Zrušení práce: průmysl 4.0 a konec druhu homo sapiens

Musíme přemýšlet o vztahu práce a času. Nejedná se nakonec vlastně o nic menšího než o to, v co a jak chceme proměňovat čas, jejž tu během našich životů trávíme.

Greffrath_cb

Mathias Greffrath

05.03.2017 08:00

Image1_greffrath

Autor na návštěvě u kamaráda. Repro DR

Jak číst text

Mathiasgreffrath

Mathiase Greffratha


Debata o digitalizaci je v České republice opožděná, přestože naši ekonomiku by měla zajímat stejně jako nejvyspělejší země, pro které jsme dodavateli. I u nás může zmizet více než padesát procent pracovních míst.

Digitalizací se rozumí současný rychlý technologický vývoj způsobený exponenciálním zvyšováním kapacity počítačových čipů a rozšířením jejich využití na celou řadu přístrojů, nástrojů a předmětů mimo klasické počítače. Jejím důležitým aspektem je také rozšiřování a zrychlování internetu, jehož prostřednictvím se čipy propojují.

Stroje jsou tak čím dál chytřejší, umí spolu komunikovat a využívat přitom velké množství dat, které při jejich provozu vzniká. Paralelně s tím se objevují další převratné technologie jako 3D-tisk a virtuální realita, rychle se rozvíjí robotika a vznikají zárodky umělé inteligence. Stále větší díl lidské činnosti a interakcí se přesouvá do digitálního prostoru.

S tím souvisejí překotné změny ve struktuře hospodářství, které mají vliv na zaměstnanost a pracovní podmínky a proměňují požadavky na vzdělávací systém. Rozmanité dopady na život jedince a společnosti, jako třeba důsledky pro mediální sféru ve formě rozmachu sociálních sítí a jejich vzrůstajícího vlivu na tvorbu politických názorů lidí, se často popisují jako „revoluční“. S digitalizací je do budoucna potřeba počítat jako s novým civilizačním rámcem, ve kterém se bude odehrávat vše ostatní.

V uvažování o civilizačním směřování v éře digitalizace je prozatím na špici Německo. Jeho vědci, žurnalisté i politici ze všemožných politických proudů i odborností silně vnímají potřebu uhájit a nově definovat pro nadcházející digitální éru základní humanistické a demokratické hodnoty a ideály.

Jejich přemýšlení i celospolečenská debata se neomezuje jen na technické či pouze ekonomické otázky, jak tomu je často u nás. Předkládaný text z německého sociálnědemokratického prostředí je pro představu o stavu německé debaty o digitalizaci znamenitým příkladem.

Kateřina Smejkalová

V posledních dvou stoletích se povaha kvalifikované práce, dříve spočívající na fyzické práci, schopnostech a zkušenostech, od základu změnila. Nejprve při výrobě věcí: šikovnost rukou nahradily stroje, sílu svalů nahradily parní stroje a elektřina. Namísto očí, hmatu a roků zkušeností nastoupily automaty.

Byl to samozřejmě pokrok, osvobození ducha i těla od ubíjející dřiny. Zaplatili jsme za něj ale i antropologickou cenu: člověk jako výrobce, jako svébytný a tím i svéhlavý subjekt činnosti se stává flexibilní, pasivní obsluhou velkých strojů.

Není to bez následků ani pro jednotlivce, ani pro společnosti. Zavedením automatizovaných či poloautomatizovaných výrobních postupů v 60. letech se tradiční dělníci s odbornou způsobilostí rozdělili na vysoce kvalifikované specialisty a pomocné síly. Kdo může být snadno nahrazen, přichází o svou moc odepřít práci. Dnes už se kola nezastaví, když se pro to rozhodnou „silné paže“.

Nyní, ve 21. století, pracovní místa válcují informační technologie spolu s internetem. Nahraditelní už nejsou pouze pomocní dělníci ve skladech nebo pokladní v supermarketu, v algoritmech softwaru lze nyní uložit a znovu vyvolat um techniků, architektů a právníků. Počítače stanovují lékařské diagnózy nebo organizují komplexní logistické postupy, algoritmy nahrazují rozhodování úředníků ve správě.

