Brno mohlo mít lázně. Nemá ale ani kliniku

Příběh o požadavku, činu a strategii mezi Prahou a Brnem.

Jednou z nejcennějších věcí na celé současné Praze je rozhodně žižkovská Klinika. V propletené síti města, kterou v posledních desítkách let tká spíše logika kapitalistické akumulace než demokratické politiky, představuje jedinečný osvobozený prostor.

Je to místo uplatňování skutečné demokracie a základna pro pestrou přehršel důsledně emancipačních občanských aktivismů. Obojí má nenahraditelný praktický význam a obojí jsem dostal příležitost zažít v chodu, ještě než jsem se do Prahy přestěhoval.

Klinika je živoucím důkazem, jak zásadní je pro každé sociální hnutí jeho hmotná infrastruktura. Vzpomínám si na jedno odpoledne, krátce poté, co z Balkánu přišly zprávy o utrpení tisíců lidí na cestě ze zemí zničených válkou do Evropy. Měl jsem mít v Praze jakousi schůzku, kterou jsme se rozhodli spojit na Klinice s tříděním oblečení sebraného pro lidi na útěku.

Co jsme vyřešili, si nevzpomínám vůbec. Dobře si zato pamatuju, jaký dojem ve mně nechaly místnosti přetékající po pouhých několika dnech šaty a obuví, které se ani nestíhaly přebrat a vypravit směrem k uprchlickým táborům, takže jsme museli balíky nosit do sklepa blízkého evangelického kostela.

O rok později – v „okupačním režimu“ – jsem měl příležitost prožít na Klinice vynikající víkend. „Provoz“ obsazeného objektu přešel takřka úplně na správnou sestavu mých vrstevníků. Věkový průměr dočasných obyvatel budovy zachraňoval ovšem milý starší muž, který v ní po letech na ulici našel nový domov.

Společné vaření kotlíkových obědů, dlouhé noční hlídky a rozdělování úkolů na rovnostářských plenárních shromážděních – jako skautský tábor bez vedoucích. Desítkám lidí dala Klinika poprvé v životě zažít na vlastní kůži opravdovou svobodu, solidaritu a samosprávu: hodnoty, které si vetkla do štítu. Nadšení, radost a nefalšovaná „levě extremistická pohoda“ sršela z očí všem bez rozdílu.

Jeden osvobozený dům udělá víc než desítky schůzí, přednášek a koncertů. Klinice budou letos tři roky. Je škoda, že mému rodnému Brnu jeho Klinika zatím chybí a nic se na tom zřejmě ještě nějakou dobu nezmění.

LazneI přesto, že iniciativa uspořádala u lázní happeningy a úklid, přízně politiků se nedočkala. Foto Salik Sláma FB Kulturou proti chátrání

Otázka strategie
Svědčí o tom truchlivý titulek z místního vydání Mladé fronty z minulého týdne: „Z plánu aktivistů sešlo. Kulturní centrum v brněnských lázních nevznikne“. Sešlo z plánu, a scházet na úbytě tak bude dál i funkcionalistická budova architekta Bohuslava Fuchse.

Projekt nepochybně zahubila i úspěchem Kliniky podnícená nesnášenlivost a hysterická kampaň místních fašizujících maloměšťáků. Přesto je třeba jako hlavní příčinu neúspěchu rozpoznat docela odlišnou strategii, kterou oproti kolektivu Kliniky zvolili brněnští aktivisté z iniciativy Kulturou proti chátrání.

Zatímco Klinika má za sebou základající čin prvotního obsazení nevyužívané budovy, brněnští aktivisté se pokusili jít na to po dobrém, o budovu požádat a její přidělení si na městě vyjednat. Jenže – čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Čím usilovněji se chtěli od „zlobivých squatterů“ z Kliniky jejich brněnští kolegové odlišit, tím bezohlednější byla poplašná kampaň proti údajným extremistům, kteří si prý chtějí přivlastnit budovu, která jim nepatří, a provozovat tam kdoví co (třeba ony schůze, přednášky a koncerty). Kdo jiný než levicoví extremisté by se přece chtěl starat o jiný dům, než svůj vlastní?

Politici – žideničtí i magistrátní – mezitím „hodné squattery“ profesionálně vyčekali. Ještě na jaře minulého roku uspořádala iniciativa u lázní happening a úklid jejich okolí. Od té doby ticho po pěšině.

Martina Dobrovolná z iniciativy rezignovaně poznamenává: „Budeme situaci dál sledovat. V tuto chvíli to ale vypadá, že o nájem už nebudeme usilovat. Debatujeme s městem o jiných prostorách.“

Židenický starosta má zase pro změnu vize: „Jednou z uvažovaných vizí je zkusit zachovat lázeňství a napojení na vedlejší koupaliště. Zajímá mě to taky ve spojitosti se sportem, mohlo by tam být nějaké zázemí.“

Aktivisté sledují a debatují. Politici uvažují a zajímají se. Lidé mrznou. Domy chátrají. Příběh vázne. Brno sice mohlo mít lázně, po třech letech nemá ale ani kliniku.

Od požadavku k činu
Obě odlišné strategie představují dva odlišné typy politiky: politiku činu a politiku požadavku. Zatímco ta první sleduje logiku přímého jednání směrem k výsledku – v tomto případě k osvobozené budově – ta druhá se raději obrací na zprostředkující instanci v podobě držitelů moci.

Hlavní nástrahou politiky požadavku, již brněnský příběh ilustruje, je, že se může stát pro vlastní provozovatele pastí. Probíhající jednání zavdávají naději na budoucí příznivý výsledek. A naděje – donekonečna oddalovaná – vedla takřka až k úplnému sebezaškrcení. Kdo by navrhoval, aby se od jednání přešlo k činům, setká se s odzbrojujícím argumentem: výsledek je přece na dosah, nesmíme si to s mocnými zprostředkovateli rozházet – trpělivost růže přináší.

Taková představa o fungování politiky je ale chybná a vychází z neporozumění vnitřní dynamice moci. Na čem je vlastně požadavek založen? Na přestavě, že je třeba si politiky získat?

Trpělivé aktivisty mají politici vskutku rádi. Trpělivost ale jen zřídka odměňují růžemi – daleko častěji se jedná o cukrovou vatou planých příslibů. Nejraději ovšem musí mít takové aktivisty, kteří se ani po nesčetných podrazech a zklamáních své trpělivosti nevzdávají.

Brno své autonomní sociální centrum potřebuje. A nemuselo by se jednat hned o lázně. Co tak tedy začít konečně naopak zkoušet trpělivost politiků?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.