Islám a muslimové na českých knihkupeckých pultech

Vyhrocená ideologičnost ve zdejší debatě, týkající se nejen náboženství, vystřídala jakoukoli věcnost. Tomu odpovídá i nabídka „odborných“ publikací.

Před nedávnem obohatila početnou kolekci knížek o islámu a muslimech v češtině další publikace, Islám: Historicko-kritická studie (autor Jaya Gopal, nakladatelství Naše vojsko, Praha). Jako mnoho dalších titulů, zejména posledních let, i ona odhaluje děsivá fakta o islámu, která údajně měla zůstat navždy skryta. Přiřadila se tak k dlouhé řadě dostupných titulů, jež spojují snahu informovat o islámu s mnohem širšími ambicemi, jako je dnes tolik oblíbený boj proti politické korektnosti a halasně deklarovaný zápas o svobodu slova.

Po dlouhých nudných desetiletích, kdy o tématech více či méně souvisejících s islámem v češtině vycházely převážně knihy z per odborníků, ať již odborné či popularizační, ať již původní či překladové, teď čtenáři, jak nám letmý pohled do knihkupeckých regálů s nálepkou Islám, respektive Náboženství, názorně ukáže, zjevně preferují publikace, kde erudici vystřídal správný postoj k tomuto v současnosti nejskloňovanějšímu náboženství.

385_bgPo dlouhých nudných desetiletích, kdy o tématu psali odborníci, nyní o islámu publikují autoři, kteří se kvalifikují hlavně tím, že k tématu zaujali ten správný postoj. Repro DR

To se odráží i na příslušné autorské skladbě, v jednom regálu tak vedle sebe najdeme držitele Ph.D. v oboru matematiky a fyziky Billa Warnera, advokátku Kláru Samkovou, entomologa Martina Konvičku, bývalého muslimského a dnes protiislámského aktivistu Lukáše Lhoťana, spisovatele Benjamina Kurase nebo redaktora štvavého portálu Eurabia Martina Janečka. Ti všichni – a mnozí další – zdejším čtenářům nabízejí to, co jim islamologové, religionisté, historikové a odborníci dalších relevantních oborů prý nedokáží nebo nechtějí nabídnout (a čtenář se vlastně může ptát, co je horší) – pravdu o islámu. Jak nás emotivní debaty na internetu dennodenně ujistí, o důvodech jejich mlžení, usmiřování zla, relativizování a v tom lepším případě slovíčkařeni mají diskutující zpravidla jasno, buď jsou součástí skrytých plánů na islamizaci, nebo tomu zkrátka nerozumí.

Jistě, nabízí se i další možnosti v podobě skrytých muslimů přestrojených za islamology či nenasytných příjemců dotací, od sluníčkářských neziskovek počínaje a saúdskými petrodolary zdaleka nekonče. Pokud by se jednalo o pouhé dozvuky místního internetového folklóru, mohlo by to být k pousmání, stejně jako řada zdejších kauz s jedním společným jmenovatelem „islám po česku“ (přičemž letošní okurková sezóna a seriál o burkinách na českých koupalištích jsou jen špičkou ledovce). Má-li se však taková osvěta o islámu stát naprostým českým mainstreamem, jakože k tomu má slušně nakročeno (pouhopouhý výčet jinak vzdělaných a kriticky smýšlejících jedinců i institucí, kteří těmto odhalením o islámu dosud „skočili na špek“, by byl překvapivě dlouhý a psychiatr Cyril Höschl nebo historik Vlastimil Vondruška jsou jen momentální příklady), je to zneklidňující.

Zdaleka přitom nejde jen o to, kolik lidí vyhledává kvalitu a kolik hltá brak, to by bylo stejně smysluplné, jako se rozčilovat nad tím, kolika lidem plní večery Ordinace v růžové zahradě a kolik lidí čte Joyce. O medicíně si přece také můžeme z knihkupectví přinést stohy skript a odborných publikací a vedle toho nůše rad různých „zastánců zdraveného rozumu“. Přijde-li však na lámání chleba, všeobecně se očekává, že lékař je ten kompetentní nebo přinejmenším kompetentnější.

