Futurologie je pozadu za budoucností

Svět je nejen multipolární, ale míří do fáze multimoderní. Bez koexistence různých řešení se nerovnoměrnost objektivně globálního vývoje bude dál prohlubovat. Jak to udělat? Futurologie musí dohnat budoucnost, která se před námi rýsuje.

Technologické i kulturní trendy v 21. století otevírají nové strategické křižovatky. Reakcí na ně může být jak pouhý koktejl vzteklého negativismu, tak touha přestavět „starý podlý svět“. Ale na futurologické mapě cest k nové budoucnosti je mnoho nepopsaných míst. Lidí chtějí být chráněni před bouřnými časy, které takové křižovatky vždy provází. Problémem je, aby destrukce provázející každou takovou proměnu nevedla k barbarizaci.

Slavoj Žižek k riziku takové emergentní přeměny říká: „Nebezpečí tkví v tom, že se jako dominantní výklad krize prosadí nikoliv ten, který nás probudí ze snu, ale ten, který nám dovolí snít dál.“ Generace narozená počátkem 90. let má k dispozici nebývalé technologické výdobytky, svobodu však vnímá v značně nereálném kontextu. Svoboda ve virtuálním matrixu má totiž halucinogenní podobu. A reálnou svobodu v informatizacném světě „bez soukromí“ zatím berou útokem globální gladiátoři.

Zmatení lidé dnes přestávají důvěřovat standardním příběhům a morálním vzorcům, konzervativní reakce odsouvá hodnoty emancipace na vedlejší kolej. Protesty marginalizovaných a vyloučených se začínají upínat k hodnotám pořádku a důvěry v autority. Pro Marxe byly sociální revoluce lokomotivy dějin, konzervativní reakce má být záchrannou brzdou v tomto vlaku, jakousi termidorskou reakcí. A s ní se alokace zdrojů dostává ještě více do rukou oligarchických struktur.

Svět se vždy vyvíjel nerovnoměrně a různé nerovnováhy ho uváděly do oscilace kolem civilizačního trendu. Lidé vnímají jen ty nejzjevnější proměny – vidí, že bipolární svět je nahrazen multipolárním, že globalizace produkuje extrémní nesouměřitelnosti. Futurologové rýsují dvě krajní odpovědi – jednou je utužit stav hierarchické nerovnosti do systému takřka feudálně-fašistického, druhou je alternativa nehierarchická, participativní a více egalitářská. Zatím se na zvýšený chaos ale reaguje spíše konzervatívně až represívně.

Tlak sofistikovaných technologií vede k zrychlování historického času. USA, hegemon 20. století, byly vlastí fordismu jako produktu druhé průmyslové revoluce. Nový výrobní styl digitalizované ekonomicky už nemá vlast, je zasíťovaný po celé planetě. Hegemonem je ten, kdo kontroluje akumulaci finačního kapitálu a zdroje klíčových inovací a vědecko technických informací. Reagovat na objektivní globalizaci důrazem na národní či lokální ekonomiku a oživování ochranářské politiky nepomůže.

Globalizace narušuje multiplikaci národních intervencí, roste význam nadnárodních regulí. Potřeba zůstat globálně konkurenceschopný je nad lokálními sociálními zájmy. Problémem je atomizace našich životů a fragmentace sociálních hnutí. Postfašistický populismus spojující aktivaci lůzy a osvícené despocie se nyní jakoby prosazuje snáz než neuspořádané snahy po sofistikované modernizaci levice. Účinná je spíš morální panika provázející jurodivé apokalyptické či konspirační teorie.

Nebezpečí tkví v tom, že se jako dominantní výklad krize prosadí nikoliv ten, který nás probudí ze snu, ale ten, který nám dovolí snít dál, říká Slavoj Žižek. Ilustrace podbean.com

Existuje samozřejmě vize hospodářského řádu, který zachová základní sílu ekonomické motivace, ale eliminuje slabosti globálního volného trhu. Je jím ekonomická demokracie. Řeší nebezpečnou koncentraci soukromé ekonomické moci, opírá se o ekonomii volného času a je kompatibilnější s ekologickou harmonií. Globální vládnutí má však blíž k autoritářství technokratů než k společenské samosprávě. Tím spíš, že ofeniva proti odborům, antitrustové legislativě a finační regulaci v posledních desetiletích byla úspěšná. K tomu se přiřazuje oživování starých ancionálních řevnivostí.

