Příběh bytového družstva Kavčí skála v Říčanech u Prahy vejde do dějin českého bytového družstevnictví. Dlouhá léta se odvíjel zcela standardně a nenápadně jako geneze celé řady podobných družstev založených v někdejším socialistickém Československu. Selanka skončila hořkým procitnutím družstevníků během zlaté éry mafiánského kapitalismu v devadesátých letech minulého století.

Začaly dlouhé a krušné roky vyplněné demonstracemi, nekonečnými soudy a sháněním prostředků na právní zastoupení. Pro mnohé skončily tragicky: ztrátou peněz či dokonce střechy nad hlavou. Úplný konec kauzy je však stále v nedohlednu — vrací se nová vlna soudních tahanic.

Cesta k tunelu

Po dvacet let říčanské družstvo fungovalo bez problémů. Samorostlý předseda Miroslav Musil byl nově přicházejícím členům představován jako sice podivín, ale v zásadě správný chlap, „jeden z nás“, který „nemluví, ale staví“. Musil požíval obecné důvěry obyvatel sídliště i Svazu bytových družstev (SBD): byl předsedou středočeské sekce SBD a družstvo Kavčí skála bylo ostatním dáváno za vzor. Zároveň finančně podporoval místní fotbalový klub.

Shrnuto, podtrženo: vzorný funkcionář a po revoluci úspěšný podnikatel, mecenáš ozářený aureolou všeobecné důvěry, manažer a stavitel, jemuž Říčany rostly pod rukama. Začátkem devadesátých let však došlo k zásadním legislativním změnám, jež otevřely dveře k nezákonnému jednání. Bytová družstva byla v obchodním zákoníku zařazena mezi podnikatelské subjekty se všemi důsledky. Byl zrušen státní dohled vykonávaný přes SBD.

A příležitost udělala — zloděje. V nově nastavených podmínkách zřejmě nikdo nevnímal nenápadné varovné signály, zejména přátelské vztahy mezi představiteli družstva a stavebními podnikateli. Pavel Král, majitel firmy Restap, podle vzpomínek Říčanských trávil dovolené s Miroslavem Musilem a společně spřádali odvážné plány na místní výstavbu.

Král se stal členem družstva, získal družstevní byt, později dokonce lukrativní pozemek (jehož úhrada nebyla prokázána). Díky členství a přátelství s předsedou měl k dispozici veškeré údaje o družstvu, které posléze mohl, ve snaze získat z BD co největší objem finančních prostředků, zkusit zneužít — například pomocí úvěrového podvodu s nadhodnocenou smlouvou na zateplení.

Přátelské vztahy s Musilem a společné aktivity v Říčanech měla též firma PM Construction, respektive její majitel Pavel Mach. Měl dokonce poskytovat finanční půjčky Musilově rodině. Firma pak na oplátku stavěla pro BD bez oprávnění ke stavební činnosti a s neplatnými smlouvami s družstvem.

V polovině devadesátých let zahájilo Musilem vedené družstvo výstavbu bytových nástaveb na objektech, které v minulosti svépomocí vybudovali původní družstevníci. Mimo to se družstvo chtělo pustit do výstavby podzemních garáží. Vedle navýšení počtu bytů se domy měly zateplit a získat vhodnější zastřešení i přívětivější vzhled oproti původním panelákovým „králíkárnám“. Nikdo tehdy ještě netušil, že Musil pojal akci jako hru „letadlo“: chybějící peníze, které ve všeobecné atmosféře naivní důvěry družstevníků zpronevěřil, nahrazoval vybíráním záloh na další a další výstavbu od průběžně přijímaných nových členů družstva.

Na jaře 1997 hra skončila. Musil vyzkoušel poslední zoufalý tah — obeslal samosprávy jednotlivých domů citově zabarveným dopisem, v němž situaci vylíčil po svém: „Vše se obrátilo proti družstvu…“ Stavební firmy chtěly další peníze a předseda Musil žádal, aby se na požadovanou částku složili společně všichni družstevníci. Ti pokus odmítli, podali trestní oznámení a urychleně zvolili nové vedení družstva, které stanulo před složitým úkolem.

Bylo nutné dokončit ještě řadu stavebních prací na rozestavěných objektech a zmapovat skutečnou velikost díry v družstevní pokladně. Musilovi bylo sděleno obvinění ze zpronevěry ve výši 12,5 milionu korun a družstvo jako poškozená organizace žádalo v rámci trestního řízení projednání náhrady škody, která touto trestnou činností vznikla.

Záhy se ukázalo, že řada pohledávek je buď podvodně nadhodnocených, či dokonce zcela vymyšlených. Vedle nich bylo třeba zaplatit za odvedenou práci různým subdodavatelům a zajistit finance na řádné splácení úvěrů bance. Navíc zcela chyběly peníze složené novými členy na slibované další nástavby a garáže. Pro tyto družstevníky se posléze vžilo označení „nebydlící nástavbáři“.

