Když se sportovkyně na vrcholu výkonnosti rozhodne bojkotovat vrcholnou akci, je to pro ni hodně závažné rozhodnutí. Dobrovolně se tím připravuje o to dát smysl své náročné přípravě a tréninku, to vše jakoby zahazuje za hlavu.

Přesně to udělala úřadující šampiónka Spojených států v šachu Nazí Paikidzeová, když se rozhodla neúčastnit se mistrovství světa žen v šachu, které se právě koná v íránském hlavním městě Teheránu. Paikidzeová odmítla nosit při turnaji šátek a omezit kontakt s muži, což je vyžadováno íránskými pořadateli a jako podmínka přejato mezinárodní šachovou federací FIDE.

Není přitom z předních světových hráček sama, kdo mistrovství ze stejných důvodů bojkotuje. Podobně se rozhodla třeba mistryně Argentiny Carolina Lujánová nebo bývalá světová šampiónka, Ukrajinka Maria Muzyčuková. Jak je takové rozhodnutí pro šachistky složité, ukazuje to, že sestra Marie Muzyčukové Anna se rozhodla mistrovství účastnit. 

Americká šachistka proti rozhodnutí FIDE přidělit mistrovství Íránu iniciovala petici, pod kterou se zatím shromáždilo přes sedmnáct tisíc podpisů. V petici se mimo jiné připomíná, že mezinárodní šachová organizace ve svých zásadách odmítá diskriminaci na základě národnosti, rasy, sociálních příčin, politického přesvědčení, náboženství či pohlaví. Právě tuto zásadu FIDE porušila tím, že přidělila mistrovství Íránu.

Oprávněnost této kritiky se ukázala v minulém týdnu, kdy byla vítězka mezinárodního šachového turnaje v Gibraltaru, Íránka Dorsa Derakshaniová, doživotně vyloučena z reprezentace Íránu a dostala zákaz startovat na turnajích pořádaných v Íránu. 

Důvod? Při turnaji v Gibraltaru si osmnáctiletá íránská šachistka studující ve Španělsku nevzala hidžáb. Stejný trest na témže turnaji dostal také její teprve patnáctiletý bratr Borna, ten ovšem za to, že nastoupil k zápasu proti soupeři z Izraele.

Vyloučit hráčku doživotně z reprezentace za to, že si při turnaji nevzala šátek, je zjevná diskriminace. Striktně vzato by íránská šachová federace měla být z mezinárodní šachové organizace vyloučena. Co si ovšem počít s tím, že právě hostí světový šampionát... Ve světě vrcholového sportu se, jak dobře víme, dělá až příliš kompromisů se zeměmi, kde se lidská práva a svobody neberou příliš vážně.

Feministky v šátcích

Ve světle vyloučení prostovlasé šachistky z reprezentace se také poněkud jinak jeví nedávná návštěva ministryň švédské vlády v Íránu. Členky „první feministické vlády“ v historii země si při návštěvě Íránu všechny vzaly šátky. Tím zcela nepokrytě, nebo lépe řečeno pokrytě daly najevo, že se nehodlají nijak vměšovat do toho, jaká pravidla ve věci vnuceného nošení hidžábu íránský režim prosazuje.

Pro švédské ministryně spočívalo dilema spojené se šátkem v tom, zda jeho odmítnutím nepopudit íránské představitele a tím se nepřipravit o zakázky a další výhodnou spolupráci obou zemí. Jaké implikace má jejich rozhodnutí pro íránské ženy a jejich každodenní potýkání se s vnuceným nošením šátku a dalšími omezeními, pro ně zřejmě nebylo tím nejdůležitějším.

Feministky v islámských zemích, jako marocká socioložka Fatima Mernissiová, upozorňují na to, že zahalování žen v islámu je od samého počátku znakem mužské nadvlády nad ženami. To v plné míře platí v režimech, které z islámu učinily svou státní ideologii, jako je tomu v Íránu. Nic na tom nemění ani to, že pro mnohé muslimky v neislámských zemích je šátek jejich osobní volbou, výrazem jejich identity, nebo třeba jako v dnešních Spojených státech i odporu proti diskriminaci a islamofobnímu rasismu.

↗

Íránka Dorsa Derakshaniová byla doživotně vyloučena z reprezentace Íránu a dostala zákaz startovat na turnajích pořádaných v Íránu. Foto de.chessbase.com

Švédské ministryně tak zřejmě udělaly chybu, že se nerozhodly k solidaritě s íránskými ženami tím, že by si na oficiální jednání nevzaly šátky. Dobrým řešením by bývalo bylo i to, kdyby si šátek vzaly jen některé z nich. Daly by tak symbolicky najevo, že nošení či nenošení šátku je v zemích jako je Švédsko věcí osobní volby, ne státního přinucení. Na rozdíl od Íránu. Jejich fotografie se všemi hlavami pokrytými vypadají jako vyjádření souhlasu s vynucovaným nošením šátku, které íránský režim uplatňuje.

