Agent Petr: Nemůžete tam jen tak sedět a koukat, musíte občas s něčím přijít

Během hlavního líčení vyslechl soud agenty, kteří hrají klíčovou roli v případu údajného teroristického útoku na vlak. Jako poslední svědek byl předvolán jejich řídící pracovník, který podle své výpovědi nikoho neřídil.

Igor_demo20

Saša Uhlová

11.10.2016 16:03

Operace Fénix

K_anarchist_m

V rámci operaci Fénix zadržela policie v dubnu 2015 jedenáct lidí, u kterých zároveň provedla domovní prohlídku a zabavila jim věci. Minimálně čtyři další lidi předvedla a vyslechla. Obvinila jich šest, případ jednoho z nich byl ale vyloučen k samostatnému projednávání. Tři lidé jsou obviněni z plánování teroristického útoku na nákladní vlak převážející vojenský materiál nebo osobní motorová vozidla značky Hyundai. Organizátorem měl být tou dobou čtyřiačtyřicetiletý Petr Sova. S ním byli obviněni také tehdy osmadvacetiletý Martin Ignačák a tehdy pětadvacetiletá Alexandra Ščambová. Tito tři se měli podle obžaloby připravovat, že hodí na jedoucí nákladní vlak zápalné láhve.

Radka Pavlovská a Katarína Zezulová, které se s obviněnými znaly, jsou stíhány za nepřekažení trestného činu. Všichni se pohybovali v prostředí komunity VAP – Voice of Anarchopacifism. Sova, Ignačák a Zezulová jsou dle podané obžaloby stíhání také pro trestný čin násilí proti úřední osobě.

Od dubna 2014 policisté vyslechli mnoho dalších anarchistů, dělali u nich domovní prohlídky, sledovali je. Policejní agenti, kteří se infiltrovali do komunity VAP, se začali pohybovat na levicové scéně už v roce 2013. Své nasazení do anarchistického prostředí vysvětlovali tím, že zjišťovali, kdo zapaluje auta v rámci takzvané Sítě revolučních buněk, ale ve skutečnosti to bylo dřív, než vzplálo první auto. Nepodařilo se jim rozkrýt, kdo za žhářskými činy stojí, zato zde vznikla kauza nová, a to „teroristický útok na vlak“, která se Sítí revolučních buněk nesouvisí.

Obžalovaní muži se hájí tím, že útok spáchat nechtěli a agenty podezírali, že jsou tajní policisté. Domnívali se, že během plánování útoku se pravá identita agentů projeví a že pokud nic nespáchají, nejedná se o trestný čin. Obžalované ženy se dle svých vyjádření ničeho neúčastnily. V Deníku Referendum se případem a všemi jeho okolnostmi, zejména podivnou rolí agentů, podrobně zabýváme.

Předloni v létě se na sousedských slavnostech seznámili dva agenti s partou přátel, kteří se sdružovali kolem Petra Sovy v komunitě VAP – Voice of anarchopacifism. O osm měsíců později zadržela policie v rámci operace Fénix jedenáct lidí. Pět z nich mělo být zapleteno do přípravy teroristického útoku na vlak: tři měli akci připravovat, dvě ženy jsou obviněné z toho, že přípravu nepřekazily.

První říjnový týden pokračovalo u Městského soudu v Praze hlavní líčení s pěticí obžalovaných. Tentokrát byli vyslýcháni agenti, jejichž role v případu vzbuzuje řadu pochybností. Soud předvolal jako svědka i jejich řídícího pracovníka.

Výklad událostí obžaloby a obhajoby se pochopitelně zásadně liší. Přesto lze rekonstruovat styčné body. Někdy na přelomu srpna a září 2014 začali agenti společně s Petrem Sovou a Martinem Ignačákem, který si ze všech obžalovaných odseděl nejdelší čas ve vazbě, mluvit o útoku na vlak. Podle obžalovaných tomu předcházelo hecování ze strany agentů k radikálnějším akcím a nápad zaútočit na autosalon Hyundai. Agenti zase tvrdí, že je k již plánované akci přizvali Sova s Ignačákem. Pomocí důkazů, které jsou k dispozici, nelze rozpor rozřešit.