Převody do osobního vlastnictví

Nové vedení družstva v čele s předsedkyní Adrienou Mrázovou počátkem roku 1998 schválilo zásadní stabilizační program družstva. Důležitým bodem tohoto programu byl pravidelný výběr příspěvků od členů na úhradu dluhů. Z vybraných peněz družstvo zasílalo pravidelné splátky věřitelům podle procentuální výše nárokovaných pohledávek. Zároveň ale vedení družstva jednalo o oprávněnosti a výši jednotlivých nároků uplatňovaných věřiteli. Další důležitý bod tohoto programu představovalo pokračování v přípravách k převodu družstevních bytů do osobního vlastnictví družstevníků.

Členové družstva podali výzvu k převodu bytů a garáží do vlastnictví člena na základě zákona č. 42/1992 Sb. již v roce 1992, tedy v době, kdy o svých dalších osudech neměl nikdo ani ponětí. Na shromáždění delegátů v prosinci 1992 byl podle zákona schválen transformační projekt družstva a postupně byly zahájeny kroky k přípravě smluv o převodu jednotek do vlastnictví členů. Když se nové představenstvo v roce 1998 rozhodlo v převodu pokračovat, znamenalo to jen logické vyústění celého procesu.

↗

Varovnými signály byly především přátelské vztahy mezi představiteli družstva a stavebními podnikateli. Foto ricany.cz

Nešlo tedy o nápad, jak několik měsíců před prohlášením konkurzu vyvést majetek z družstva, ale o zákonnou povinnost družstva a zákonné právo družstevníka na převod bytu. Družstvo mělo dle zákona převést byty družstevníkům do konce roku 1995. Přitom vymahatelnost nároku na převod bytu končila 31. prosince 1998. Pokračováním přípravy převodu bytů představenstvo tedy plnilo zákonnou povinnost.

V Říčanech se všechny zprávy šíří rychle a po schválení stabilizačního programu začali být aktivní i údajní věřitelé. V květnu 1998 se družstvo dozvědělo o návrhu na prohlášení konkurzu podaném společností PM Construction, k němuž se připojila firma Restap a rovněž někteří nebydlící nástavbáři, kteří nechtěli pokračovat ve výstavbě a chtěli své pohledávky získat ihned, nikoli podle družstvem navrženého vypořádání.

Sevřeni strachem

Mezi obyvateli Kavčí skály pomalu klíčilo podezření, že opravdový tunel má ve skutečnosti mnohem grandióznější architekturu, než byla „obyčejná“ Musilova zpronevěra. Bytové družstvo v úpadku se čtyřmi stovkami bytů a garážemi v přízemí domů se mohlo stát doslova zlatým dolem.

Jeho tržní hodnota v té době dosahovala půl miliardy korun a rovněž představa výběru tržního nájemného musela přivábit kdejakého šejdíře. Každý družstevník se tak mohl záhy probudit do šílené situace, která by ho nenapadla ani v nejčernějším snu. Jím vlastnoručně stavěný a zaplacený byt mu mohl být místo převedení do osobního vlastnictví zcizen pod nohama (třeba v dražbě) a za dveřmi by zvonil nový „pan domácí“ s rozpisem nájemného.

Zejména v případě seniorů se můžeme oprávněně domnívat, že pro řadu družstevníků znamenala nejistá budoucnost jejich domovů a reálná hrozba ztráty bytu neúměrný stres, který se začal podepisovat na jejich zdravotním stavu. Například pro spisovatele Karla Zídka (†2001), známého nejen díky filmovému zpracování jeho děl (Jako jed, Šelmy se vracejí, Do světa po velkých řekách, Oznamuje se láskám vašim), měly zřejmě následné soudní tahanice dopad fatální.

Podezření na nekalé jednání vzrostlo, když společnost PM Construction vstoupila v roce 1999 do likvidace a likvidátor převedl na jednatele společnosti Pavla Macha bezplatně pohledávky za BD Kavčí skála Říčany. Zároveň Mach jako fyzická osoba podal další přihlášku do konkurzního řízení bez stažení předchozí pohledávky společnosti PM Constuction. V nárocích figurovaly platby za práce a materiál, které prokazatelně dodány nebyly.

Vešlo též ve známost, že prostředky z bankovního úvěru družstva čerpala při výstavbě přímo firma Restap, a přitom jsou uplatňovány jako nesplacená pohledávka v konkurzu. Trestní oznámení na úvěrový podvod bylo sice podáno, ale policie ho nevyšetřovala. Restap v konkurzu požadoval osmadvacet milionů korun, avšak z analýzy daňových dokladů vyplynulo, že pohledávka by se měla reálně pohybovat mezi sedmi až osmi sty tisíci.

