Parlamentní volby v Nizozemsku vyvolaly velké emoce, díky kterým přišlo k urnám osmdesát jedna procent oprávněných voličů. Nebývale vysoká účast přinesla překvapivé výsledky. Nizozemci se dokázali semknout proti krajně pravicovému populistovi Geertu Wildersovi a v souboji o vítězství podpořili vládnoucí liberály-lidovce vedené Markem Ruttem.

Přesto podle již potvrzených, ale zatím ne oficiálních výsledků vládnoucí strany výrazně oslabily. Lidovci ztratili téměř deset křesel, koaliční sociální demokracie skoro třicet.

Podle většiny pozorovatelů je ovšem největším překvapením letošních voleb strana GroenLinks (Zelená levice), která přestože skončila na pátém místě, dokázala získat téměř čtyřikrát více křesel než před pěti lety. Překonala tak i svůj dosavadní největší úspěch z roku 2008, kdy získala jedenáct sněmovních mandátů.

Historický úspěch dosud marginální strany nizozemské politiky umocňuje fakt, že nechala daleko za sebou tradičního hegemona levice, labouristy z PvdA, a dohnala socialisty. Stala se tak významným hráčem nizozemské levice a vzhledem k vyrovnanému rozložení sil v parlamentu, který pro vládnutí bez Wilderse potřebuje minimálně čtyřkoalici, se může lehce stát součástí vládního kabinetu. Přesto se její zástupci podle prvních ohlasů do role koaličního partnera středo-pravicových stran příliš nehrnou a šance na středo-levicovou koalici prakticky není.

↗

Největším překvapením se stala strana GroenLinks - Zelená levice, která získala téměř čtyřikrát více křesel než před pěti lety. Foto FB Jesse Klavera

Strany, které se zabývají ekologickými otázkami a které považují změny klimatu za jeden z nejdůležitějších problémů současné politiky, celkově zdvojnásobily počet křesel z patnácti na více než jednatřicet procent. Kromě vzestupu zelených je důvodem i úspěch Strany pro zvířata, která získala o tři křesla více než při minulých volbách.

Zeleno-rudí progresivisté

Na svou šanci čekali zeleno-rudí progresivisté pětadvacet let. Tehdy strana vznikla spojením čtyř aktivistických platforem: revolučních komunistů, protestantských evangelíků, mírových aktivistů a radikálních ekologů. Oproti jiným evropským zeleným stranám kladou GroenLinks mnohem větší důraz na propojení sociálních a ekologických problémů a odpor vůči současnému ekonomickému systému.

I díky tomu mohl současný lídr nizozemských zelených Jesse Klaver během kampaně do médií prohlašovat, že cílem jeho strany je „zastavit svatou trojici ekonomického růstu, volného obchodu i snižování regulační role státu a nahradit ji empatií, ekonomickou rovností a ochranou klimatu.“

Právě postava Klavera, syna marockého přistěhovalce a indonésko-nizozemské matky, vzbuzovala v posledních týdnech velký zájem médií. Zatímco většina tradičních stran začala ze strachu z Wilderse částečně přebírat jeho rétoriku, a zejména u Rutteho lidovců byl tento posun značný, třicetiletý lídr zelených formuloval pozitivní program spravedlivých ekonomických reforem, vstřícnosti vůči uprchlíkům a ochrany životního prostředí.

Ačkoliv Klaver patří do podobné skupiny politiků jako Bernie Sanders a Jeremy Corbyn, nejblíže má k prezidentskému kandidátovi francouzských socialistů Benoitovi Hamonovi. Sám Corbyna často kritizuje za to, že jeho program vychází z tradičních receptů sociálně demokratických stran minulého století. Cítí se být spíše politikem, který chce tvořit program nové levice pro jednadvacáté století.

Součástí takového programu je i uhlíková daň, zrušení školného a významná podpora obnovitelným zdrojům či veřejné dopravě, stejně jako regulace velkých bank a potlačení vlivu soukromého kapitálu na politiku. Z výše uvedeného je zřejmé, že zeleno-rudá partička ze země tulipánů pravděpodobně v evropské politice ještě neřekla své poslední slovo.

Ztráta levice

Celkově levice v Nizozemsku oproti předchozím volbám ztratila. Socialistická strana téměř zopakovala výsledek z minulých voleb a přišla pouze o jedno křeslo. Oslabení levice tak způsobil drastický propadák vládnoucí labouristické Strany práce, která má po ztrátě téměř třiceti křesel několik důvodů k přemýšlení.

Stranu vede Lodewijk Asscher, nicméně její mezinárodně nejznámější tváří je bývalý ministr financí Jeroen Dijsselbloem, čelný představitel eurozóny neblaze proslulý během řecké krize. Právě jeho osoba je nejvíce spojená s příklonem tradičně levicové strany k neoliberalismu a volno-tržnímu hospodářství.

Podle pozorovatelů může za propadák kromě protržní orientace strany i nižší důraz na ochranu životního prostředí než u ostatních stran. Ekologická problematika totiž začíná být v Nizozemsku, jehož přístavní města jsou do budoucna významně ohrožena nárůstem hladiny oceánů, jedním z hybatelů tamější politiky. Důkazem jsou výsledky v Amsterdamu, kde vyhrála Zelená levice následovaná levo-středovými D66. Obě strany akcentují ve svých programech změny klimatu jako jednu nejvážnějších hrozeb současnosti.

Důležitým aspektem propadu Strany práce je i tradiční nestálost nizozemských protestantských voličů, kteří oproti svým katolickým protějškům mají v oblibě volené strany střídat.

Tradiční levicové strany tak mají v Nizozemsku do budoucna spoustu práce. Pokud chtějí růst podobným způsobem, jako narostla před volbami podpora Zelené levici, musí opustit mizející střed západní politiky a stanout po boku autentických levičáků, jako je například Jesse Klaver.