Prorok je v každém z nás: Abraham Joshua Heschel

Významný židovský náboženský myslitel a dědic chasidské tradice, rabín, který spolu s Martinem Lutherem Kingem pochodoval proti rasismu. Heschelovo pojetí prorocké angažovanosti může oslovit všechny ty, kteří nevzdávají zápas za lepší a spravedlivější svět.

V sekulární demokratické společnosti s odlukou církve od státu nejsou křesťané (ani věřící jiných náboženství) těmi, kdo určuje pravidla, kdo nastavuje a vnucuje společnosti své hodnoty. Stojí proto před problémem: jak přesto zůstat v demokratické společnosti přítomní a aktivní a přitom se vyhnout pasti fundamentalismu? Jak na základě vlastní tradice přispívat k prospěchu všech?

Nemálo autorů posledního století hledalo odpověď v aktualizaci prorocké tradice. Jedním z nich byl židovský náboženský filosof Abraham Joshua Heschel. Heschelova osobnost i jeho pojetí prorocké angažovanosti jsou u nás poměrně neznámé, což je nepochybně škoda, protože nabízí mnoho nadčasových a zároveň velice aktuálních podnětů pro současné hledání.

Heschel, který první část života prožil ve stínu totalitního nacistického Německa a druhou a rozhodující část života ve Spojených státech, v demokratické společnosti, a podílel se na hledání angažovanosti amerických věřících, židů i křesťanů, v boji za lidská práva, je dobrým příkladem hledání role náboženství a věřících v demokratickém uspořádání.

Ze zaniklého světa východoevropských chasidů do Nového světa
Abraham Joshua Heschel (1907-1972) se narodil ve Varšavě, byl potomkem hned několika významných dynastií chasidských rabínů a z chasidské tradice ve svém díle a myšlení vydatně čerpal a stále se k ní vracel. Byl opečovávaným zázračným, a také velmi zbožným dítětem, získal tradiční ortodoxní náboženské vzdělání, pak doktorát filosofie v Berlíně, rabínskou ordinaci na liberálním rabínském semináři v Berlíně (zavřeném nacisty v roce 1942).

Po nástupu Hitlera k moci byl zklamán postojem řady křesťanských přátel, kteří odmítali vystoupit veřejně na podporu německých židů. Pokoušel se odejít z Německa, v roce 1938 se již zdálo, že bude moci odejít do Československa učit na rabínském semináři, který plánovala otevřít pražská židovská obec, ale vše zhatil Mnichov a následný vývoj.

V roce 1938 byl zatčen gestapem a deportován do Polska, kde učil nějakou dobu ve Varšavě. Krátce (pouhých šest týdnů) před německým útokem na Polsko se mu podařilo dostat se přes Londýn do New Yorku, kam dorazil v roce 1940. Většina jeho rodiny byla zavražděna nacisty.

Sám se po válce do Polska ani Německa nikdy nevrátil. Neodešel ani do Izraele, přestože tam žila řada jeho přátel, tak jako filosof Martin Buber nebo Zalman Šazar, historik a spisovatel a v letech 1963-1973 izraelský prezident.

Ve Spojených státech učil až do své smrti židovskou mystiku a etiku. Tak jako v Německu postojem křesťanů, byl v Americe zklamán neochotou amerických židů aktivně pomoci ohroženým židům v Německu a Evropě. Oženil se s pianistkou Sylvií Straussovou, jejich dcera Susannah Heschelová je profesorkou židovských studií a věnuje se mimo jiné feminismu v židovském myšlení.

Bůh, člověk, svoboda
Z Heschelova díla vyniká dvojice zásadních prací o filosofii náboženství a judaismu (Man Is Not Alone, 1951 a God In Search of Man, 1955). Krátká studie Šabat (1951, vydána i v češtině) se věnuje posvěcení času v židovské tradici. Heschel se vrátil k chasidskému odkazu v knize věnované jedné z nejpozoruhodnějších postav chasidismu, rabimu Menachemu Mendelovi z Kotska (The Passion of Truth, 1973). Heschel svérázného chasidského učitele srovnává s dánským filosofem Sørenem Kierkegaardem.

