„Nechtěli jsme být politickou stranou v tradičním slova smyslu. Ale pokud je to cesta, jak proniknout do institucí a proměnit je zevnitř, chtěli jsme ji vyzkoušet," Foto Twitter Barcelona en ComúKritizuje přitom špatně nastavenou státní politiku i neoliberální systém. Právě ve větších městech vidí Barcelona en Comú nejsilnější potenciál k zahájení principiálního obratu. Počátkem června zorganizovali její členové v Barceloně setkání zástupců „aktivistických radnic“, které neslo název Fearless Cities. O proměně aktivistů v politiky a jejich pojetí participativní demokracie jsme se bavili se dvěma členy Barcelona en Comú – Amarantou Herrerovou a Xavierem Ferrerem.
Od obsazování náměstí jste přešli k obsazování institucí. Nyní je Barcelona en Comú součástí koalice v městském zastupitelstvu. Kdy a proč jste se rozhodli pro tento přerod?
Xavier: Hnutí 15-M v roce 2011 nabouralo tehdejší politické zvyklosti. Španělsko se ocitlo nejen v ekonomické a sociální krizi, ale i v krizi institucionální. V lidech tehdy silně narostla nedůvěra v zavedené politické struktury a instituce. Tehdy jsme se podíleli na budování sociálního hnutí a zkoušeli jsme různé metody, jak zaběhnutými strukturami otřást.
Po čase jsme si ale uvědomili, že navzdory podpoře mnoha lidí narážíme stále na stejné meze – z našich pozic nebylo možné cokoliv měnit. Všichni politici nám říkali, že pokud chceme dosáhnout změny struktur, máme založit politickou stranu, kandidovat, vyhrát volby. Oni nám vlastně vnukli nápad, a tak jsme se rozhodli ho uskutečnit.
Samozřejmě, že když jsme poprvé slyšeli, že si máme založit stranu, nepovažovali jsme to za cestu, kterou se chceme vydat nebo která je podle nás nejsprávnější. Ale po čase jsme si uvědomili, že institucionální krize ovlivňuje i nás, sociální hnutí.
Museli jsme znovu přemýšlet o své roli a strategii a řekli jsme si, že možná přišla chvíle, kdy se máme postavit jednou nohou dovnitř institucí a druhou nohou zůstát vně; a z této pozice je atakovat. Nechtěli jsme být politickou stranou v tradičním slova smyslu. Ale pokud je to cesta, jak proniknout do institucí a proměnit je zevnitř, chtěli jsme ji vyzkoušet, aniž bychom při tom slevovali ze svých zásad.
Amaranta: Ano, chtěli jsme převzít politické instituce, v nichž se v průběhu času usadilo mnoho špatného. Promýšleli jsme od znova, jaký byl původně jejich účel a k čemu bychom chtěli, aby sloužily dnes. Proměna institucí je pro nás jedním z typů změny, o něž usiluje sociální hnutí: nepopírá ji, nýbrž doplňuje. Svým způsobem se navzájem potřebují. Institucionální proměnou se nedá změnit všechno, lidé musí vytvářet soustavně tlak, musí být připraveni vyjít do ulic a požadovat radikálnější verzi institucí.
Jak se vám v tom daří? Přece jenom, mezi sociálním hnutím a hierarchizovanou institucionální strukturou je značný rozdíl...
Xavier: Popravdě je to pro nás natolik nová zkušenost, že sami nevíme, jak to dopadne. Mým snem je vytvořit nové instituce, ale je to pro mě zcela nový úkol. Neustále se tážu, jak v době internetu nastavit zapojování veřejnosti, jak má demokracie fungovat v čase ekologické krize a podobně.
Situace je dnes jiná než před čtyřiceti lety. Lidé, kteří jsou dnes nejvíce zasaženi ekonomickou krizí, umí na rozdíl od minulosti porozumět jejím příčinám, což vytváří zcela odlišný rámec pro jejich roli v přetváření institucí. Už se například nemusíme do takové míry opírat o auru jednoho lídra, kterého je nutné následovat.
Amaranta: Neznáme jednoznačnou cestu, proměna institucí je pro nás experimentem. Narazili jsme například na problém tempa rozhodování, to je v institucích a v sociálních hnutích zcela odlišné – v institucích se rozhoduje rychle, často se musí rozhodovat v presu, zatímco my si necháváme čas na rozhodování, chceme být co nejvíce inkluzivní. Zde například nastávají potíže.
