Alexandr Kliment: těsně pod čarou ponoru

V Alexandru Klimentovi zemřel spisovatel, který měl metodu, jak se dívat na svět, žil s vědomím smrti a konečnosti vesmíru, a zapsal jen nepatrný zlomek toho, co promýšlel.

Sicha

Jan Šícha

01.04.2017 15:32

1101055_m3w561h315q80v10281_xio-fcmsimage-20140715180501-006003-53c5512de65fe-

Přátelé: Havel, Kosík, Vaculík, Kohout, Kliment; Hrádeček 1975. Repro DR

Pan Kliment měl rád květiny a dobře je znal. Nejen názvy. Dívat se s ním na záhon v parku byla příležitost dovědět se, jak která kytka žije. Jakou má povahu. Co nese jedinečného do světa. Jaká je doopravdy. Když pan Kliment mluvil nad záhonem, vlídně představoval své blízké, překládal jejich řeč.

„Byl krásný den, vzal jsem si hůlku. Šel jsem pěšky. Přes Vyšehrad. Tam, co rostou kytky. Dole na železničním mostě mi hůlka pomohla dostat se přes zábradlí. Šel jsem do hloubky. Pejskaři zavolali záchrannou loď. Když mě vytáhli, zabalili mě do nějakých speciálních dek proti prochladnutí. Jsem zas ve službě.“

Tak líčil pan Kliment svůj pokus o sebevraždu před řadou let. Neptal jsem se proč, ale jak. Ludvík Vaculík se prý neptal vůbec. „Máš téma, jaké moc lidí nemá,“ podotkl po spisovatelsku.

Pan Kliment měl metodu. Dovedl se dostat za svět iluzí. V jeho knize Marie se rozpadá poválečné manželství. Ti dva se na ně za války těšili. Mají děti. Člověk v socialismu, který má milenku, místo aby budoval. Precizní pozorování. Kontrasty, které vás při čtení bolí.

Myšlenky napsané tak, že s nimi může sousedit jen taková myšlenka, která vytvoří vyšší celek. Něco jako prvky chemické sloučeniny. Jen myšlenky měly v metodě pana Klimenta nesmrtelnost. Smrtelný člověk v konečném vesmíru.

Jak se vyhnout zmaru? Texty pana Klimenta dávají odpověď. Je to popřený zmar. Kvartální alkoholik byl od svých patnácti let. Štítem od smrti mu dlouho byla játra asi poslaná od ruského otce.
„Jak se máte?“
„Těsně pod čarou ponoru,“ odpovídal léta. Pak postupně konstatoval, že už je to nad. Zanořoval se.

Domov důchodců si pan Kliment vyhlédl v zámku. Slušně vedený, vlídný podnik. S parkem okolo. Nevydržel tam. „Tady sedí inteligenti. Sečtělí. Ona má za sebou pilný život, číst nestihla, ale je přirozeně chytrá. Tamhle dvojice zamilovaná jako v sedmnácti. Tam primitiv. Tlustý a hlasitý.“ Tak líčil jídelnu. Vyprávěl v obrazech, maloval vám před očima tamější život po životě.

Když zemřel dramatik Josef Topol, bylo znát, že současná česká společnost neví, co si s umělcem takového formátu počít. U pana Klimenta je to podobné. Vysoké slovesné umění dál existuje, ale až na pár výjimek, jako je Radka Denemarková, ne tady. Provoz české společnosti přestal mít potřebu složitější reflexe. Vegetujeme.

Pan Kliment až do své smrti reflektoval, prožíval, myslel. Zpřesňoval metodu. Zapsal zlomek toho, co se v něm odehrávalo. Do poznámek chytal zlomky života, neotřelá slova. Román, který měl nějaký čas pracovní název „Úsměv alkoholika“ už nedopíše.

Moc nemluvil o rozepsaných textech. Ale jedna z myšlenek románu byl lidský pád. Muž, alkoholik, padne až na dno. Pak postupně lepí svou existenci znovu. Daří se mu to. Pohádá se se ženou, se kterou žil před svým pádem. Ona řekne větu ve smyslu „To je ten tvůj úsměv alkoholika.“ A celá konstrukce nového života se rázem zhroutí. Pan Kliment věděl, že konstrukce života je křehká jako kytka. Jak jinak vysvětlit jeho bytostně slušné a zdrženlivé chování?

Zemřel umělec, který se zabýval světem a životem v jeho celku. Jakési banální pořekadlo praví, že všichni lidé se rodí jako originál a většina umírá jako kopie. Spisovatel Alexandr Kliment zemřel jako originál, který na sobě celý život pracoval. Jako přívrženec existencialismu a odpůrce iluzí, měl hodně těžkou práci.

Plný život s vědomím, že hladina se nachází těsně pod čarou ponoru. Otvírám knihu Marie z roku 1960. Pro náhodnou větu. Tady je: Babička říkávala, když přišlo jaro: „Nesedejte si na zem, teď je to nejhorší, země se otvírá.“


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.