Psal také o velkých postavách středověkého židovství, o Mošem Maimonidovi a Jicchaku Abravanelovi. Hned po šestidenní válce v roce 1967 odletěl do Izraele a pobyt tam ho inspiroval k napsání knihy Izrael: Ozvěna věčnosti (Israel: An Echo of Eternity, 1969). Jakkoli jeho vztah k Izraeli byl velmi osobní a silný, byl (podobně jako jeho přítel Buber) kritický k sionismu jako k pouhému politickému, nacionálnímu programu.

Rozsáhlá kniha Proroci (Prophets, 1962) byla původně doktorskou prací napsanou v němčině a přepracovanou pro anglické vydání na začátku 60. let. Právě zde, na začátku svého působení, rozvinul Heschel pojetí prorocké tradice jako něčeho aktuálního pro moderní dobu.

Heschel je dobrým příkladem hledání role náboženství a věřících v demokratickém uspořádání. Foto thefamouspeople.com

Konkrétní aplikaci jeho pojetí proroctví představují články shrnuté ve svazku Nejistota svobody (Insecurity of Freedom, 1972), věnující se škole a vzdělání, etice moderní medicíny, přístupu ke stáří a starým lidem, ale také rasismu v americké společnosti a lidským právům ve světě, například náboženské nesvobodě židů v Sovětském svazu.

Rozsáhlý soubor esejů svého otce o tématech jako je ekumenismus, spiritualita, etické a politické problémy sestavila jeho dcera Susannah Heschelová pod názvem Morální velikost a spirituální odvaha (Moral Grandeur and Spiritual Audacity, 1996). Název je citátem z Heschelova telegramu Johnu F. Kennedymu z června 1963, ve kterém prezidenta vyzýval k vyhlášení „morálního výjimečného stavu“ ve věci rasismu a k zásadním krokům ke zlepšení postavení černošského obyvatelstva.

V mezináboženském dialogu a v zápase za lidská práva
Heschel byl aktivní v mezináboženském dialogu, účastnil se jako host 2. vatikánského koncilu. Spolu s dalšími zástupci amerických židů různých směrů vypracoval pro koncil dokument o antisemitismu v učení a liturgii římskokatolické církve, který měl zásadní vliv na změnu pasáží antisemitsky vyznívajících liturgických pasáží o obrácení židů.

Během koncilu se spřátelil s jezuitou, kardinálem Augustinem Beou, který měl základní vliv na koncilovou deklaraci o mimokřesťanských náboženstvích Nostra Aetate, a také s papežem Pavlem VI., který byl ovlivněn Heschelovými knihami.

Heschel sám byl ovšem také ovlivněn křesťanskými autory, nejvíce zřejmě nejvýznamnějším americkým teologem a přítelem Reinholdem Niebuhrem, sám jej i další křesťanské teology také výrazně ovlivňoval. Mezi jeho přátele patřilo mnoho křesťanů různých konfesí, například na katolické straně Thomas Merton a na protestantské Paul Tillich.

Heschel se aktivně účastnil zápasů za lidská práva na půdě Spojených států. Podnětem k jeho angažovanosti byla příprava anglické verze jeho disertace o prorocích na počátku 60. let. Při opětovném setkání s prorockým odkazem si uvědomil, že už je pro něj nadále neúnosné setrvávat v postavení učence, který si drží odstup od aktuálních událostí, problémů a bolestí své doby. Jeho odborná práce, spiritualita a aktivní život se plynule propojily.

V lednu 1963 se seznámil s Martinem Lutherem Kingem a stal se jeho přítelem a spolupracovníkem v boji za práva černých Američanů, při slavném pochodu za lidská práva ze Selmy do Montgomery v Alabamě v roce 1965 již kráčel v první řadě spolu s Kingem a dalšími významnými postavami boje za lidská práva. „Modlil jsem se nohama“, říkal později o své účasti na pochodu.

Heschel byl také aktivním odpůrcem války ve Vietnamu, v roce 1965 spoluzakládal organizaci duchovních (později i laiků) proti americkému vojenskému zapojení ve Vietnamu. Opět byl zklamán postojem svých kolegů, tentokrát jejich lhostejností k utrpení vietnamského lidu.

V roce 1971 navrhl zřízení funkce „morálního ombudsmana“, který by dohlížel na to, aby vojenské operace byly v souladu s mezinárodním právem a konvencemi přijatými vládou Spojených států.

