Jak jsem si zvýšila šance na trhu práce

Na projekty, pomáhající nezaměstaným znovu najít pracovní uplatnění, přicházejí z Evropská unie miliony korun. Jak také můžou vypadat v praxi, popisuje Olga Pavlů.

Sociální sítě v poslední době žijí kauzou nevěstince v Pomezí nad Ohří, který byl rekonstruován z dotací Evropské unie. Prapodivné nakládání s penězi z EU ale může mít i jiné podoby – třeba podobu projektu Úřadu práce. Do jednoho takového jsem se sama zapojila.

Na Úřadu práce jsem evidována od října loňského roku, navíc mám dvě děti do patnácti let, spadám tedy do jedné z nejohroženějších cílových skupin na trhu práce. Projekt Návrat do práce v Pardubickém kraji s celkovým rozpočtem 30 milionů korun vypadal slibně. Poradenský program, kurzy počítačové gramotnosti, skupinové poradenství, rekvalifikační kurzy, dotovaná pracovní místa. Navíc jsem se už jednoho takového kurzu Úřadu práce zúčastnila, získala certifikát ECDL a znalosti zde získané jsem velmi využila, tak proč sedět doma a pročítat inzeráty, na které s největší pravděpodobností stejně nikdo neodpoví?

17841722_10208913089852781_831764735_nChcete najít uplatnění na trhu práce? Pomůže vám origami žába. Foto archiv Olgy Pavlů

Zaříkání hadů
Je nás čtrnáct a spojuje nás skutečnost, že jsme bez práce a porodily jsme děti. Abychom našly další styčné body, probíhá nezbytné úvodní kolečko včetně kolonky koníčky, a také hraní zábavných psychologických her, při kterých si „užijeme spousty legrace“. Lektorkami jsou zaměstnankyně Úřadu práce, které se netají tím, že jim kvůli tomuto projektu stojí práce v kanceláři, které by se věnovaly raději. Na oplátku se však z mnoha veselých historek dozvíme nemálo informací z jejich osobního života. Výrazně víc, než bychom potřebovaly. Tedy alespoň já.

V rámci tohoto seznamování se o sobě dozvíme spoustu věcí. Všudypřítomný princip „jánejsemrasistkaale“ v klasické podobě: černí berou obrovský dávky, o kterých se nám ani nezdá, a nechtěj makat, narozdíl od nás. Jezdit v MHD je o strach, bůhví, co od nich (míněno zahraniční zaměstnanci přepravující se do fabriky, kde my nechceme za stávajících podmínek pracovat) můžeme chytnout. Ať se oni přizpůsobí našim podmínkám, když tu chtějí žít (ano, jistě, bez uprchlíků by to nešlo). Klasickej sexismus (holčičky jsou pečlivé, narozdíl od kluků, tyhle technické věci pro vás samozřejmě nejsou, to je pro muže, no jo, chlapi, co by od nich člověk chtěl, že jo…).

Obzvlášť absurdně tato slova zaznívají z úst ženy, která nemůže/nechce najít práci, protože dítě na prvním stupni prostě nelze nechat chodit ze školy a do školy samo, nezvládlo by to. Umělé nehty, vysolárkovaná pleť, makeup zářící na kilometry daleko a oblečení ve stylu dvacetiletý diblík included. Má další dvě dcery ve věku 24 a 20 let.

Samotný kurs probíhá tak, že nám obě lektorky na střídačku čtou hlasem zkušené zaříkavačky hadů z prezentace, kterou zároveň promítají na plátno. Obzvláště vtipné je to v části o sebeprezentaci a řeči těla, při promítání slidu o tom, že není důležité jen to, co říkáme, ale taky jak to říkáme, a že neverbální komunikace nás ovlivňuje až z 80 procent.

A klíčovým mottem je: „tohle jen prolítnem letem světem“. To abychom měly více času na sledování „nejen poučných, ale i nesmírně vtipných“ videí o komunikaci a etiketě z dílny České televize s Miroslavem Táborským a jeho plyšovým tygrem a také Ladislavem Špačkem (ocení zejména feministi a feministky).

A taky na domácí úkoly. Máme si každá připravit něco, co umíme a co chceme naučit ostatní. Nejoblíbenější jsou recepty, ale naučily jsme se i pít kávu tak, abychom prožívaly přítomnost, havajské masáže, nazdobit květináč ubrouskovou metodou, složit z papíru žábu a vyrobit zápich do květináče. Ten zápich byla zatím jediná relativně smysluplná věc za čtyři dny projektu. Tato část kurzu je v kolektivu velmi oblíbená a vede k uvolněné, neformální atmosféře, při níž se navzájem sdělují další informace z osobního života. Ještě nevím, zda si pro ostatní nachystám výrobu transparentů na protináckovskou demošku, veganskej recept (abych se tím vařením trochu přiblížila ostatním) s prezentací Food not Bombs nebo balení jointa.

Chcete mě?
Aby nedošlo k mýlce – nemám nic proti tomu, aby se klientky Úřadu práce sdružovaly, vyměňovaly si zkušenosti, recepty, doporučovaly si kadeřnice a cvičitelky jógy, stěžovaly si na děti a muže – sociální vyloučenost je nepříjemná vždy, a ta spojená s jistou stigmatizací, kterou s sebou nese evidence na Úřadu práce, obzvlášť. Koneckonců sociální deprivace rodičů na mateřské dovolené byla jedním z důvodů, proč jsem založila a následně šest let vedla rodinné centrum. Jen by to mělo být zřejmé předem. A každý by měl mít možnost si vybrat. Já se přihlásila do projektu, který měl zvýšit moje šance na trhu práce. Nepotřebuji se ve volném čase družit ani klábosit, sociálně jsem saturována dostatečně.

A jelikož jsem se z poučných a zároveň zábavných videí v délce cca třináct minut naučila být i asertivní, tážu se: chcete mě někdo zaměstnat? Jsem vtipná skoro jako Ladislav Špaček, vím, že po osmnácté hodině má mít muž tmavý oblek, kancelář vám vkusně vyzdobím květináči vylepšenými ubrouskovou metodou a kovovým zápichem, na svačiny připravím vaječnou tlačenku, müsli nebo štrůdl, naučím pít kafe takřka jogínským způsobem, a kdybyste se případně nudili, naučím vás skládat origami žábu. Navíc jsem zjistila, že jsem neuvěřitelně trpělivá a umím se ovládat, takže ani ve chvílích největšího zoufalství netluču hlavou do stolu, ač bych moc chtěla.

Mým vysněným zaměstnáním je být společnicí rentiéra/ky, ale mohu dělat všchno. Obzvlášť po tomhle kursu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.