Na futurologické mapě nové budoucnosti mi chybí odpovědi na otázky efektivního spojení nadnárodního a lokálního, schází také řešení peněžního monopolu a konkurence na finančních trzích, nadnárodní kontroly strategických investic a redistribuce bohatství od majetkově privilegovaných k neprivilegovaných vrstvám. Jsou tu i klimatické hrozby, potřeba adaptace na „Peak Oil“ či riziko „blackutů“ na informačních či energetických sítích, ale bohužel i konflikty kvůli nedostatku vody, pandemie a série nekonečných válek.

Futurológové by měli mít předstih pred budoucími hrozbami. Odsudek imperialismu a neookolonialismu nestačí. Vedle konkurenčních imperií bude zjevně narůstat i vliv nadnárodních korporaci, nikým nevolených a nedvolatelných. Hybridní formy konfliktů vedou k chronickému konfliktu všech proti všem. V privatizované válce nebojují vlastenci, ale „zelení mužíčci“ kontrahovaní různými separatisty, korporacemi, zločineckými kartely bez ohledu na tradiční válečné právo.

Určitá futurologická naděje leží v univerzalitě hodnoty lidské důstojnosti, vedou k ní však různé cesty. Svět je nejen multipolární, ale míří do fáze multimoderní. Nástup ideologií kulturního konfliktu (Huntington, Dugin) jen zpochybňuje doktrínu humanistického universalismu. Volat po intervenci vůči „barbarům“ a opevnění v pevnosti našeho kulturního pohodlí zastírá, že bez koexistence různých řešení se nerovnoměrnost objektivně globálního vývoje bude dál prohlubovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ekonomická demokracie Čtvrtek, 3.Listopadu 2016, 13:02:43

Tak nějak příliš mnoho problémů najednou, řekl bych. Při pohledu na toto nepřeberné množství by se jako jediná možná strategie pro tuctového jednotlivce jevila naprostá rezignace; prostě si sednout, jako dosud si nadále užívat výdobytků naší konzumní společnosti, a nechat věci běžet s tím, že ono to už nějak dopadne.

Takže by asi nebylo na škodu z této inventury všech problémů a neštěstí které na lidstvo čekají vydestilovat alespoň nějaké základní orientační (případně: profilující) linie.

Takovýmito centrálními liniemi by snad mohly být především tyto dva pojmy: "ekonomická demokracie" a "humanistický univerzalismus".

"Ekonomická demokracie" - heslo bezpochyby velice svůdné, ale ve skutečnosti krajně obojetné a problematické.

Na jedné straně se za ním vznáší vize omezení moci oněch nadnárodních a nevolených koncernů, ve prospěch "prostého člověka". Jenže: jakým způsobem můžeme "demokratizovat" ekonomické procesy reálné ekonomiky? Neboť i tyto hypetrofované nadnárodní koncerny nejsou ničím jiným, nežli zcela přirozeným a logickým a nevyhnutelným důsledkem "volnotržní" ekonomiky, a jejích imanentních procesů. Není to tedy ničím, co by si jen tak někdo vymyslel, ze své vlastní vůle. Jakým způsobem můžeme "demokratizovat" tvorbu zisku? A když ponecháme tvorbu zisku jejímu přirozenému průběhu, jak pak zabráníme jeho akumulaci, která je jenom jejím důsledkem? A kterážto akumulace se pak projevuje v oněch nadnárodních koncernech a jejich moci?

Tento problém souvisí úzce s dalším v textu uvedeným bodem: redistribucí bohatství. Jak dokázat zvýšit toky bohatství "odshora dolů", aniž by se tím narušila ona - taktéž zmíněná - ekonomická motivace?

"Demokratizace" tohoto akumulovaného bohatství by byla fakticky možná jenom zcela radikálním způsobem, to jest systémovou revolucí.

Tato revoluce by mohla mít dvojí charakter: buďto revoluce jednorázová, vyčerpávající se právě jenom tou redistribucí; to jest, vzít akumulované bohatství těm bohatým a rozdat ho chudým. Takováto napohled radikální revoluce by ovšem nijak neřešila samotný problém permanentní tendence k akumulaci zisku a kapitálu. To znamená, po nějakém čase by se stávající nerovnost obnovila zase v původní podobě.

