Politická ekonomie českých hospod od Husáka po Babiše

Problém, který se pokouší EET řešit, je reálný. Chybou celé akce není její v jádru správná motivace, ale způsob, jakým se provádí, za jakých okolností a jak málo se domýšlí její sociální souvislosti a důsledky.

Jednou by o tom měl někdo napsat knihu: zaměřit se nikoli na diskontinuity předlistopadového a polistopadového režimu, nýbrž na jejich kontinuitu. Tak třeba takové poměry v restauracích a hospodách.

Každý tu sice ví, že v pití alkoholu patříme pořád mezi světovou špičku, pokud se člověk vypraví kamkoli mimo česko-moravskou kotlinu, zjistí také, jak neuvěřitelně levně se tu můžeme opít do němoty. Otázku, jak to je možné, si ale zpravidla nepokládáme. Přitom bychom měli: z čeho vlastně hospody a jejich provozovatelé a zaměstnanci žijí?

Jak funguje kooperace na ose dodavatel – provozovatel – zaměstnanec? Jaký systém vztahů se zde za dlouhé roky převážně ustálil? Jaké jednání je zde bráno za normu a jaké ze výjimku z pravidla? Jaké zde mají lidé výdělky a z čeho? A především: jak se žije a pracuje číšníkům a číšnicím? Jaké mají mzdy, jakou pracovní dobu, jak mají zaplacené přesčasy? A co dovolená, mají nějakou?

Kdesi v malé obci

Jsme v libovolném desetitisícovém městečku, někde na jeho okraji, možná spíše ve vedlejší vesnici. Ta má okolo tří set obyvatel, kostel, obecní úřad, první stupeň základní školy, možná jeden dva malé podniky, no spíše takové dílničky. Téměř všichni ale jezdí za prací jinam, většina z nich vydělává o dost míň, než jaká je v zemi průměrná mzda.

Někteří na to taky už dávno rezignovali, živí se melouchama, sezónní prací, nárazovými brigádami, někdo obdělává zahrady a políčka, jiný pomáhá na stavbách nebo opravuje auta, žádáni jsou také amatérští řezníci, kteří dokážou porazit prase a zpracovat zabíjačkové produkty.

Epicentrem dění v naší obci jsou někdy dvě, spíše jedna hospůdka. Lokalizovaná je většinou kdesi na návsi nebo u fotbalového hřiště, vedle něhož jsou také dětské prolízky, volejbalový a tenisový kurt a nějaké skromné zázemí, řekněme dvě šatny, sprcha, toalety.

Jak taková hospoda funguje a může ji skutečně zlikvidovat zavedení elektronické evidence tržeb? Ano, podle našich zkušeností může, avšak většinou z jiných důvodů, než jsou náklady na pořízení pokladny.

Pokusím se to stručně vysvětlit. V hospodě se nevaří, k jídlu zde dostanete tak leda utopence, nakládaný hermelín, někde ohřívané párky nebo klobásy. Pak už jen tatranky, oříšky, brambůrky a jiné pamlsky. Jídlo je tu tedy pouze doplňkový sortiment.

Ještě hůře, pokud se bavíme o výdělku, se to má s tabákovými výrobky. Ty se v nabídce drží už prakticky pouze s ohledem na zákazníky, rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou je totiž zanedbatelný.

Pivo, víno a tak dál
Zbývá pivo, víno, lihoviny, případně nealkoholické nápoje. Na spotřebě těchto položek stojí chod zařízení. Třeba v sousedním desetitisícovém městě existuje pivnice (kde se taky nevaří), která vytočí touto dobou za týden téměř třicet sudů piv, tedy prodá od pondělí do neděle až tří tisíce půllitrů vychlazeného a řádně ošetřeného moku.

U nás na vesnici se ale pohybujeme, obzvlášť teď v prosinci, řádově v jiných číslech. Realistický odhad je, že za týden vytočíme čtyři, bude-li nějaká vánoční besídka nebo večírek či oslava příchodu nového roku, možná i pět až šest sudů. Tedy v tom nejlepším případě jeden sud, tj. sto piv, za den (v pondělí je zavřeno). Pohybujeme se tedy v intervalu mezi šestnácti a čtyřiadvaceti prodaných sudů za měsíc.

Nákupní cena piva se liší v závislosti na značce a výtoči. Lepší dvanáctku odebíráte řekněme za osmnáct až dvacet korun za pivo, horší desítku nebo jedenáctku za jedenáct až čtrnáct korun. Dvanáctku nabízíte tak za třicet až čtyřiatřicet korun. I to se zdá mnohým moc, její výtoč je tedy zanedbatelná, a z každého piva máte přibližně dvanáct až patnáct korun.

U jedenáctky jste na tom podobně, avšak s tím rozdílem, že jí prodáte podstatně víc. Na pultu je za čtyřiadvacet až osmadvacet, z každého půllitru tak máte okolo čtrnácti a více korun před zdaněním. Pivo kupujete na fakturu, v zásadě neexistuje možnost, jak na něm vydělat víc. Už tak je každý hostinský rád, že se štamgasti nerozhodli preferovat pivo ve třech – nebo kolika? – litrových petflaškách.

Pro jistou kreativitu, která má v českých zemích tradici bez ohledu na to, v jakém režimu hospodu provozujete, máte prostor u vína, a především u tvrdého alkoholu. A to se nemusíme hned bavit o praktikách lihové mafie a domácích pálenkách všeho druhu. Princip je jednoduchý a nepochybně dlouhodobě hojně oblíbený jak u provozovatelů hospod, tak u jejich, mají-li nějaké, zaměstnanců.