Proroci: křik tiché agónie
Dlouhý životopisný úvod je důležitý pro pochopení Heschelovy teologie prorocké angažovanosti, která se organicky propojuje s celým jeho životním příběhem a působením.

Heschelův celoživotní zájem o proroky starého Izraele, o jejich myšlení a pohled na svět, byl dán potřebou najít alternativu k modernímu myšlení, které se dostalo do slepé uličky a nedokázalo zabránit rozpoutání destruktivních sil v člověku, jak to prokázaly tragédie 20. století. Zatímco svět kolem, technologie se dramaticky mění, lidské myšlení jako takové je statické. Je třeba revoluce v myšlení a cítění, spirituální revoluce. Právě takovou vnitřní revoluci představuje prorocký přístup.

Proroci v Heschelově podání jsou ti, kdo mají zvláštní citlivost k nespravedlnosti a zlu. Musí mít zvláštní smysl pro zrůdnost, obludnost nespravedlnosti. Proroci přehánějí, i zdánlivě (z našeho pohledu) drobný, každodenní akt nespravedlnosti a bezpráví u nich nabývá až kosmických rozměrů. Hlas proroka je hlasem vyjadřujícím tichou agónii zubožených a trpících, agónii drancovaného světa, životního prostředí.

Prorocký pohled na člověka je zároveň hluboce pesimistický, nepřehlíží závažnost lidského sklonu ke zlu a hříchu – Heschel kritizoval přehnaný optimismus moderního člověka a jeho podceňování nebo přímo vytěsňování zla a hříchu –, a stejně hluboce optimistický, odmítá jakýkoli fatalismus.

Člověk vždy může nalézt cestu zpět k Bohu, vydat se cestou spravedlnosti. „Největší herezí ze všech je zoufalství a beznaděj, ztráta víry v lidskou schopnost dobra, lidskou schopnost lásky.“ (Religion and Race)

Největším zlem je lhostejnost ke zlu
Prorocká angažovanost tak znamená neustálou snahu zpochybňovat status quo, bojovat proti přizpůsobování se společnosti, pokud je zkažená a nespravedlivá. Znamená to také přinášet alternativu, pokoušet se ukazovat ji na sobě samém.

Proroci ve své vášnivé obžalobě nespravedlnosti odrážejí božský patos, jsou obrazem Boha, který se vášnivě zajímá o lidskou každodennost, o trápení a strasti všedního života. Bůh má na mysli člověka v jeho každodenních zápasech, ne věčné nadčasové ideje.

Proroci se zajímají o sociální situaci lidí, o to, co se děje na tržišti, více než o nebeské výšiny. Namísto do elegantních budov myšlenkových konceptů zavádějí čtenáře a posluchače do slumů. Z jejich pohledu je slumem, chudinskou čtvrtí celý svět, přes veškerou jeho krásu a vznešenost.

Každý je povolán být prorokem, uvědomovat si obludnost nespravedlnosti, vyzývá Heschel ve své vášnivé obžalobě rasismu v americké společnosti. V každém člověku dřímá zárodek proroka.

Proroci odhalují jako největší zlo lidskou lhostejnost ke zlu. Indiference, lhostejnost ke zlu, zdánlivá neutralita, napohled moudrá nestrannost je nebezpečnějším zlem než otevřené zlo samotné, je totiž nakažlivější, rozšířenější. Je tichým ospravedlněním zla a umožňuje, že něco, co bylo dosud výjimkou, se stává něčím přijímaným, stává se pravidlem.

Spravedlnost je výzva k boji
Oproti tomu prorocký postoj na sebe bere nespravedlnost. Prorok na sebe bere zlo, kterým trpí druzí. Kdykoli je spáchán zločin, je prorok jeho obětí. Křičí, protestuje, vyzývá pohodlnost a uzavřenost do sebe. Veškerá profécie je jedním velkým pobouřeným zvoláním: Bůh není lhostejný vůči zlu!

