Proč je slovo „sociální“ tak nepopulární?

Ondřej Vaculík

Ve městech vznikají klubovny i aquaparky, ale do stavby sociálních bytů se nikomu nechce. Jako bychom vnímali chudé jedince jako občany druhé kategorie. Ondřej Vaculík shrnuje, proč jsou obavy ze sociálního bydlení povětšinou zbytečné.

Kdybychom neužívali termínu „sociální bydlení“, ale toliko „bydlení v obecních bytech“, možná by už bylo po problému. A stačilo by, kdyby stát na vznik takových bytů poskytl nějakou dotaci, jako poskytuje dotace i na jiné stavby, jako jsou například hřiště nebo retenční nádrže, jejíž podmínkou by bylo, že obec smí bytů využívat v režimu sociálního bydlení. A kdo ví, jestli by na to musel být nějaký zákon, jako asi není zákon ani na podporu zimních stadionů atp.

Napadá mě, že pro obec, rozumějme pro město, by mohlo dokonce být výhodné takové byty stavět. Vždyť obecně to výhodné je, víme, že bohatší lidé i různé společnosti vkládají své peníze do výstavby bytového fondu, byty se stavějí jako výhodná investice, často aniž by v nich někdo bydlel, prostě pro budoucnost.

Ani obce, tedy města díky výnosům z daní dneska nejsou nijak chudá, takže si mohou dovolit budovat i takové vymoženosti, jako je například klubovna pro tenisty, stavba za pět milionů. Nekritizuji to, pouze dokládám, že si leckde mohou dovolit docela velkoryse podporovat i skupinové, menšinové zájmy.

Tak v mnohých obcích, čímž myslím města, v posledních letech vzniklo téměř vše: od akvaparku a krytého bazénu, přes různá sportoviště znamenitých umělých povrchů a přes sportovní halu, po obnovu společenských domů, kulturních památek a zřízení různých středisek volného času pro děti a mládež.

Na ubytovně domov nevznikne

×
Diskuse
JP
August 1, 2017 v 14.00
V Německu je takový model sociálního bydlení, že stát respektive obec přispívá s o u k r o m é m u investorovi na výstavbu nových domů; za to je tento povinen po určitou dobu v nich zachovávat snížené, tedy sociální nájemné.

Je to tedy kombinovaný model: potřebným je umožněno získat dostupné bydlení, ale zároveň byt má soukromého majitele, který se už ve vlastním zájmu postará, aby mu ho nikdo "nevybydlel".

A ani po doběhnutí oné doby vázaného nájemného není možno ho zvýšit skokem podle libosti; tomu zase brání příslušné limity o maximální možné míře zvyšování nájemného.

Ani tento model není samozřejmě bez problémů (například ten soukromý majitel si může vybírat z několika zájemců, což by jmenovitě v českých poměrech opět mohlo vést k reálné diskriminace určitých částí populace); nicméně je to všeho všudy model funkční.