V nejbližších týdnech, možná i dnech, se od Antarktidy odlomí jeden z největších kusů ledovce v novodobé historii pozorování. Po odlomení vznikne v oceánu ledová hora s impozantními rozměry, přičemž její vznik signalizuje začátek konce nemalé části Západo-antarktického ledového štítu.

Tento vývoj pouze potvrzuje ty horší obavy vědců, které naznačují nezvratný růst hladiny světových oceánů o několik metrů v nadcházejících desetiletích a staletích. Potvrzuje to také schopnost oceánů ovlivňovat tání ledu zespod.

Pozornost světových médií upoutal tzv. Larsenův ledový šelf již v polovině 90. let minulého století. Tehdy se od čtvrtého největšího antarktického šelfu (tj. ledu v oceánu připojeného k ledu na pevnině) oddělila ledová hora označená jako Larsen A. Nese jméno po kapitánu Carl Anton Larsenovi, který se zde na norském velrybářském plavidlu Jason plavil již v roce 1893.

Ještě větší pozornost si vysloužilo poměrně dramatické odlomení další velké části Larsenu B v roce 2002 a následně jeho rychlý rozpad v oceánu. Před dvěma lety ohlásila NASA, že zbylé části šelfu Larsenu B se definitivně rozpadnou již do konce této dekády.

Předzvěst dlouhodobého trendu

V nejbližších několika týdnech, možná ještě dříve, se odlomí od Larsenova šelfu třetí, a ve stejném pořadí i největší kus ledu, označen jako Larsen C. Rychlost pohybu ledu do oceánu je místy více jak tři metry denně. Také rozměry odlamující se kry za zmínku nepochybně stojí. V nejtenčím místě je led hrubý 335 metrů a jeho rozloha šest tisíc šest set kilometrů čtverečních — současná trhlina je delší než sto třicet kilometrů, tedy asi vzdálenost z Brna do Bratislavy.

Když se rozpadne celá oblast Larsenu C, množství ledu, které se tímto uvolní z pevniny, zvedne se hladina oceánu v průměru o deset centimetrů. Není zatím jasné, jak dlouho celý proces rozpadu potrvá. Někteří vědci se domnívají, že rozpad Larsenu C předznamenává rozpad celého šelfu s rozlohou padesát tisíc kilometrů čtverečních (tedy asi rozloha Slovenska).

Podle nedávné studie publikované v časopise Nature Climate Change se za posledních dvacet let zvýšila rychlost zvyšování hladiny oceánů z 2,2 mm ročně v roce 1993 na 3,3 mm ročně v současnosti. Jedním z hlavních důvodů tohoto zrychlení je rychlejší tání grónského ledovce, velmi mírně přispívá i Antarktida.

Očekává se však, že pokud nedojde k výraznějšímu omezení emisí skleníkových plynů, do konce století přispěje Antarktida k růstu oceánů v rozmezí přibližně třicet centimetrů až jednoho metru. Celkově se tak můžou oceány zvednout i o více jak dva metry. Tyto donedávna ještě nepředstavitelné odhady růstu hladiny světových oceánu souvisí s lepším pochopením zpětně-vazebných mechanizmů mezi oteplováním atmosféry, přenosem tepla do oceánů, a jeho působením na ledové kontinenty.

Nemusíme ale čekat až do tak „vzdálené“ budoucnosti a hypotetizovat o konci století. Již dnes existuje několik ostrovů v Tichém oceánu a vesnic na pobřeží Grónska či Severní Ameriky, které musí své obyvatele trvale evakuovat, nebo s tímto počítají v krátké budoucnosti. Jde o předzvěst dlouhodobého trendu.

Eventuálně budou muset nové domovy hledat desítky milionů lidí po celém světě, a to navzdory některým úspěchům Holanďanů v boji s pronikáním slané vody do vnitrozemí. I když se lidstvu nakonec podaří zastavit růst globální teploty, zvýšení oceánu o jeden metr do konce století již pravděpodobně nedokážeme zabránit, a hladina se bude zvyšovat ještě tisíce let, i když pomalejším tempem.

Až budou noviny plné senzačních správ o odlomeném kusu ledu „kdesi“ v Antarktidě, mějme na paměti, že na mnoho neřešitelných problémů jsme si již zadělali a jediné opravdové řešení spočívá v zásadní změně chování vůči přírodě i sobě samým. Pokud se budeme chovat jako doposud, nespasí nás žádné, dokonce ani ty zelené technologie.