Úkolem náboženství je stálá výzva stabilizaci hodnot, ustrnutí člověka, jeho zpovrchnění. Spravedlnost a rovnost nejsou statické koncepty. Spravedlnost v prorockém pojetí není rovnováha, jak ji vyjadřuje symbol vah. Spravedlnost není norma, kterou by bylo možno zavést, ale výzva k boji. Vykonávat spravedlnost není vyhrazeno specialistům, profesionálům – soudcům, ale je to úkol každého člověka, který se nedá vykonávat v zastoupení, je to „nejvyšší přikázání" (Prophets, 261).

Při slavném pochodu za lidská práva ze Selmy do Montgomery v Alabamě v roce 1965 kráčel v první řadě spolu s Kingem a dalšími významnými postavami boje za lidská práva. Foto jewishpublicaffairs.org

Sociální zájem je úzce spojen se zájmem spirituálním. Trivializace života a ztráta smyslu pro tajemství, pro duchovní hloubku je v současné Americe podle Heschela spojena se sebeuspokojením materiálně zajištěné společnosti, s nezájmem o chudé ve světě.

Tak jako křesťanští teologové osvobození, mluví Heschel o tom, že Bůh se přednostně zajímá o chudé této země, o pronásledované a utlačované. Prorok je ten, kdo je na straně chudých a znevýhodněných, a vyzývá k tomu i druhé.

Heschelův odkaz dnes
Jaký je odkaz Abrahama Joshuy Heschela dnešní době? Mohli bychom mluvit o Heschelových přímých žácích, jako je americký progresivní rabín, teolog, psycholog a politický aktivista Michael Lerner, zastánce mezináboženského dialogu, izraelsko-palestinského usmíření a sociálního angažmá věřících. Lerner rozvíjí Heschelův důraz na spirituální stránku, na spirituální proměnu společnosti, a je kritikem duchovní vyprázdněnosti dnešní americké levice.

V Izraeli se k Heschelovi hlásí například filosof a aktivista Dror Bondi, který v mládí patřil k radikálním osadnickým kruhům, ale zavraždění Jicchaka Rabina změnilo jeho smýšlení a stal se kritikem nacionalismu a politicky zneužitého náboženství v dnešním Izraeli. Heschelovo myšlení, které je podle Bondiho v Izraeli jen málo známé, je pro dnešní Izraelce velmi potřebné.

Heschelovo jméno nese telavivská organizace usilující o „udržitelný Izrael“: o spravedlivou společnost bez diskriminace a o ekologické uvědomění a změnu přístupu k životnímu prostředí. Spojení, které je velmi heschelovské.

Prorockou službu jako zpochybnění společenského statu quo a zprostředkování alternativní sociální reality rozvinul americký starozákoník Walter Brueggemann ve svém díle věnovaném prorocké představivosti (Prophetic Imagination, 1978). Jak již bylo naznačeno, mnohé spojuje Heschelovo pojetí prorocké angažovanosti s přístupy teologie osvobození. Můžeme ale najít i méně přímé, ale stejně důležité ozvěny Heschelova pojetí prorocké angažovanosti.

Za spiritualitu rozhořčených
Heschelův skorojmenovec Stéphane Hessel (1917-2013), francouzský diplomat, odbojář a jeden ze spoluautorů Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948, vyzval v roce 2010 ve svých třiadevadesáti letech k rozhořčení nad nespravedlností, kdekoli se děje (Indignez Vous! - Rozhořčete se!). Jeho krátký text inspiroval protestní hnutí po světě od amerického Occupy Wall Street po španělské Indignados.

Blízkost k Heschelovu pojetí prorocké angažovanosti, prorockého patosu je tu zřejmá, jakkoli Hesselova výzva k rozhořčení se nad nespravedlností postrádá náboženské zakotvení a obejde se bez teologických pojmů:

„Přeji vám všem i každému jednotlivě, abyste si našli vlastní pohnutku k rozhořčení. Je to cenná věc. Jestliže něco vyvolá vaše rozhořčení, tak jako se to stalo mně v době nacismu, pak v sobě naleznete bojového, silného a angažovaného ducha. Navážete na tento významný dějinný pohyb, který musí pokračovat přičiněním každého jednotlivce.