Jak s Petrem Sovou, tak s Martinem Ignačákem jsme v Deníku Referendum zveřejnili po propuštění z vazby o jejich reflexi událostí rozhovor.

Během podzimu mluvili o útoku obžalovaní s agenty na několika schůzkách, avšak zdaleka ne na všech, které měli. Scházeli se většinou v bytě Radky Pavlovské, kam chodila na návštěvu i další obžalovaná Katarína Zezulová a další blízcí přátelé i známí. Alexandra Ščambová se tam přistěhovala ke konci roku 2014.

Proces s údajnými teroristy zajímal média zejména z počátku. V pondělí si přišli novináři obžalované natočit a vyfotit, po dvou dnech už v soudní síni zbyli z novinářů jen reportérka Deníku Referendum a reportér Alarmu. Foto Saša Uhlová, DR

V polovině prosince provedli oba obžalovaní muži s oběma agenty zkoušku, kde míchali zápalné směsi a zjišťovali, co a jak hoří a při hodu chytá. Další zkouška, na kterou jel jen Sova s agenty, se nevyvedla, protože v místě pracovali zemědělci. Druhá zkouška tedy proběhla až 20. dubna 2015 a hned ten samý den večer jeden z agentů v doprovodu Martina Ignačáka zakopal skleněné demižony se směsí do země. Mezitím byl ještě v polovině února Martin s oběma agenty na obhlídce místa, kde byl útok naplánovaný. Týden po poslední zkoušce a zakopání demižonů policie všechny zatkla. Bylo to přesně dva dny před vypršením povolení k nasazení agentů.

Agenti dnes tvrdí, že se infiltrovali do skupiny nebezpečných teroristů, kteří plánovali celou řadu nebezpečných akcí. Obžalovaní naopak říkají, že agenty podezírali a věřili, že se během plánování akce nutně musí prozradit. Na vlak prý útočit nechtěli a akci oddalovali. Sova argumentuje také tím, že s Martinem záměrně usilovali o zjevnou absurdnost a neproveditelnost akce. Bránili se rozdělování rolí i konkretizování, jak má být akce provedena.

Nebylo jich šest, nebyli dokonce ani tři
Když Vrchní soud v Praze rozhodl na návrh státního zástupce o povolení k použití agentů od 1. listopadu 2014 ve skupině kolem Petra Sovy, uplynuly od prvního setkání agentů a obviněných už čtyři měsíce. Do té doby pracovali jako tak zvaní „policisté se zastřenou totožností v zájmovém prostředí“. Tak definuje činnost v utajení zákon o policii. Právě v tomto období měli oba policisté získat informace o plánování útoku proti dosud neurčenému vlaku, který bude převážet buď vojenský materiál, anebo automobily značky Hyundai.

V odůvodnění Vrchního soudu v Praze se píše, že Petr Sova vytvořil v rámci takzvané Sítě revolučních buněk nejméně šestičlennou skupinu, která měla chtít v říjnu až listopadu 2014 zaútočit na vlak. Kromě Sovy byl v šestičlenné skupině ještě Martin Ignačák. Zbylí čtyři jsou podle odůvodnění „přesně neztotožněné osoby“, není tedy zřejmé, kdo to měl být.

Od povolení agentů ovšem uplynulo dalších šest měsíců, než policie 28. dubna 2015 s velkou pompou zadržela „teroristickou buňku“. Útok už měl tou dobou náhradní termín, a to březen až duben téhož roku. Obviněných bylo sice v první chvíli opravdu šest, postupně se ale ukázalo, že útok na vlak měli plánovat tři. Dvě ženy se totiž provinily tím, že o přípravě měly vědět a nepřekazily ji, z plánování je nikdo neviní. Případ šestého obviněného, Aleše Kočího z Brna, byl vyloučen k samostatnému projednání, a Kočí byl mezitím odsouzen k roční podmínce za nedovolené ozbrojování.