V říjnu 1998 byl konkurz na družstvo skutečně soudem prohlášen. Nebyl brán zřetel na vyjádření družstva, že existuje řada zásadních nesrovnalostí v obchodních vztazích a mnohé požadavky jsou neopodstatněné. Soudce se stanoviskem družstva nezabýval a jednostranně akceptoval pouze požadavky „věřitelů“. První správkyně konkurzní podstaty Alena Vachtová nejprve zastavila na katastrálním úřadu převody bytů do osobního vlastnictví.

Převážná část smluv o převodu vlastnictví k jednotkám dle zákona č. 72/1994 Sb. byla podána k zavkladování v červnu poté, kdy členové splatili své závazky vůči družstvu a zbývající část dlouhodobého investičního úvěru (anuity). Po zevrubném seznámení se se situací a po kontrole smluv na katastru nechala Vachtová proces dokončit: v prosinci 1998 katastrální úřad v zápisech pokračoval na základě písemného návrhu správkyně konkurzní podstaty. Obyvatelé sídliště si oddechli. Netušili však, že nikoli nadlouho.

Varovný hlas z Říčan

V březnu 2000 byl soudem ustanoven nový správce konkurzní podstaty Tomáš Koranda, který nehodlal zahálet. V červenci předal soudu nový soupis konkurzní podstaty, kam zahrnul všechny bytové jednotky. V září dostávali vlastníci nemovitostí výzvy k podání žalob na vyloučení svých bytů z konkurzní podstaty ve lhůtě třiceti dnů. Skutečný maraton soudních tahanic měl teprve začít.

Podezření Říčanských, že jde o pokračování tunelu, znovu silně vzrostlo, když při přezkumném řízení správce konkurzní podstaty zcela popřel všechny pohledávky, na jejichž základě byl konkurz prohlášen. Přesto konkurz pokračoval dál. Nikdo také nechápal, jak je možné, že tentýž soudce nejprve souhlasil s postupem Vachtové, aby po dvou letech převody bytů do vlastnictví po jmenování nového správce zcela zpochybnil.

Kladli si i další otázky: Jak je možné, že po letech není znám rozsah trestné činnosti páchané v družstvu, a všichni její aktéři? Stíhán zůstával pouze bývalý předseda Musil. Je v pořádku, že se trestní stránka věci, konkurzní řízení a žaloby o oprávněnosti pohledávek posuzují odděleně a samostatně bez přihlédnutí k vzájemným souvislostem? Proč jsou popírána práva družstevníků a nadřazována práva „věřitelů“? Proč nebylo nařízeno ani jediné jednání ve věci oprávněnosti mnohonásobně nadhodnocené pohledávky firmy Restap? Jde o korupci? Proč je tak velká neochota státního zastupitelství vydat souhlas k prošetření účetnictví spřízněných firem?

Až do kauzy Union banky v roce 2003 nikdo nechtěl slyšet varovný hlas z Říčan o možném způsobu tunelování krytém dalšími dravci v talárech: že v České republice je možné prohlásit konkurz doslova na zakázku. O kvalitě státních zástupců se veřejnost dovídala ještě později. Další varování se týkalo alarmujícího stavu legislativní úpravy družstevnictví. Říčanský případ mohl být i návodem, jak beztrestně tunelovat další bytová družstva.

Přes opakované stížnosti bývalých družstevníků na průběh, délku a rozsah vyšetřování však Miroslav Musil zůstal v celém případu jediným obviněným a v roce 2003 byl odsouzen k šestiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Vlastní majetek oficiálně žádný neměl. Získat do konkurzní podstaty jeho dům, který ovšem stačil včas prodat, se správce Koranda vůbec nesnažil.

Soudy a demonstrace

Následovalo dlouhé období individuálních soudních sporů, které v první instanci vlastníci bytů hromadně prohrávali. Byli však rozhodnuti bojovat dál a využít všech řádných i mimořádných opravných prostředků. V roce 2001 byl v jednom případě vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze, podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a posléze ústavní stížnost Ústavnímu soudu ČR.

Vedle soudních tahanic se Říčanští snažili upozornit na všechny podezřelé aspekty celé kauzy a opakovaně demonstrovali před ministerstvem vnitra a úřadem vlády. Tím se podařilo získat jistý mediální ohlas. Zároveň, s vědomím, že zahlcená soustava soudů bude jejich utrpení prodlužovat na léta, navrhli správci konkurzní podstaty dohodu, která měla vést k ukončení sporů.

Návrh obsahoval soupis částek, jejichž výše se odvíjela od plochy bytové jednotky a za byt 1+1 činila 14 329 Kč, za 3+1 navrhli 22 855 Kč, za 4+1 28 016 Kč a za garáž 5208 Kč. Navrhované částky vycházely z pohledávek, které vlastníci považovali za oprávněné — převážně šlo o peníze nebydlících nástavbářů, a chápali je jako výchozí bod k dalšímu jednání.