Směřuje k větší spravedlnosti, k větší svobodě, ale nikoli k nespoutané svobodě lišky v kurníku. Tato práva, která jsou obsažena v programu Všeobecné deklarace z roku 1948, jsou totiž univerzální. Jestliže se setkáte s někým, kdo je nemá, politujte ho a pomozte mu vydobýt si je.“

Dnes, několik let po celosvětových protestech, se zdá, jako by se jejich étos a energie kamsi vytratily. Když zůstaneme v Heschelově druhé vlasti, namísto hnutí Occupy dnes nastoupil Donald Trump. Udržet energii protestů je obtížné, únava, rezignace z neschopnosti změnit stav věcí, z přetrvávání nespravedlivých struktur časem převáží. Co je potřeba k tomu, aby boj za spravedlnost neztratil sílu, nevyhasl, neochabl?

Pochodující rabín připomíná, že trvalý a skutečně mocný je takový protest, takové rozhořčení, které má spirituální jádro, duchovní základ. Vztah mezi náboženstvím, náboženskou vírou a aktivismem je oboustranný: Náboženství potřebuje aktivitu, angažovanost, osobní nasazení, vystoupení z pohodlného soustředění se na sebe, na svou zbožnost. A na druhé straně aktivismus potřebuje duši, potřebuje spirituální rozměr a hloubku.

Tady je trvalý a zásadní úkol všech věřících, úkol, ve kterém velmi často selháváme nebo se jej ani nechopíme. I v demokratické společnosti je zapotřebí být proroky.

Text je upravenou verzí přednášky pronesené 29. 4. 2017 na semináři Křesťanství a demokracie pořádaném Institutem ekumenických studií a Evangelickou teologickou fakultou UK.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Proroci přehánějí Středa, 3.Května 2017, 14:35:38

"Proroci v Heschelově podání jsou ti, kdo mají zvláštní citlivost k nespravedlnosti a zlu. Musí mít zvláštní smysl pro zrůdnost, obludnost nespravedlnosti" - ano, to je asi to nejpřesnější vystižení onoho zvláštního druhu lidí, kteří se nikdy nedokáží spokojit s tím světem, jaký tady je, neustále poukazují na jeho viditelné i skryté chyby a vady, na jeho nespravedlivost, na jeho faleš.

Ano, aby se někdo vydal na tuto "cestu proroků", musí v sobě skutečně mít nějakou zvýšenou, obzvláštní citlivost vůči věcem tohoto světa. Nejen vůči té nespravedlivosti a tomu zlu; a nejen vůči spiritualitě (respektive její absenci či uvadání ve jsoucím světě); jejich citlivost je primární a fundamentální, a zahrnuje konec konců všechny okruhy života.

Takovouto citlivostí vůči falši světa vezdejšího se dozajista vyznačoval i sám Ježíš; ale stejně tak až přímo extrémní sociální citlivostí byl snad až "postižen" i princ Siddharthra, pozdější Buddha-Probuzený.

Ovšem: svého času i jedna německá matka prohlásila o svém synu, že byl vždycky velice citlivý vůči jakékoli nespravedlnosti, a už ve škole se jí dokázal velice zásadně postavit. Tímto synem byl - Andreas Baader, pozdější člen německé teroristické skupiny, která podle něj dostala část svého jména (Baader-Meinhof-Gruppe).

Takže, k tomu "být prorokem" v původním pozitivním významu je zapotřebí asi ještě něčeho více, nežli jenom té citlivosti.

Ti němečtí levicové "teroristé" bojovali svůj boj proti kapitalismu, který je bezpochyby v mnohém ohledu velice nespravedlivý; jenže u nich se ta jejich zvýšená citlivost vůči nespravedlivosti tohoto světa nakonec zvrátila ve fundamentalistické přesvědčení o vlastní neomylnosti, v arogantní pózu soudců a katů v jedné osobě, ze svých činů neodpovědných nikomu jinému nežli sobě samým.

Prorok, ten pravý prorok - ano, ten je také svým způsobem "zlý", on doslova bičuje své současníky údery svých slov, nenechá je v klidu, nenechá je žít jejich vlastní usedlé životy, znovu a znovu jim předhazuje prázdnotu a faleš toho jejich pohodlného usedlého způsobu žití.

Ale - tento prorok nikdy nepřekročí tu zásadní hranici mezi útokem mravním a útokem fyzickým. Ano, prorok útočí mravně, útočí ohnivě a z pohledu těch druhých třeba až divoce; ale pokud je s jeho působením spojeno násilí, pak je to on sám, kdo nese svou vlastní kůži na trh, a kdo se stává obětí násilí.