Onu „šestičlennou“ skupinu tedy tvořili již zmínění Sova s Ignačákem. Třetí byla Ignačákova tehdejší přítelkyně Alexandra Ščambová. K plánovanému útoku se sice podle dostupných informací ani jednou nevyjádřila, ale byla spolu se svým psem přítomná situaci, kdy oba agenti a Martin Ignačák jeli zakopat lahve. Lahve fyzicky zakopával agent Robert, Ignačák ho doprovázel. Ščambová u toho nebyla a neviděla to. Stála v tu chvíli s druhým agentem na cestě oddělené hustým porostem.

Podle obžaloby zde měla „hlídat“. Tuto teorii ovšem trochu kazí skutečnost, že agent Robert si vůbec nepamatuje, že by měli domluvený nějaký varovný signál pro případ, že by někdo šel kolem. Agent Petr tvrdí, že signál domluvený měli, ale neví jaký. Podobných rozporů je v případu celá řada. Agenti nejsou schopni uvést ani jakým způsobem měly být hořlaviny zapáleny, kdo by je hodil, kdo by předal informace o blížícím vlaku, nebo kdy vlastně se k útoku skupina chystala.

Roli nebezpečné teroristky Alexandře nepřipisuje ani obžaloba, která zmiňuje pouze tuto její pasivní a fyzicky vzdálenou účast na zakopávání. Alexandra také nebyla stíhána vazebně. Od začátku je vyšetřována na svobodě, přestože žije na Slovensku. I tato skutečnost svědčí spíš pro to, že i obžaloba si je vědoma pofidérnosti její účasti na plánování útoku. Vypadá to, jako by byla vlastně jen třetí do party, aby útok plánovala skupina – ta má dle zákona právě aspoň tři členy –, a ne jen dva jedinci se dvěma agenty. Obžalovaným tak hrozí vyšší trestní sazba.

Paměť agentů zamlžená

Pochybnosti o roli Alexandry nakonec před soudem vyjádřil i agent Petr, který se podivil, že ji do toho Petr Sova „zatáhl“. Měl to totiž být Sova, kdo podle agentů řekl, že právě Alexandra má jet hlídat. Jakým způsobem byla pozvána na procházku, ale nevíme, protože záznam této situace ve spisu není. Je zde zaznamenáno to, co se stalo před tím i co se stalo potom, ale samotné přizvání Alexandry nikoli.

Obžaloba tak disponuje pouze svědectvím jednoho z agentů, který byl situaci přítomný. Na tu se však nelze zcela spoléhat, protože agent Robert si nepamatuje ani to, že s nápadem, aby je někdo čtvrtý doprovodil, přišel on sám krátce před tím v autě, kde ale Alexandra nebyla. Větu „Chtělo by to, když dva to ponesou, tak aspoň, aby někdo, aspoň dva hlídali,“ která na nahrávce zaznamenána je, pronesl agent Robert poté, co Sova řekl, že on tam jít nemůže. Když ho během hlavního líčení obhájce Ščambové s tímto výrokem konfrontoval, odpověděl, že na to nemá co říct, protože nahrávky neslyšel.

Paměť agentů vykazuje mnoho dalších zvláštností. Je proto lepší se spoléhat na nahrávky odposlechů. Bohužel ani ty ale nedávají jasný obrázek toho, co se opravdu stalo. Obhajoba nemá k dispozici jedinou nahrávku z období před 1. listopadem 2014, kdy se celá akce začala domlouvat, ale jen některé nahrávky z období poté.

Agent Petr v přípravném řízení přitom potvrdil, že nahrávky pořizovali již od prvního kontaktu se skupinou okolo Sovy – to znamená už před prvním listopadem. U hlavního líčení to ovšem oba agenti popřeli. Agent Petr váhavě, agent Robert, který svědčil jako druhý, rezolutně. Nahrávky jsou přitom důležité. Vyjasnilo by se totiž, kdo s nápadem opravdu přišel.

