O koblihu dobře maštěném

Mocenské a finanční výhody jednotlivců bývají stále častěji vydávány za zájem demokracie. Výsledkem bude ale jen další ochuzení veřejného prostoru ve prospěch soukromých zisků.

Radim Jančura, úspěšný podnikatel v oboru veřejné hromadné dopravy (vlaky RegioJet, autobusy Student Agency…) má zato, že než se naše tradiční strany očistí, společnosti by prospělo po dobu alespoň jednoho volebního období „odbourání vnitrostranické demokracie“.

Jančura to nepřesnými slovy vysvětluje zhruba tak, že stranický systém volby delegátů zdola i vřazování kandidátů na volitelná místa předurčuje pro veřejnou správu lidi určitého typu, pro něž posláním se stává samo držitelství moci, k níž se ale nedobrali žádnými společnosti prospěšnými činy. A tito funkcionáři věří, že si účast na moci zasloužili, ba tvrdě odmakali seděním na schůzích na úkor rodin, lukrativnějšího podnikání a volného času.

Pokud bych měl v Jančurově úvaze pokračovat, pak funkcionáři tvoří vyvolenou (a to vskutku) politickou třídu, pro niž uplatňování svých či menšinových zájmů na úkor veřejných je někdy odměnou, jindy projevem vděku za výtah k moci. Všichni bychom spolu s Jančurou mohli vyjmenovat řadu našich současných i minulých politiků, kteří se vmotali do různých korupčních afér či zneužili své pravomoci.

Proto Jančura doporučuje prostřednictvím v podstatě přímé volby do poslanecké sněmovny nabídnout nám vyšší kvalitu lidí (nezatížených takovým procesem), kteří by uměli řídit stát jako firmu, protože tyto schopnosti v podnikání k naší spokojenosti dávno prokazují. Při „stranické demokracii zdola“ dostane se nám v lepším případě ministra dopravy, jenž bude mít rád dálnice a snad i vláčky, kdežto Hnutí ANO by nám dokonce prostřednictvím své kandidátky mohlo rovnou dodat odborníka na slovo vzatého. A Jančuru by lidé určitě zvolili – v jeho krásných žlutých autobusech dostaneme zdarma koblihu a kafe, v soupravách RegioJet zdarma Lidové noviny, Mladou frontu DNES a koblihu.

Koblihu tam nedostaneme, to je metafora. Kobliha je to, čím se odvádí naše pozornost od veřejného prostoru, vymezeného ústavou a jeho demokratickou správou.

Pojídání koblih na úkor veřejnosti
Váhám nad definicí „veřejného prostoru“, nevím, jak správně zní. Pro náš případ nechť zahrnuje nejen to, co je veřejně přístupné na zemi, ale také na nebi, je to Boží svět s kvalitou vzduchu, s ohledem na životní prostředí včetně mezilidských vztahů. Veřejný prostor obsahuje také svobodu slova, shromažďování (viz naše Ústava), důvěryhodnost, přístupnost veřejných institucí všem, spravedlivou soutěž; ve veřejném prostoru jsme si všichni rovni, dokonce i s bezdomovci, kteří jsou na veřejný prostor odkázáni, a tak podobně. Ve veřejném prostoru by nikdo z nás neměl mít jiných privilegií než těch, na nichž se veřejně dohodneme, například právo přednostní jízdy (pro hasiče, sanitky, policii).

Domnívali jsme se po převratu, že kultivování veřejného prostoru (aby naše vlast vzkvétala) je náš společný zájem, vtělený do volebních programů stran. Například již nikdy více demolice Mostu – a proti veřejnému zájmu (zdánlivě v našem „energetickém“ zájmu – kobliha od uhlobaronů) se bouraly Libkovice jako veřejný prostor nadaný zvláštní kvalitou obce s tisíciletou historií.

V Praze na Václavském náměstí společnost Flow East nyní bourá - přes protesty odborníků i veřejnosti - kvalitní dům na rohu s Opletalovou ulicí (petici na jeho záchranu podepsalo čtrnáct tisíc občanů), aby tam hezky česky postavila svůj The Flower Building a konečně „pozdvihla Václavské náměstí na světovou úroveň“. Na plotu staveniště má výstavku, představující historii Václavského náměstí, završenou právě jejich „perlou současné architektury“.

Společnost velice lituje, že neuvážená nástavba domu v roce 1922 „bohužel způsobuje mnoho problémů, které dnes můžeme vidět včetně trhlin na fasádě“. – Ve skutečnosti tam žádné trhliny nebyly, naopak dům byl ve velice dobrém technickém stavu. (To nemůžeme zkontrolovat, protože dům je zahalen do lešení obaleného plachtami.) Kobliha plněná lží.

