Futurologie je pozadu za budoucností
Jiří DolejšSvět je nejen multipolární, ale míří do fáze multimoderní. Bez koexistence různých řešení se nerovnoměrnost objektivně globálního vývoje bude dál prohlubovat. Jak to udělat? Futurologie musí dohnat budoucnost, která se před námi rýsuje.
Technologické i kulturní trendy v 21. století otevírají nové strategické křižovatky. Reakcí na ně může být jak pouhý koktejl vzteklého negativismu, tak touha přestavět „starý podlý svět“. Ale na futurologické mapě cest k nové budoucnosti je mnoho nepopsaných míst. Lidí chtějí být chráněni před bouřnými časy, které takové křižovatky vždy provází. Problémem je, aby destrukce provázející každou takovou proměnu nevedla k barbarizaci.
Slavoj Žižek k riziku takové emergentní přeměny říká: „Nebezpečí tkví v tom, že se jako dominantní výklad krize prosadí nikoliv ten, který nás probudí ze snu, ale ten, který nám dovolí snít dál.“ Generace narozená počátkem 90. let má k dispozici nebývalé technologické výdobytky, svobodu však vnímá v značně nereálném kontextu. Svoboda ve virtuálním matrixu má totiž halucinogenní podobu. A reálnou svobodu v informatizacném světě „bez soukromí“ zatím berou útokem globální gladiátoři.
Zmatení lidé dnes přestávají důvěřovat standardním příběhům a morálním vzorcům, konzervativní reakce odsouvá hodnoty emancipace na vedlejší kolej. Protesty marginalizovaných a vyloučených se začínají upínat k hodnotám pořádku a důvěry v autority. Pro Marxe byly sociální revoluce lokomotivy dějin, konzervativní reakce má být záchrannou brzdou v tomto vlaku, jakousi termidorskou reakcí. A s ní se alokace zdrojů dostává ještě více do rukou oligarchických struktur.
Takže by asi nebylo na škodu z této inventury všech problémů a neštěstí které na lidstvo čekají vydestilovat alespoň nějaké základní orientační (případně: profilující) linie.
Takovýmito centrálními liniemi by snad mohly být především tyto dva pojmy: "ekonomická demokracie" a "humanistický univerzalismus".
"Ekonomická demokracie" - heslo bezpochyby velice svůdné, ale ve skutečnosti krajně obojetné a problematické.
Na jedné straně se za ním vznáší vize omezení moci oněch nadnárodních a nevolených koncernů, ve prospěch "prostého člověka". Jenže: jakým způsobem můžeme "demokratizovat" ekonomické procesy reálné ekonomiky? Neboť i tyto hypetrofované nadnárodní koncerny nejsou ničím jiným, nežli zcela přirozeným a logickým a nevyhnutelným důsledkem "volnotržní" ekonomiky, a jejích imanentních procesů. Není to tedy ničím, co by si jen tak někdo vymyslel, ze své vlastní vůle. Jakým způsobem můžeme "demokratizovat" tvorbu zisku? A když ponecháme tvorbu zisku jejímu přirozenému průběhu, jak pak zabráníme jeho akumulaci, která je jenom jejím důsledkem? A kterážto akumulace se pak projevuje v oněch nadnárodních koncernech a jejich moci?
Tento problém souvisí úzce s dalším v textu uvedeným bodem: redistribucí bohatství. Jak dokázat zvýšit toky bohatství "odshora dolů", aniž by se tím narušila ona - taktéž zmíněná - ekonomická motivace?
"Demokratizace" tohoto akumulovaného bohatství by byla fakticky možná jenom zcela radikálním způsobem, to jest systémovou revolucí.
Tato revoluce by mohla mít dvojí charakter: buďto revoluce jednorázová, vyčerpávající se právě jenom tou redistribucí; to jest, vzít akumulované bohatství těm bohatým a rozdat ho chudým. Takováto napohled radikální revoluce by ovšem nijak neřešila samotný problém permanentní tendence k akumulaci zisku a kapitálu. To znamená, po nějakém čase by se stávající nerovnost obnovila zase v původní podobě.