Dokonce ani dny, které jsou nahrané, nejsou pokryté celé. Není zřejmé, zda agenti přístroje vypínali a zapínali, anebo selekci nahrávek provedla jen vyšetřující policistka Zlata Pálfiová. Ta měla již dříve obžalované Radce Pavlovské na otázku, kde je zbytek nahrávek, odpovědět, že vybrala jen ty, které se nějak vztahují k případu. Přepisy, které dostala obhajoba k dispozici, jsou velmi nepřesné, neúplné a občas přisoudí nějaké sdělení někomu jinému. Například větu „My budeme schovaní,“ kterou jeden z agentů rozptyluje pochyby Martina Ignačáka, aby se někomu něco nestalo, přisoudil přepis Ignačákovi.

Momentů, ze kterých vycházejí agenti jako ti, kteří útok podněcovali, je i ve vybraných nahrávkách více. Věty jako: „A co provedeme s tou naší mašinkou? Odpískáme to, nebo?“, „A soustředit se na ten náš vlak.“, „Ne, já myslím tak, aby se to dalo v klidu vyzkoušet, třeba domluvit na nějakym termínu,“ jsou jen některé z nich.

Na výpovědích agentů a odposleších stojí celá obžaloba. Proto je poněkud znervózňující, když si oba agenti shodně vybavují, že Radka Pavlovská poskytla k první zkoušce v lomu zavařovací sklenice se slovy „nepopalte si tlapky“ a uvádějí její slova jako důkaz toho, že musela vědět, že se chystají vyrábět zápalné směsi.

Z nahrávky přitom vyplývá, že slovo nepopalte vůbec nevyslovila. Ve skutečnosti řekla „neporaňte“, což mohlo odkazovat k rozbití sklenic, o jejichž tenkém skle se v místnosti hovořilo. Tuto větu navíc neřekla při předávání lahví, jak tvrdí oba agenti. Zároveň pronesla, že chce, aby jí sklenice vrátili. V přepisu odposlechů nejsou její slova vůbec zmíněna. Pasáž je označena jako nezájmová komunikace.

Paměť agentů obnovená
Paměť agentů se také proměňuje v čase. Při prvních výsleších tvrdili oba shodně, že Sova s Ignačákem, ani nikdo další nechtěli nikdy nikomu ublížit. Agent Robert si ale po roce během líčení najednou vzpomněl, že ve skupině zazněly v souvislosti s obranou squatu Cibulka věty jako „policajti nejsou lidi“. Je otázkou, jestli se mu tato věta vybavila opravdu náhodně, nebo to má souvislost s tím, že policie mezitím část obžalovaných obvinila z plánování útoku na úřední osobu. Na dotaz jedné z obžalovaných, jak si po takové době na tuto větu vzpomněl, odpověděl, že kdyby seděla na židli, na které sedí on, také by se jí toho hodně vybavovalo.

Utajení agenti: Petr je vlevo, Robert vpravo. Foto asociace Alerta

Oba agenti si také shodně a údajně zcela nezávisle na sobě až po roce vzpomněli, že Martin Ignačák nebyl doma po dva večery, kdy někdo zapálil auta v pražské Řízkárně.

Paměť agentů vykazuje zvláštní schopnost i v souvislosti s informováním nadřízených o struktuře Sítě revolučních buněk. Agent Petr nejprve na přímou otázku jednoznačně popřel při výslechu v hlavním líčení, že by informoval nadřízené o tom, že zjistil existenci a složení tří buněk Sítě revolučních buněk. Po té, co byl konfrontován s tím, že zpráva o činnosti agenta uvádí něco zcela jiného, si z čista jasna vzpomněl, že tak vlastně učinil. Druhý agent už měl při výslechu paměť krystalicky jasnou a změněnou výpověď potvrdil podrobným líčením této události. Událost ale popsal jako nonverbální komunikaci.

