Světlo i jeho stín

Ve dnech 23. až 25. února proběhlo v Plzni 37. mezioborové sympozium, pořádané v rámci Smetanovských dnů v Plzni. Alena Zemančíková píše tentokrát o svých čerstvých dojmech a zážitcích.

Samotné Smetanovské dny jsou festival s převážně hudebním programem. Pořádá ho Plzeňská filharmonie. Připomíná se jím jednak osobnost Bedřicha Smetany, který v Plzni pod patronací svého staršího bratrance konečně dokončil roku 1843 gymnaziální studia a začlenil se tu již jako skladatel drobných skladeb do hudebního života. Název festivalu pak připomíná také sice méně slavného, ale pro Plzeň neobyčejně významného Josefa Františka Smetanu. Ten byl profesorem fyziky na zdejším gymnáziu, založeném tepelskými premonstráty, a mnohostranným reprezentantem osvícenství v Plzni.

Plzeňská sympozia mají každý rok nové téma, letos to bylo Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století. Česká kultura „dlouhého“ 19. století je v zadání vždy, fokus, jímž na ni odborníci různých oborů nahlížejí, se každý rok mění. Do tématu Světla, stíny a tma samozřejmě patří i osvícenství a také mu bylo věnováno několik příspěvků. Stojí za to si připomenout, že u českého osvícence Františka Faustina Procházky (který se 19. století dotýká na samém jeho počátku) se jasné myšlení bezpodmínečně opíralo o klasické, o latinu opřené vzdělání.

Světlo racionality vnášela osvícenská doba samozřejmě do medicíny, a zprostředkovaně třeba i do temného momentu lidské existence, jakým je sebevražda. Melancholie, černá žluč a další teorie sebevražedného konání byly podrobeny vědeckému, lékařskému a úřednímu zkoumání a příčiny shledávány ve fyziologii těla i mozku. Bylo tak rozumově vysvětleno, co podle zákona bylo trestným činem, a sebevrazi konečně směli být pohřbeni na hřbitově (byť v noci a bez zvonů). Prohlášení lékařského experta a úředníka se stalo vyšší autoritou než názor duchovních. Po roce 1830 už málokterého sebevraha prohlásili za příčetného, a tedy odsoudili.

Podíváme-li se na odvrácenou stranu světla, vidíme na ní arcitmáře jezuity, jejichž přízrak v širokém klobouku prochází literaturou, výtvarným uměním i lidovou kulturou. Ivana Čornejová, která se dějinami jezuitského řádu dlouhodobě zabývá, seznámila publikum s existencí spisu nazvaného Tajné předpisy jezuitského řádu, protijezuitským pamfletem z roku 1614, šířeným nejrůznějšími cestami, jímž se podařilo vzbudit k jezuitskému řádu odpor předčící averzi k židům (pamflet, předpokládám, představuje něco podobného protokolům sionských mudrců).

Horlení proti jezuitům sloužilo k lecčemu, také k zastírání aktuálnějších a nebezpečnějších problémů české společnosti 19. století, a našlo nakonec svůj výraz i v parodických dílech, jako je Váchalův Krvavý román (i když to už jsme ve století dvacátém). „Českých knížek hubitelé lítí“ vstoupili i mezi strašidla a nějaký ten jezovita se mihne v kdejaké senzaci a události 19. století.

Nemůže za to Jiráskovo Temno, to vyšlo až ve století dvacátém. Temno není nenávistnou knihou, jakkoli obraz „temna“ pro dobu pobělohorskou v národním povědomí etablovalo. Výjev pátera Koniáše v jezuitském klobouku, vášnivě vrhajícího do plamenů zakázané evangelické knihy, vešel do národního povědomí prostřednictvím kanonických ilustrací Adolfa Kašpara. O Jiráskově Temnu hovořil náš přední znalec barokní kultury Vít Vlnas v řadě mimoliterárních souvislostí, ale v zásadě v respektu k Jiráskovu dílu, které neobyčejně posilovalo čtenáře za 1. světové války a těsně po ní ve víře v budoucnost národa.

