně přispěla k etablování liberálně-demokratického režimu.

Osobně jsem také silně podporoval rehabilitaci soukromého vlastnictví a důraz na individuální iniciativu v občanském i ekonomickém smyslu slova. Pro mě je začátek devadesátých let prostě stále spojen s velkým pozitivním přínosem jak celé ohromné společenské změny, tak i této konkrétní strany, kterou jsem zdaleka nevnímal jen jako osobní podnik Václava Klause.

Znal jsem v ODS mnoho demokraticky orientovaných lidí s idealistickými sklony. Říkám to schválně už proto, že je mi jasné, jak taková zkušenost působí provokativně pro mnohé dnešní uši.

Už v roce 1993 jsem ale zaznamenal v ODS odstíny, které mi přišly poněkud temnější. Pod rouškou notně fanatické ideologie „neviditelné ruky trhu“ se tu totiž projevovala snaha předávat majetek spíše lidem z komunistické nomenklatury než ze zlikvidovaných vrstev někdejších podnikatelů a živnostníků z let před komunistickou diktaturou. Bez obalu řeknu, že se zde projevil můj „třídní původ“, neboli postoj příslušníka rodiny, kterou komunistický režim těžce poškodil.

Pohled na to, jak z nomenklaturních komunistů a estébáků povstávají noví kapitalisté, a to na základě ideologie „konzervativní“ strany, mě brzy zcela znechutil. K tomu se přidaly řeči Václava Klause o tom, že žádné peníze nejsou špinavé.

Pochopil jsem, že duch ODS, aniž by to velká část jejích členů chtěla, podporuje vekslácký typ kapitalismu, v němž není často místo nejen pro obyčejnou slušnost, ale zejména pro zodpovědné legislativní kroky, jež by včas vytvořily potřebný právní rámec.
Velmi záhy jsem od poradce Václava Klause také slyšel o koncepci divoké privatizace, jíž se říkalo „na pět minut zhasnout“ a pochopil jsem, že oddalování právního rámce a nadřazování divokého kapitalismu bylo vlastně skrytou koncepcí části nové mocenské elity.

V těchto špinavých vodách se zrodili druhohorní ještěři, kteří nám dnes prezentují své podnikatelské schopnosti. Z těchto kalných vod povstal i Andrej Babiš.

V roce 1997 již moc ODS silně korodovala. Tuto korozi dobře ilustruje skandál neexistujících sponzorů stranické pokladny. V této době se také konečně naplno rozvinula kritická žurnalistika, protože atmosféra předchozích devadesátých let byla plná aktivismu podporujícího nejprve Václava Havla a pak Václava Klause. Když Klause začaly podporovat komunističtí novináři typu Martina Komárka, měl jsem pocit, že je s ODS amen.

Jakkoli jsem již nebyl v následujících letech voličem ODS, tak jsem si přál existenci silné demokratické pravicové strany a neměl jsem pochybnost, že v ODS je mnoho lidí, kteří se neblahými stránkami své strany intenzivně trápili. Nutno říci, že tyto neblahé stránky jsme rozhodně nikdo nevnímali jako něco fatálního a demokracii odporujícího, nýbrž jako něco, co je třeba překonávat otevřenou kritikou.

Od mnoha pravicových novinářů jsem se ale také lišil tím, že bych přivítal i existenci levicové protiváhy v podobě moderní a proevropské sociální demokracie. Realita na levici mě ale také zklamávala. Obstarožně působící postkomunisté v ČSSD se svými inklinacemi k normalizační kultuře ve mně vyvolávali hrůzu a navíc jsem viděl, jak se oproti svému halasnému řečnění na obranu nejslabších zaměstnanců stavějí v konkrétních krocích na stranu těch nejsilnějších podnikatelů.

To byl totiž druhý mocný stimul pro vzestup oligarchů typu Andreje Babiše. Když se velké státní podniky staly hračkami v rukou naprosto bezskrupulózních dravců. Unipertol nedala Babišovi na hraní Občanská demokratická strana, nýbrž ČSSD, konkrétně Miloš Zeman. Výsledkem této hry byl ohromně posílený Agrofert.

Není proč zastírat temnou minulost ODS, ale s Petrem Fialou v čele má už s veksláckým kapitalismem společného jen velmi málo. Foto ODS

Nemám pochybnost o vzestupu regionálních kmotrů v době vlády Mirka Topolánka a o rozvoji korupčního prostředí. Nicméně toto korupční prostředí decentralizovaného klientelismu a machinací bylo odrazem toho, co tu provozovali ti nevětší dravci už za vlády ČSSD.

Proto jsem boj proti korupci, který se v médiích sléval dohromady s bojem proti té hrozné ODS považoval za falešné divadlo. A útok policie na Úřad vlády pod vedením Roberta Šlachty považuji bezmála za puč proti legitimní vládě.

Je mi velmi líto, že na tomto útoku proti ODS a TOP 09 se cynicky přiživovala ČSSD. Koneckonců tato militantní hysterie ve fanatickém boji pravice s levicí byla třetím dárkem pro Andreje Babiše. Podle českého úsloví, když se dva perou, třetí se směje.

Výsledkem protikorupčního boje je nyní akutní ohrožení české demokracie vpádem Andreje Babiše do politiky. Babiš se netají tím, že chce zničit tradiční demokratické strany, tedy mimo jiné i ODS a ČSSD. Místo decentralizovaného klientelismu nastoluje centralizovaný systém kontroly všeho. Místo plurality demokratických stran nabízí autoritativní vládu.

Je velmi dobře, že dnešní ODS má už jen velmi málo co společného s veksláckým kapitalismem. Přál bych jí sice více evropanství a některé síly uvnitř ODS považuji za nebezpečné. Jmenovitě jde o Václava Klause juniora. Ale ODS se vzpamatovala a její předseda Petr Fiala má na tom nepochybnou zásluhu.

V pondělí píše Jiří Pehe o STAN. V seriálu portrétů politických stran zatím vyšlo:

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ivo Horák - Praha 3

Redukovaná ODS Pátek, 6.Října 2017, 11:49:59

Jsem poslední, kdo by kdy oceňoval ODS v první pětiletce její existence, nicméně byla to tehdy za vedení Václava Klause strana pro široké vrstvy, která k reálně nepopulárním opatřením přistupovala váhavě. Přes mnoho negativ (škoda mluvit) se jednalo o silnou stranu se srozumitelným programem návratu k soudobému standardnímu kapitalismu.

Dnešní ODS je strana, která se nezbavila dědictví pozdního Klause, stojí a padá se svou značkou, jinak je zaměnitelná s jinými protievropskými straničkami. Je tu vysloveně pro pravičáky, kteří se rozešli s EU i s liberalismem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.