Oba agenti si vybavili, že spolu se Sovou a Ignačákem probírali v hospodě lidi, kteří by byli schopní jít do radikálnějších akcí. Sova se prý významně usmál na Ignačáka, z čehož agenti začali během výslechů minulý týden dovozovat, že Ignačák je členem hned několika buněk Sítě revolučních buněk a že má také kontakty na buňky na Moravě. Přitom agent vypověděl, že byl nemocný a měl vysokou horečku. A Sova tvrdí, že se podobná situace odehrála zcela jinak – že agent Robert byl téměř celý večer v hotelovém pokoji a žádných debat se neúčastnil. Odposlechy, které by prozradily více, opět chybí.

Paměť se jednomu z agentů oživila i v případě peněz za potřebný materiál, který koupil na pokusy se zápalnými lahvemi. Při prvním výslechu uvedl, že se někdy později vyrovnali, že si však již nepamatuje kdy. Po roce ale před soudem vypověděl, že se vyrovnali hned po nákupu. Sova ale tvrdí, že agentovi peníze nikdy nedal.

Ukázalo se také, že agenti hledali místo, kde by bylo možné provést útok. Vytipovali rovněž místo první zkoušky, zaplatili nákup v Hornbachu a poskytovali auto k přepravě, přivezli prskavky které měly vznítit zápalnou směs. Podle obžalovaných poskytli i další materiály jako dvanáct lahví nebo demižon. K lahvím a demižonu se ale agenti neznají a tvrdí, že je vynesli ze sklepa Radky Pavlovské.

Na dotaz, proč sami agenti aktivně navrhli místo první zkoušky, odpověděl agent Petr soudu: „Nemůžete tam jen tak sedět a koukat, musíte občas s něčím přijít.“

Kdo řídil řídícího pracovníka?
Obtížnost výslechů byla umocněná tím, že svědci nebyli přítomni v místnosti. Jejich hlasy pouze přenášelo záznamové zařízení vybavené modulací hlasu. Účastníci soudního řízení kromě členů soudního senátu je neviděli. Oni sami viděli co se děje v soudní síni díky záznamovému zařízení, které jim přenášelo obraz i zvuk. Svědek agent Robert obzvlášť vynikal ve schopnosti neodpovídat na otázky. Na velkou část dotazů pouze zopakoval příslušnou pasáž své výpovědi, aniž by přímo odpověděl.

Mnoho podrobností si agenti již nevybavovali, což není po tak dlouhé době překvapivé. Občas uznali, že se v něčem spletli. Pozoruhodná je spíš skutečnost, že si některé věci pamatují shodně, ale v rozporu s jiným důkazy, i to, že se jejich paměť v mnoha ohledech zpřesnila. Hodně otázek nezodpověděli s odůvodněním, že se věc týká postupů a práce policie, anebo že to je dotaz na jejich řídícího pracovníka.

Agent Petr rezolutně odmítl i zjištění Deníku Referendum, na která se ho zeptal obžalovaný Sova. Konkrétně popřel, že by ho v minulosti vyhodili z kavárny Utopia, že by fanoušci Bohemky věděli, že je tajný policista, i obecně, že by v něm v minulosti kdokoli rozpoznal policejního agenta. Oba agenti ale upravili svou výpověď ohledně doby, po kterou v hnutí působí. V minulosti tvrdili, že se do radikálně levicového prostředí infiltrovali v souvislosti s činností Sítě revolučních buněk počátkem roku 2014. Soudu teď agent Petr vypověděl, že se pohybuje v hnutí od roku 1997 a agent Robert si nemohl přesně vzpomenout, nakonec však došel k tomu, že je to už zhruba šest let.

Velkou část otázek oba agenti odmítali s tím, že odpověď zná jejich řídící pracovník. Oba také odmítali, že by snad na něco měli mít názor. Vše, co mají dělat, jim říkal řídící pracovník.

Když se tedy třetí den hlavního líčení ukázalo, že ho soud na čtvrtý den předvolal a že bude také vypovídat, vypadalo to, že se mnohé objasní. Nezodpovězená zůstala například otázka, proč měl agent Robert v rámci legendy odjet do zahraničí. Obžalovaní mají pocit, že tato legenda měla útok uspíšit. V jedné z odpovědí soudu dokonce uvedl, že na další zkoušku spolu s ostatními spěchali, protože on sám měl později jinou práci.