Xavier: Ano, nemáme žádný univerzální klíč, ideologii, jakou měli třeba komunisté nebo anarchosyndikalisté. Máme nějaké cesty, jimiž chceme jít – cestou feminismu, radikální demokracie, vymezování se vůči institucím.
Nevíme, jakou strategii pro otevření institucí mají volit třeba obyvatelé Grenoblu (i zde město vede aktivistická platforma – pozn. red.), oni sami si o tom musí rozhodnout, ne korporace, ne mocní, ne staré instituce, které pracují izolovaně od komunit; a ani my tady v Barceloně. Hodně čerpáme z různorodosti, kterou vidíme i zde na setkání aktivistů z radnic.
„Lidé dnes více věří tomu, že se mohou zapojovat do rozhodování o podobě města, a to tu před dvěma lety nebylo." Foto FB Barcelona en ComúAno, hodně se zde zdůrazňovalo, že cílem setkání není nastavit ideologický diskurz, ale spíše tvořit síť a poznávat různé přístupy měst usilujících o radikální participativní demokracii zdola. To zastáváte i vy. Je ale správné nemít jasnou vizi a spoléhat se ve všem čistě na proces rozhodování? Nestáváte se tak snadným terčem pro ty, kteří říkají, že nevíte, co děláte a k čemu spějete?
Amaranta: Popsala bych nás jako občanskou stranu, která se silně odvolává na lidská práva, na boj za záchranu planety, na feminismus. To jsou věci, které nás spojují, není to ale naše přesná definice. Některé aspekty se u nás neustále vyvíjejí. Například lidé, kteří se věnují feministickým tématům, se postupně snaží formovat naši rétoriku a způsob, jakým mluvíme o genderu, takže nyní usilujeme o zavedení jakéhosi trans-jazyka, abychom byli ještě inkluzivnější.
Mnoho lidí z naší strany tomu nejdříve nerozumělo, považovali to za komplikaci, a musela se jim vysvětlovat jeho důležitost. Lidé zabývající se různými tématy ovlivňují většinu, a tím se vyvíjí celek.
Jistěže býváme jinými stranami ostře kritizováni, protože nezastáváme jednoznačnou pozici, ale myslím si, že to dokážeme dobře usměrňovat. Máme vizi i konkrétní program, na kterém se podílelo mnoho odborníků.
Xavier: Jo. Víceméně. Obecně už neplatí, že víme předem, co je nejlepší a jaká je odpověď na dané otázky. Na to se snažíme upozorňovat i veřejnost. Doufám, že si to lidé v budoucnu uvědomí, život je proměnlivý a flexibilní a odpovědi, které se snažíme nalézt nyní, nebudou platit za čtyřicet let nebo na jiných místech.
Pořád budeme žít v pnutí, v pohybu, to je princip demokracie. Pokud chcete být skutečně demokratičtí, musíte přijmout nové změny, které se objeví a promění vaši perspektivu. Dnes se to jeví jako slabina, protože na nás ostatní útočí kvůli tomu, že údajně nevíme, co děláme. Ale myslím si, že náš přístup jednou bude akceptován, protože demokracie pro mě znamená právě společné rozhodování o tom, co budeme dělat.
Proměnilo se nějak barcelonské aktivistické prostředí poté, co jste vstoupili do politiky?
Amaranta: Sociální hnutí v Barceloně je komplexní, skládá se z širokého vějíře skupin, které mají různé zaměření, od sousedských plén přes ekologická témata, až po migraci. Řekla bych, že energie všech skupin po našem vstupu na radnici trochu ochabla, ale nyní opět sílí. Například hnutí proti gentrifikaci, komercionalizaci tradičních čtvrtí, je teď na vzestupu.
Ale Barcelona en Comú nevznikla jenom ze sociálního hnutí, nelze si ji takhle romantizovat. Je to směska, koalice různých aktérů od členů a členek hnutí, přes jednotlivce, kteří se předtím do žádných aktivit nezapojovali, až po lidi ze starších politických stran, kteří se k nám přidali.