V případě islámu ono pomyslné portfolio, „co přece chtějí lidé slyšet“, už dávno zahnalo odborníky (paradoxně diskvalifikovaných svou vlastní odborností) do role okrajového žánru; a mohou být vlastně rádi, když tu a tam o jejich názor projeví zájem veřejnoprávní média (a to jen v dílčích, zpravidla úzce specializovaných, kauzách) a o tom, že by jejich pohled na islám se mohl měřit s oblibou různých islamofobních kreativců mezi podstatnou částí zdejších novinářů a politiků (čest nepočetným výjimkám), ovlivňujícími zdejší veřejné mínění, se jim může opravdu jenom zdát.

Obecně také platí, že množství nesmyslů o islámu, které zde zapustilo pevné kořeny, je tak značné, že jeden další se snadno ztratí. A na to patrně mnoho pisatelů o islámu také spoléhá – a to zdaleka nejen z periodik, které na „muslimskou kartu“ vsadili systematicky (viz např. týdeník Reflex) a kde nad snahou rozlišovat mezi fakty a dojmy v tomto ohledu patrně už dávno zlomili hůl. Jde-li o „muslimskou agendu“, rozdíl mezi bulvárem a mainstreamem se pozvolna smrsknul na minimum, což ale není české specifikum.

Kdokoliv by se náhodou pokusil uvádět nepravdy na pravou míru, je pak automaticky zaškatulkován coby zastánce muslimů, a tudíž spolehlivě diskvalifikován ze hry. I jinak seriózní Česká televize i Český rozhlas si musejí být dobře vědomi, že podstatná část populace chce, jde-li o islám a muslimy, slyšet něco jiného než řeči odborníků, které ostatně nepříliš korespondují s tím, co běžně najdeme na internetu, a tak k tomuto náboženství často raději nechávají promlouvat „známé osobnosti“, které mnohdy jen převádějí do kultivovanějšího jazyka převažující internetové moudrosti. A tak se kruh uzavírá.

V případě islámu se může zdát, jako by ani nešlo rozlišovat mezi fakty a názory a jako by různé výroky v tomto ohledu nebyly verifikovatelné. Ostatně, kdo by o to stál. Lidé se často už ani neptají, zda je to pravda či nepravda, ale zda je to pro nebo proti muslimům. Často taky rozhoduje síla hlasu a množství „liků“; populisté napříč zdejším politickým spektrem už dávno pochopili, že sebevíce nekompetentní „experti na islám“ se nakonec stanou přijatelnými, mají-li dostatečnou výdrž (Jiří Kobza s Klárou Samkovou by mohli vyprávět).

Před časem obdrželi zdejší poslanci a senátoři (podobně jako jejich slovenští kolegové) „informační balíčky“ o islámu, aby – nedej bože – jim nějaká nesprávná knížka o islámu nepopletla hlavu a v době, kdy protiislámskou hysterii vystřídalo většinové poklidné, leč pevné, protiislámské uvědomění, lze důvodně předpokládat, že nejedna hloupost v tomto směru ještě padne na živnou půdu, jako všemožné internetové aktivity bojující proti „multi-kulti“ na českých školách (pod čímž se může schovat opravdu ledacos) nebo kupříkladu iniciativa spolku Éra žen advokátky Samkové za správné informování o islámu v našich knihovnách: http://www.erazen.cz/tagy/o-islamu-do-knihoven, jež navzdory své absurdnosti, jak se zdá, má celkem solidní ohlas mezi uvědomělými knihovníky napříč Českou republikou.

Není pochyb, že vyhrocená ideologičnost zdejší debaty o islámu pozvolna vystřídala jakoukoliv snahu o věcnost (akademické a nečetné další oázy na tom bohužel mnoho nezmění), zkrátka znalosti netřeba, cení se především správný postoj (o „islamologické agendě“ prezidenta Zemana škoda psát, tu nezřídka oceňují i ti, kteří mu jinak nemohou přijít na jméno), ovšem různé skoky ode zdi ke zdi se zdaleka netýkají jen islámu; stačí jen připomenout zdejší většinové postoje k izraelsko-palestinskému konfliktu, kde o co menší informovanost, o to ráznější vystoupení, politiky nevyjímaje.

Zkrátka Jaya Gopal se svým monumentálním odhalením o islámu přišel na český knižní trh opravdu v ten pravý čas. Možná snadno zapadne v množství obdobných odhalení, možná se ukáže, že zdejší „hlad po pravdě o islámu“ je dosud nenasycený, ale ať tak či onak, už teď má v pestré škále zdejší protiislámské literární produkce jedno nezpochybnitelné a kuriózní prvenství – je to nejobsáhlejší protiislámský svazek, který dosud v češtině vyšel.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.