↗

„Nechtěli jsme být politickou stranou v tradičním slova smyslu. Ale pokud je to cesta, jak proniknout do institucí a proměnit je zevnitř, chtěli jsme ji vyzkoušet,

Kritizuje přitom špatně nastavenou státní politiku i neoliberální systém. Právě ve větších městech vidí Barcelona en Comú nejsilnější potenciál k zahájení principiálního obratu. Počátkem června zorganizovali její členové v Barceloně setkání zástupců „aktivistických radnic“, které neslo název Fearless Cities. O proměně aktivistů v politiky a jejich pojetí participativní demokracie jsme se bavili se dvěma členy Barcelona en Comú — Amarantou Herrerovou a Xavierem Ferrerem.

Od obsazování náměstí jste přešli k obsazování institucí. Nyní je Barcelona en Comú součástí koalice v městském zastupitelstvu. Kdy a proč jste se rozhodli pro tento přerod?

Xavier: Hnutí 15-M v roce 2011 nabouralo tehdejší politické zvyklosti. Španělsko se ocitlo nejen v ekonomické a sociální krizi, ale i v krizi institucionální. V lidech tehdy silně narostla nedůvěra v zavedené politické struktury a instituce. Tehdy jsme se podíleli na budování sociálního hnutí a zkoušeli jsme různé metody, jak zaběhnutými strukturami otřást.

Po čase jsme si ale uvědomili, že navzdory podpoře mnoha lidí narážíme stále na stejné meze — z našich pozic nebylo možné cokoliv měnit. Všichni politici nám říkali, že pokud chceme dosáhnout změny struktur, máme založit politickou stranu, kandidovat, vyhrát volby. Oni nám vlastně vnukli nápad, a tak jsme se rozhodli ho uskutečnit.

Samozřejmě, že když jsme poprvé slyšeli, že si máme založit stranu, nepovažovali jsme to za cestu, kterou se chceme vydat nebo která je podle nás nejsprávnější. Ale po čase jsme si uvědomili, že institucionální krize ovlivňuje i nás, sociální hnutí.

Museli jsme znovu přemýšlet o své roli a strategii a řekli jsme si, že možná přišla chvíle, kdy se máme postavit jednou nohou dovnitř institucí a druhou nohou zůstát vně; a z této pozice je atakovat. Nechtěli jsme být politickou stranou v tradičním slova smyslu. Ale pokud je to cesta, jak proniknout do institucí a proměnit je zevnitř, chtěli jsme ji vyzkoušet, aniž bychom při tom slevovali ze svých zásad.

Amaranta: Ano, chtěli jsme převzít politické instituce, v nichž se v průběhu času usadilo mnoho špatného. Promýšleli jsme od znova, jaký byl původně jejich účel a k čemu bychom chtěli, aby sloužily dnes. Proměna institucí je pro nás jedním z typů změny, o něž usiluje sociální hnutí: nepopírá ji, nýbrž doplňuje. Svým způsobem se navzájem potřebují. Institucionální proměnou se nedá změnit všechno, lidé musí vytvářet soustavně tlak, musí být připraveni vyjít do ulic a požadovat radikálnější verzi institucí.

Jak se vám v tom daří? Přece jenom, mezi sociálním hnutím a hierarchizovanou institucionální strukturou je značný rozdíl...

Xavier: Popravdě je to pro nás natolik nová zkušenost, že sami nevíme, jak to dopadne. Mým snem je vytvořit nové instituce, ale je to pro mě zcela nový úkol. Neustále se tážu, jak v době internetu nastavit zapojování veřejnosti, jak má demokracie fungovat v čase ekologické krize a podobně.

Situace je dnes jiná než před čtyřiceti lety. Lidé, kteří jsou dnes nejvíce zasaženi ekonomickou krizí, umí na rozdíl od minulosti porozumět jejím příčinám, což vytváří zcela odlišný rámec pro jejich roli v přetváření institucí. Už se například nemusíme do takové míry opírat o auru jednoho lídra, kterého je nutné následovat.

Amaranta: Neznáme jednoznačnou cestu, proměna institucí je pro nás experimentem. Narazili jsme například na problém tempa rozhodování, to je v institucích a v sociálních hnutích zcela odlišné — v institucích se rozhoduje rychle, často se musí rozhodovat v presu, zatímco my si necháváme čas na rozhodování, chceme být co nejvíce inkluzivní. Zde například nastávají potíže.