Jediná revoluce mající šanci na trvalý úspěch by tedy byla taková, která by dokázala změnit základní koordináty tvorby a akumulace zisku - tedy základní motivační faktory celé ekonomiky. Ovšem - bylo by něco takového možné provést jenom cestou čiré "demokratizace ekonomiky"?
Co to vlastně znamená: "demokratizace"? Že si všichni lidé společně odhlasují, že nadále ekonomika nemá produkovat zisk? Respektive že tento zisk nesmí být akumulován? Čím nahradit takovou ekonomiku? Ekonomikou podle státního plánu? Taková už tu byla; a právě takovou lid svrhl, zcela demokraticky svým lidovým povstáním.
Takže, spíše než o "demokratizaci ekonomiky" by asi bylo spíše na místě hovořit o "humanizaci ekonomiky". Asi v tom smyslu, že do těch ekonomických faktorů by bylo nutno prosadit určité změny směřující k jejímu zhumanizování, ovšem za cenu omezení její výkonnosti, a tedy i za cenu omezení možností konzumu. Což by bylo opatření o sobě vlastně "nedemokratické", neboť sám lid obecný by na to omezení vlastního konzumu nikdy dobrovolně nepřistoupil.
Pokud bychom totiž rezignovali na univerzální platnost humanismu, pak by to fakticky znamenalo, že tvrdíme existenci principiálně zcela různých odrůd či čeledí druhu "homo sapiens" na této planetě. Z nichž něktré mají touhu po naplnění svého bytostného lidství, a jiné nikoli.
Přesně tohle je fakticky postojem čínského totalitního vedení, které veškerou kritiku ohledně útlaku jeho vlastního lidu odbývá tvrzením, že západní pojetí individuálních lidských práv prý "neodpovídá čínské tradici" člověka kolektivního.
Bezpochyby, tradice jsou různé, a někdy nemálo svérázné; ale na straně druhé je možno mít velice zásadní pochybnosti o tom, že čínský rolník kterého místní partajní tajemník nějakým mocenským čachrem připravil o jeho půdu trpí zásadně méně nežli evropský či americký farmář kterého o jeho půdu - nějakými podobnými čachry - připravil dejme tomu mezinárodní koncern. Nehledě už k tomu, že být bez řádného rozsudku uvržen do vězení neosladí žádné pomyšlení na nějaké vlastní "specifické tradice kolektivní pospolitosti".
Takže, nenechme se polapit do demagogie jakéhosi "multikulturalismu" v negativním smyslu: dokud je člověk člověkem, jeho touha po naplnění jeho vlastní lidské podstaty (včetně jejího jádra, totiž touhy po svobodě) zůstane přes všechny lokální a kulturní rozdíly nakonec stejná.
To jediné co na dané záležitosti nicméně obsahuje pravdivé jádro je to, že celý tento lidský humanismus je upnut mezi dva základní mezní momenty: mezi lidskou individualitu na straně jedné, a mezi nadindividuální pospolitost na straně druhé. A v této souvislosti skutečně platí, že ten západní individualismus sám nedokáže postihnout celou tuto šíři lidského bytí, a člověka (a to i těmi jeho "lidskými a občanskými právy") strhává jenom jedním směrem, tedy právě k tomu vypjatému individualismu.
V tomto smyslu tedy pravý "humanistický univerzalismus" neznamená nic méně, nežli dokázat nalézt pravou "třetí cestu" mezi západním egocentrickým individualismem, a mezi vnuceným a násilným kolektivismem. Tedy takovou cestu, takový způsob existence, kdy člověk může zůstat svébytnou a svobodnou individualitou, aniž by ale ztrácel svou bytostnou spojitost se všemi ostatními příslušníky svého vlastního lidského rodu.