Vojenské odvody podle Alfreda Hitchcocka

Lukáš Senft se ve svém sloupku věnuje vojenským odvodům, které jsou už několik týdnů zvučným veřejným tématem. Jak nám může přispět k lepší orientaci Alfred Hitchcock? A kdo všechno se musí bát potenciální války?

Plánované zavedení povinných odvodů na rok 2017 silně rezonuje v mediálním prostoru. Podpořila je velká část novinářů a veřejných intelektuálů. Šedesát procent Čechů by dokonce souhlasilo s obnovením armádního výcviku, přijala by jej i většina mladých respondentů. Připomínají se konzervativní hodnoty: obrana vlasti, disciplína, vojenská obrana demokracie a podobně. Jsou takové výzvy legitimní? Jaké ideály ve skutečnosti podporují zatvrzelý val argumentů?

Krycí manévry
Nejdřív je třeba říci, že odvody nedávají smysl. Tvrdí se, že na vzrůstající nebezpečí ze strany Ruska musíme být připraveni. Proto je prý rozumné odvody zavést (následovat bude zřejmě i požadavek na povinný vojenský výcvik). Takový argument je vratký. Žijeme mnoho let po vynálezu atomových hlavic, v situaci, kdy válčení probíhá se sofistikovanými zbraněmi, jejichž ovládání vyžaduje profesionální schopnosti. Není pravděpodobné, že by několik tisíc maturantů uchránilo jakýkoli stát.

Další výhoda povinné vojny údajně spočívá v disciplinaci branců. Psychiatr Radkin Honzák vidí ve výcviku možnost detoxu mladých lidí, protože podle něj zřejmě všichni berou drogy a v kasárnách by měli utrum. Jedná se totiž o generaci zparchantělou přílišným pohodlím, která tak připomíná přešlechtěné plemeno pokojových psů. Tak to vidí Lenka Zlámalová z Týdeníku Echo. Ideálem tak je zřejmě komando naprosto střízlivých dobrmanů. Takové úvaze se vysmívala už postava románu Náměsíčníci, která nemohla pochopit, jak by se jedinec mohl stát zodpovědným díky instituci, jejímž hlavním principem je bezmyšlenkovitá poslušnost a bezduché vykonávání rozkazů.

Pokud platí předpoklad o východním agresorovi, pak nemůžeme brát vážně druhý argument o potřebě vycvičit zlenivělé mládežníky. Jestli čelíme tak akutnímu nebezpečí, není přece možné plýtvat časem a financemi na kurzy, kde se maturanti zocelí, naučí se přišívat knoflíky, zavazovat si tkaničky a nefetovat. Státní kapitál by bylo nutno využít na nezbytné vojenské vybavení, pečlivý výcvik profesionálů atd.

Co tedy znamená bezzubá a překotná obhajoba tak hloupého opatření? Nechci spekulovat, kdo a kolik z toho všeho vytěží a komu se to všechno hodí. Musíme se podívat především na to, co zavedení odvodů vypovídá o společnosti a jak ovlivní její budoucí naladění. Myslím, že zde nám může pomoci Alfred Hitchcock.

MacGuffin na buzerplace
V Hitchcockových špionážních dramatech se vždy setkáváme s hrdinou, který je omylem zapleten do vysoké hry důležitých agentů. Špióni se pídí po nějakém tajemství a to vyvolává kolotoč událostí. Může jít o průmyslové plány, vládní spisy, diamanty nebo mikrofilmy. Na tom nezáleží. Důležité je, že zdánlivá podstata příběhu nemá žádný význam. Jedná se o falešný impuls, který ale dává situace do pohybu.

Hitchcock takovému podnětu říkal MacGuffin. Je to něco, co se tváří jako centrální bod, kolem něhož se točí svět postav, ale ve skutečnosti je MacGuffin naprosté prázdno. Hitchcock se snažil, aby jeho MacGuffiny byly co nejprázdnější a zcela absurdní. O to působivější se pak zdá vzniklý chaos a frenetický proud situací (v jednom snímku zapříčinila přestřelky a zákeřná usmrcení pouhá melodie, kterou musela agentka propašovat do Velké Británie). Poučení z tohoto dramaturgického nástroje je jasné: argumenty, které dovolují velkým hráčům rozpoutávat bitvy, války a špionáže jsou často falešné, vyprázdněné. Rozpoutaný vír událostí je opravdu vírem, tedy úkazem bez pevného středu.

Nenalézáme se v podobném narativu? Zavedení povinných odvodů (MacGuffin) rozpoutává sled výroků, požadavků a opatření. Jsou nelogické a chatrné, ale o to urputněji jsou hájeny. Povaha společenské debaty nám brání ptát se, co je za nimi. Mohli bychom totiž objevit, že jim schází přesvědčivý důvod. Hektický apel (Braňte stát! Braňte evropské společenství!) odvádí pozornost od macguffinovského prázdna v jeho nitru.

Podle Lenky Zlámalové se totiž o jedná generaci zparchantělou přílišným pohodlím, která tak připomíná přešlechtěné plemeno pokojových psů. Ideálem tak je zřejmě komando naprosto střízlivých dobrmanů. Repro z vysílání ČT

Co skrývá MacGuffin?
Co najdeme, když ale přece jen odkryjeme dramatický obal a nahlédneme do MacGuffinových vnitřností, do propasti prázdna? Co zde chybí? Chybí zde především legitimita pro výzvu k vojenské obraně evropského společenství. Nastupující generace určená k odvodům totiž žije v prostředí, které soustavně podrývá význam státu a především společnosti. Nemluvím teď o národní identitě a křečovitém vlastenectví. Toho tu máme až dost. Mám na mysli narušení solidarity, ochoty k rovnosti, pospolitosti a zodpovědnosti za ostatní. Takové pojmy byly v posledních letech odsuzovány jako pozůstatky po normalizaci nebo byly banalizovány na dárcovskou smsku zaslanou někam „na charitu“.