V pojmech Průmysl 4.0 nebo Internet věcí se ohlašuje konečná stanice popisovaného vývoje. Obráběné součástky samy digitálně řídí svou cestu výrobním procesem, distribuční sítě si od plně automatizovaného skladu přes samojezdící auta až po supermarket vystačí samy bez člověka, senzorické technologie samostatně rozeznají i opraví poruchy, chytré domy regulují teplotu, lednice nahlásí, že dochází mléko, a odešle objednávku, kterou dopraví drony, systém GPS nejen řídí automatizované zemědělské stroje po kilometrech a kilometrech čtverečních monokulturních polí, nejen vede naše cesty, ale dokonce i zabzučí, když na nás za rohem čeká sleva přesně podle našeho gusta.

Algoritmy Facebooku, Googlu, Amazonu a dalších korporací vědí již dnes, co mne bude zajímat zítra, kamery analyzují fyziognomii i hlasy a zjišťují podle nich preference konzumentů. Business @ the Speed of Thought – tak si Bill Gates tento nádherný nový svět přestavoval už před téměř dvěma desetiletími. Výroba a distribuce co nejrychleji, za co nejnižších nákladů a co nejmenšího podílu člověka.

Společnost práce bez práce
Neexistují spolehlivé prognózy o rozsahu nezaměstnanosti, která bude následovat. Pro USA a Německo ale existují odhady, že v následujících desetiletích by mohlo být postupem takzvané umělé inteligence zrušeno padesát procent pracovních míst.

Nikdo nemůže poskytnout spolehlivé informace, protože nejdůležitější veličinou v tom, jak rychlý bude nástup automatů a robotů, bude cena lidské práce: pokud poklesne, stroje se nevyplatí, pokud vzroste, bude se racionalizovat – všude, kde to půjde.

Dnes ještě tisíce nosičů tahají v koších na zádech uhlí z čínských povrchových dolů, snad na výrobu elektřiny potřebné při produkci počítačů, které v konzumních částech světa osvobodí životy ze zajetí manuální práce. Dnes ještě obchodní obři jako Amazon převádějí jednoduché činnosti, například vyhledávání adres, na digitální nádeníky (oficiálně nazývané „mechaničtí Turci“), kteří se v celosvětové síti pachtí za hodinovou mzdu ve výši tří eur, bez možnosti se organizovat. Leč kdyby ji měli, reakcí by byla další generace automatů.

Technologičtí optimisté jako vždy hlásají: automatizace sice zruší pracovní místa, ale ve stejné míře vzniknou nová pole působnosti. Obzvlášť přívětivě zní argument, že racionalizací se uvolní pracovní síla ve prospěch služeb – ať už v gastronomii, zdravotnictví, péči o seniory či děti nebo v domácnosti.

Ale ani službám se nevyhýbá tlak na snižování nákladů a zvyšování profitu. Algoritmy již dnes zkoumají péči v nemocnicích – muži potřebují méně péče, ženy mezi 35 a 45 lety jí potřebují nejvíce – vše se přepočítává na minuty, zdravotní sestry s sebou nosí senzory, které optimálně programují dobu, po níž se pacientům věnují.

Není těžké si představit konečný stav, v němž bude homo faber, člověk vyrábějící, už pouhou tekutou surovinou, vazelínou velkých automatů. Filozofka Hannah Arendtová již před půl stoletím napsala: „Společnost práce se ve svém posledním stádiu přetvoří ve společnost jobholderů, a ta nebude požadovat (…) nic více než automatické fungování. (Novověk tím skončí) smrtící, tou nejsterilnější pasivitou, kterou společnost kdy poznala. (…) Práce a životní zkušenosti z ní vycházející (budou) z oblasti poznání vyčleněny.“ Hannah Arendtová stav stroze shrnula: „Pokud ve společnosti práce dojde práce, vrátíme se ve vývoji nazpět. Staneme se zvířaty.“

Vzdělání jako zdroj pro budoucnost
Antropocén – v popsaném rámci může jít o dobu, která ukončila nejen éru novověkého člověka, ale také éru homo sapiens. Nástroje, jež stvořil, by se staly gigantickým aparátem druhé přírody. Jejich stvořitel by se omezil na „uzel konvenčních reakcí a funkcí, které jsou věcně od něj očekávány“. K tomu dospěli Max Horkheimer a Theodor W. Adorno ve své Dialektice osvícenství.

