Zygmunt Bauman se narodil v polovině dvacátých let dvacátého století v Polsku. Narodil se laickým židovským rodičům v době, kdy se projednou zase zdálo, že nejenom v Polsku, ale v celé Evropě, bude všechno lepší.

Ve svých dvaceti letech se účastnil dobývání Berlína. Tehdy byl přesvědčeným komunistou a nikdy se tím netajil.

Po válce ve Varšavě vystudoval sociologii a filosofii. Jako sociolog rychle získal vliv. Jeho kniha Myslet sociologicky v první polské verzi se těšila v šedesátých letech v jeho původní vlasti velké popularitě. O nic menší, než jaké posléze došla světová verze vydaná v angličtině v roce 1990. O jeho pronikavosti svědčí, že už v 60. letech jeho stručná sociologická studie Kariéra vyšla i česky. Sociologickému myšlení se od něj učili lidé, kteří ho tu pak učili po generace nás, Ivo Možný i Miloslav Petrusek; škoda, že ani jeden z nich o tom už nevydá svědectví.

Po čistkách v Polsku roku 1968, jež tam měly bohužel znova též antisemitský osten, Bauman odešel do Anglie. Pozornost zasluhuje, že ústrky z důvodu etnicity či religionizity jeho předků na něj nikdy neměly destruktivní vliv. Jen před pár lety ostře kritizoval politiku státu Izrael: zeď oddělující Gazu od Izraele přirovnal ke zdi ve varšavském ghettu.

Teprve v Anglii se ale stal tím, kvůli čemu si ho dnes připomínáme, jedním z největších světových sociologů a evropských veřejných intelektuálů. V sociologii nebyl jen „polským sociologem v exilu“, stal se jednou z největších postav oboru. V něm se nejvíc bude připomínat svou kritikou globalizace a úvahami o tekuté modernitě.

V obou ohledech se dnes bere, podobně jako Ulrich Beck, za jasnozřivě předjímavého. Je tomu tak proto, že se srovnává s jejich souputníkem Anthonym Giddensem, který byl na sklonku minulého století vlivnějším a uznávanějším veřejným intelektuálem jako spoluautor Blairovy Třetí cesty. Čas ale jakoby osobně vstoupil na scénu a dal za pravdu Baumanovi a Beckovi. Naše společnost se jeví jako riziková a modernita se zdá být skrz naskrz tekutou.

↗

Mnozí z přátel u nás budou vzpomínat na jeho setkání s aktivisty ProAltu, kteří před Fórem 2000 roku 2010 protestovali, že se mají jedné události účastnit skvělí lidé právě jako Bauman, společně s vyvrheli jako Topolánek či Wolfowitz, jímž se tak propůjčuje nežádoucí legitimita. Foto Patrik Eichler

Znalcům tehdejších prací špičkových kritiků ekonomické globaliazce, Jerryho Mandera, Edwarda Goldsmithe, Vandany Shivy, Martina Khora, Waldena Belloa či Johna Cavanagha, jejichž texty jsme se snažili tehdy zpřístupňovat českému čtenáři, se mohlo snad i právem zdát, že Baumanova kritika není dostatečně hluboká. Pro mnohé jeho studenty od Leedsu přes Boston po Brno ale znamenala — v době všudypřítomného technooptimismu a opojení „koncem dějin“ — první průhled k možnosti, že by na globalizaci snad bylo možno vůbec i něco kritizovat.

S odstupem generace můžeme jeho nauku o sociologickém myšlení a sociologii vědění aplikovat tak, abychom ocenili, že oni studenti se takové kritické perspektivě vůči ekonomické globalizaci vesměs neměli jak naučit od jejích radikálních kritiků, pro jejichž myšlení zákonitě vedla na akademickou půdu obtížnější cesta. Baumanova kompetence i v tom, jak kritické myšlení předávat způsobem konformním vůči akademickém prostředí, tak mohla inspirovat řádově větší počty studentů, k nimž by se radikální úvahy nikdy nedostaly.

Přesto možná zůstane Bauman obdivovanějším v roli veřejného intelektuála; a jak krásně v ní dokázal zestárnout. Baumanovi bylo už v roce 2000 pětasedmdesát let. Přesto jej bereme jako současníka, jako svrchovaného veřejného intelektuála evropského formátu, jako vzor, na nějž se bude navazovat.

Byl brilantním pravidelným autorem dost možná nejpozoruhodnějšího evropského magazínu věnovaného sociálně demokratickému myšlení, Social Europe Journal. Poslední text tu publikoval vloni v listopadu, argumentoval, že k vítězství Donalda Trumpa vydláždila cestu politika neoliberalismu. Příbuznost jeho perspektivy s postoji špičkových kritických novinářů jako George Monbiot či Naomi Kleinová je evidentní. Baumanovy texty publikované v SEJ by bylo možné vydat sebrané jako knížku: vynikl by tak najednou i jako náš brilantní kolega, novinář.

Dobré politické komentátorství totiž ve skutečnosti není ničím jiným nežli aplikovanou sociologií; a tak není s podivem, že se právě takto na stará kolena bavil. No, bavil... Nepsal rozhodně snadno. Vezměme si třeba jen tuto pointu jednoho z jeho textů: „Co se nyní jeví jako nesnesitelně bolestivá a svíravá tíseň, se může z odstupu ukázat jako palčivá, ale jen přechodná bolest, způsobená silami, jež současně přinášely spásu těsně před už už přicházejícím zatracením. Nuže, majíce to na mysli, Evropané, spojme se ve své odpovědnosti.“

Napsal skvělou esej Neukončený příběh sociální demokracie, vydanou Nadací Fridricha Eberta i v češtině. Vyznává se v ní z toho, že mu naše současná situace připomíná situaci prvních socialistů: „Někdy se cítím tak, jak se museli cítit první socialisté v 19. století. Byli nepatrnou menšinou na okraji politického života. Nemohli ani snít o vítězství ve volbách, ba dokonce ani o účasti v nich... Žádná většina nikdy nezačínala jinak než jako menšina, menšina často vysmívaná a zesměšňovaná.“

Mnozí z přátel u nás budou vzpomínat na jeho setkání s aktivisty ProAltu, kteří před Fórem 2000 roku 2010 protestovali, že se mají jedné události účastnit skvělí lidé právě jako Bauman, společně s vyvrheli jako Topolánek či Wolfowitz, jímž se tak propůjčuje nežádoucí legitimita. Bauman jediný se u protestujících zastavil, dal se s nimi do řeči, diskutoval: a během rozhovoru mu nejvíc nakonec vadilo, že se ocitl v jedné větě s Wolfowitzem.

Baumanův český vrstevník Jaroslav Šabata o sobě říkal, že v jistém smyslu nikdy nepřestal být „komunistou“. Myslím, že Bauman by v tom s ním byl zajedno. Marxovo učení oba revidovali špičkovým myslitelem jeho školy Gramscim; Bauman své sociologické myšlení navíc zejména Georgem Simmelem. Díky oběma těmto zdrojům dokázal tak předjímavě kritizovat globalizaci.

A jistě i díky tomu zůstal věrný humanistickému univerzalismu tváří v tvář současné uprchlické krizi, nad níž osudově zaváhal i jeho potenciální největší zdejší následovník. Bauman ještě vloni namluvil pro televizní stanici Al Jazeera svým hlasem, v němž vibrují vrstvy moudrosti poukládané celým jeho životem, stopu k videu: jež se zastává uprchlíků.

Prodívejte se na ně. A poslechněte si jeho hlas. Zygmunt Bauman byl jedním z největších evropských intelektuálů své éry.