Celkem by k uspokojení věřitelů přispěli dvanácti miliony korun. Důvodem byla neúnosná sociální a psychická situace obyvatel sídliště. Správce Koranda měl ale vlastní představu a k dohodě nedošlo. V médiích označil návrh za vstřícný krok, ale namítl, že výše doplatku vyplyne z konkurzu, až soudy dořeší veškeré žaloby proti oprávněnosti přihlášených pohledávek. Za tuneláře nadále označoval bývalé družstevníky kvůli převodu bytů do vlastnictví — na něž ovšem měli zákonný nárok.

V roce 2004 se však vlastníci bytů dočkali nálezu Ústavního soudu, který rozhodl, že byty do konkurzní podstaty nepatří. V roce 2006 zákonodárci přijali novelu zákona o konkurzu a vyrovnání a bytového zákona a tím se do budoucna pokusili zabránit tunelování bytových družstev. Na průlomový okamžik v soudní bitvě však Říčanští museli počkat až do podzimu 2007: po řadě dílčích rozsudků konkurzní soudce uložil správci vyškrtnout anuitní byty z konkurzní podstaty. Nástavbové byty čekaly na vyloučení na základě rozsudků soudů ve vylučovacích žalobách ještě řadu měsíců i let.

Zdálo by se, že příběh dospěl do šťastného konce. Bohužel, ne pro všechny. Někteří lidé buď vlastním pochybením, či vinou svého právního zástupce o své byty skutečně přišli, správce je vydražil. Další vyřešili svou individuální situaci a dohodli se se správcem Korandou na zaplacení nemalé sumy, za kterou jejich byt z konkurzní podstaty vyloučil.

Lidé, kteří skládali peníze na výstavbu do rukou Miroslava Musila, byli vinou rozhodnutí svých zástupců ve věřitelském výboru odsouzeni k dalšímu nekonečnému čekání, zda správce Koranda prohýří úplně všechny získané prostředky v nesmyslných a neúspěšných soudních sporech, či jim jednou něco skutečně vyplatí.

Nekonečný příběh

Ti šťastnější žili po řadu let v přesvědčení, že tíživá noční můra představující hrozbu ztráty domova je definitivně minulostí. O to větší šok je čekal v létě 2016 (po osmnácti letech od prohlášení konkurzu): správce konkurzní podstaty Tomáš Koranda hromadně rozeslal bývalým družstevníkům a nyní vlastníkům bytů dopisy, v nichž požadoval od každé domácnosti zaplacení částky přesahující sto tisíc korun s odůvodněním, že chce konkurz ukončit.

Koranda v dopisech uvedl, že finanční prostředky po téměř osmnáctiletém vedení konkurzního řízení nyní postačují k poměrnému uspokojení věřitelů ve výši 10,841 procent. Doplacením požadovaných sum chtěl údajně dosáhnout navýšení poměrného uspokojení na 87,222 procent, nikde však nedával žádnou záruku, že tento jeho požadavek je konečný a s časovým odstupem nebude vymáhat částku další, protože náklady konkurzu v budoucnu jen porostou.

Rozhořčení obyvatelé těžce zkoušeného sídliště se tak po téměř deseti letech znovu zaktivizovali v odporu proti tomuto požadavku. Koranda podle nich tímto svým krokem vysaje z konkurzní podstaty i poslední peníze, které v ní ještě zbývají na uspokojení pohledávek věřitelů.

Ve funkci působí od roku 2000 a z neštěstí jiných si podle Říčanských zařídil protahováním konkurzu dlouholeté živobytí. Vlastníci bytů zaplatit odmítli a po letech opět kontaktovali své někdejší právní zástupce. Jsou vesměs odhodláni podstoupit další právní bitvy, protože požadavek správce konkurzní podstaty je podle nich zcela nepodložený, založený na absurdním překroucení stanoviska ústavního soudu, a proto jej považují za neoprávněný.

Správce Koranda sice byl schopen zjistit aktuální adresy i bývalých majitelů, kteří již své byty dávno prodali a odstěhovali se jinam, obeslal však i řadu zemřelých a zmateně vyžaduje zaplacení stejné částky od manželů vlastnících bytovou jednotku ve společném jmění. Dopisy obsahují řadu dalších chyb a často není zcela zřejmé, jak byla konkrétní požadovaná suma vypočítána.

Říčanští na výzvu správce hromadně reagovali zamítavým stanoviskem — i proto, že vybraných prostředků na výplatu věřitelů bylo víc, než činily zjištěné pohledávky. První majitel bytu zažalovaný správcem již míří k soudu. Tragikomický příběh tak pokračuje dál.