Temný živel, světlo a stín
Temný živel představuje voda a jeho temným vládcem je vodník. Ten je jedním z vysloveně českých literárních motivů, v žádné sousední, slovanské ani německojazyčné zemi, nemá sobě podobného. Vodník v literatuře 19. století, než vstoupil ve své idylické, zelené podobě do pohádek, vystupuje u mnoha českých literátů 19. století alespoň v drobnějším textu (například v jedné básni Boženy Němcové) a je to postava černá, v černého koně se proměňující, nepoznatelná a mnohdy neviditelná. Ostatně ve třech mimořádně živých a populárních dílech české literatury je vodník zásadní a interpretačně zajímavou postavou: v Erbenově baladě, v Jiráskově Lucerně a v Kvapilově libretu k Dvořákově Rusalce. V každém z těchto vynikajících děl má jinou funkci, podobu i výklad, ale v žádné není směšným strašidlem sedícím na vrbě.

Součástí sympozia jsou i příspěvky etnografické a z dějin techniky, tentokrát ve vztahu k osvětlení interiérů a měst. K tomu je důležité si představit, jak velkolepý a riskantní dílo znamenalo zavedení svítiplynu a elektrického proudu do měst – a jak to nakonec byl výnosný podnik. Jaký velký časový rozdíl vznikl mezi osvětlením metropolí a maloměst, o venkovu ani nemluvě. Ve městě konání sympozia nelze nevzpomenout Františka Křižíka.

Hra světla s stínu samozřejmě souvisí i s rozvojem fotografie a kinematografie a samozřejmě také divadelního inscenování: osvětlení divadelního interiéru zásadně proměnilo režijní praxi, ale ovlivnilo i dramatickou a operní tvorbu (tanec s vlastním stínem v opeře Mayerbeerově).

Sympozium se koná v budově Západočeského muzea, jež je koneckonců rovněž produktem osvícenské vůle ke vzdělanosti. U vchodu si tam návštěvník může na požádání rozsvítit Křižíkovu obloukovku, na schodišti obdivovat secesní vitráže, hrající se světlem dekorativní hru, a když se projde Křižíkovými sady až k Západočeské galerii, která otevřela na téma Světlo a stín aktuální výstavu, může se zastavit u velké nástěnné malby na štítové zdi jedné budovy. Jejím autorem je akademický malíř Vladivoj Kotyza, vznikla v roce 2001 a jsou na ní zobrazeny osobnosti spojené s dějinami Plzně od založení do 20. století.

Samo založení města je vyjádřeno výjevem na loutkovém jevišti, a mezi postavami nechybí Bedřich Smetana, František Křižík, císař Rudolf II., který ve městě pobýval v obavě před morem, Emil Škoda a z postav 20. století Josef Skupa, Jiří Trnka a v převleku za mnicha v kutně Miroslav Horníček. Postavy víří ve vzájemně propojeném reji, některé přízračně jen naznačené, jiné vyvedené se všemi příslušnostmi. Malba má úroveň, humor i eleganci a turisté se u ní zastavují, i když většinu postav neznají.

Na  plzeňském Theatru mundi, jak se malba jmenuje, se nachází také několik ženských postav. Jedna tančí se Smetanou polku, jiná láká Trnku do kavárny, mezi významnými purkmistry najdeme i nějaké ty matróny. Žádná žena ale nemá jméno, což mi doposud nedocházelo, až letos: snad by mohla být mezi purkmistry, králi, vojevůdci, vynálezci a umělci figurovat alespoň Eliška Krásnohorská, libretistka čtyř Smetanových oper, která prožila v Plzni sedm let a do plzeňského kulturního života byla všestranně zapojena. Zasloužila by si doplnit, jako skromná, trochu upjatá drobná postava slečny mezi dvaceti a sedmadvaceti lety.

11--kavrna_5699_plzensko_hHonosná budova Měšťanské Besedy zhmotňuje sílu spolkového života počátku minulého století. Tamní kavárna však nepotěší. Foto regionplzensko.cz

Ze sentimentu jsem také navštívila kavárnu v Měšťanské Besedě, jejíž budova v Kopeckého sadech (pojmenovaných po osvíceném purkmistrovi) je výrazem měšťanského spolkového života, dokončená byla v roce 1901. V této budově jsem vstoupila do aktivního divadelního života jako členka jednoho z ochotnických souborů a v kavárenských hovorech absolvovala své první životní univerzity.

