Vlna násilí v politice

Demokracie je především diskuze. Nicméně autoritářské chování států a mocenských elit mnohdy vede k legitimnímu odporu, který požaduje demokracii nejen na papíře. O vztahu násilí a demokracii píše Ivan Štampach.

Zdálo by se, že demokratické politické poměry nahrazují násilný konflikt ekonomických a politických zájmů ústavní procedurou, která má podobu diskuse. To připomíná výrok připisovaný T. G. Masarykovi: Demokracie, toť diskuse. Reálné, hmatatelné zájmy se mohou formulovat jako politické programy. Jejich zastánci mohou používat pro obhajobu svého a odmítnutí konkurenčního programu věcné argumenty. Role soudce pak zůstává voličstvu. Těžko říct, zda vybere z obecného a dlouhodobého hlediska nejlepší řešení, avšak jistě vybere program, který se v danou chvíli jeví jako nejpříznivější.

Demokracie však bohužel neodstraňuje z veřejného prostoru násilí. Nepochybně je ve státech, které se k ní hlásí, plno lidí, kteří se na tvorbě zákonů nepodílejí, ač by mohli. Zákony jsou jim lhostejné. Nerespektují ochranu života a zdraví v zákonech obsaženou. Jsou ochotní znásilňovat, loupit, ba i vraždit. A demokracie se proti takovému jednání nebrání diskusí s pachateli. Selže-li výchova a osvěta, nastupují policie, státní zastupitelství, soudy a vězení.

Demokratické státy mívají armádu. Stává se jim, že někdo ohrožuje jejich území, případně jiný oprávněný zájem, třeba vážně komplikuje jejich ekonomické přežití například tím, že blokuje dodávky energie nebo strategických surovin. Tam pak právem nastupuje hrozba násilné obrany nebo skutečná vojenská operace. O demokratických státech se má za to, že nejsou militaristické, že sahají k násilí jen při oprávněné obraně a že armáda je tam kontrolována civilním sektorem.

Ušlechtilá demokratická teorie se ale stále méně uplatňuje v praxi. Občané se nepodílejí na tvorbě zákonů. Zákonodárci, to už pro mnohé nejsme my, my zastupovaní některými z nás, které jsme si vybrali. Jsou to „oni“ a stojí proti „my“, což má být takřečený obyčejný člověk. Ekonomicko-sociální poměry opravdu nemalé části obyvatelstva zabraňují být aktivními činiteli státu.

I přes demokratické struktury a garantované demokratické procedury se cítí být a reálně jsou ovládáni a mají potřebu bránit své právo na život, svou svobodu, mimo jiné své právo aktivně se podílet na tvorbě materiálních a duchovních hodnot.

Občanská, sociální, ekonomická
Vývoj v Polsku a Maďarsku, ke kterému v rámci visegrádského partnerství lhostejně přihlíží česká vláda, směřuje k omezení občanských svobod a lidských práv. V neděli se objevila zpráva, že v Maďarsku, zatím bez reakce státních orgánů, se ustavilo otevřeně fašistické (či nacistické) politické uskupení napravo od Fideszu, ba i Jobbiku. Na ustavujícím shromáždění jeho vůdce otevřeně vyhlásil válku liberalismu a distribuovaly se tam Hitlerovy texty. Kde je hranice účinné obrany demokracie v Maďarsku? Nakolik se dá ještě situace tam a jinde v Evropě a ve světě vyřešit demokratickou rozpravou politických sil?

Demokratický ústavní pořádek dokonce násilnou obranu práv a svobod občanů připouští. Česká Listina základních práv a svobod v čl. 23 deklaruje toto:
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Státy, které se prohlašují za demokratické, které o sobě tvrdí, že tvoří svobodný svět, stále častěji prosazují své zájmy, obvykle obchodní zájmy svých firem, násilně. Někdy se těžko odliší jejich politika od politiky režimů totalitních, diktátorských či autoritativních.