Xavier: Sociální hnutí v Barceloně zareagovalo na naše zvolení třemi způsoby. Někteří si řekli „Dobře na radnici jsou „mí“ lidé, tak máme prázdniny,“ samozřejmě, že to je nejhorší případ. Jiní nás kvůli tomu, že jsme kývli na to stát se součástí institucí, považují za zrádce a pokračují v totožných strategiích, jako předtím. Podle mě jim ale nedochází, v jakém historickém bodu se nyní hnutí nachází. A ta poslední skupina přemýšlí, jaká strategie je tou nejlepší, aby si hnutí udrželo svůj vliv, ba ještě posilovalo. Nepodporují nás tolik na radnici, ale spíše sdílí myšlenku proměny stávajícího globálního systému. Nejúčinnější strategií je nyní kombinovat podle mě sílu lidí na radnici se sílou těch, kteří zůstali mimo ni, abychom mohli společně atakovat špatně fungující státní systém.
Musím se dotknout i tématu feminismu, který je jedním ze základních pilířů vaší strany. Bohužel se toto téma v české politice, ať už na státní nebo lokální úrovni, otevírá jen pomalu a bolestivě. Jaké jsou pro vás největší výhody vyvážené účasti mužů a žen v lokální politice, co feminismus přináší do městského plánování a obecně do zlepšování kvality života ve městě?
Xavier: Naše vize feminizace politiky má minimálně tři roviny. Za prvé, každá rozhodovací skupina by měla být sestavena z minimálně padesátiprocentního podílu žen. Za druhé, genderově vyvážená politika znamená rovný přístup a odstranění bariér pro ženy, což lze zajistit úpravou zákonů nebo vnitřních pravidel institucí. A za třetí, proměnit cesty, jakými se rozhodujeme a jakými se k sobě chováme. Posunout se od agresivní a tvrdé komunikace, od touhy vyhrát diskusi, k dialogu. Toto rozbourání hierarchie, posun k dialogu a snaha o tolerantní komunikaci znamenají, že pro lidi je jednodušší být součástí Barcelony en Comú a sdílet své i naše obavy nebo slabiny. A to je myslím velmi důležité.
Amaranta: Pro mě znamená feminismus v politice především důraz na péči a spravedlnost. Péči vnímám jako sociální požadavek, který je prostředkem k jinému společenskému uspořádání. Péče nejenom ve vztahu k člověku, jako podpora sociálního života, která byla historicky kladena na ženská ramena, ale i ve vztahu k životnímu prostředí a ostatním živým tvorům. Politika péče je hodnota, pilíř, který slouží k organizování sociálního života.
Xavier: Je pro nás hrozně náročné, pokud mám být upřímný.
Pro vás muže, nebo pro vás jako kolektiv?
Xavier: Oboje... Určitě i já někdy trpím, ale těch jedenáct lidí, kteří sedí v zastupitelstvu, rozhodně není šťastných.
Kvůli délce vašeho rozhodování?
Amaranta: Kvůli tomu, že vidí matematiku politického světa a jeho odvrácenou stranu – spojenectví, která se odehrávají za jejich zády, v nichž nejde o principy a lepší společnost, ale o větší počet hlasů, větší prospěch.
To byla vlastně i moje další otázka – jak se vám daří vyvažovat mezi složitými politickými kompromisy na radnici a velmi otevřenou a demokratickou rozhodovací strukturou ve vaší straně?
Xavier: Jde to ztuha...
Jakého jste zatím na radnici dosáhli nejvýraznějšího úspěchu?
Xavi: Pro mě nejdůležitější úspěch nespočívá v konkrétním politickém rozhodnutí nebo přijatém zákonu, ale v tvorbě nového rámce pro tvorbu rozhodnutí. Lidé dnes více věří tomu, že se mohou zapojovat do rozhodování o podobě města. To tu před dvěma lety nebylo.
Amaranta: A to, co se dnes odehrává v Barceloně, inspiruje i jiné lidi, kteří se začínají zajímat o to, jak by mohli začít něco podobného ve svém místě.
Xavier: Pro nás je důležité myslet na vzdálenou budoucnost, nepřemýšlet jenom v horizontu jednoho volebního období. Pokud se nic zásadního nestane, volby pravděpodobně vyhrajeme i za dva roky. Ale potřebujeme globální hnutí, potřebujeme měnit také španělské zákony a nadnárodní struktury.
Potřebujeme, aby lidí s podobnou vizí ve světě přibývalo; to byl ostatně důvod k organizování setkání Fearless Cities. A taky potřebujeme, aby se zapojilo víc lidí tady v Barceloně. Ne primárně těch, kteří se přidají do Barcelona en Comú jako do strany, ale těch, kteří se budou podílet na proměně institucí, lidi, kteří věří, že změna je možná.
BARBORA BAKOŠOVÁ