Jediná revoluce mající šanci na trvalý úspěch by tedy byla taková, která by dokázala změnit základní koordináty tvorby a akumulace zisku - tedy základní motivační faktory celé ekonomiky. Ovšem - bylo by něco takového možné provést jenom cestou čiré "demokratizace ekonomiky"?

Co to vlastně znamená: "demokratizace"? Že si všichni lidé společně odhlasují, že nadále ekonomika nemá produkovat zisk? Respektive že tento zisk nesmí být akumulován? Čím nahradit takovou ekonomiku? Ekonomikou podle státního plánu? Taková už tu byla; a právě takovou lid svrhl, zcela demokraticky svým lidovým povstáním.

Takže, spíše než o "demokratizaci ekonomiky" by asi bylo spíše na místě hovořit o "humanizaci ekonomiky". Asi v tom smyslu, že do těch ekonomických faktorů by bylo nutno prosadit určité změny směřující k jejímu zhumanizování, ovšem za cenu omezení její výkonnosti, a tedy i za cenu omezení možností konzumu. Což by bylo opatření o sobě vlastně "nedemokratické", neboť sám lid obecný by na to omezení vlastního konzumu nikdy dobrovolně nepřistoupil.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Humanistický univerzalismus Čtvrtek, 3.Listopadu 2016, 13:20:14

Toho "humanistického univerzalismu" bych se ovšem nerad předčasně vzdával - jenom na základě toho, že v současné době bezpochyby není zrovna v nejlepší kondici.

Pokud bychom totiž rezignovali na univerzální platnost humanismu, pak by to fakticky znamenalo, že tvrdíme existenci principiálně zcela různých odrůd či čeledí druhu "homo sapiens" na této planetě. Z nichž něktré mají touhu po naplnění svého bytostného lidství, a jiné nikoli.

Přesně tohle je fakticky postojem čínského totalitního vedení, které veškerou kritiku ohledně útlaku jeho vlastního lidu odbývá tvrzením, že západní pojetí individuálních lidských práv prý "neodpovídá čínské tradici" člověka kolektivního.

Bezpochyby, tradice jsou různé, a někdy nemálo svérázné; ale na straně druhé je možno mít velice zásadní pochybnosti o tom, že čínský rolník kterého místní partajní tajemník nějakým mocenským čachrem připravil o jeho půdu trpí zásadně méně nežli evropský či americký farmář kterého o jeho půdu - nějakými podobnými čachry - připravil dejme tomu mezinárodní koncern. Nehledě už k tomu, že být bez řádného rozsudku uvržen do vězení neosladí žádné pomyšlení na nějaké vlastní "specifické tradice kolektivní pospolitosti".

Takže, nenechme se polapit do demagogie jakéhosi "multikulturalismu" v negativním smyslu: dokud je člověk člověkem, jeho touha po naplnění jeho vlastní lidské podstaty (včetně jejího jádra, totiž touhy po svobodě) zůstane přes všechny lokální a kulturní rozdíly nakonec stejná.

To jediné co na dané záležitosti nicméně obsahuje pravdivé jádro je to, že celý tento lidský humanismus je upnut mezi dva základní mezní momenty: mezi lidskou individualitu na straně jedné, a mezi nadindividuální pospolitost na straně druhé. A v této souvislosti skutečně platí, že ten západní individualismus sám nedokáže postihnout celou tuto šíři lidského bytí, a člověka (a to i těmi jeho "lidskými a občanskými právy") strhává jenom jedním směrem, tedy právě k tomu vypjatému individualismu.

V tomto smyslu tedy pravý "humanistický univerzalismus" neznamená nic méně, nežli dokázat nalézt pravou "třetí cestu" mezi západním egocentrickým individualismem, a mezi vnuceným a násilným kolektivismem. Tedy takovou cestu, takový způsob existence, kdy člověk může zůstat svébytnou a svobodnou individualitou, aniž by ale ztrácel svou bytostnou spojitost se všemi ostatními příslušníky svého vlastního lidského rodu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.