V Hamburku jednali vůdcové skupiny G20. Demokraticky zvolení reprezentanti evropských demokratických a sociálních států zasedají vedle diktátorů Vladimíra Putina a Si Ťin-pchinga, vedle Erdoǧana a vedle zástupců krvavého antihumánního saúdsko-arabského absolutistického režimu, který nelidsky trestá pouhou diskusi o možnosti nastolit lidská práva. Všichni tam sledují společné zájmy.

Kéž by se podařilo realizovat demokracii nejen na papíře, ale i v životě, nejen občanskou, ale i sociální a ekonomickou, umírněnými politickými prostředky. Repro DR

Lze vůči této koncentrované vnitrostátní a mezinárodní moci obstát metodou demokratické diskuse? Stačí ve volební rozepři získávat stoupence jiného, humánnějšího, skutečně pluralitního a otevřeného systému? Je možné vůči společné diktatuře těchto ekonomických gigantů prosadit humánní myšlenky a programové body?

Násilí v politice si zaslouží odmítnutí, ať jsou jeho aktéry politici a generálové nebo radikální politické skupiny či jednotlivci. Reakce násilných aktérů na zasedání v Hamburku, na proradnou kolaboraci demokratických politiků s odpornými nehumánními režimy se míjí účelem, když ohrožuje zdraví a život spoluobčanů a ničí jejich majetek. Dokonce naopak dodává politikům zdání legitimity tváří v tvář chaotickému pouličnímu násilí.

Ve prospěch německých státních úřadů mluví i to, že mnohem větší počet zraněných je na straně policie než na straně protestujících občanů a násilníků. Stačí si to srovnat s často nezákonnými zásahy české policie při protestech u příležitosti pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze roce 2000.

Daleko razantnější odpor než organizátoři a vykonavatelé kraválu na hamburských ulicích si však zaslouží zmínění politici a generálové. Vztek občanů na věrolomnost politiků je pochopitelný, i když se bohužel projevuje destruktivně a je politicky zneužitelný.

Nabízí se odsoudit pouliční násilí. Je však nutno si připomenout, že například současné evropské demokratické pořádky nejen legálně užívají násilí, ale byly nastoleny násilnými revolucemi a dnes si je s úctou připomínáme. Platí to o Americká revoluci (1775 až 1783), která měla podobu války a skončila nezávislostí dřívějších kolonií na Velké Británii a ustavením demokratického řádu.

A stejně to platí o Velké francouzské revoluci, jejíž zahájení násilným dobytím Bastily si budeme tento týden připomínat. 14. červenec sice v českém státním kalendáři není významným dnem, ale ve Francii je hlavním státním svátkem a v dalších spřízněných zemích se připomíná a oslavuje.

Kéž by se podařilo realizovat demokracii nejen na papíře, ale i v životě, nejen občanskou, ale i sociální a ekonomickou, umírněnými politickými prostředky. Zůstává však otevřené, jaké autoritářské a násilné projevy států oficiálně demokratických povedou k legitimnímu odporu, když nebude možno umírněnými a legálními prostředky prosadit ústavní principy včetně sociálních práv. Přál bych si, aby razantní vystoupení veřejnosti nebylo nutné.

A co si myslíte vy? Diskuse (15 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 10.Července 2017, 12:07:9

Revoluce, jako ta francouzská, byly pochopitelné. Nebyly násilím, které by se zjevilo z ničeho nic v jinak idylické době. Byly odpovědí na násilí předchozí vládnoucí třídy - ať otevřené nebo skryté. Ale přinesly nějakou podstatnou změnu, která by nebyla jen jiným způsobem vykořisťování? Může se z destrukce a násilí zrodit něco dobrého?
Nezmění nakonec svět spíš nějaká pozitivní energie? Například energie svobodné práce?
Ony nakonec i ty protesty by šly dělat pokojně, nenásilnou metodou, a ne naprosto bezhlavě.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 10.Července 2017, 18:38:39

Významný (pro mne osobně mimořádně insprativní) ruský filosof Nikolaj Berďajev využil r. 1922 nabídky revolučního režimu a odplul z Ruska do exilu. Usídlil se definitivně v Paříži, kde zemřel r. 1948. Tento křesťanský, personalistický filosof se nepřipojil k vulgárnímu antikomunistickému tažení ruské emigrace. Analyzoval ve svých spisech komunismus, byl k němu kritický, ale ne absolutně odmítavý. Násilí raného komunistického režimu podle něj bylo přímo úměrné morálnímu, kulturnímu, duchovnímu a politickému rozkladu carské společnosti, bylo jejím reálným obrazem.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Souhlasím, ale ... Úterý, 11.Července 2017, 07:26:7

Já s panem Štampachem souhlasím, byť s jednou podstatnou výjimkou.

