Ve včerejším tisku mě zaujal komentář Jana Bureše, hlavního ekonoma Patria Finance, uveřejněný v deníku E15. S jeho názorem, vyjádřeným v titulku článku, se shoduji: vylepšení na trhu práce lze čekat stěží. Shodnu se ním i  v tom, že česká míra nezaměstnanosti se v dubnu ustálila na historicky minimálních 3,2 procenta, což je skvělé číslo, které nás staví do popředí celé Evropské unie.

Jan Bureš a mnoho dalších českých makroekonomů by ale možná bylo překvapeno, kdyby zjistili, že toto číslo je především krásnou statistickou veličinou a že nevyjadřuje tak úplně rozsah problému nezaměstnanosti u nás. Odhadl bych, že tu máme dalších až 200 tisíc lidí, kteří stojí již mimo evidenci Úřadů práce, jsou dlouhodobě nezaměstnaní a vlastně nezaměstnatelní. Nikdo se s nimi příliš nezabývá. Žádné proškolovací a edukativní programy, prostě nic. Jsou odepsaní.

↗

Lidí registrovaných na úřadu práce rapidně ubylo. Vedle nich tu ale máme desítky tisíc dalších, kteří v žádné evidenci nejsou a práce je pro ně nedostupná. Foto archiv DR

Vedle těchto nešťastníků tu existují také osoby v mé věkové kategorii, odhadem se jedná rovněž o 200—250 tisíc lidí, kteří by  rádi pracovali, ale není pro ně práce. Firmy a veřejné korporace prostě nemají o zaměstnávání lidí ve věkové kategorii 60+ valný zájem. Je to smutné, ale vláda se sociální demokracií v čele nedokázala předložit zákon, který by umožňoval zřizování sociálních podniků. Tedy podniků, které nevykazují zisk, ale dokážou zaměstnat tisíce či desetitisíce lidí užitečným pracovním nasazením. A to by byla vhodná příležitost i pro šedesátníky.  

Takže s nezaměstnaností to u nás není zase tak bezvadné, jak si makroekonomové z myšlenkového mainstreamu myslí anebo si chtějí myslet. Obecným názorem tak zůstává, že v ekonomice chybí desítky tisíc pracovních sil a že si je nejsnáze, zejména ty nekvalifikované či méně kvalifikované  pracovníky, můžeme opatřit dovozem z Ukrajiny. Je to i není pravda. Samozřejmě že to české ekonomice může na přechodnou dobu pomoci. A nejde jenom o nízkokvalifikované zaměstnance, ale také například o vysoce kvalifikované pracovníky v IT anebo ve strojírenství. Podnikatelé by pak ale neměli křičet, pokud se vláda snaží navyšovat minimální mzdu. Je to jen malé vybídnutí k tomu, aby podniky zvyšovaly rychleji své mzdy, což by zatraktivnělo určité pozice a přitáhlo do nich nové zaměstnance.

Nejpodstatnější však je, že se České republice zatím stále vyhýbá technologická revoluce a robotizace v míře, která je obvyklá ve většině západoevropských zemí. Díky uplatnění moderních výrobních technologií a robotizací výrobních procesů může rychle narůst produktivita práce a v důsledku toho se v běžném roce uvolní desítky tisíc pracovních sil. A to je žádoucí  například ve strojírenství, kde může nasazením moderních technologií a robotů uvolněná řada odborníků najít uplatnění jinde. U jiného zaměstnavatele.

Řekněme si otevřeně, že tomuto procesu technologické revoluce a robotizace, který je nevyhnutelný i v české ekonomice, zabraňovalo například opatření České národní banky, v jehož důsledku oslabovala česká koruna. Pokud by se nechal v listopadu 2013 volně plovoucí kurz české koruny ve vztahu k euru a neprovádělo se znásilnění české koruny ohromnými nákupy eur a tištěním českých korun za 3,5 roku v objemu za 2,5 bilionu korun, měli bychom dnes korunu o 15, možná o 20 procent tvrdší ve vztahu k euru či dolaru, než nyní je. A pak by se kupovaly nejmodernější technologie a roboty do českých výrobních závodů mnohem výhodněji, levněji,  a tedy snadněji.

Kvůli 2,5 bilionu vytištěných korun, které jsou na finančních a měnových trzích v důsledku měnových opatření ČNB jaksi navíc, se bude kurs eura a koruny pohybovat delší dobu mezi 26—27 korunami za euro. Bohužel. Se všemi nepřímými dopady na produktivitu a trh práce.