V Plzni byla Beseda co v Praze Slávie – místo, kam mohl člověk přijít na blind a vždycky si měl ke komu přisednout a zapojit se do zajímavého hovoru. Také jsem tu měla taneční a maturitní ples a brzy poté, v období tuhé normalizace, jsem tu jako vyvrhel nepřipuštěný ke studiu na vysoké škole pracovala v takzvané „kávové kuchyni“. Otec mého nejlepšího kamaráda tu léta pracoval jako provozní vedoucí a v jejich domácnosti se o Besedě vyprávěly kavárenské příběhy.

Budova byla několik let v rekonstrukci, po jejím slavném znovuotevření ji vyhlásili „stavbou roku 2006“. Musím však s lítostí konstatovat, že kavárna Beseda je dnes ostudou Plzně, neútulnou, tuctovou, zbytečnou. V době mého zaměstnání se tam chodilo na dopolední párek a vejce do skla, večerní host v ranní kocovině dostal i kyselou rybu, penzisté u piva s ohříváčkem tu už ráno hráli šachy, večer se podávaly minutky a veškerý sortiment nápojů i zákusků, omelet, topinek, sýrových talířů i zmrzlinových pohárů.

Pamatuji si to přesně, protože jsem to vzadu připravovala. Secesní nástěnné obrazy s kavárenskými výjevy byly zčernalé kouřem, ale personál v těch normalizačních 70. letech zcela profesionální, na rámech noviny, a když jsme po divadelní zkoušce měli obzvlášť hluboko do kapsy, přinesl číšník dodatečnou horkou vodu na druhý přeliv sáčku s čajem.

Dnes z toho v kavárně není nic, obsluha je amatérská a protivná, v kavárně byla toho čtvrtečního dopoledne zima. Snad lákají zákazníky (asi tři) na to, že se tam smí kouřit, což ale zrovna v secesně vymalovaném interiéru není úplně vhodné. Strop, který imituje mahagon, je totiž bohatě zdoben a zlacen, stěny jsou obloženy dřevem. Vchod do salonu v zadní části kavárny je realizován jako dřevěná architektonická stěna s portálem. Zde se také nacházejí dvě dekorativní panneau od akademického malíře Viktora Olivy. Dominantní je rovněž vstup do předprostoru bývalého Kulečníkového sálu, pak dlouho restaurace, dnes nic. Prostor kavárny zkrášlují maskarony od Otokara Waltra st.

Celá ta krása vykazuje znaky nejhlubšího úpadku a je jen prázdnou kulisou.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Aleš Morbicer - Ostrava

Beseda Pondělí, 27.Února 2017, 13:27:27

"Když odešla, umřel.
Dlouho to na něm nebylo znát..."

Tahle slova Leonarda Cohena neplatí jen pro lidi, ale i pro kavárny.
Stává se, že umřou, i když reálně dál fungují...
----------------------------------------------

Shodou okolností dnes vyšel na spřízněném levicovém serveru článek o jiném hudebním festivalu s doprovodným programem

http://a2larm.cz/2017/02/berlinsky-festival-ctm-revoluce-hluku-a-vasne/

Ale zeje mezi nimi nepřekročitelná propast.
Musím říct, že mě hudební ukázky na A2larmu v pravdě vyděsily.
Vrcholem je asi umělec, kterého "hudba" se nedá pustit -----
".............. francouzský umělec Romain Perrot, který vystoupil pod pseudonymem Vomir. Jeden ze zakladatelů žánru harsh noise vystoupil na scénu, jedním stiskem tlačítka spustil čirý hluk na hranici snesitelnosti a skoro půl hodiny jen zíral do prázdna. Stěna statického řezavého zvuku bez obsahu nechala posluchače napospas jejich vlastní prázdnotě a znemožnila veškerou komunikaci nad rámec posunků."

Mu he he he.

Tak to už je konečná. Totální dekonstrukce hudby, ze které nezbylo NIC. Míra agrese a nemuzikálnosti překonává veškeré hranice.

Na tohle jsou zapotřebí téměř smrtelné dávky drog,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
(budiž autorovi článku Václavu Drozdovi ke cti, že to přiznává)
-----------------------------------

Chemických povzbuzovačů prost, musel jsem si pustit přenádhernou Overturu k Prodané nevěstě, abych si v záchvatu deprese o zeď nevymlátil mozek z hlavy.