Teze o tom, že neexistuje společnost, ale jen jednotlivci, se pevně zakořenila do běžného přemýšlení. Hayekův ideál o odnárodnění peněz se postupně přenesl na odnárodnění dalších složek společnosti. Globalizovaný neoliberalismus s sebou přenesl hektickou mobilitu všeho a všech. Jsme vtahováni do světa nejistého a pomíjivého. Převládající názor vede k požadavku svobody pohybu, která je nejcennější komoditou. Týká se pohybu věcí, osob i peněz.

Firmy i jedinci se chovají jako tuláci globalizace: pokud se mi někde nedaří, můžu během chvíle odletět na druhý konec planety. Chtějí po mně vysoké daně? Letím pryč. Chtějí po mně dodržovat ekologické limity? Letím pryč. Zaměstnanci požadují odbory? Tuplem letím pryč. Jak píše Bauman: kapitál si klidně sbalí svých pět švestek a odletí do pohostinnějšího prostředí.

Nerovnost mezi tuláky globalizace
Ale zde je třeba zdůraznit zásadní problém: taková hypermobilita je pouze pro movité. Plní se tak mokrý sen Romana Jocha, který považuje rovnost za nudu a šeď. Vytváří se tzv. „exterioralita elit“, které jsou naprosto nepolapitelné. Nejsou vázané nikým a nikde. Druhou (a početnější) skupinou jsou ovšem ti, kteří si nic takového nemohou dovolit.

Společný prostor je náhle vnímán dvěma odlišnými optikami. Pro jedny je globalizovaná planeta výrazem svobody a volnosti. Mohou se kdykoli stáhnout na místo, kam nedolehne zmatek a násilí okolního světa. Pro ostatní se obývaná lokalita stává vězením, ve kterém musí zůstat trčet a snášet všechny pohromy, které se tudy proženou. Někdy musí dokonce bojovat za území, které je vězní a navíc ve sporech, které domlouvá exteriorální elita ze svých bezpečných sídel mimo epicentrum střetů. Pospolitost a rovnost mizí a nastupuje identita nomádů. Jedni jimi jsou, druzí by jimi chtěli být.

Taková nomádská identita pochopitelně odporuje nárokům vzájemnosti a solidarity. Politické a mediální elity tedy nemohou sedět na dvou židlích: nelze hájit neoliberální individualismus a zároveň apelovat na konzervativní hodnoty národa a obrany vlasti. Ty byly dávno rozbity právě ve jménu globální svobody pohybu. Pokud byla solidarita vysmívána jako utopické komoušské delirium, nelze se jí nyní dovolávat a v jejím jménu šikovat civilní vojsko.

A to je ono jádro, které chybí: solidární a univerzální pospolitost. To zakrývá MacGuffin. Požadavek na zodpovědnost za společnost jako by ztratil v globálním kapitalismu svou legitimitu. Generace, která od revoluce pilně ustavuje nezodpovědnou nomádskou etiku, nemůže náhle přikazovat generaci dospívajících, aby si uvědomila, že za demokracii je třeba bojovat.

Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk tvrdí, že je třeba ukázat, že nejsme jen zákazníky či konzumenty liberální demokracie. Pokud bychom pouze pumpovali prachy do profesionální armády a nezařadili bychom mezi vojáky i budoucí maturanty, dávali bychom prý najevo, že "si bezpečí lze koupit jako housku na krámě". Jenže zde je zásadní omyl. Bezpečí si samozřejmě lze koupit jako housku na krámě. Ale finančně na to stačí jen někteří.

Krusta argumentů se nám snaží namluvit, že jsme v jednom týmu, taháme za jeden provaz. Nejsme. Liberálními demokraty mnohdy bagatelizovaná nerovnost zde dostává jasné kontury. V hypotetickém konfliktu budou muset bojovat jen ti, kteří si nemohou dovolit mír na druhé straně planety. Potenciální války by nebyly střetem demokracie a diktátora. Byly by válkou chudých.

Hitchcockův MacGuffin tvořil zdání důležité politické hry, ale ve skutečnosti jen maskoval trapnou a unylou melodii. Ideologická obhajoba odvodů tvoří dojem vznešeného boje za demokracii, aby zakryla skutečnost, že výdobytky demokracie jsou dostupné jen některým.

Co nám tedy může poradit Hitchock v naší současné situaci? Budoucí brance čeká stejný úkol jako hrdiny hitchcockovských thrillerů. Musí odhalit prázdné centrum celé peripetie a dokázat svou nepatřičnost v procesu, který by mohl vojenskými odvody zakrýt nedostatečné přerozdělení svobody. Za velkými hráči světové politiky jsou jen nomádské elity. Za vznešenými a univerzálními důvody k účasti ve válce je jen mlčící prázdno a neobhajitelná nerovnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

František Trampota - Brno

Úterý, 28.Dubna 2015, 13:40:41

Není ta Lenka Zlámalová taky trochu zprachantělá? Trochu mi přijde. Ale třeba se s klukama zúčastní bojového výcviku a pak o tom napíše článek jak to byl bezva autdór a jak je celá posilněná.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.