Předloni v létě se na sousedských slavnostech seznámili dva agenti s partou přátel, kteří se sdružovali kolem Petra Sovy v komunitě VAP — Voice of anarchopacifism. O osm měsíců později zadržela policie v rámci operace Fénix jedenáct lidí. Pět z nich mělo být zapleteno do přípravy teroristického útoku na vlak: tři měli akci připravovat, dvě ženy jsou obviněné z toho, že přípravu nepřekazily.

První říjnový týden pokračovalo u Městského soudu v Praze hlavní líčení s pěticí obžalovaných. Tentokrát byli vyslýcháni agenti, jejichž role v případu vzbuzuje řadu pochybností. Soud předvolal jako svědka i jejich řídícího pracovníka.

Výklad událostí obžaloby a obhajoby se pochopitelně zásadně liší. Přesto lze rekonstruovat styčné body. Někdy na přelomu srpna a září 2014 začali agenti společně s Petrem Sovou a Martinem Ignačákem, který si ze všech obžalovaných odseděl nejdelší čas ve vazbě, mluvit o útoku na vlak. Podle obžalovaných tomu předcházelo hecování ze strany agentů k radikálnějším akcím a nápad zaútočit na autosalon Hyundai. Agenti zase tvrdí, že je k již plánované akci přizvali Sova s Ignačákem. Pomocí důkazů, které jsou k dispozici, nelze rozpor rozřešit.

Jak s Petrem Sovou, tak s Martinem Ignačákem jsme v Deníku Referendum zveřejnili po propuštění z vazby o jejich reflexi událostí rozhovor.

Během podzimu mluvili o útoku obžalovaní s agenty na několika schůzkách, avšak zdaleka ne na všech, které měli. Scházeli se většinou v bytě Radky Pavlovské, kam chodila na návštěvu i další obžalovaná Katarína Zezulová a další blízcí přátelé i známí. Alexandra Ščambová se tam přistěhovala ke konci roku 2014.

V polovině prosince provedli oba obžalovaní muži s oběma agenty zkoušku, kde míchali zápalné směsi a zjišťovali, co a jak hoří a při hodu chytá. Další zkouška, na kterou jel jen Sova s agenty, se nevyvedla, protože v místě pracovali zemědělci. Druhá zkouška tedy proběhla až 20. dubna 2015 a hned ten samý den večer jeden z agentů v doprovodu Martina Ignačáka zakopal skleněné demižony se směsí do země. Mezitím byl ještě v polovině února Martin s oběma agenty na obhlídce místa, kde byl útok naplánovaný. Týden po poslední zkoušce a zakopání demižonů policie všechny zatkla. Bylo to přesně dva dny před vypršením povolení k nasazení agentů.

Agenti dnes tvrdí, že se infiltrovali do skupiny nebezpečných teroristů, kteří plánovali celou řadu nebezpečných akcí. Obžalovaní naopak říkají, že agenty podezírali a věřili, že se během plánování akce nutně musí prozradit. Na vlak prý útočit nechtěli a akci oddalovali. Sova argumentuje také tím, že s Martinem záměrně usilovali o zjevnou absurdnost a neproveditelnost akce. Bránili se rozdělování rolí i konkretizování, jak má být akce provedena.

Nebylo jich šest, nebyli dokonce ani tři

Když Vrchní soud v Praze rozhodl na návrh státního zástupce o povolení k použití agentů od 1. listopadu 2014 ve skupině kolem Petra Sovy, uplynuly od prvního setkání agentů a obviněných už čtyři měsíce. Do té doby pracovali jako tak zvaní „policisté se zastřenou totožností v zájmovém prostředí“. Tak definuje činnost v utajení zákon o policii. Právě v tomto období měli oba policisté získat informace o plánování útoku proti dosud neurčenému vlaku, který bude převážet buď vojenský materiál, anebo automobily značky Hyundai.

V odůvodnění Vrchního soudu v Praze se píše, že Petr Sova vytvořil v rámci takzvané Sítě revolučních buněk nejméně šestičlennou skupinu, která měla chtít v říjnu až listopadu 2014 zaútočit na vlak. Kromě Sovy byl v šestičlenné skupině ještě Martin Ignačák. Zbylí čtyři jsou podle odůvodnění „přesně neztotožněné osoby“, není tedy zřejmé, kdo to měl být.

Od povolení agentů ovšem uplynulo dalších šest měsíců, než policie 28. dubna 2015 s velkou pompou zadržela „teroristickou buňku“. Útok už měl tou dobou náhradní termín, a to březen až duben téhož roku. Obviněných bylo sice v první chvíli opravdu šest, postupně se ale ukázalo, že útok na vlak měli plánovat tři. Dvě ženy se totiž provinily tím, že o přípravě měly vědět a nepřekazily ji, z plánování je nikdo neviní. Případ šestého obviněného, Aleše Kočího z Brna, byl vyloučen k samostatnému projednání, a Kočí byl mezitím odsouzen k roční podmínce za nedovolené ozbrojování.

Onu „šestičlennou“ skupinu tedy tvořili již zmínění Sova s Ignačákem. Třetí byla Ignačákova tehdejší přítelkyně Alexandra Ščambová. K plánovanému útoku se sice podle dostupných informací ani jednou nevyjádřila, ale byla spolu se svým psem přítomná situaci, kdy oba agenti a Martin Ignačák jeli zakopat lahve. Lahve fyzicky zakopával agent Robert, Ignačák ho doprovázel. Ščambová u toho nebyla a neviděla to. Stála v tu chvíli s druhým agentem na cestě oddělené hustým porostem.

Podle obžaloby zde měla „hlídat“. Tuto teorii ovšem trochu kazí skutečnost, že agent Robert si vůbec nepamatuje, že by měli domluvený nějaký varovný signál pro případ, že by někdo šel kolem. Agent Petr tvrdí, že signál domluvený měli, ale neví jaký. Podobných rozporů je v případu celá řada. Agenti nejsou schopni uvést ani jakým způsobem měly být hořlaviny zapáleny, kdo by je hodil, kdo by předal informace o blížícím vlaku, nebo kdy vlastně se k útoku skupina chystala.

Roli nebezpečné teroristky Alexandře nepřipisuje ani obžaloba, která zmiňuje pouze tuto její pasivní a fyzicky vzdálenou účast na zakopávání. Alexandra také nebyla stíhána vazebně. Od začátku je vyšetřována na svobodě, přestože žije na Slovensku. I tato skutečnost svědčí spíš pro to, že i obžaloba si je vědoma pofidérnosti její účasti na plánování útoku. Vypadá to, jako by byla vlastně jen třetí do party, aby útok plánovala skupina — ta má dle zákona právě aspoň tři členy —, a ne jen dva jedinci se dvěma agenty. Obžalovaným tak hrozí vyšší trestní sazba.