Ale Smetana je lék,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 27.Února 2017, 15:26:32

Po přečtení dnešního textu Ivana Štampacha se musím ještě vrátit k jezuitům: i v případě tohoto řádu, který jistě v rámci rekatolizace sehrál v českých dějinách neblahou roli, ale později a leckde jinde na světě byl naopak nositelem humanity a skutečně šířil vzdělanost a vědění nejen jako informace, ale i jako moderní křesťanský pohled na svět a jeho hodnoty (" jezuitské redukce v Paraguayi"). Tedy i v případě jezuitů se dlouho ( a podíváme-li se na internet, vlastně dodnes) bojuje v minulých bitvách podobně, jako s komunisty.
A jinak - se Smetanou jsem měla zcela mimořádný zážitek minulý týden v Rakouském kulturním fóru, kde byla představena kniha o germanobohemistovi masarykovského typu Arnoštu Vilému Krausovi. Ten byl také znalcem Skandinávie a do Švédska se poprvé vypravil, aby tam sledoval Smetanovy stopy: vytěžil z toho zajímavou knížku, která v nedávné době pomohla pořadatelům kritického vydání Smetanovy korespondence. Při besedě o knize jsme vybrali jako ilustraci Smetanovy švédské tvorby koncertní etudu Na břehu mořském, a vzbudila ( jistě i díky interpetovi) takový úžas a úspěch, až vyústil v potlesk! A to bylo, prosím, z nahrávky.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 28.Února 2017, 19:51:46

Hezky jste to napsala. Díky.
Jistě je příjemnější přecházet ze tmy do světla než obráceně.
Karel Čapek v jednom svém fejetonu srovnává střídání světlých a temných období během slunečního cyklu, tedy během roku, se střídáním světlých a temných období v dějinách.
Píše tam: „Ať je to cesta rokem nebo cesta dějinami, musejí se snést i ty horší a temné dny...“
Když mi bylo dvacet, opsala jsem si celý ten fejeton ručně do sešitu. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny a kopírky tehdy ještě nebyly.

Aleš Morbicer - Ostrava

safespace = autonomní animovaná zóna (?) Čtvrtek, 2.Března 2017, 04:37:56

Omlouvám se, že se ještě vrátím k článku V. Drozda na A2larmu. Asi bych měl reakci směřovat tam, ale nemám fakebook. Takže to berme jako diskusi v širším kontextu, než je článek pí Zemančíkové. :-)

V. Drozd v závěru článku hovoří v souvislosti s berlínskou klubovou scénou o tzv. safespace, což je prostor bez násilného obtěžování, genderově a etnicky velmi pestrý, kde se lze "... zcela nevázaně bavit, brát drogy a milovat se podle libosti."
Když jsem to četl, měl jsem náhle neodbytný dojem, že už jsem něco podobného četl kdysi dávno..............
A nebyl jsem si žádným způsobem schopen uvědomit, co to bylo.

Předvčerem šel na ČT Art shodou okolností film izraelského režiséra Ariho Folmana The Congress na motivy povídky Stanislawa Lema Futurologický kongres z roku 1971.
Bingo. To je ono.

Lemovu paralelní drogovou utopii Folman zobrazuje v animované podobě a nazývá ji "autonomní animovanou zónou". Na rozdíl od ne-drogové reality, kterou je u Lema totalitní režim a u Folmana vláda korporací, je plně zachován její lemovský charakter jako místa, kde se každý může stát kým chce a panuje zde kult nevázané lásky.

http://img98.rajce.idnes.cz/d9802/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/2017-03-01_072649.jpg?ver=2

Je to bezpochyby safespace...............
-------------------------

P.S. Ari Folman je zajímavý tvůrce, třeba jeho film Valčík s Bašírem účtuje s temnými stránkami izraelské historie vysoce umělecky a tedy dost nekompromisně.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 2.Března 2017, 05:58:45

Taky se ještě vrátím ke svému minulému příspěvku - k Čapkovu fejetonu o tmě. Končí se větou:
"Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavírá nocí a nepohodou - i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům."
Já jsem si tehdy ještě myslela, že náš dům je prostě dům. Budova, kde bydlíme.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.