A sice, že zlo, které se v demokracii vyskytuje a je pokládáno za cosi, co do demokracie nepatří - dle mého názoru - do demokracie patří. Také ono je do značné míry jejím plodem. Není něčím cizím, co odkudsi náhodně spadlo.

Myslím, že se míjíme s pravdou, když demokracii pokládáme za ideál a stavíme ji na roveň obecného dobra. Potom vše, co se nám v demokracii jeví jako nedobré, považujeme za nedemokratické. Já se domnívám, že demokracie ideálem není.

Zkrátka a dobře, demokracie je demokratická úplně stejně, jako byl komunismus komunistický atd.

Váš Jiří Vyleťal

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 11.Července 2017, 08:21:10

M.Gándí a M.L.King ukázali účinnost aktivního nenásilného odporu. Asi dnes nejsou tak charismatičtí vůdci.

Ivo Horák - Praha 3

Úterý, 11.Července 2017, 09:37:45

Pan Pospíšil vyjádřil jeden kus pravdy, druhým je, že scházejí ti, kteří by charismatické nenásilné vůdce oddaně, nezištně, rozumně, mírumilovně a vytrvale následovali. A ještě dalším je, že establishment se poučil a (kupodivu) mu neuškodila, ba spíše naopak, komunikační revoluce.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 11.Července 2017, 09:38:37

Pan Štampach píše, že ani demokracie neodstraní z veřejného prostoru násilí. Je to asi pravda, protože násilí nelze jen tak snadno odstranit. Může se leda přesunout z veřejného prostoru do soukromí a stát se tak neviditelným. A tak to i často bývá, když navenek panuje pořádek.
Řešení určitě není snadné. Doufejme, že lidé se násilných sklonů časem zbaví.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 11.Července 2017, 10:45:19

Pane Vyleťale, prakticky přesně to samé hodnocení systému politické demokracie jsem právě podal pod textem J. Dolejše "Hus v proudu pravd". Včetně toho přirovnání se socialismem respektive komunismem.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Souhlas s panem Poláčkem Úterý, 11.Července 2017, 13:15:31

Ale ano, pane Poláčku, mysleli jsme to oba stejně. Mně se například nelíbí, když někteří lidé ještě dnes obhajují komunismus tím, že tvrdí, že všechny ty „úchylky“ , to vraždění lidí po milionech v gulazích, ty uranové doly pro politické vězně, to týrání lidí při výsleších, ty monster-procesy, ty rozsudky smrti pro kněze a lidi, kteří mysleli trochu jinak, to střílení do lidí na václaváku v srpnu 1968, že to vlastně ani žádný pravý komunismus nebyl.

Nedělají demokraté vlastně totéž? Neříkají: ta šílená sociální nerovnost, to není demokratické; to prodávání zbraní kamkoliv a kdykoliv, to nějak není pod demokratickou kontrolou; ty násilné zásahy policie horší než na Národní třídě, to se holt vymklo zásadám demokratické diskuse; ty bezdomovci umírající mrazem, to je takové to selhání demokracie; ta šílená korupce a nadvláda kapitálu nade vším, to je nedostatek demokracie; ty drogy ničící existenci milionů, to je jen daň za svobodu, které se v demokracii těšíme; to bezhlavé ničení životního prostředí, to je přece důsledek svobody podnikání, bez níž je demokracie nemyslitelná; atd., atp.?

Tak se tak trochu ptám, co nám dobrého z té ideální demokracie zůstane, když všechnu tu bídu kolem nás z ní odečteme, vlastně zbude? Nezbude nám náhodou totéž co z toho ideálního komunismu, když od něj odečteme ten komunismus reálný?