O dystopie tedy není nouze. Jak to ale vypadá s jinými možnostmi? Jejich hledání je staré jako sám západní novověk. Je plné popisů cesty do „antropocénu“, jenž může být právem nazýván „věkem lidí“. Sahá od osvícenské myšlenky světové federace Immanuela Kanta, která brala vážně kategorický imperativ a myšlenku, že „povrch zemský“ je ve stejné míře vlastnictvím všech lidí, přes Polanyiho úvahy o „velké transformaci“, až po celosvětové New Dealy a klimatické aliance dneška.

Pro italského mnicha Tommasa Campanellu působícího na přelomu 16. a 17. století, pro buržoazní ekonomy 19. století, pro velikého Johna Maynarda Keynese i pro technologické hippies na kalifornském pobřeží ve 20. století nebylo osvobození lidských výrobních sil samoúčelné. V osvobození lidí od dřiny viděli prostředek ke skutečnému bohatství, bohatství spočívajícímu v čase pro život a v uvolnění rukou pro vyšší činnost, pro volný čas, pro setkávání, pro hry, pro vychutnávání přírody, pro meditaci.

Automatizace byla nástrojem osvobození i pro Karla Marxe. Jeho antropocén, jeho věk lidstva byl společností, v níž „zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci“ – doslova – „řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společné kontrole, místo aby jí byli sami ovládáni jako slepou silou; uskutečňují ji s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejpřiměřenější“.

Tedy žádná země, kde létají pečení holubi do úst, nýbrž „říše nutnosti“, za níž teprve může vykvést říše svobody. Základní podmínkou však podle Marxe je „zkrácení pracovního dne“. Po sto let to byla také vize organizovaného dělnictva.

Dnes už za to žádné odbory nebojují a ideál všestranného rozvíjení lidských schopností zní staromódně a scestně v době, v níž se boj o osmihodinový pracovní den stává v Evropě opět aktuální, jako by se za celých sto let nic nestalo. V době, v níž provoláváme republiku vzdělanosti, ale miliony mladých jsou bez práce, bez vzdělání a tedy i vrženi bez zajištěné budoucnosti na volný trh práce.

Vzdělání je ale nejdůležitějším zdrojem pro budoucnost, není jím ale zevšeobecnění vzdělaných občanů, o němž snili humanističtí ekonomové minulosti a gymnaziální učitelé ještě donedávna. Dnes je na programu dne, aby si občané společně uvědomili, že je nutný civilizační obrat. A tím pádem také rozvíjení kvalifikací, jež jsou pro tento obrat zapotřebí. Seznam úkolů pro antropocén je totiž dlouhý a děsivý.

Nejneodkladnější úkolem pro 21. století, ač ne jediným, je zabránit geohistorické katastrofě. Bavíme se o možnostech spravovat atmosféru a přírodní i morálního dědictví lidstva. Úrodnost půdy, výnosnost a čistota moří, záchrana fauny, ochrana před novými druhy epidemií, lidská práva, práva žen, rovný přístup k zdravotnickým technologiím, ke kultuře, podíl na výnosech práce – to je jen několik problémů, jež je třeba zvládnout, pokud naše staletí nemá skončit bojem všech proti všem.

Text vychází v rámci spolupráce s Nadací Friedricha Eberta Praha.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Seznam úkolů pro antropocén je totiž dlouhý a děsivý. Úterý, 7.Března 2017, 12:10:56

Co je probůh děsivé na řešení nutné schopnosti udržitelného rozvoje?
Koho jímá hrůza z takového způsobu rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí ....bych se hlasitě pozeptal nejen pana Greffratha.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.