Za maximální "exces" v tomto smyslu by bylo možno považovat Ježíšův útok proti penězoměncům před Chrámem; nicméně i tady je možno právem předpokládat, že se jednalo v prvé řadě o atak verbální, a veškeré jeho "násilí" se ventilovalo převracením oněch stolů, u kterých se podle jeho náhledu "kupčilo s Bohem".

Pro nás z tohoto srovnání může plynout poučení, že kdo se chce vydat na tu pravou cestu proroků, ten nejen musí mít onu zvláštní citlivost vůči nespravedlnosti a falši tohoto světa - nýbrž zároveň musí dokázat úspěšně vybojovat boj se sebou samým. Totiž s tím pokušením, sám sebe považovat a prohlásit za jediného a neomylného soudce, který je oprávněn těm ostatním nadiktovat, co je a co není správné, co mají a co nesmějí dělat.

Tento boj je proto tak obtížný, že ta dělící linie je neobyčejně tenká: dělicí linie mezi bezpodmínečnou mravní důsledností a přísností, bez které by onen prorok nebyl sám sebou, tedy zvěstovatelem lepšího světa - a mezi tím arogantním přesvědčením o vlastní neomylnosti, zadávající právo těm ostatním předepisovat a manipulovat jejich vlastní životy.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 3.Května 2017, 19:33:2

„Kdo se chce vydat na tu pravou cestu proroků, ten nejen musí mít onu zvláštní citlivost vůči nespravedlnosti a falši tohoto světa - nýbrž zároveň musí dokázat úspěšně vybojovat boj se sebou samým. Totiž s tím pokušením, sám sebe považovat a prohlásit za jediného a neomylného soudce, který je oprávněn těm ostatním nadiktovat, co je a co není správné, co mají a co nesmějí dělat“.
Ano, to je myslím důležité. 1. Prorok musí být vidoucí (musí vidět tu nespravedlnosti a faleš tohoto světa) 2. Žádný prorok nemůže prosazovat sám sebe nebo svou vlastní vůli. To ostatně plyne už z názvu: Řecké slovo prophétés = ten, kdo mluví za někoho. Avšak prorok není žádný volený zástupce lidu, který z tohoto titulu veřejně vystupuje. Ve Starém zákoně byli proroci charismatické osoby, které se na základě zvláštního Božího povolání stávali jeho posly a zvěstovateli jeho vůle (jejich ústy mluvil sám Bůh), o čemž museli druhé přesvědčit, což jistě nebylo jednoduché.
Já myslím, že proroci ani moc nechtěli být proroky, ale jednou byli povoláni, tak co naplat. Někdy je lidé měli v úctě. Ale myslím, že žádné zvláštní výhody ze svého povolání neměli. Spíš naopak. Naznačuje to název jedné starší české básně (Nekamenujte proroky!)

Filip Outrata - Praha

Pane Poláčku, Středa, 3.Května 2017, 23:34:5

díky za rozvinutí důležité myšlenky. Vystihl jste myslím velmi dobře onu - skutečně velmi tenkou - hranici mezi prorokem a fundamentalistou, nebo dokonce náboženským nebo obecněji ideovým teroristou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 4.Května 2017, 12:09:27

Mimochodem: ta "velice tenká linie" a ten "boj se sebou samým" - tak to se nakonec týká i jednoho každého z nás...

Filip Outrata - Praha

Čtvrtek, 4.Května 2017, 14:30:40

Přesně tak. Poslední dva odstavce Vašeho příspěvku mají myslím zcela univerzální platnost.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 4.Května 2017, 22:42:47

Pane Poláčku, vážím si toho, co jste napsal. Díky.
Nevím, jestli se Vám to bude líbit, ale musím napsat, že to je od Boha. Tím Vás nechci snižovat. Naslouchat Pravdě je velké.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 5.Května 2017, 09:47:39

Hm. Tak teď jsem poněkud překvapen natolik pozitivní rezonancí na mé úvahy; ale budiž. ;-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 6.Května 2017, 09:01:37

Mně se také líbí, co jste napsal. Naprosto s Vámi souhlasím, pane Poláčku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.