Zbourání domu na Václavském náměstí snižuje kvalitu veřejného prostoru ve prospěch jedné firmy. Foto ceskatelevize.cz

Lidové noviny kvůli politickému zájmu jejich majitele snižují kvalitu veřejného prostoru, v němž působí, tím, že zneužívají zavedeného titulu k vědomému šíření lži. Snížily jeho důvěryhodnost. Odkazujíce se k tradici Karla Čapka, Eduarda Basse, Karla Poláčka a dalších představují nám nejen úpadek mravů a novinářského řemesla, ale deformaci veřejného prostoru vinou toho, kdo takovou moc nad nimi získal a uplatňuje ji.

Jak zisk majitele souvisí s deformací veřejného prostoru a jeho úpadkem (a vykořisťováním) znamenitě vystihuje publikace Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky „Žlutý baron aneb Zřídit stát jako firmu“. Čtěte! „Řídit stát jako firmu“ znamená zahrnout stát do své firmy, když stát jako správce veřejného prostoru začne firmě překážet.

Radim Jančura coby ministr dopravy by jistě převedl své firmy do svěřenských fondů, ale přesto by RegioJet, s nímž by oficiálně neměl nic společného, začal postupně jezdil všechny lukrativní spoje, a České dráhy by se plahočily v červených číslech ve zbývajícím „veřejném prostoru“. Teprve jako ministr by dosáhl toho, co je ve volné soutěži nedeformovaného veřejného prostoru nedosažitelné – mít v něm privilegované postavení.

Jsem přesvědčen o tom, že úředníci, kteří ve správním řízení rozhodli o bourání domu na Václavském náměstí, prodejem demoličního výměru pod rukou vědomě snížili kvalitu tohoto veřejného prostoru. V tom domě sídlily Národní listy, deník založený bratry Grégrovými. V jeho redakci postupně působili Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Josef Holeček, Karel Matěj Čapek-Chod i Karel a Josef Čapkovi, Viktor Dyk, Otokar Fischer… Za psací stůl po Karlu Čapkovi jsme si mohli v roce 1991 sednout, šlo se tam zvláštním schodištěm. Kobliha, kterou za to dostali, musela být řádně maštěná.

Politik, co ho vidíme všude na billboardech, nabízí nám koblihy pod názvem: A o čem sníte vy? Někdy drží v rukou vlak s tím, že do Brna za čtyřicet minut. (Ze Svitav to tam jezdí za třicet.) „Vše od úřadů do pěti minut.“ „U lékaře bez čekání.“ To jsou koblihy, které se před námi budou neustále kutálek, a my se za nimi máme hnát. K tomu nám on říká: „Už rok makám na vizi pro naši zemi. Pro naše děti.“

Ano, on také chce podobně jako společnost Flow East svým The Flower Buildingem pozdvihnout náš Václavák na světovou úroveň. Výsledkem bude další ochuzení veřejného prostoru ve prospěch soukromých zisků.

Součástí kvality veřejného prostoru, i když to kritizujeme, je i tato vládní krize. Jsou to i pády politiků s jejich korupčními aférami, a také ona – často odpudivá – stranická demokracie a mašinérie, která ovšem politika zbavuje moci a funkce i zdola. Takže politik ani nemůže řídit stát jako firmu a vyhazovat z ní, koho chce a kdo se mu znelíbí.

Politik pořád musí vyjednávat a spolupracovat s těmi, které si nevybral on, ale my mu je navolili. To je asi nejtěžší úplně ze všeho. A proto Radim Jančura chce, než jejich zájmová skupina upevní svou moc v kulisách demokratického systému, dočasně odbourat stranickou demokracii.

(Když jsem byl starostou našeho městečka, přišla za mnou paní a žádala, aby si mohla zaplatit vyhrazené parkování na náměstí. Řekl jsem jí, že na to nemáme právo, ten prostor má sloužit všem a my s ním nesmíme obchodovat. – Špatný starosta, který nedbá finančního prospěchu města, nesouhlasila.)

Pokud takové hnutí zvítězí, znamená to, že společnost si to neuvědomuje, anebo že jí to nevadí a pojídáním různých koblihů se hodlá na degradaci veřejného prostoru podílet.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Veřejný protor Středa, 17.Května 2017, 08:14:59

Vážený pane Vaculíku,

díky za krásnou definici veřejného prostoru a vůbec za zajímavý popis dnešní situace.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.