Pokud někdo hovoří o tom, že eletronická evidence tržeb může zlikvidovat malé hospůdky, má de facto pravdu. Příčiny ale nemusí být vždy pouze v ní samotné. Foto Policie ČR

Jednoduše řečeno: pokud například vím, že prodám týdně tři litry rumu, dva litry zelené, litr Ferneta a půl litru Bechera, neexistuje nic snazšího, než nakoupit na fakturu pouze část toho, co za týden prodám. Jinak řečeno, ve skladových zásobách eviduji pro finanční úřad pouze díl zboží, které reálně prodávám. Zbytek zboží, jeho nákup a tedy i prodej, nikde nevykazuji. Mám z něj čistý zisk.

Nebudu se zde dlouze rozepisovat, kolik na každém panáku takto prodané kořalky vydělám, o kolik oberu jako zaměstnanec svého zaměstnavatele, či jako zaměstnavatel stát na daních a kolik procent dělá černý prodej z celkové tržby podniku. Každý si může učinit vlastní kalkulaci včetně rozvahy, jak to musí v tomto ohledu „sypat“ ve vysokoobrátkových podnicích v centru velkých měst.

Třeba Kaufland nyní nabízí v akci půllitrů Božkova za 90 korun (běžně je k dostání asi za 140 korun), pokud prodáváte velkého panáka za pětadvacet, prodáte ho za 250 korun. Tam, kde se vaří, lze podobně kreativně nakupovat a prodávat potraviny.

Elektronickou evidenci tržeb lze mimo jiné chápat jako projekt, který má právě tyto praktiky minimalizovat. A pokud někdo hovoří o tom, že může zlikvidovat malé hospůdky, má de facto pravdu.

Avšak příčina nespočívá v tom, že by jeho provozovatelům stouply náklady o 150 korun na den, což je přibližně částka, která je bude EET stát, nýbrž právě v tom, že budou nuceni přiznat prodej veškerého sortimentu v plné výši. Budou ho muset „prohnat účetnictvím“, což pro ně bude znamenat podstatně větší ztrátu, než kolik zaplatí za koupi a údržbu elektronické pokladny.

Zaměstnanci v pasti
Pochopitelně to neznamená, že Babiš vyřešil problém šedé ekonomiky, natož příjmovou stranu státního rozpočtu. Došlápnout by si musel nejprve na korporace, nebo bankovní transakce.

Hlavně tím ale neřeší situaci lidí, kteří v pohostinství pracují jako zaměstnanci. Popsané šizení je totiž součástí systému, který postihuje především je. A nic na tom nemění, že řada z nich na něm právě popsaným způsobem také parazituje.

Prakticky všichni, a je jedno, zda se bavíme o barmanech a číšnicích v luxusních restauracích v centru Prahy nebo vysokohorských střediscích, či o zaměstnancích v desetitisícových městech na periferii, totiž oficiálně pobírají minimální či o něco vyšší než minimální mzdu.

K té dostávají v závislosti na místě a čase různě vysokou částku na ruku, jak se říká „načerno“, od zaměstnavatele, zbytek výdělku mají ze spropitného. Na Václavském náměstí si přijdete na spropitném na deset, patnáct i dvacet tisíc za víkend, v desetitisícovém městě v Orlickém podhůří pak můžete počítat se čtyřmi až pěti tisíci za měsíc.

V praxi to vede k jedinému: nesmíte onemocnět, neboť nemáte dostatečné odvody na pojistném, což by znamenalo, že budete po dobu nemoci bez finančních prostředků, pracovat musíte do smrti, neboť nebudete mít nárok na slušný důchod, ani na hypotéku, na vlastní bydlení můžete taky zapomenout. Nikdo vám ji nedá, neboť nedoložíte dostatečný příjem Václavák Neváclavák.

A pokud byste chtěli vzít děcka k moři, beztak to potřebují kvůli chronicky nemocným dýchacím cestám, musíte si nějak přivydělat. Možností je několik: buď budete výše popsaným způsobem šidit nejen stát, ale i svého zaměstnavatele, který to možná dělá už roky, aniž byste cokoli tušil, přičemž riskujete kontrolu finanční správy a velké sankce s tím spojené, anebo musíte dřít o přesčasech a víkendech a doufat, že narazíte na plný autobus hladových a movitých turistů.

Na vesnici ale nejspíš marně. Zbývá vám buď zavřít krám, anebo vydržet a spolehnout se na vlastní kreativitu, pořádaní rozličných akcí, věrnost štamgastů navzdory vyšším cenám a především na jarní a letní měsíce, které slibují přece jen větší tržby, než v prosinci, v lednu a únoru, tedy v období, kdy jsou oproti tržbám i bez zavedení elektronické evidence tržeb podstatně vyšší provozní náklady.

Anebo to můžete zkusit přetrpět a doufat, že stát začne řešit i řádově vyšší daňové úniky a „optimalizace“ korporací, díky tomu se dostane k podstatně vyšším svým příjmům, a tak začne své zaměstnance platit podstatně lépe, tím k tomu donutí i soukromý sektor, a všichni pak budou mít dost peněz i na to, aby část z nich mohli nechávat v pohostinství, které začne fungovat poctivě i bez Babišova udavačství: prostě proto, že to všichni začnou mít tak nějak v krvi a začnou svůj stát brát za svou věc. To přece musí být blízko.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

ambivalentní Úterý, 13.Prosince 2016, 00:26:3

Pokud by jazykovědci měli jaksi ideálně učit význam slova »ambivalentní«, nenašli bychom lepšího tématu než EET..., nepochybně každý si zde přijde na své a záleží už jen a pouze na jediném: Na akcentu.

Jen, nevím, byla to hloupost, když kdosi kdysi údajně říkal: „Co je císařovo patří císaři?“

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.