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 11.Července 2017, 16:31:9

Nechci malovat čerta na zeď, ale mám vážné obavy, že i tato nedokonalá demokracie se jednou zhroutí.
Častěji se mluví o zhroucení systémů založených na autoritě, které nějakým způsobem omezují občanskou svobodu (prostě se zhroutí a svoboda pak vytryskne), nicméně zhroutit se může i demokracie, pokud nedokáže reprodukovat samu sebe. Respektive, pokud nedokáže vychovávat občany - demokraty.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Července 2017, 10:11:42

Ano, pane Vyleťale, je to v obou případech přesně ten samý vzorec: stejně jako komunismus, tak přesně tak i demokracie si připisují všechny pozitivní momenty - ale to všechno negativní co se v nich děje, to vykládají jako jenom jakési "vady na kráse", něco co prý je jim bytostně cizí.

Jak komunismus tak i demokracie jsou ve skutečnosti vždy zcela specifický způsob organizace společnosti - způsob který se snaží věčný problém existence jedince ve společnosti vyřešit, ale to řešení není skutečně komplexní, nýbrž jenom dílčí, nedokonalé, a tedy deficitní.

A je to právě tato omezenost, nedotaženost, nekomplexita těchto modelů, které pak nevyhnutelně vedou k tomu, že zde znovu a znovu vznikají ty patologické jevy.

Principiální omezenost demokracie spočívá v té - vlastně neuvěřitelně naivní - představě, že "když si dáme svobodu o všem mluvit, tak už jenom tím vyřešíme všechny problémy člověka a společnosti".

Jednou větou: demokracie n e ř e š í problémy; ona o nich jenom m l u v í.

To je mimochodem přesně ten důvod, proč například Marx nazýval parlamenty posměšně "veřejnými žvanírnami".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

K těm "žvanírnám" Středa, 12.Července 2017, 13:34:37

Marx: "Východisko z parlamentarismu není ovšem ve zrušení zastupitelských institucí a zásady voleb, nýbrž v přeměně zastupitelských institucí ze žvaníren v „pracující“ instituce".
Čili ne zrušit, nýbrž naplnit smyslem.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Středa, 12.Července 2017, 18:14:3

On to není Marx, ale Lenin. I když v tomto případě interpretuje Marxe, ta poslední věta je citace, docela věrně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 13.Července 2017, 12:10:18

Ano, to "naplnit smyslem" je přesně to, o co se jedná.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 13.Července 2017, 12:27:16

Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. A tak je rozdíl mezi tím, když parlament nazve žvanírnou Marx nebo když to udělá Babiš (http://bleskove.cz/politika/3402-babis-bud-vsechno-nebo-nic-nehodlam-sedet-ve-zvanirne)
Možné je i to, že oba chtěli parlament naplnit smyslem, ale každý asi nějakým jiným.
Bohužel, lidi často kritiku populistickou nerozlišují od jiné. Kritika jako kritika, zleva nebo zprava...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marx, Babiš a Baťa Pátek, 14.Července 2017, 10:23:39

To je zajímavé srovnání, paní Hájkové, toho Babiše s Marxem. A opravdu jste to velmi dobře vystihla, ten zásadní rozdíl.

V krátkosti je možno říci: Marx kritizoval, že ty - liberálně-demokratické respektive "buržoazní" parlamenty neřeší skutečně podstatné otázky vztahu člověka a panujícího ekonomicko-sociálního systému.

Oproti tomu Babišovi na těchto parlamentech zcela naopak zřejmě vadí, že ty se zabývají stále ještě p ř í l i š m n o h o nějakými obecně lidskými záležitostmi; Babiš chce celý stát (a tedy i celou společnost) spravovat ryze technokraticky.

Pravzorem Babiše je zřejmě Baťa; ten si ve Zlíně také vytvořil své impérium, které sice samo o sobě sice fungovalo po technické a produkční stránce dokonale, ale na straně druhé všechno lidské bylo podřazeno jedinému: vyrábět, vyrábět, vyrábět.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.