Mnozí už nad nimi zlomili hůl. Prý jsou čeští politici nepoučitelní. Leccos tomu nasvědčuje. Alespoň s málem by však pohnout mohli.

Když se mne nedávno Český rozhlas Plus zeptal na výrok, který mi v roce 2016 nejvíc utkvěl v paměti, tápal jsem. Ne snad, že by jich bylo málo. Naopak. Jeden překrývá druhý a z paměti se ty nejstarší mažou. Navíc — o čem vypovídají? Většinou o ješitnosti, namyšlenosti, snaze pomluvit či ponížit druhého. Zpravidla se jedná o běžné zbraně, které ten který politik či politička používá. Věnovat se pořád dokolečka plácání Miloše Zemana, Andreje Babiše, Jiřího Ovčáčka a dalších pokládám spíš za kontraproduktivní. Dotyční pak mají pocit, že zaujali, přitáhli k sobě pozornost (byť negativní) — a pokračují dál, často ještě ostřeji a skandálněji.

Vybral jsem si jiný typ výroků. (Tedy kromě toho, že stačilo jít zpátky jen několik málo týdnů.) Takové, které by šlo politiky odnaučit. Vždyť už dnes se za ně — na rozdíl od jiných extravagancí — omlouvají: jde o paralely s nacistickým či komunistickým režimem, používání příměrů a slovníku z éry diktatur.