Podstatná se také jeví výpověď agentů o tom, jak na přelomu roku 2013 a 2014 byli svými nadřízenými zaúkolováni k zintezivnění své činnosti s ohledem na aktivity Sítě revolučních buněk. Je možné, že na ně někdo vyvíjel tlak, aby konečně přišli s nějakými výsledky.

Když ale čtvrtý den řídící pracovník konečně promluvil, ukázalo se, že se nedozvíme nic. Ani on nevyhodnocoval informace, které mu předávali agenti. Nahrávky neposlouchal a předával je dál pracovníkům Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. On sám i oba agenti pracují v Útvaru speciálních činností.

Zprávy z terénu předávali agenti řídícímu pracovníkovi ústně a on je rovněž ústně předával někomu dál. Legendu si podle něj vytvářeli agenti sami. Podle agentů však byla legenda „daná“ a oni ji jen operativně dotvářeli, když to bylo nutné. Vzhledem k tomu, že řídící pracovník svědčil před soudem až po agentech, nebylo možné je s jeho výpovědí už konfrontovat. Stejně tak nebylo možné se zeptat kohokoli, kdo informace od agentů vyhodnocoval a kdo skutečně celou operaci řídil.

Z odpovědí řídícího pracovníka nebylo ani jasné, kolik toho věděl před listopadem 2014, kdy ještě nebyl řídícím pracovníkem. Ve výpovědi uvedl, že něco o případu už věděl, ale nevěděl nebo neřekl, kdo před tím agenty řídil, nepamatoval si skoro nic. Veškerou odpovědnost přehodil na agenty a na nejmenované pracovníky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Nedokázal odpovědět na otázku, na základě jakých podkladů byli vlastně agenti povoleni.

Když vám šmírují soukromý život
V současné chvíli není jasné, jak soudní řízení dopadne. Hlavní líčení bude pokračovat koncem ledna příštího roku. Otázky soudu jasně ukazují, že předsedkyně senátu Hana Hrnčířová i oba přísedící Josef Jambor a Petr Blahuš zvažují všechny možnosti a žádnou nevylučují. Výsledek rozhodně není předem jasný, což je v tomto případě samo o sobě nadějné. I kdyby však dopadl pro obžalované dobře, už napořád budou žít se zkušeností, kdy někdo vnikl do soukromí a veřejně je propíral. Ve spisech si o sobě například mohou přečíst, co o nich říkali ostatní, když u toho nebyli.

Vyšetřování i soudní řízení je pro obžalované náročné z mnoha důvodů. Foto Saša Uhlová, DR

Dotazy do značné míry informované o intimních a soukromých záležitostech obžalovaných, které Radce Pavlovské kladl během výslechů v přípravném řízení vyšetřovatel Lukáš Kořínek, ji vedou k přesvědčení, že ve svém bytě měla nainstalovaný prostorový odposlech.

Přestože pro ni výslech, při němž se na ni snažil Kořínek skrz tyto informace působit, jistě nebyl příjemný, přeje si Pavlovská, aby se tyto odposlechy obhajobě zpřístupnily. Ze stejného důvodu se ptala vyšetřující policistky Zlaty Pálfiové, proč ve spise nejsou odposlechy ze všech schůzek ani po listopadu 2014. Obžalovaní chtějí, aby policie zpřístupnila co nejvíce důkazů.

Touží po každé informaci, kterou jim zakonspirovaný represivní aparát odpírá. Radka Pavlovská v rozhovoru pro DR po skončení hlavního líčení uvedla, že věří, že právě prostorové odposlechy by mohly dokázat jejich nevinu. „Kdyby je zpřístupnili, mohli bychom si poslechnout, jak jsme se bavili o agentech, když odešli.“ Pak by podle ní bylo jasné, že agenty podezírali a že veškeré „plány“, které v jejím bytě zazněly, doopravdy nechtěl nikdo uskutečnit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.