Světlo na konci tunelu pro české hospodářství

Aleš Chmelař reaguje na texty, které kritizovaly intervenci ČNB zleva. Krok centrální banky byl totiž spíše levicovým. To, na koho nejvíce dopadne, je ale především v rukou státu. Jeho úkolem je zajistit potřebnou redistribuci.

Za listopadovou intervenci se na ČNB snesla kritika zleva i zprava. Principiálně proti-intervenční kritika zprava byla pochopitelná a přímočará. Kritika zleva už méně. Intervence totiž byla – i přes pravicovější profil členů bankovní rady – spíše levicová než pravicová.

Deflace, proti které se nás ČNB rozhodla bránit, totiž pomáhá věřitelům a přitěžuje dlužníkům. Nahrává těm, kteří už peníze mají a chtějí je utrácet. A bere těm, kteří žijí od výplaty k výplatě. A nemusí v podstatě ani dojít k deflaci. Už velice nízká inflace má podobné efekty.

Naneštěstí, nic není jednoduché. O něco vyšší – i když stále nízká – inflace přirozeně nepomůže důchodcům a jiným skupinám obyvatel s fixním příjmem včetně nezaměstnaných. Nepomůže ani zaměstnancům, kteří slovní spojení „dostat přidáno“ slyšeli naposledy, když Miloš Zeman objímal stromy na Vysočině.

Rozhodnutí o tom, zda bude intervence ČNB ve svých následcích progresivní či regresivní, levicová či pravicová však třímá budoucí vláda a rozpočty na další roky. Může intervenci ČNB proměnit z vágně neregresivní v jednoznačně progresivní.

Inflace, deflace, růst a redistribuce
I ty nejjednodušší modely se prakticky bez výjimky shodnou, že ve státu s pozitivní obchodní bilancí, kterým je stále ještě i Česká republika, trhem málo očekávané oslabení měny zvýší domácí produkt a tím pomůže hospodářství jako celku. Kdo na takovém zvýšení bude profitovat, je jiná otázka.

Redistribuční efekty o něco zvýšené inflace skrze měnovou intervenci nelze nikdy jednoznačně předjímat. Při současném stavu vyspělosti lidstva jsou stále ještě nespočitatelné.

Záleží na schopnosti trhu práce, zboží i služeb přizpůsobovat se novým cenám, na maržích podnikatelů, úrovni konkurence a přidané hodnoty (proporcionálně více v sektorech nejvíce exponovaných vývozu i dovozu), na složení spotřebního koše jednotlivých příjmových tříd, na vyjednávací schopnosti odborů, stupni progrese daňového systému, frekvenci a způsobu valorizace či indexace platů, důchodů a sociálních dávek a tisíce dalších parametrů, jejichž kvantifikaci bychom jen marně hledali na stránkách Českého statistického úřadu. 

Co nedokážeme odhadnout, ale můžeme ovlivnit.

Přes podniky ke státnímu rozpočtu a k poraženým měnové intervence
Jestliže se protideflační intervence ČNB v něčem promítne, pak to budou především tržby a příjmy podniků, které si na své aktivity půjčují. Každá intervence centrální banky, která zlevňuje reálnou hodnotu půjčených peněz, vytváří výhodu právě jim.

V druhé řadě pak protideflační zákrok zvýší – přinejmenším nominální – příjmy státu.

Je tedy na vládě, aby utržené peníze rozdělila způsobem, kterým dokáže kompenzovat ztráty v sociální oblasti, především valorizací důchodů a sociálních dávek. A je rovněž na ní, aby zvýšila minimální mzdu a dala odborům větší pravomoc v kolektivním vyjednávání, a tím pomohla těm zaměstnancům, kterým se plat už dlouhá léta nezvyšuje.

Pokud náš stát má být opravdu fungujícím státem, pak by měl nejenom využít zvýšeného přijmu podnikům a tím výběru daní, ale rovněž tyto daně alespoň o něco zvýšit, aby tím mohl přesunout část nárůstu příjmu podniků směrem k těmto poraženým měnové intervence. A z něčeho kritizovaného tedy učinit něco kýženého.

Neočekávejme zázrak
To všechno neznamená, že ekonomika poroste, že se příjmy státu zvýší, popřípadě že se všichni budeme mít lépe. Není totiž možné srovnávat minulost bez intervence se současností po intervenci. Je třeba srovnávat současnost s intervencí s hypotetickou současností bez intervence.

Jinak řečeno, pokud bychom chtěli vidět, jestli bude intervence ČNB účinná, musíme se podívat na kontrolní skupinu, kterou by byla Česká republika, ve které podobná devizová intervence neproběhla. Takový luxus se nám nikdy nenaskytne. Je tedy možné, že dopad měnové intervence a následné redistribuce nebude nikdo reálně pozorovat.

To přesto neznamená, že intervence byla špatná, ani to neznamená, že má vláda sedět se složenýma rukama. Kritika ČNB byla do velké míry neopodstatněná, protože se centrální bance dávalo na vrub něco, co nedokáže ovlivnit.

Je na viditelné ruce státu, aby zajistila redistribuci, která bude kompenzovat ty potřebné, kteří intervencí utrpěli, z peněz těch, kteří na kroku ČNB vydělali. Řečeno jazykem pro fajnšmekry, aby z optimálnější situace podle Kaldora a Hickse vytvořili optimálnější situaci podle Pareta.

Kritizujme neaktivní stát, nikoli aktivní centrální banku
V současném paradigmatu je nezávislá měnová politika fakt, se kterým je nutno počítat. Je na státu, aby ji proměnil v opravdovou výhodu. V posledních pěti letech u nás stát proti krizi nedělal vůbec nic. Naopak ji prohluboval. Když stát nedělal nic, stěžovali jsme si. Když centrální banka začala konat, stěžujeme si.

ČNB možná mohla intervenovat s větším citem, například nákupem dluhopisů denominovaných v českých korunách spíše než devizovou intervencí. Musíme ale pracovat s tím, co máme a co nám („nezávislá") měnová politika za současného stavu nabízí.

Kritika neměla směřovat na aktivní centrální banku, ale na doposud neaktivní stát. Jestliže budoucí vláda půjde měnové intervenci progresivními kroky naproti, české hospodářství uvidí světlo na konci tunelu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.