Chtějí, aby po Vítu Janečkovi neštěkl pes

Jan Šícha

Případ akademické likvidace docenta Janečka je příležitostí postavit se proti pistolnické mentalitě, která asi má být lékem na naši nedostatečnou demokracii.

S docentem Vítem Janečkem se vídáme velmi málo, přestože navzájem sledujeme, co ten druhý dělá. On dělá leccos lépe, co do tvaru a hloubky, a tak se cítím osloven jeho vyhazovem z FAMU. Jeho příběh je sondou do stavu naší svobody.

Před časem jsem narazil na bajku o housence a vosách. Housenka se doplazila pod vosí hnízdo a lála vosám, že jsou proradné, bodavé, žravé z cizího, a tak podobně, však víte, co obnáší vosí existence. Vosy zareagovaly po svém.

Housenka umírající na četná bodnutí se z posledních sil obrátila na roháče, který šel kolem. Roháč, namísto toho, aby ji nechal alespoň iluzi, že umírá za dobrou věc, vnesl do příběhu sebe. Než vypustila duši, statečná housenka, která se pro samou spravedlnost nestihla stát motýlem, musela si vyslechnout, že vosy může poučovat roháč, protože má brnění, kterým vosí žihadlo nepronikne. Housenka si poučování vos má nechat od cesty, chce-li přežít.

Vosy může poučovat roháč, protože má brnění. Repro DR

Předpokládám, že když pan docent Janeček psal své články o FAMU do odborného časopisu, které byly oficiálním důvodem jeho pracovní likvidace, zabýval se akademickou diskusí. Ne představou, zda je zrovna za housenku či za roháče. Myslel si, že akademická diskuse je chráněným územím, kde se argumentuje, ne vyhazuje z práce. Následně zjistil, že je housenka. I jeho případ mne vede k tezi, že je třeba nově pojmenovat konstelaci, ve které žijeme.

Ostrovy zakořeněných

Docent Janeček předpokládá, že žijeme a spoluvytváříme svět v pohybu. K takovému světu je třeba vést diskusi a pořád korigovat kurs. Jak ale vyložit fakt, že ho systém likviduje, přestože má jasné zásluhy tvůrčí i institucionální?

Nabízí se jednoduchá teze. Svět v pohybu se nechce. Janeček sám nabízí metaforu školy jako pracovního tábora pro manažery. Pracovní tábor nemusí být jen gulag. Může to být celý stát, který dodává náhradní díly továrnám, jež nevlastní, do výrobků, jež nevymyslel.

Co když většina žákyň a žáků umělecké školy stejně půjde dělat něco jiného nebo přinejlepším točit reklamy? Pak by se studium muselo vnímat jako privilegovaný čas, kdy se lidé setkávají s něčím, co je pozitivně ovlivní po lidské stránce. A přesně na toto jsme patrně rezignovali. Nejprve v rovině politické.

Po celé týdny se mi vrací motiv zbraní od ministra Chovance. V příběhu docenta Janečka dává myšlenka plošné domobrany větší smysl. Naše společnost vytváří ostrovy zakořeněných. Jsou to ozbrojení lidé, kteří kontrolují své teritorium. Ozbrojení nemusí být hned kvérem, stačí jasný vliv. Stačí moc likvidovat existenci druhých.

Nevím, jaké má FAMU stavební zakázky, nevím, zda někomu vadí, že je na tak viditelné adrese, že může vyvěšovat s mocí předem nedomluvené transparenty a vlajky. Jen za léta svobody vím, že velmi často v institucích v naší zemi jde úplně o něco jiného, než by člověk čekal z jejich názvu, statutu či tradice.

Ve světě kulturním zažil jsem zblízka Collegium Bohemicum, kde ředitelku vláčeli až uvláčeli, a dodnes jí dluží stopadesát tisíc, které půjčila, aby instituce přešla do dalšího roku bez dluhů.

Zažívám často lidi mimo velká města, vlastně v celých Čechách i na Moravě. Často se smějí právu. „Tak mě žalujte, přijde vás to jen zbytečně draho,“ zní standardní věta, když sami vědí, že jednali proti pravidlům.  

V současné České republice nejvíc platí ti, kdo kontrolují svoje území. Akademické svobody se buď stanou něčím, co si lidé aktivně brání, anebo prostě nebudou. Docent Janeček psal o akademické demokracii.

Svého času, jako revoluční student, jsem byl proti ní. Nechtěl jsem, aby ze studentů vznikali funkcionáři, klony mezi učitelem a studentem (stutel, učident). Navrhoval jsem, aby studentské zastoupení zůstalo prázdné a volilo se jen v případě, že ve škole o něco většího půjde.

Byl to jeden z mých velkých omylů. Studenti se mají mít možnost naučit řemeslo vyjednávání. A to i situaci, kdy se voleb do akademického senátu účastní málo lidí, protože takzvaně o nic nejde.

Teď ale o něco jde. Chtějí, aby po docentu Janečkovi neštěkl pes. A čas pracuje pro ně. Za chvíli se začnou šířit pomluvy, že měl nějaká manažerská selhání, jak se tomu dnes říká, když se chce hodit špína, a není na ni materiál. Někdy takové žvásty šíří i docela milí lidé, co se jen nevymanili z normalizační mentality.

Zkrátka FAMU má na jednom Janečkovi výbornou příležitost postavit se proti celkové mentalitě pistolníků, kteří si kontrolují své ostrovy zakořeněných. Když ji, kolegyně a kolegové v českých kulturních snahách nevyžijete, ujišťuji vás s klidem čerstvého padesátníka, že příští střet vás přijde dráž. A vezměte jed na to, že se ho dočkáte. Když vosy zdivočí, začnou bodat i do housenek, které v podstatě mlčí.