Jedna z členek švédské vlády obhajovala rozhodnutí tím, že nechtěly porušit íránské zákony, takže nezbývalo než buď poslat jen ryze mužskou delegaci, nebo si vzít šátek. Nebylo by ale lepší takové zákony odmítnout, i za cenu toho, že by v Íránu nakonec opravdu vyjednávala mužská delegace? Co je horší: delegace ze samých mužů, nebo s většinou žen se šátky na hlavě, tvářících se dosti ztrápeně?

Tradice proti tradici

Ale zpět k šachovnici. Hra zvaná šachy se do Evropy a posléze celého světa rozšířila díky muslimským dobyvatelům Persie. Ti královskou hru se jménem perských velekrálů převzali i přesto, že z hlediska ortodoxního výkladu islámu je vlastně závadná — vždyť zpodobňuje lidské bytosti, jako krále a královny, byť ve velmi stylizované podobě.

I v dnešní Persii, Islámské republice Írán, jsou šachy oblíbenou hrou. Pouze několik let po islámské revoluci v roce 1979 byla hra zakazována, dnes ale v Íránu šachy opět hrají muži i ženy. Tak jako ve většině muslimských zemí světa. Přesto se z řad těch nejpřísnějších strážců islámského pravověří ozývají hlasy varující před touto hrou.

Velký muftí Saúdské Arábie, Abdulazíz ibn Abdulláh aš-Šajch, zveřejnil v lednu 2016 fatwu zapovídající hraní šachů coby „díla ďáblova“, které svádí k hazardu a vede k marnění času. Tento nejvyšší saúdský klerik patří k těm vůbec nejkonzervativnějším: je například obhájcem zákazu řízení automobilu pro ženy, protože to podle něj vystavuje ženy přílišnému pokušení. 

Snad by se to mohlo zdát pouze bizarní a bez reálného významu, tak jako výnos jiného saúdskoarabského klerika proti stavění sněhuláků, o kterém jsme se také mohli v poslední době dočíst. I panák ze sněhu je přece zobrazením člověka. Ale přece jen, nejvyšší duchovní představitel země, která je díky Mekce srdcem islámského světa jako takového, není nějaká zanedbatelná figurka.

I v Saúdské Arábii se ale dnes šachy hrají a zřejmě budou hrát dál. Je to tradice, která je delší než islám a jeho radikální výklad, a snad není naivní očekávat, že se časem ukáže jako silnější. Snad budou jednou íránské šachistky moci zápolit nad šachovnicí a reprezentovat svou zemi bez šátku na hlavě, pokud ho samy nebudou chtít nosit.

Upozornit na represi je důležité

Jak upozornily některé íránské šachistky a další Íránky poté, co několik světových hráček ohlásilo bojkot mistrovství v Teheránu, samo konání šachového šampionátu je pro ženy v Íránu důležitým krokem k tomu vymanit se z područí svazujícího náboženského režimu. Bojkot akce, která je coby vrcholná sportovní událost pro ženy v Íránu ojedinělá, a proto nesmírně významná, podle nich íránským ženám spíš škodí než prospívá.  

Není přitom zas až tak důležité, nosí-li na hlavě šátek — většinou jen ležérně až provokativně uvázaný, s rebelsky vyčuhujícími vlasy — či nikoli. Aby jejich kolegyně z jiných zemí mohly přijet na šampionát do Teheránu a podpořit je na místě svou přítomností, vidět íránskou realitu na vlastní oči, to je pro íránské šachistky a ženy vůbec dnes velmi důležité.

To je nepochybně pravda, je to ale jen jedna polovina pravdy. Tu druhou vystihuje postoj Nazí Paikidzeové a Dorsy Derakshaniové. Pokud v represivním režimu s islamistickou ideologií není tolerováno, aby šachistka při zápase a jakákoli jiná žena na veřejnosti mohla vystupovat bez šátku na hlavě, je potřeba, aby se našel někdo, kdo na toto zjevné porušování osobní svobody upozorní.

Třeba za cenu, že se připraví o účast na vrcholném turnaji, nebo dokonce o možnost reprezentovat svou rodnou zemi a zahrát si zápas v domácím prostředí. Bojkot šampionátu není projevem nadřazenosti ani nedostatku pochopení pro íránskou realitu. K ní patří jak ženy s nedbale a ležérně uvázanými šátky, tak ty, které chtějí chodit prostovlasé. I přes všechny následky, které to pro ně znamená.